Oko mé hnědavé zacílilo na Ústecký kraj (konkrétně Mostecko a úpatí Krušných hor), kraj mnoha tváří. V našem případě především dvou, velmi rozdílných. A tak tedy hurá na túru po Krušných horách.
Ony dvě tváře myslím:
Krušné hory = parádní příroda
Uhlí = “Mostecko a okolí” = šeď, trochu bídno a uhelná “Sahara”
No nic, vyrážíme. Celá trasa je k vidění ZDE
Po stručné analýze se ukázal býti ideálním startovním bodem jistý Horní Jiřetín. Paradoxně obec, co zde již vůbec nemusela stát. Sedí totiž na hnědém uhlí. Několikrát, naposledy v roce 2014, se nahlas hovořilo o prolomení těžebních limitů na Mostecku. To by znamenalo prostou věc, obec by byla srovnána se zemí.
Horní Jiřetín spadá do mozaiky místa “dvou tváří” učebnicově. Při průchodu obcí se v pravidelném sledu střídají pěkné opravené domy…
A bídné, opuštěné příbytky, leč s větším množstvím zaparkovaných rachotin opodál či na zahradě.
Na bezpečnost se zde ovšem dbá!
Horní Jiřetín je zasazem v kopci, kousek od čoudícího Litvínova, či Mostu, ale přitom lesy obývají okraje obce. My tedy pokračovali po žluté směrem vzhůru, hned na startu je nutné bojovat s poměrně prudkým stoupáním.
První zastávka přírodního rázu je na Strážném vrchu. Světe div se, obnovitelné zdroje energie jsou k vidění i v těchto uhelnatých končinách, byť se jedná o pár zrníček.
To už procházíme další obcí, tentokrát nesoucí název Nová Ves v Horách, ideální termín pro zahrnutí do diktátu testujícím znalost psaní velkých písmen. Jinak obec spadá do již známé mozaiky. Opět, oprýskané, opuštěné domy (skoro jsem si připadal jako v Makedonií) či dokonce kostel stojí hned vedle velmi slušných domů.
Hasiči se ne a ne dočkat obnovy vozového parku.
To už vcházíme do Hory Svaté Kateřiny.
Ještě v roce 1921 žilo v obci téměř 1,500 Němců a 10 Čechoslováků. Po válce se situace proměnila, po Němcích se zapřášilo a teď tu žije na 450 obyvatel, převážně Čechů.
Konec světa odsud již podle všeho není daleko.
Aby se to nepletlo, tak v obci Hora Svaté Kateřiny, na Růžovém vrchu stojí rozhledna Hláska. Rozhledna je to velmi záludná. Na pohled docela zajímavá, lákavá, schodiště ovšem příkré a pro lidi s širším pasem neřešitelné, s výhledem do… No, ona je vlastně rozhledna usazena skoro do údolí, vlastně uplně. Což je vzhledem k názvu obce další paradox.
A tak jsme nelenili a opět kopli do vrtule. Pro případ, že byste chtěli do osady Sruby přijet z druhé strany, tedy od lesa, kudy sotva projedete na kole, tak tak nečiňte. Je to zakázáno. Zajímalo by mě, co se tady dělo dříve než sem zasadili onu značku.
Kostel Nejsvětější Trojice, ten uvidíte, když se dostanete do Háje, byť Malého.
Ti s průměrně dobrou pamětí si vzpomenou na má slova o rozhledně Hláska. Ta je skutečně obklopena kopci. Přesnou motivaci stavby rozhledny nevím. Ale je to vlastně celkem pěkný.
Za to Eduardova skála, to je jiná vyhlídková liga. Dlí na okraji lesa, ční nad Malým Hájem a z jejího vrcholu je vidět kde kam.
Třeba na onen opěvovaný kostel, samoty, krušnohorské zalesněné kopce, a tak.
Je pro mě s podivem, že na skálu nevede značená turistická trasa, ale což, pěšinka zaznačená v mapách dovede na vrchol i člověka s podprůmerným orientačním smyslem.
A nemohl jsem se rozhodnout, jestli použít normální fotku nebo panoramatického rázu, tak jsem nechal obě…
Až si člověk říká, to je divný, to je moc krásy naráz, v tom musí být nějaký háček…
A taky, že jo!
Ten háček se jmenuje ropovod Družba, stačí pootočit jasnou hlavu na východ a tam ho máme. Původně měla ropa téct trochu jinudy (přes zastavěné území v Litvínově a pěkně by tak ropovod rozpůlil město), ale nakonec se odhlasovala varianta s pracovním názvem “zelená trasa”. Nádherný paradox.
Dost tlachání, je třeba přejít Malým peklem, přes Červenou Jámu až k jednomu z vrcholů celého dne, zámku Jezeří.
Byť brána do bájné Morie (rozumějme zámecká vodárna) volala po bližším prozkoumání…
No a jsme tady. Zámek Jezeří. Lesk i bída této oblasti.
Vlevo čoudící Litvínov, v dáli temný Most, opodál uhelná Sahara a úplně vpravo to jistí “útulný” Chomutov.
No a zámek, co dříve býval hrad se doklopýtal k dnešnímu atypickému usazení značně krkolomnou cestou. Zažil bohatství, hostil významné hudebníky v čele s Beethowenem, ale také zde komando SS hlídalo pracovní skupinu o 96 mužů, především důstojníků ze zahraničí.
Po válce byl zchátralý zámek znárodněn. Navrácen Lobkowiczům a zase předán do rukou státu. V současné chvíli je zámek Jezeří zapsán mezi nejohroženějšími památkami Evropy.
A to je dobré zmínit, že panoráma v místě dolů prošlo značnou revitalizací. Dokonce se začíná zelenat, tato fotka níže pochází z roku 2008, kdy to tady bylo mnohem větší těžební rodeo.
To už je potřeba ale pokračovat do Horního Jiřetína. Přicházíme z druhé strany než ráno a obec nepřestává udivovat. Tohle je uplně učebnicový bivak pro sympaťáky typu Ted Bundy.
V obci lze zakoupit potraviny, ty provozuje samozřejmě naše milá vietnamská komunita. S úsměvem lze poznamenat, že se cukruje, kde se dá 😀
Podobných cedulí, jichž jim člověk věřit může, ale i nemusí je po Horním Jiřetíně rozseto mnoho a moc.
Cestou do Práglu jsme si ještě zaskočili do vesničky Strupčice, naposledy se pokochat na onen zajímavý fenomén této oblasti.
Jo a vlajku Konfederace jsem viděl na hodně místech, ale na mlýkárně ještě ne…
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.