Horská časovka na Bhuping Palace

Kdo kdy navštívil nebo aspoň trochu slyšel o Chiang Mai, tak ví, že město je takřka obklopeno horami. Přičemž příhodně ta nejbližší hora zvaná Doi Suthep je sídlem hned dvou vyhlášených chrámů. Ten o něco blíže položený Chiang Mai a asi i slavnější se jmenuje Wat Prathat Doi Suthep a druhý, o chlup vzdálenější o něco výše položený je Bhuping Palace.

Oba dva chrámy jsou pochopitelně na pomyslném must-see listu asi všech turistů mířících do Chiang Mai. Díky své lehce problematicky dosažitelné poloze volí asi 95% návštěvníků výjezd pomocí červených taxíků (90 bathů nahoru a stejnou částkou dolů). Ti o něco dobrodružnější si vyjedou na skúteru a potom je tady skupinka požitkářů a lehkých sebe-trýznitelů, kteří si zvolí kolo.

Již dle nadpisu lze snadno odhadnout, že kolo je absolutně jasná a logická volba. Cestu si chci rozložit do dvou fází. Toť výšlap na bližší chrám Doi Suthep. Tento úsek je dokonce označen jako segment na Strava , průměr kopce je sice 6%, ale maxima mají i 25%, délka je 10,4km a horké počasí situaci neusnadňuje. Následně ještě o kousek výše, přesněji o čtyři tvrdé kilometry, je zasazen Bhuping palace. Chrámy jsou položeny již v namořské výšce nad 1000 metrů. Pochutnám si tedy na převýšení něco přes 600 metrů.

 

Jde se na věc. Sehnat kolo není úplně problém. Volím horské kolo s nižšími převody. Platím 150 bathů za propůjčení. Solidní kola mají k výběru u Tha Pae Gate směrem na sever.

Teď už nezbývá než se vymanit z víru velkoměsta a u severní brány celé galapředstavení začíná. Již při pohledu na první prudčí pasáž mě trochu píchlo v koleni. Tělo si je vědomo absence lepší fyzické kondice a zkouší stávkovat. Já ovšem prácokaze usměrňuji pomocí svého vnitřního hlasu a to pokynem: “Neser”. Bolest kolena mě opouští. Začínám se řádně potit. Šlapu, ale žádné závodní tempo to není.

Slyším vodopád. Sic se dostávám do tempíčka, nicméně zvědavost mi nedá. Musím zkotrolovat onen lahodný zvuk. Co kdyby tam náhodou tekla čistá voda a já si mohl dopřát lehkou osvěžující koupel? Zamykám kolo. Vodopád se jmenuje Phangerb. V mapě k nenalezení.

 

Všímám si cedule na zákaz užívání alkoholu. Chápu proč, nicméně lahváčů se všude povaluje víc než málo. Vodopádek neurazí, na koupání to není ani hloubkou ani čistotou. Což je dobře, protože bych tam taky mohl pěkně zatvrdnout.

 

Jedu dál. Stoupání nepolevuje, ba naopak. Každopádně s přibývajícími metry cítím, že mi kopec začíná chutnat. Ačkoliv spíše hořce než sladce. Vyjel jsem kolem 13h, takže na silnici panoval celkem solidní provoz. Na druhou stranu řidiči mě objížděli citlivě a dva pruhy jsou taktéž fajn.

 

A pozor. Vidím chrám, o kterém jsem neměl tušené. To se jménem Wat Sakithaka. Vydýchnu a očíhnu. Malý, milý chrám. Absolutní absence turistů, kteří si to štrádují přímo nahoru za slavnějšími kousky.

 

Avšak i mě zradil vlastní výzkum, protože ten lepší chrám zvaný Wat PhaLat je ještě o kousek níže a jedná se o skvost. Navíc k němu vede i cesta z města, zvaná “Cesta mnichů”, kdy si člověk mákne, ale po vydatné procházce je odměněn chrámem dobře ukrytým v pralese. A hlavně si opravdu může užít trochu soukromí. Žádné obchody, žádné davy, jeden si chvíli myslí, že ani není v Thajsku (zde souhrn pěší výpravy). Turisté prostě míří na profláknutější místa a díky za to.

 

Nicméně to už jsem dupnul do vrtule (spíše vrtulky) a drápal se výše a výše. Už jsem si doufal, že musím být minimálně v polovině cesty, když vidím ceduli s informací, že mě čeká ještě 7km do chrámu číslo 1 a celých 11km do absolutního vrcholu. Aha, říkám si.

 

Myslím, že už pár lidí prodalo protest na tuto informaci, proto hned za zatáčkou na člověka vykoukne další cedule. To, že zbývá 1km k odpočinkové a občerstvovací stanici.

 

Jak napsali, tak se stalo. Já ovšem nezastavoval, ale pokračoval dál… Nicméně důležitost místa podtrhuje portrét již zesnulého krále, který osobně dohlíží na tempo cyklistů. Mnohých již na limitu sil…

 

No race, no speeding not my case… Tohle jsem bral jako provokaci.

 

 

Nicméně se před mým okem tyčí další cedule. Výhled, fajn, ale to znamená parkoviště, to znamená obchody s jídlem a to znamená úžasnou vůni lákající v ukojení potřeb mého žaludku. Neobědval jsem, abych byl do kopce lehčí, takže sliny se sbíhaly.

 

Nedám. Ne! Rázně zavele vnitřní hlas. Rychle jsem náhled na Chiang Mai z trochu jiné perspektivy než obvykle vyfotil a rychle skočil na kolo, pospíchajíc dál a výš.

 

Stoupání nepolevovalo, nicméně žlutá barva mi dodala psychických sil. Ačkoliv nevím proč.

 

To už ale laktát naplno zatěžoval moje nohy. Vidím odpočívadlo. Využívám. Sahám do batohu pro lahvičku záchrany. Hopsinková šťáva neboli thajská dávka Red Bullu. Není tajemstvím, že zakladatel Red Bullu pan Mateschitz ochutnal velmi podobný energetický nápoj právě v Thajsku. A prostě nápad okopíroval, lehce poupravil chuťovým potřebám Evropanů a vuala, máme na světě Red Bull. Samozřejmě jsem to velmi zjednodušil, celý příběh je hezky popsán na Wikipedii.

 

Nicméně to už mi energiťák vliv čerstvou krev do žil a já letěl vzhůru!!

 

Toto zrychlení a nadšení záhy opadlo a za svoje červená čísla ve výkonu jsem v dalších metrech krutě zaplatil. Není divu, že vodopád zvaný Huai Rap Sadet byl využit pro rychlou a nutnou regeneraci.

 

 

“Use low gear”, tahle informace nemůže značit nic dobrého. Přichází nejtvrdší, ale také finální stoupání před chrámem Wat Phrathat. Bolí to, ale jede to. Musí to jet.

 

A je to tady. První opravdový záchytný bod na mé cestě je dovršen. Připadám si sice jako na Václaváku díky davu lidí, hromadě stánků a ruchu všeho druhu, ale to moji radost snižuje jen lehce. Ačkoliv fotka je v rozporu s mým popisem….

 

Nastává ovšem potíž, kde zaparkovat moje kolo značky Power. Na cyklisty tu moc nemysleli. Hmmm, třeba tady snad bude Síla v bezpečí.

 

Jdu koupit vstupenky. Samozřejmě nelze platit kartou, takže nechybí bankomaty, jako nikde v Thajsku. Schodiště hlídá místní pes Berta. Vstupné je za 30 bathů, lahoda.

 

Zbývá zdolat pár, přesněji 300  klouzavých schodů, a projít okolo okouzlujících dívenek. Pozor. Pokud se chcete s princeznami vyfotit, tak si připravte pěkných pár bathů, zadarmo tady přece pózovat nebudou, proč taky.

 

A je to. Oficiální vstup do chrámu Wat Phrahrat Doi Suthep je zde. Chrám byl vystaven již v roce 1383, takže nějaká ta historie tam je. Ona samozřejmě samotná výstavba nebyla žádný med, protože ta krásná asfaltka byla vybudována až ve 20. století, takže veškerý stavební materiál tahali nebozí dělníci a sloni pěkně strmou pěší cestou a džunglí.

 

Sundávám své boty. Mojí výhodou je, že lodě podobné velikosti a charakteristického pachu nemůže nikdy nikdo sebrat a asi se jich ani neodváží dotknout. Nic dobrého by z toho neplynulo. Navíc jsem přesvědčen, že jednoho z těchto činů by dotyčný litoval. Myslím, že je tam jistá podobnost jako s legendou o korunovačních klenotů. Ta praví, že kdo neprávem dotkne se jich, do roka pojde. Heyndrich by mohl povídat…

 

Proč byl chrám, respektive zlatá pagoda, postavena zrovna zde? Legenda praví, že král vložil zlatou část svatyně na záda slona. Ten se vydrápal až sem na horu Doi Suthep. Třikrát zatroubil nebo co to sloni dělají, padl k zemi a zemřel. Král rozhodl, že zlatá pagoda bude vystavěna právě na onom místě. Je dobré připomenout, že chrám se nachází v nadmořské výšce těsně přes 1000 metrů nad mořem.

 

Čeští šlechtici mají údajně krev modrou. Thajským nejvyšším oficírům nejspíše koluje v žilách krev zelená.

 

Jinak Buddha všude, kam se podíváš.

 

A ten slavný výhled na Chiang Mai neurazí. Člověk se může pokochat přistáváním letadel, protože letiště je fakt kousek od městského centra, ale právě i pohledem na staré město. To je poctivý čtverec, co je obehnán vodním příkopem. Nechyběla ani zďová obrana, která je již zachována jen z malé části.

 

No nic, jdu pro kolo a doufám, že bude na svém místě. Taky že ano, aleee ta záchranka tady před tím nestála. Buď jak buď, Thajci si dokázali poradit.

 

Míjím desítky taxíků a řinu se vstříc finálnímu stoupání. Ačkoliv přiznávám, že ve mně hlodal červíček dobře radící, že už bych nahoru nemusel. Nicméně láska a pravda zvítězila nad lžá a nenávistí. Jelo se dál.

 

Nespornou výhodou bylo, že skoro nikdo již nepokračovali dál. Silnice byla úplně prázdná a díky vyšší nadmořské výšce i vzduch chutnal jaksi lépe.

 

Tenhle strom mě ovšem zarazil. Kompletně opadal. Halucinace? Podzim? Zima? Sníh? Zpanikařil jsem. Vodopád myšlenek zarazilo šlápnutí do pedálů a plíživé pokračování vpřed a vzhůru.

 

Menší odpočinek s výhledem na právě opuštěný chrám. Opět se ozval červíček so dotazem? Jako fakt tam musíme?…

 

Toto rychlostní omezení mě příliš neomezilo…

 

Jsem skoro nahoře, ale co to. Přistávací plocha pro vrtulník? No, on totiž občas do Bhuping paláce zamíří král. Logicky, aby nemusel potit zadek v autě, tak se na letišti naloží do vrtulníku a vyhoupne až sem skoro, těsně pod vrchol. Šetří čas a pot, peníze nikoliv, ale je to král.

 

200 metrů do cíle. Vzhledem k již vypotřebovanému množství energie se mi těchto 200 metrů jevilo spíše jako 2 kilometry. Nejspíš jen pocit.

 

Přijíždím k ceduli připomínající název paláce. Slavnostní okamžik.

 

Vidím prázdně parkoviště a zavřené obchody, což mě lehce znepokojuje.

 

Parkuji kolo. Jdu ke vstupu do chrámu. Sice nemám brýle ani čočky, ale cedule “CLOSED” je k přečtení i tak. Aha, říkám si. Tím je vysvětleno, proč jsem nahoru jel sám samotinký.

 

No nic. Kupuji si Sprite u asi nejošklivějšího ladyboye v Thajsku. Čeká mě 14km dlouhý sjezd, lahoda, ovšem to u kola, kterému fungují spolehlivě brzdy. U zapůjčeného monopostu se bude jednat o slušný adrenalin. Avšak jak vidno, přežil jsem bez újmy na zdraví…