Hřebenovka v Jeseníkách

A tak nastal konečně den vyčleněný pro pěší přechod části hřebenovky v Jeseníkách. Hurayyyy!

V přírodě jsem už nebyl věčnost a moje milované Jeseníky jsou sázkou na jistotu. Navíc, pravidělně sem zajíždím za cyklistickými zážitky, takže pěší túra byla vlastně novinkou.

Trasa je naprosto konzervativní a nemíjí ta nejzásadnější místa Jeseníků.

Osa byla následující – rozhledna u Tetřeví chaty – Dlouhé Stráně – Františkova myslivna – Petrovy kameny – Praděd – Kouty nad Desnou

A právě na nejvyšším bodě pohoří jsme měli v plánu spát pod šírákem. Jak už to ale bývá člověk míní a …

 

Vůz jsme zaparkovali v Koutech nad Desnou a k rozhledně si vypomohli lanovkou. Díky tomuto jinak opovržení vhodnému manévru jsme ušetřili mnoho času a sil pro samotnou hřebenovku, kterou jsme měli v plánu stihnout za jeden den klidnějším tempem.

To už je čas vyrazit.

U značení si borec prostě přistavil žebřík a rozhodl se vylepšit turistické značení. Snad k duhu. Na internetu jsem nezaznamenal nic o pohřešujících se turistech v Jeseníkách.

Na druhou stranu, ztratit se cestou na Dlouhé Stráně by mohl jenom moula nebo moulice. Tento jednodenní výlet od lanovky k nádrži je vcelku dobrým nápadem pro turisťáky s menší kondicí či kategorie typu rodiny, důchodci a mnozí jiní. Zkrátka, v létě a navíc během víkendu zde člověk rozhodně nebude kráčet sám.

To už se před námi rozléhala hora se seříznutým vrškem, tedy nádrž Dlouhé Stráně.

Ve chvíli, kdy člověk zdolává Dlouhé Stráně, tak je dobré se ohlédnout.

Především vlevo se tyčí Mravenečník. Hora s výhledem do všech světových stran, do všech koutů co znám, jak tedy zpívá první česko-slovenská superstar Aneta Langerová. Na Mravenečník nevede žádná značená trasa, ale vrcholu lze dosáhnout chůzí po vyšlapané pěšince. A docela mě i mrzí, že jsme si spolu s mojí spolusouputnicí nezašli. Výhled na Dlouhé Stráně a Praděd naráz by nemusel být vůbec zlý. Taky si říkám, že by se mohlo jednat o skvělé místo pro sledování východu slunce.

Klasika, která se neokouká.

Ono. Dlouhé Stráně a Praděd jsou dvě místa, na která máme výhled po velkou část naší hřebenovky. Což je super, málokdy má člověk to štestí vidět dvě různé hory z tolika odlišných úhlů.

Kdo Praděd už víckrát neuvidí, tak tato nešťastná liška, jež v nádrži Dlouhé Stráně vydechla naposledy.

My ovšem užívali čerstvého a voňavého horského vzduchu i nadále…

 

Naše kroky vedly k Františkově myslivně, původně lovecké chatě. Zde jsme si dopřáli krátkého odpočinku před stoupáním na Velký Máj.

A hlavně, je tu studánka!

Ta sice stojí nedaleko kadiboudy, ale na chuti vody se ona skutečnost nepodepsala.

Myslivna je krásně umístěna. Z jedné strany výhled na Velký Máj, Petrovy kameny či Praděd. Tedy místa, kam povedou naše budoucí kroky. No a pod námi se rozléhají stromy listnatého porostu obklopeného smrčinou. Jedná se o Přírodní rezervaci Bučina pod Františkovou myslivnou. Udájně se jedná o jedinečnou možnost vidět, jak vypadaly původní horské pralesy před příchodem člověka.

Jo a navíc, skoro až k chatě lze dojet na kole, dokonce na silničním. Což je dobře i špatně zároveň.

Cesta na Velký Máj dá zabrat. Na druhou stranu, člověk je obklopen stromy, borůvčím a prostě nějak ani nevadí, že se je kopec místy i docela prudký. Ve chvíli, kdy po pravé ruce začne vyčuhovat vrchol Jelení hřbet, tak už stoupání začne značně povolovat.

Takže se dostáváme na tu pravou hřebenovku, kterou bych si jednou rád prošel od začátku až do konce.

Při průchodu přes druhý nejvyšší bod Jeseníků, Vysokou holi, se zdá, že Praděd je jaksi na rovině, na louce? Člověk na Pradědu rok nebyl a takových změn…

Co si budeme, ještě zbývá projít kolem mystických Petrových kamenů.

Je zakázáno scházet ze značených tras, a proto je bližší zkoumání kamenů zapovězeno, to kvůli vzácným rostlinám vyskytujícím se okolo skály. Tento fakt úplně neplatí v zimě, kdy funguje lanovka pro lyžaře a pravidla i pro pěší jsou mírnější.

A proč jsou kameny Petrovy? Podle pověsti dostaly Petrovy kameny jméno po mladém chudém kováři, který se zde ukryl se svou dívkou, dcerou bohatého správce sovineckého panství, když prchal před jejím otcem.

Osobně mám místo více v povědomí díky filmu Kladivo na čarodějnice a s ním spojené čarodějnické procesy, respektive řádění inkvizitorů.

Petrovým kamenům se detailněji věnoval i Český rozhlas.

Konečně Praděd. Respektive výhled na západní stranu. Právě západ slunce měl být vrcholem a více než vkusným završením našeho sobotního putování.

Ale měli jsme ještě docela dost času, tak jsme skočili na zasloužené knedlíky.

Nicméně, západ slunce se blížil…

A proběhl celkem obstojně.

Naším dalším plánem bylo přespat přímo na Pradědu po širákem a vychutnat si zde i východ slunce. Nicméně, vítr foukal ještě ledovější než jsme čakal a nešlo se před ním pořádně schovat. Po západu slunce začala rapidně klesat i teplota a my nakonec od tohoto nápadu upustili. Rozhodli jsme se vyhledat náhradní úkryt opodál.

Úplněk nám svítil na cestu směrem ke Švýcárně, kde nám ovšem pšenka nekvetla. Rozhodli jsme se pokračovat až k přístřešku ke Kamzíku. Podobný nápad mělo ovšem mnohem více lidí. Přístřešek byl zabrán a další poutníci již leželi na divoko prostě kde se dalo. Nicméně, dokázali jsme si ustlat.

Poklidná noc to ovšem nebyla. Několik znavených nocležníků chrápalo jako o život. Jelikož jsem i pár týdnů před pochodem dočetl knihu Trhlina, tak i moje bujná fantazie jela na sto dvacet sedm procent.

No a skutečně. Někdy v jednu nad ránem se ze strany od Malého Jezerníku řítil člověk s čelovkou na hlavě. To mě probudilo, člověk se blížil a já slyšel, jak mu navigace v mobilu radí kudy jít. Člověk neměl žádný batoh, jen vojensky vyhlížející úbor. Člověk si  ještě přisvítil baterkou od mobilu a šmejdil. Následně si sedl do tureckého sedu a chvíli cvakal na mobilu. Asi po pěti minutách se zvedl a pokračoval zase dál. Já si zalehl na levý bok a pokračoval v neklidném spánku.

Nicméně, neprobudila mne kudla v hrudi, ale ranní rosa…