Cesta do Huchuy Qosqo, po stopách bájných Inků

Huchuy Qosqo. Znáte to? Slyšel někdy někdo o tomto místě? Nooo, ani já bych neměl nejmenší tušení až do onehdá. Avšak, prováděl jsem průzkum terénu a na svém oblíbeném blogu Along Dusty Roads jsem se dočetl o dobře ukryté perle zvané Huchuy Qosqo. Mimochodem, právě na onom blogu můžete pěkně porovnat, jak vypadá terén na tomto místě na konci období sucha a dešťů (náš případ). Rázně doporučuji cestovat do JA po období dešťů. Člověk může sem tam stihnout přeháňku, ale zelená je zelená.

Osobně preferuji, pokud k cíli výpravy musím dorazit za vynaložení alespoň malého úsilí. Čímž má pochoďák nějakou misi, na jejímž konci čeká vyústění příbehu. Což je tento případ.

Cesta startuje v Cuscu, na “terminálu”, kde vyrážejí kolektiva směrem Chinchero. Následně se vás někdo ujme, řidiči zahlásíte, že chcete jít tenhle trek a on zastáví kousek před Chincherem. Tam bude trpělivě čekat nějaký dobrý taxikář, jenž vás doveze na start pochoďáku.

Trasa ZDE

Na peruánské poměry se jedná o snadný trek. Na začátku člověk nastoupá nějaké nadmořské metry, ale nejedná se o žádný prudký krpál. Na startu operace se k naší výpravě přidalo oblačno. Avšak, z tohohle mráčku nezapršelo. A já cítil v kostech, že počasí ukáže i svou přívětivou tvář.

Cesta je hned od začátku velmi zajímavá. Kopec vlevo, kopec vpravo. Na každém svahu jsou pečlivě upravené záhonky s vysázenou plodinou a příkopy, jenž zajišťují zavlažování. Mimochodem, právě zavlažování a distribuce vody, to byly parádní disciplíny Inků. Ti díky svému know-how dokázali hospodařit i na poušti.

Ve chvíli, kdy dojdeme na nejvyšší bod cesty, tak záhonky vytváří velmi vydařenou kulisu. Vzpomněl jsem si i na slavné Nazca obrazce, ale žádné velké kresby jsem nevykoukal.

Cesta pokračovala, za doprovodu mírněho větříku. Ten na chvíli rozehnal oblaka a v dáli se zjevil zasněžený vrcholek jedné z četných pětitisícovek v okolí. Chvíli jsme se pokochali a následně se pustili do dlouhého klesání k Huchuy Qosqo, kde pobýval incký král Virachoca na sklonku svého života. Chtěl se uklidit do ústraní a musím uznat, že lokalitu si pro tento účel vybral slušně.

Tedy, na snímku níže není k vidění Huchuy Qosqo, ale pouze část ruin již dávno zaniklé jiné incké vesnice.

Ani tohle ještě není Huchuy Qosqo, ale další vesnička, která ovšem JEŠTĚ není kompletně opuštěná. Pár statečných zde stále drží pomyslný prapor a udržují několik domů z hliněných cihel při životu. Značná část příbytků v osadě již ovšem zeje prázdnotou. Údolím protéká řeka, člověk je neustále obklopen zelenými kopci. Je to tu fajn. Až na tu složitou dostupnost, jenž může být někdy překážkou.

Až na malou část je trek zřejmý a není se jak ztratit. V případě nejistoty člověk mrkne na mapy.cz a směr si potvrdí. Sem tam se dokonce zjeví značka, což se v Peru jen tak nevidí!

V “hliněné vesnici” započíná pasáž zvaná  Pumarca. Objevují se legendární incké zídky, kamenné cesty, ruiny dávných budov. Osobně jsem ve svém živlu a nechávám se unášet na vlně fantazie. Tak tudy se táhly průvody důležitých Inků, včetně těch úplně nejvznešenějších.

Proto, není divu, že cesta upravená a značně malebná.

Nutno zmínit, že za celou dobu jsme zahlédli v daleké dáli dva jiné poutníky, jinak ani noha…

Tedy, v jednu chvíli jsme narazili na strážce cesty. Že by sám Viracocha? Naštěstí, tento vznešený čtyřnohý tvor projevil jen malý zájem o naši maličkost a bez většího zájmu nás nechal pokračovat…

Když si člověk pochvaluje, že jde znamenitou krajinou, kdy to může být jen ztěží lepší, tak prásk.

Výhled na část legedárního “Sacred Valley”, konkrétně na městečko Lamay, kde naše cesta vyvrcholí. Ono rozsáhlé údolí mi nedává spát. Všude se tyčí čtyř až pětitisícové kopce a v tom se zjeví údolí, kde je rovina, respektive rovinatá “ulička”. Ta přináší vyníkající podmínky pro zemědělství a pochopitelně zde dlí mnohá města. Lamay je jedním z nich.

Jedeme dál. To se již definitivně blížíme k Huchuy Qosqo. V dáli je vidět vstupní brána. Parádní kulisu doplňují mistrně vybudované terasy.

A je to tady. Huchuy Qosqo. A zase ani noha. Není divu, k Huchuy Qosqo vedou tři cesty a u všech je nutné vynaložit značné úsilí k dosažení Huchuy Qosqo. Bývalé středisko Inků je ve slušné kondici. Pěkně střižený trávník, úhledně upravené terasy. Jasně, nejedná se o nejvelkolepější inckou památku, ale fanšmejkr si přijde na své.

Z Huchuy Qosqo je skvělý výhled do okolí i na samotné Svaté údolí, což mělo strategickou funkci jak vojenskou, tak symbolickou. Sídlo, jež ční nad ostatními, sídlo, kde dlí vůdce Inků.

V sídle se nachází i množství chrámu, takže není pochybu, že se zde odehrávaly taktéž důležité ceremoniály (jak jinak).

Pozn. redakce, tato fotka nebyla pořízena mnou. Nicméně, z nepochopitelného důvodu jsem nedošel na místečko, odkud je pohled na Huchuy Qosqo úplně nejlepší. I to se stává…

A když se člověk nasytil výhledy a atmosférou místa, tak započalo bolestivé klesání do Lamay. To trvá minimálně hodinu a kousek. Putuje se kozími stezkami, jež jsou zamotané jako tkaničky od bot.

Avšak, Lamay byl dosažen.

A důrazně doporučuji navštívit “La Base Lamay“. Vynikající občerstvení žel za”evropské ceny”, ale člověk si pochutná na jedničku.

A jak se dostat do Cusca. Je to více než jednoduché. Stoupněte si k hlavní silnici a v cuku letu zastaví nějaké kolektivo. Zahlašte Cusco a nechte se unášet za doprovodu panoramatické krajiny zpět do Cusca, do středu incké civilizace…