Cesta do Pai a zase zpět

Tož sjeli se staří dobří přátelé z nevelkého města Polička do thajského Chiang Mai, kde spolu týden cestovali. Zatímco kluci žijí v Číně, tak já tou dobou pobýval právě na severu Thajska. Takže místo obvyklého srazu v poličské pivnici, shlukli jsme se ve zmíněném Chiang Mai.

Tento společný čas rozhodli jsme se použít pro mini-výpravu do nedalekého města Pai. Lákala nás tamní příroda, čistý vzduch a oddech od rušných měst. Sic se jedná o vzdálenost cca 120 km mezi oběma městy, avšak i tak se jedná o náročnou operaci. Na cestě je totiž potřeba vytočit na 762 zatáček a né ledajakých.

Proto jsme se rozhodli využít dopravního prostředku zcela padnoucímu pro tento typ cesty. Tuk-tuk.

 

Samozřejmě lakuji. Pronajali jsme si motorky v české hospodě pojmenované Radost Café. Jedná se snad o nejdražší skútry ve městě, kdy jsme platili 250 bathů za den. Výměnou za to jsme měli jistotu kvalitních strojů a vstřícnějšího jednání v případě potíží. Holt, jeli jsme do poctivých hor. A tak jsme jako tři hippie mušketýři vyrazili vstříc dobrodružství.

 

Vstřícný majitel, kterého jsem si pojmenoval Sigfrouid (na jméno jsem se zapomněl zeptat), nám rozdal několik cenných rad a tipů. Třeba o policejních check-pointech. Zde policisté kontrolují řidičské průkazy a udělují případné pokuty. Objížděli jsme město dle jeho doporučení, ale kontrole se přesto nevyhnuli. Každý jsme to měli za 500 bathů, což nám ovšem umožnilo řídit naše stroje beztrestně po tři následující dny. Já měl mezinárodní průkaz, ale bez razítka na skupině A, Jaroslav je vlastníkem řidičského průkazu na skupinu A, ale zapomněl si v Číně mezinárodní oprávnění a Kysnátor neměl lautr nic. Každopádně jsme nebyli osamoceni v oné šlamastice.

 

A tak se jelo. Nejdříve je potřeba vydržet cca 30 kilometrů na dálnici a poté se sjede do oné pletenice plné zatáček. Nicméně jedna rovinka před nájezdem ještě potěšila naše oka.

 

Cestou se projíždí nedaleko vodopádu Mok Fa, jehož jsme si dovolili zahrnout do itineráře naší cesty. Nejedná se o žádný vodopádek, ale o 60ti metrový vodopád. Voda je čistá, osvěžující. V okolí se vyskytuje i několik trailů, ale na ně nebyl čas.

 

Jedeme dál. Projíždí se thajským venkovem, okolo mnoha chrámů, mnohými vesnicemi. K vidění je více než dost zajímavostí. Třeba malá nádrž určená pro chov ryb, nepletu-li se.

 

Po sjezdu z dálnice již není mnoho míst, kde natankovat benzín, takže doporučuji sjet s plnou nádrží. V případě zapomenutí lze využít podobné mini-stanice. Nicméně hlady skútr nezemře.

 

U této “benzinky” jsme si dopřáli kratší zastávečku. Já se opovážil využít WC, které nabízelo právě tento výhled. Lepší než koukat do dvěří.

 

To už jsme se pěknou chvíli proplétali množstvím pořádných zatáček. Výhled nabíral na grádech. Já jel v čele výpravy, jakožto nejpomalejší, v překladu nejopatrnější jezdec. Díky tomuto faktu jsem se celou cestu přezdíval Safety car.

 

Myslím, že značka s blinkajícím mužíkem nejlépe vystijuje pocity některých cestujích na trase.

 

A to už výprava dorazila do Pai. Rychlá orientace a míříme na hostel. Pro tento pobyt jsme vybrali Buzzas Backpacker Hostel. Nejsme žádný hipíci, až na ty kaťata, ale pokoj o třech postelích za 200 bathů/hlava/noc je fajn. Navíc, do centra co by kamenem dohodil.

 

Po dlouhé cestě nám logicky vytrávilo, a tak jsme pádili přímo a rovnou do městečka. Konkrétně do Walking street, což se děje každý den od 17h. Ulice je učiněná Sodoma Gomora. Ohromné množství skvělého jídla všeho druhu – od palačinek, thajského jídla, přes grilované specialitky, drinky, nanuky, a tak dále. Každý snědl, co se do něj vešlo. Výběr je široký, já doplnil také trochu proteinů. Mimochodem výborné.

 

Samozřejmě jsme cítili potřebu neošidit pitný režim. Po nějakém to pivko za klasické ceny, okolo 100 bathů za large, jsme se nechali nalákat do baru s názvem Boom bar. Rum s kolou za 50 bathů, není co řešit. No a když nás omrzel drum, tak hned vedle hrála každý večer jazzová kapela. Je to fajn.

 

Rána bývají krutá, ovšem nikoliv v Pai. Výhled z parkoviště hostelu zažene i sebehorší kocovinu, respektive nezažene, ale pomůže umravnit.

 

To už je čas oběda. Po nezřízených večeří na marketu jsme volili oběd trochu na úrovni. Om Garden Café sic patří do kategorie míst, kde se člověk pod 100 bathů nenají, avšak chutná zde moc a moc. Taktéž jídlo zde má pěknou štábní kulturu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

To už se skupina natolik zotavila, že se opět dala do pohybu. Cílem byly prameny s vodou značně teplou. Vzdálenost od Pai cca 20 km příjemné cesty.

 

Zpestření v podobě políček a výhledů na hory se člověk neokouká.

 

To už ale sjíždíme z hlavní cesty do trochu kančích stezek. Sic to z fotky nevypadá, ale člověk zdolává kopce s dosti šílenými úhly klesání, respektive stoupání. Člověk s mojí hmotností je právem místy v obavách, že se prostě skútr zastaví a stroj bude muset býti tlačen. Leč naštěstí krizový scénář tohoto znění nebyl naplněn. Avšak nezbývalo moc.

 

Hot springs Soi Ngam v plné parádě.  Jedná se o skromnější místo, ale my si nestěžovali. Řádně jsme se vymáchali, až se na našich prstech objevili varhánky. Jinak vstupné je 20 bathů, šatny k dispozici a silně doporučuji dojet kolem oběda. Po 14 hodině se k pramenům sjíždějí lokální tours, takže z minuty na minutu není skoro ani k hnutí.

 

Jedeme dál. Opět míjíme krásné výhledy na políčka.

 

Květiny.

 

Směřujeme na Mong Pae vodopády. Ještě před tím doplňujeme síly v restauraci nedaleko, která žel není zaznamenána v Google mapách. Výhled k pokrmu máme vskutku fajn. Při pohledu na chaloupky jsem si skoro říkal, jestli nejsme na skok v Čechách, ale kdeže.

 

Mong Pae vodopád úplně neoslnil. Jeho hlavní síla je v tom, že ve svém druhém patře vytváří jakýsi bazének, kde se lze vykoupat. Jenomže teplota vody není vysoká, navíc sem tam padla dešťová kapka, takže jsme pokračovali o dům dál.

 

Konkrétně na Yun Lai vyhlídku.  K dosažení tohoto čínského vrchlo je zapotřebí prosvištět také menším Chinatownem, který se rozprostírá pod vrcholem vyhlídky. Trochu jsem se podivil, že Chinatown je takto vzdálen od města. Trochu nezvyklé. Jinak město zaplnili Číňané, kteří v polovině 20.století utekli ze země, protože jim úplně nevoněl komunistický režim. Každopádně, je-li libo čínský čaj či pokrm, tak pochopitelně stačí zastavit a dopřát si.

 

My ovšem nezastavovali, pouze se nasytili výhledy.

 

Dalšího rána nepřálo počasí dle vysněných představ. To si ovšem dovolím zímnit výhodu hostelu. Kryté houpací sítě. To člověka neomrzí…

 

Žádný déšť není nekonečný. Dalším cílem byl Temple on the mountain. Charakteristickým místem chrámu je velká socha Buddhy, který bdí na městem. Pár schodů k dosažení hlídače je ovšem nutno ukrojit. .

 

A je to.

 

Výhled patří k jedním z nejlepších vůbec. Trochu nezvykle se neplatí aní žádné vstupné. Taktéž solidní spot pro pozorování západu slunce. My ovšem neměli úplně štěstí, protože po všechny večery nás trápila podlá oblačnost a ze západů slunce moc nebylo. Nutno zmínit, že také z terasy níže položeného chrámu není výhled vůbec k zahození.

 

Další zastávečkou je Memorial bridge. Cestou míjíme Noi’s Elephant Camp, tak rychlostně očíhneme slona. Park sám o sobě nemá moc dobré hodnocení, ale to ať si vytvoří názor každý sám. Nejsem odborníkem přes chov slonů, ale v další boudě měl slon na zádech přivázáno ono sedátko, které jak se ví slonům vůbec neprospívá. Řetěz na noze, stanoviště přímo u silnice, asi to nebude úplně sloní ráj na zemi.

 

Memorial bridge. Úplně úchvatné místo to na pohled není. Po přečtení informační tabule s historií, již most nabývá na větší zajímavosti. V kostce, během druhé světové války potřebovali japonské jednotky propojit Chiang Mai s městem Mae Hong Son. Právě řeka Pai křížila trasu, proto Japonci rozhodli vystavět most roku 1941. Most stavěli vesničané za pomoci slonů, kteří tahali dřevo na kostrukci z džungle. Při následném odchodu Japonci most srovnali se zemí. Nicméně vesničané si chtěli zachovat vzpomínky na tyto těžké časy, a hádám, že i most se hodil sám o sobě, proto ho vybudovali znova.

 

Nedaleko mostu se pásli pořádní volové, což jsme si nemohli nechat ujít.

 

Wat Phrathat Jom Jaeng. Další zastávka. Velmi opomíjený chrám, díky své poloze trochu vzdálenější od Pai. Což je ovšem taktéž největší výhodou. Moc často se nestává, že by člověk měl celý chrámový komplex jen pro sebe. Já si osobně této devízi užil dosyta.

 

Chrám není nijak spektakulární, to se musí doplnit. Tradiční zlatá pagoda, dvě chrámové síně ovšem velmi pěkně vyzdobené. Na stěnách chrámů je také zakresleno několik pěkných kreseb.

 

Vracíme se na Pai kaňón. Cestou míjíme farmu na jahody. Kde si lze zakoupit tuto sušenou plodinu, dopřít si drik nebo se prostě vyfotit. My si jen někoho vyfotili. ÁÁ překvapivě Číňan, kterých se tu pohybuje hromada.

 

A to už jsme v kaňonu jako takovém, spíše v kaňónku. Jedná se o vyvýšené místo s několika cestičkami. Výhledy jsou ovšem super. Ještě k cestičkám. Skutečně se jedná o cestičky, díky své šířce, lidé trpící závratěmi se zaseknou již na prvním záchytném bodě. Onou radou znějící: “Zavři oči a jdi.”, bych se osobně raději neřídil.

 

Ale jak říkám, vyplatí se zariskovat, odměna je sladká.

 

Některá místa jsou skutečně vhodna zařazení do kategorie horolezecké úseky. Tedy do chvíli než přicupitají princezny z Číny, které se hbitostí lasiček všude vyhoupnout, vylezou, slezou s lehkostí nevýdanou. To ještě za obuvi žabkovité. Na obrázku není zachycena Číňanka.

 

Finální a nejlepší spot nevypadá až tak velkolepě, ale velkolepý byl. Nádherný výhled na trochu temné hory, to za doprovodu thajských polí a stavení. Fakt jsem moc lepších výhledů prozatím neměl tu čest vidět.

 

To už znamená konec Pai dobrodužství a vracíme se do Chiang Mai. Cestou je ovšem zapotřebí předjet slona. To se mi v mojí kariéře ještě nepoštěstilo.

 

Naštěstí toho dne nepršelo, avšak část cesty jsme strávili téměř v oblacích.

 

Výhledy opět zahřáli na duši. Ještě dodám, že ačkoliv teplota v Chiang Mai toho času atakovala 30 stupňů, tak na cestu do Pai se určitě hodí bunda. Chvílemi se jede v nadmořské výšce přes 1 000 metrů a je to znát. V Pai je také o něco chladněji a větší oblačnost jak by smet.

 

Jedna z mnoha desítek ostrých zatáček.

 

Cestou jsme několikrát zastavovali na odpočinek a drobný pózing.

 

Jedna ze zastávek proběhla v Pankled Café. Původně se mělo jednat čistě o obídek, avšak někteří ještě přihodili kávičku, domácí zmrzlinu, chlebík a dortík.

 

Vskutku se to zvrtlo v hostinu. My ovšem naše objednávky průběžně neplatili, nikdo na pokladně si je také nezapisoval. Jak jsme zjistili při placení, tak zákazník prostě přijde k okýnku a nadiktuje, co vše spořádal. Absolutní důvěra v poctivost. Toto pravidlo pochopitelně platilo pro všechny hosty. Plná kavárna značí skvělé jídlo, což platilo a nejspíš i to, že systém zatím funguje nebo ne? Každopádně kavárna šlape a je super.

 

Do Chiang Mai již nebylo daleko. Po dálnici jsme jet nechtěli a rozhodli jsme se zkusit projet nějaké kančí stezky. Jeden místní farmář nám navíc doporučil sjet na jednom místě z oné kančí stezky do kančí stezky na druhou. Výsledkem bylo poznání pravého thajského venkova. Toho, kam noha turisty pravděpodobně šlápne skutečně spíše omylem, jako my, než cíleně.

 

Pro představu toto byla cestička ještě v dobrém stavu. Místy jsem se prodírali stromy, poli a dalšími překážkami. Nicméně jsme za tyto útrapy byli víc než řádně odměněni.

 

Sice se jedná o skromné obrázky, ale právě to je jejich největší síla. Příroda nepoznamenaná silou a nápady člověka.

 

Také jsme potkávali přesně takové Thajce, o jakých se vypráví. Tito vesničané měli úsměv od ucha k uchu, mávali na nás. Paráda. Moc se nám sjíždět zpět na silnici nechtělo, leč nebylo vyhnutí.

 

Jednalo se o pravděpodobně nejlepší část celé výpravy. Jak by řekl můj taťka, prostě Karibik.

 

Vzhledem k náročnosti cesty jsem nebyl schopen za jízdy nahrávat a následně ani na zastávkách. Stejně video nedokáže zachytit ty obrazy a pocity, které se člověku honí hlavou a já si pro jednou užíval prostě to, co jsem viděl. Za fotky vděčím Jardovi, který našel síly to vše blejsknout a to vše při skvělé kompozici.

 

Za pochodu vzniklo jedno video, které tedy neobsahuje onen nejlepší úsek.