Pěšky přes České Středohoří, na Hazmburk a až na Lovoš

Jedné krásné soboty jsme vyrazili na průzkum naší republiky, opět. Tentokrát pěšky přes České Středohoří, na Hazmburk a až na Lovoš a ještě dál. Tedy, zaparkovali jsme náš vůz na vlakovém nádraží v Lovosicích. U Berešů jsme si dopřáli chlebíček, když nás Jarda tak lákal. Poté jsme vyrazili vlakem do Libochovice a obloukem se vraceli do Lovosic.

Osa naší trasy zněla následujícně: Libochovice – zřícenina hradu Hazmburk – zřícenina hradu Košťálov – Lovoš – Lovosice

Celá trasa je k dispozici ZDE

Libochovice jsou takové menší, leč ohromně zajímavé město s bohatou historii. Jak jistě dokazuje fotografie z vlakového nádraží.

Ale především, naše výprava zde šlápla do pomyslných pedálů a vyrazili jsme na cestu! Jak už to poslední dobou bývá, spolehlivě nás doprovázel lehký déštík.

A oblačnost. Ta proklatá oblačnost. Stoupali jsme na hrad Hazmburk, mimořádně fotogenické místo, především ze strany od Libochovic. Hazmburk si taktéž oblíbil jistý K. H. Mácha. Netropil zde žádné prasárny, snad, ale údajně sem jezdil či chodil za inspirací a odpočívat.

Hazmburk je taktéž známý jako “Zajícův hrad”. Nejedná se o žádnou slovní hříčku. Původní hrad zde totiž nechal vystavět jistý rod Zajíců z Hazmburku.

Hazmburk se rozhléhá na okraji Českého Středohoří. Hrad je tedy možno zahlédnout ze všech možný i nemožných úhlů. A hlavně, je to takové znamení, že jakmile člověk mine Hazmburk, tak se může těšit na zvýšený výskyt oněch “prdečkových” kopečků v jinak rovném terénu.

ČS je doslova poseto hrady, jež se ve velké většině přetransformovaly na zříceniny. Po Hazmburku se nám do cesty postavil Košťálov, dlící na vrcholu Košťál.

Vydrápat se nahoru stojí trochu úsílí, ale výhled je velmi ucházející. Zřícenina z historického pohledu nenese zásadnější zajímavost až na jednu proklatě překvapivou. Cituji z Wikipedie: “Tehdy si Košťálov rozdělili tři bratři Kaplířové: nejstarší Zdislav sídlil v paláci horního hradu, Dobeš a Jan každý v samostatném domě v dolním hradě.”

Koukám jako puk, že Dobeš bývalo křestní jméno. Předpokládám, že to zarazilo snad každého.

No a z druhé strany je k vidění vzdálený Hazmburk. Magické  místo (jak by řekl můj oblíbený Karel Janeček, co by pronesla jeho kněžka Lilia, to nevím).

V ČS zuřil příjemný barevný podzim.

To už procházíme obcí Boreč. Kdy onu obec s rozpadlým zámkem střeží zahraničná policie.

Jo a dál se nejede.

To už jsme se blížili do pomyslného finále. Zbývalo vyšlápnout na onu špičku před námi, tedy na Lovoš. Takový typický kopec Českého Středohoří.

S typicky parádními výhledy. Ba co víc, oblačnost se umoudřila a my si užili nerušeného výhledu široko daleko.

Úplně vlevo, v dáli, lze ještě vidět bobeček s hradem Hazmburk a pro změnu úplně vpravo dlí Milešovka.

Výhled z Lovoše je tzv “360”, tedy do všech světových stran. Já ovšem věnuji poslední zmínky praotci Čechovy a jeho Řípu. Ta nerovnost úplně v dáli.

A především Lovosicím. Jedno z NÉ nejkrásnějších měst v republice. Hlavně díky okolním chemičkám a relativně mohutné panelákové zástavbě. Ale jinak jsem si myslel, že budou Lovosice mnohem škaredější. Z tohoto pohledu jsem si od Lovosic sliboval víc…

Končeme ale pozitivně. České Středohoří je krásné.