Při svém průzkumu ohledně toho, co by člověk mohl navštívit jako jednodenní výlet z Medellínu mi na oko přišel “kopec” Cerro Tusa, neboli zelená pyramida, jak je krásně vidět na fotce níže. Jakmile jsem zjistil více informací, tak mi bylo jasné, že výstup na Cerro Tusa musím uskutečnit stůj co stůj.
Pro výstup na horu jsem absolvoval přesun do vesničky Venecia. Cesta z jižního nádraží Medellínu (okýnko č.34, cena 11.000 COP – cca 77 kč) zabere okolo dvou hodin a slouží jako pěkná předehra, protože vede mimořádnými kotáry a krásnými scenériemi.
Takhle Cerro Tuso vypadá za ideální viditelnosti a při pohledu z druhé strany, od Bolombola.
Venecia je učebnicová vesnička kolumbijského stylu. Nutno podotknout, že je relativně mladá. Dříve zde leželo pouze několik rančů a až v roce 1898 zde oficiálně začalo růst městečko.
Každopádně, nemůže chybět mohutný kostel, náměstíčko, barevné uličky, všude znějící kolumbijská veselá hudba… Samozřejmě nemám šajna o čem zpívají, ale zní to vždycky vesele.
Venecia je kompletně obklopena zelenými kopci, přesně řečeno horami, kávovými plantážemi a tak…
Nechybí kavárna Pilsen. Pro upřesnění, Pilsen je značně populární místní pivo.
Prostě pohodička.
To už jsem ale směřoval k pyramidě. Výstup začíná na 4 kilometry od vesničky. Je možné využít služeb všudypřítomných tuk-tuků nebo si to vzít pěšky jako rozcvičku. Což je můj případ.
A tady už ji máme. Existují lepší úhly (viz. od Bolombola), kde je lépe vidět to, že Cerro Tusa je skutečná pyramida. Údajně jediná hora s tímto osobitým tvarem na světě.
edit: Bosna a Hercegovina má podobný unikát, byť o něco menší
Cesta k hoře je snadná, prostě se jde po silnici. Následně už to je trochu složitější. Nicméně, i v Kolumbií úřadují Mapy.cz a spolehlivě mě dovedly na vrchol.
Z výškového profilu je patrná jedna jednoduchá věc. Drtivá většina z nastoupaných metrů je zdolána na posledních dvou kilometrech. Přesněji se jedná o cca 650 výškových metrů, takže se jedná o brutálně prudký výstup (pro příklad, při výstupu z Pece na Sněžku ujdete 6 km a nastoupáte cca 800 metrů).
Trasa mě navedla skrz pastviny, kde odpočívalo množství krav a býků. Ne všichni se tvářili nadšeně z toho, že jim lezu do zelí. Onen býk, a nejen on, na mě čučel vyloženě nepřátelsky a já si začínal myslet, že mě čeká první corrida. Zkusil jsem se tvářit mile a přívětivě jak to jen šlo, aby viděl, že nemám zlé úmysly.
Nakonec mě nechal projít.
Místy jsem pochyboval o správnosti své cesty, ale neměl jsem jinou možnost než bezhlavě důvěřovat mapě.
A podařilo se, zde jsem již potkal další skupinku odvážlivců, co se chystali vystoupat na vrchol Cerro Tusa. Ve chvíli, kdy člověk vidí následující značky, tak dostává znamení, že dobrodružství za chvíli odstartuje v plném rozsahu. Stoupání začíná. Sranda končí. Tedy pro mě.
Cestička nahoru má výhodu, že z ní nejde sejít. Doslova. Po téhle cestě vedoucí až nahoru se už totiž nejde, spíše šplhá, ale často se leze i po čtyřech. Člověk se místy mění na horolezce chytajícího se trsů trávy, kamenů, kořenů stromů, v lepším případě lana. Nic pro lidi, co se bojí výšek. V některých úsecích jsem si taky nebyl jistý, jesi se mi v trenkách nevyskytne nepopulární bobeček.
Nakonec jsem to zvládl bez újmy na cti.
Je to bitva, kdy se člověk pěkně zašpiní, zapotí, zapochybuje, jestli to má vůbec zapotřebí. Přesto přes všechno, cíl je jasný. Jakýmkoliv způsobem se vydrápat nahoru! …
Protože tam to stojí za to!
Po cca hodině a půl lopotění jsem se dostal na vrchol.
Výhled je neskutečný, avšak ani nahoře to není úplně selanka. Moskyti tam řádí jako černá ruka, ale přes tu všechnu únavu to člověk řeší tak trošičku. Spíš až večer v posteli, kdy ďobance začínají pěkně svědit.
Navíc na vrchol dorazila i skupinka kolumbijských borců, co hned pustili do repráku pohodovou hudbu a rozpálili jointíky, čímž to nahoře ještě více zchillovali.
Napravo je vidět další “lezec”, jež je oblečen v jakési kombinéze. Šílenost? Naopak, zkušenost. Borec či borka je chráněn proti slunci (nemá zpálený krk) a moskyti taktéž nepředstavují potíž. Já pochopitelně lezl v kraťasech a krátkém rukávu, takže krk jsem si opálil do ruda. Také jsem vypotil několik litrů potu, takže moje dva litry tekutin se ukázaly jako žalostně malé množství.
Každopádně opojný pocit vítězství netrval věčně. Při pohledu na cestu dolů (stejná jako nahoru) mi začalo čím dál víc docházet, že sestup bude pěkně nebezpečná záležitost. Spekuloval jsem a spekuloval, až jsem si počkal na moment, kdy se vypraví dolů skupina vedená průvodci. Měli totiž lano.
Kopíroval jsem tedy jejich sestupovou cestu. Ve chvíli, kdy se vyskytl skutečně zabijácký úsek, tak průvodce vytáhl a uvázal lano. Smutně jsem na ně koukal, až mi nabídl, ať se slaním taky. Nakonec jsem jejich lana využil snad třikrát a ještě se nechal svézt jejich dodávkou do Venecie (celkově ale cesta dolů nebyla tak děsivá, jak jsem si myslel). Oni vlastně byli trochu rádi, že mě mohou pomoct, že mají v týmu Míru z Republika Čeka, jak na mě často hovořili. Samozřejmě jsem jim nabídl nějaké peníze, což razantně odmítli.
Po dokončení sestupu začalo pršet, což bodlo. Voda mi již došla, takže se jednalo o skvělé osvěžení a trochu jsem ze sebe omyl i špínu.
Když jsem se později otočil, tak jsem byl dvojnásobně rád, že jsem již dole. Sestupovat na mokru? To si ani nechci představit.
Před nástupem do dodávky nás ještě poveselila duha.
Ve Venecii jsem si dal pořádnou baštu, pivko, pokochal se posledním pohledem na Cerro Tusa a užíval si celkový pocit vítězství.
Skvělý zážitek, ale vcelku jasný resultát. Naprostá fantazie, dobrodružství se vším všudy.
Druhým dechem jsem si ale říkal jednou a dost, znovu mě tam už nikdo nedostane.
PS: v případě, že se vám nechce trmácet za tímto divem až do Kolumbie, tak i v Evropě je taková menší odrůda – konkrétně v Bosně a Hercegovině
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.