Již delší dobou jsem se odhodlával k nějakému shrnutí ohledně mého působení v Chiang Mai, které trvalo celý jeden plodný měsíc. Nevěděl jsem, jak post uchopit. Neměl jsem chuť psát rutinní popis města nebo nějaké The best of, bla bla. Rozhodl jsem se tedy pro výběr několika mnoha fotek, ke kterým přidám jednoduchý popisek. Prvně jsem chtěl fotky vysázet na náhoďáka. Nakonec přece jenom vznikla jakási posloupnost.
Dovolím si odstartovat přepravou. Songthaew = červené taxi. Textem 30 bath/person se rozhodně nenechejme zmást. Samotného pasažéra tito taxíci naberou jen zřídka kdy a když už, tak si samozřejmě připlatí. Ale i tak řadím červené dravce mezi levnější způsob přepravy. Navíc, sedět vzádu na lavičce a nechat se ovánět větrem je fajn.
Další poznámka zní banálně, ale pokud chce člověk někam zavézt, tak je dobré místo ukázat řidiči na mapě. Důležitá věc. Mapa by měla být i s popiskem thajštině, páč latinka mezi taxikáři nefrčí.
Populárnější formou přepravy je tuk-tuk. Byť o něco dražší. Tuk-tukářům se chce jen občas vyjíždět mimo hranice starého města. Nemají problém člověka poslat ke konkurenci, pokud řidiči cílová destinace nevoní.
Zde jsou ukázkově seřazeni u Wat Chedi Luang, pěkně jako někde na letišti.
Čas od času lze spatřit lehce nepřipraveného řidiče, respektive uprostřed šlofíčku. Druhým dechem dodávám, že provoz ve měste je skutečně hustý. V něterých dnech bych označil ovzduší za absolutně nedýchatelné.
K vidění je i papež vozítko. Pokud by sem náhodou hlava církve zavítala až z dalekého Vatikánu.
V Thajsku sice nejezdí tolik motorek jako ve Vietnamu, ale i tak se jich vyskytuje na pozemních komunikacích víc než dost. Do Chiang Mai jsem dorazil koncem října, což znamená, že právě finišuje období dešťů. To znamená, že jednou až dvakrát za den přijde skutečně brutální průtrž mračen. Trochu škodolibě jsem ony momenty využíval k pozorování jezdců. Ti vyznávali různé strategie boje.
Pláštěnka samozřejmě nemohla chybět.
Někdo to bral sportovně a prostě promokl až na kost. Co mě ovšem mrzí, uteklo mi hned několik zajímavých examplářů. Především jezdců, kteří využívali deštník či jiné vychytávky.
Motorku jsem si propůjčil i já, to při výletu do Pai. Sic vybaven mezinárodním řidiček (pouze pro skupinu B), neušel jsem pokutě. Policisté pravidelně obsadí všechny výjezdy z hlavního města a chytají podobně nevybavené turisty. Následuje pokuta 500 bathů, která mi ovšem zajistí možnost řídit motorku na tři následující dny. Co na tom, že z místních rozhodně řidičák nikdo nevlastní, ještě navíc nemusí jezdit ani s přilbou na hlavě.
Faktem je, že podobné věci prostě patří k cestování po JV Asií. “Western people” požívají mnohých výhod, ale sem tam je potřeba trochu zmáčknout šrajtofli.
Zásadní je, že tourist police je náš přítel číslo JEDNA. Pokuta je tedy míněna jako projev přátelství.
Já po městě povětšinou chodil pěšky. Jednou jsem si vyšlápnul na skoro vrchol Doi Suthep na kole. Detailněji popisuji výpravu v následujícím článku. Na obrázku nechybí ani životabudič, thajská verze Red Bullu, kdy lahvička je k mání za 10 bathů.
Od dopravy se přesouvám k jedné z nejlepších věcí v celém Chiang Mai a Thajsku obecně. JÍDLO. Strava je tu skvělá, pestrá, levná. Miluji večerní street markety. Jeden z perfektních se odehrává každou neděli ZDE. Celá ulice se mění na “walking street”, je obsypána prodejci nejrůznějších serepetiček. Právě v místě označeném na mapě je ovšem zásadní bod, jídlo. Samozřejmě stánky s občerstvením jsou rozesety na vícero místech, leč tady se kumulují v největším počtu.
Jen si vybrat. Tyčky s masem a párky představují jednu z mých achilových pat. Spolu se salátky, palačinkami, nudlemi, mořskými plody, …
Večerních marketů je hned několik dalších. Obecně platí, že večer jsou silnice starého města obsypány “jídlem”.
Vyskytují se i prodejci, kteří neočekávají zrovna absolutní vytíženost. Tak si na krámku na kolečkách dovezou televizi. A je to.
Už jsem zmínil palačinky. Tyto stánky jsou k nalezení ve velikém počtu. Sledovat jejich výrobu je poměrně zábavné. Hlavně když člověk ví, že tahle palačinka, ta je ta jeho!
A tady je výtvor. Naprosto jednoduchá záležitost, těsto, banány, čokoláda. Pohoda.
Další vyhlášenou pochoutkou je Pad Thai. Pad Thai jsou rýžové nudle smažené s vejci, čerstvou jarní cibulkou, tofu a klíčky, dochucené cukrem, omáčkami, a limetou – doplňuje se buď kuřecím, hovězím nebo krevetami, který mám nejradši. Je třeba podotknout, že co kuchař to originální Pad Thai. Nicméně jsem se nesetkal se špatnou verzí pokrmu ani jednou. Jistotka. Lze uvařit i v českých podmínkách, přikládám link s návodem.
Sticky mango rice. Extrémně sladký pokrm. Toto jídlo jsem zmáknul maximálně jednou za dva týdny. Avšak absolutní paráda, taktéž klasika, taktéž nutno ochutnat, taktéž lze narazit na různé verze. Český návod k dispozici.
Khao Soi. Možná moje absolutně nejoblíbenější jídlo. Typické pro severní Thajsko. Slast. Slast. Slast. Jeho původ sahá až do nedaleké Barmy a jedná se v základu o domácí vaječné nudle, ponořené do jemné kari omáčky to celé posypané další várkou dokřupava osmažených vaječných nudlí. K tomu všemu se na dochucení podává limetka, nakládané hořčičné listy, šalotka a samozřejmě nezbytné mleté sušené chilli papričky. Opět, co prodejce to jiná verze. Opět jsem se vždy oblizoval. Opět jídlo stojí babku, respektive od 30-50 bathů. Foto není moje. Vždy jsem se koncetroval na konzumaci a zapomněl si pochutinu vyfotit.
Toto nevím co je, ani jak se to jmenuje. Já to označil jako “dobrůtku s odpornou vizáží”. Nicméně nešlo neochutnat. Fakt to vypadá jako sajrajt.
Samozřejmě lze pozřít i broučky. Křupavé a výživné.
Nelze opomenout ani seven/eleven. Zdroj vychlazeného pitiva, energiťáků, plechovek s pivem, sušenek, toaletního papíru, šampónů, prostě všeho. Jednoho odpoledne se tento řetezec, který se v Thajsku vyskytuje průměrně každých padesát metrů a jede nonstop zavřel. Myslel jsem, že skončí svět. Stalo se tak při smutečním ceremoniálů na památku zesnulého krále.
Přes jídlo se dostávám na mini-českou stopu. Pizza pojmenována Prague.
Neodolal jsem. Na thajské poměry je pizza velmi drahý pokrm. Jako chutnala mi. Nicméně, když jsem potom propočítal, kolik jsem mohl mít místo pizzy palačinek, masa na tyčkách či jiných pochutin z ulice, trochu jsem znejistěl správností svého rozhodnutí.
Výraznou připomínkou české státnosti je Radost café, vlastněná německým chlapíkem, který strávil poměrnou část života v Čechách. Dodám, že se jedná o jedno z dražších míst. Pivo vyjde na 120 bathů, přičemž hned vedle populárního kalícího místa Zoey in yellow, se nachází i “hospůdka Krun Klin Nom“, kde si lze popít pro změnu asi nejlevněší pivo ve městě – to za 70 bathů.
Obecně platí, že alkohol je v Thajsku drahý. Chiang Mai také není zrovna proslulý nočním životem, bary musí ze zákona zavřít v pravou půlnoc. Údajně je takto sever Thajska potrestán, protože v době revoluce podporovalo trochu jiný režim než ten, který revoluci dotáhl do vítězného konce. Jinak pubů všeho druhu je ve městě nepočítatelně.
Praha má své místo také ve Watu Sri Suphan.
Zde bych vypíchl ještě další zajímavost. Do tohoto vskutku netradičního chrámu je ženám vstup zakázán. Což není těžké z této fotografie rozluštit. 
Vnitřní zdobení chrámu je jaksi aktualizované. Ačkoliv král se na bankovce dívá grapek špatným směrem.
Můj nejoblíbenější chrám se jmenuje Wat Sakithaka. Nachází se ovšem trochu mimo Chiang Mai. Ke chrámu vede velmi pěkná stezka mnichů, o které jsem se krátce rozepsal. Proč je pro mě nejlepší? Díky své trochu horší dostupnosti netrpí přehršlem turistů, panuje zde klid, mír a krásná pohoda.
Akorát mě trochu zaskočilo množství hraček v o kousek dál postaveném přístřešku…
V Chiang Mai jsem nejraději docházel do Pha Singh Temple. Pěkně jsem si koupil ledové pití, usadil se na lavičku a čučel.
Otázku chrámů jsem si dovolil shrnout do následujícího videa. V Chiang Mai je chrámů nepočítatelně…
Peníze. Bath je k životu potřeba. Bathem se platí všude, s platbou kartami jsou Thajci poměrně na štíru. Výhodou je, že v množství bankomatů na metr čtverečný je podle mne Thajsko hned těsně za USA. Opravdu hromada. Avšak bankomat Western Union se mi zdál býti přece jenom nejoriginálnějším.
U Watu Doi Suthep bankomaty také nechybějí. Zde jsou stráženy ochránkyní, psem Jiřinou.
Peníze se sami nevydělají, většinou. Své pracovní povinnosti jsem příležitostně docházel plnit do místa zvaného Punspace, hned u Tha Pha gate. Paradoxně mě měsíční členství stálo víc než měsíční pobyt v Nocky housu, což je skutečně zajímavé místo pro složení hlavy. Avšak rozhodně né pro každého. Příležitostně mi i krysa proběhla pokojem, nicméně člověk si zvykne.
V Chiang Mai je nemálo klimatizovaných kaváren, kam dochází ostatní pracanti s kanceláří na kolečkách. Avšak místní pařani volí spíše low-cost řešení. Chápu je, leč mě by tady po pár hodinách asi odešly záda.
Bohužel je ve městě už i Starbucks, ale také McDonald, KFC, Burger King a další kolosy. Pro mě samozřejmě absolutní tabu.
Preferuji lokálnější místa. Tato kavárnička je sice kousek za městem, vlastně kus, ale je skvělá a netradiční. Za jedno výborné pokrmy a velmi zajímavý způsob placení. Člověk objednává a objednává, jí a jí, pije a pije, jde na kasu a očekává, že mě zkasírují. Servírka se na mě kouká a ptá se, co jsem měl, začnu vyjmenovávat. Ok, tak bla bla bathů. Zkrátka oni si nezapisují, co kdo spořádá a spoléhají na poctivost zákazníků. Z pohledu českého občana, neuvěřitelné.
Chiang Mai je také vyzdoben mnohými malbami. Mně se to moc líbí.
Některé malby lze považovat až za umělecká díla.
Thajsko obecně velmi dobře pečuje o své památky a chrámy. Však najdou se i drobně poškozená místa, ta ovšem působí skoro až roztomile. Zde bych si troufl říct, že se jedná o místní Saxanu.
Věřme nebo ne, je to slon.
Přesně takový slon. Na cestách okolo města lze mimo krásných výhledů narazit na ledacos.
Jak jsem zmiňoval, psi jsou relativně lenoši. Ani se nedivím, protože v tom horku, komu by se chtělo neco dělat. Prostě si ustelu kde se mi líbí a je to. Občas nemají problém spát přímo na silnici. Thajci jsou velmi dobře známí svou zálibou a respektem ke zvířatům. Takže ani tyhle silničáře nikdo nebudí, prostě je objedou.
Návštěva turnaje v thajském boxu je občanskou povinností. Vstupenky nejsou drahé a lze zakoupit na každém rohu. Ceny se pohybují v závislosti na turnaji, ale začínají na 400-600 bathech. Večer je na programu šest zápasů. Nutno podotknout, že u některých soubojů to fakt vypadalo, že se bojuje vyloženě pro to, aby v tom ringu někdo byl. Nicméně dva zápasy byly výtečné, rozuměj nakládačka a bitva, kde se opravdu válčilo. Za mě dobrý.
Co ovšem patří ke skoro undergroundovým záležitostem, tak to možnost zahrát si hokejbal s místními naplaveninami. Kluci z Kanady vytvořili regulérní mantinely z pletiva a hraje se slušná úroveň. Oba dva týmy mají brankáře v plné výbavě. Paráda. Člověk teda fakt vypotí, ale jelikož jsem si hokejbal nezahrál snad deset let, tak jsem se cítil šťastnej, přesně jako tenkrát. Samozřejmě člověk nechal na hřišti duši, aby urval vítězství.
Některé dny jsou horké, hodně dnů je horkých a musí se umět odpočívat. Většina lidí jezdí ochladit svá těla do “Grand kaňónu”, což je ovšem kus mimo město. Tenhle bazének také není zrovna v centru, ale je skvělej. Taxikář tedy naúčtuje za svezení cca 250 bathů a vstupné je tuším 300 bathů, takže nic úplně levného. Nicméně jednou za čas si člověk musí dopřát.
Pokud se jedinec zajímá spíše o šperk, lze využít dovoz z Shirazu. Což mě skutečně překvapilo.
Místní obchod s porno oblečením.
Tady ta cedule mě činí doslova zmateným a dezorientovaným člověkem…
Složitost elektrického vedení je v JV Asii obecně na té nejkomplikovanější úrovni. Mě by ovšem zajímala životnost lidí, kteří jsou v tomto řemesle zaměstnáni. Tuším, že to nebude zrovna nejbezpečnější profese v Thajsku.
Pokud se něco semele, tak po městě je rozmístěno stovky telefoních budek. Mám obavy, že zrovna z této oranžové krásky se nikdo nikam nedovolá. Pokud není na nějaké tajné heslo.
Možná by mohl pomoci tento zaneprázdněný pár, který má ovšem zřejmě plné ruce práce. Vážně, přijde mi, že obecně obyvatelé JV Asie mají značně vysokou potřebu kontroly a neustálého řešení, hraní, používání mobilních telefonů. Taky bych řekl, že si každý mnohem více zakládá na tom, jaký telefon má, jak velký, jak výkonný. Jaksi to trochu škatulkuje.
Zásadní je, že všude po městě visí Becks. Tím si dovoluji svůj souhrn zakončit. Co z něho vyplývá? Nevím. Snad to, že Chiang Mai je fajn a doporučill bych přečíst pár těch oslavných článků, kde se čtenář i něco zajímavé a užitečného skutečně dočte.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.