Co by to bylo za pochoďák, kdyby nezapočal vystoupením z vlaku! Tentokrát jsme se dostali po ose Praha – Lovosice – Radejčín až do obce Žim. Právě tam jsme jsme zahájili výstup na Milešovku, jež pokračoval až do Lovosic.
Kompletní trasa je zaznamenána ZDE
Vystoupili jsme tedy ve vesnici Žim. Ta není ničím zajímavá, kromě názvu samotného. Vlastně, jedna věc by se našla.
Zřejmě zde mají vynelézavé marketéry. To je poprvé v životě, co vidám, že někoho napadlo využít jako provizorní střechu plachtu s reklamou. Já smekám.
Byť se Milešovka stala hlavním bodem našeho výjezdu, tak trochu netradičně nás čekal vrchol výpravy hned na startu. Na samotnou horu nás nalákalo četné množství fotografií. Kdy za současných povětrnostních podmínek lze již po dobytí Milešovky vylézt až nad mraky. To v pouhé nadmořské výšce 837 m.n.m..
Onen ranní mlžný opar nám hrál perfektně do karet.
Cestou jsme minuli jedno posvátné místo. Tedy, jednou možná posvátné místo. Nejedná se o Stonehenge v českém podání, ale o zastávku č. 14 na “Cestě přátelství”. Plastika nese název “Volání hory”.
No a je to tady. Počasí vyšlo precizně. Tedy, dorazit o něco dříve, tak by možná ony mraky ještě postávaly o něco níže, ale i tak jsme nemohli být nespokojeni.
To šlo hladce, řeklo by se. Byť jsme již dosáhli hlavního cíle, tak naše pouť teprve začínala.
Onen skvělý nápad na obhlédnutí Milešovky dostalo více lidí… My naštěstí vyrazili časně z rána, takže nahoře ještě bylo k hnutí. Cestou dolů jsme již potkávali doslova desítky chodců prahnících po shlédnutí inverze a tedy situace na Milešovce již musela být o něco “hustější”.
Pokračovali jsme přes Milešov, kde nás obohatil výhled na místní pěkný zámek, na Lovoš. Horu, kde jsem nedávno obdivoval kopce Českého Středohoří. Přesun měl zabrat pár hodin, tak jsme silně doufali, že ona vytoužená mlha následně zmizí a na Lovoši se již dočkáme dalekosáhlého výhledu za polojasného počasí.
Každým ušlým metrem mi čím dál více docházelo, že ona představa nekonečného výhledu má čím dál menší pravděpodobnost. Naštěstí se mlha zvedla na tolik, že jsme mohli obdivovat historický vozový park v obci Velemín.
Dříve ve Vilemíně muselo být veselo. Sportbar Laguna se mi jevil jako menší verze Discolandu Sylvie. Oba podniky dopadly docela podobně.
Samozřejmě jsme nezaháleli a pokračovali v “jízdě” venkovem. Osobně se na zapadlé vesničky vždy těším. Nepochybuji, že moje oči vždy budou odměněny nějakým pěkným bizárkem.
Posuďte sami. Krásné růže, starý statek a mohutný dálniční most v dáli.
Tohle nechám bez komentáře, ale ukrutně moc by mě zajímalo, kdo zde bydlí. Fotku zahrady již nepřipojuji, ale i zahrada je stejně pestrá jako tato část soukromého pozemku.
České Středohoří bývalo baštou mnoha hradů, co se až na pár výjimek spolehlivě transformovaly na zříceniny. Leckdy velmi pěkné zříceniny. Tentokrát se nalézáme na zřícenině hradu Oparno. Co se týče zajímavostí o hradu, tak hrad založil Smil z Vchynic. To mi přijde jako slušná perlička.
A je to tady. Lovoš. Řekněme, že náš plán se skvělou viditelností drobně nevyšel. Nicméně, i ona mračna mají svoje kouzlo, co si budeme…
Toto je výhled z naší předcházející výpravy, kdy se mračouni povalovaly o pár metrů výše.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.