Jedeme na Jágra a ještě dál

Program:

Den 1 – přílet do NYC, večerní průzkum Broonklynu
Den 2 – plavba parníkem kolem Sochy Svobody, State Island, Manhattan
Den 3 – přelet do Miami, aklimatizace
Den 4 – Miami Beach
Den 5 – Miami Beach, Key Biscayne, NBA Miami Heats vs San Antonio
Den 6 – Everglades (krokodýlí farma), Key Largo, Key West
Den 7 – Key West šnorchlování, přesun do Miami, hokej Florida vs Buffalo
Den 8 – návrat do NYC, Yankee stadioum, Times Square, Brodway
Den 9 – Central Park, Cooney Island, Little Italy, Manhattan – Rockfeller, 5 Avenue
Den 10 – Broonklyn bridge, McGees bar (How i met your mother bar?), Little China, 5 Avenue
(Flatiron, Empire State Building, Madison Square Garden)
Den 11 – Washington
Den 12 – rozloučení s Manhattanem, odlet do Prahy

 

Jak to všechno začalo?

Jak už to bývá, tak ty nejlepší výpravy se plánují, resp. realizují po hospodách a většinou v čase někdy nad ránem. Tento slavný výjezd nebyl výjimkou. Stalo se tak přesně asi někdy v květnu. Venku již dávno vládla tma a na lístku operovalo pár čárek za čepované poličské jedenáctky, to konkrétně v hospodě s názvem Andílek. Již v rozjařené náladě padla slovo o tom jet okouknout Jarina, dokud mu to ještě bruslí a je co k čemu. Návrh dopadl na úrodnou půdu a byl s nadšením přijat. Přešlo se na plánování, to již za bystřejšího duševního stavu.

Plán byl prostý, zaletět na otočku do New Yorku a načasovat to tak, až bude hrát Florida ve Velkém Jablku svůj mač. Leč přišel jeden z prvních nárazů. Zjistilo se, že koupit lístky na Islanders bude zatěžko a na Rangers nemožno, proto byl vymyšlen plán B. Mrkneme na Jaromíra v jeho miamské domovině. Ve slunném Miami pochopitelně lístky na hokej nejdou až tolik na dračku a jejich koupě bude zaručená. Plán schválen.

Započalo bookování letenek. Po možných a nemožných variantách jsme se přiklonili k následující trase: Praha > NY > Miami > NY > Praha. Letenky se podařilo koupit za relativně slušný peníz. Drobné upozornění, když si pořizujete letenku do Miami na hokej, tak se prosím podívejte na EST čas konání utkání. My si totiž velmi mazácky koupili letenky na utkání, které začalo v době, kdy jsme ještě měli být v letadle. Finanční újma, leč s příjemnými následky.

Bylo totiž rozhodnuto protáhnout si pobyt v Miami až na pět dní oproti původní zápasové točce. Geniální chyba.

Také doporučím zažádat si o ESTu dříve než dva týdny před odletem. Pokud máte ve výpravě frajery, kteří neví, že nevlastní biometrický pas, tak máte zaděláno na kvalitní drama. Náš hrdina naštěstí překonal administrativní překážky a nový biometrický pas obdržel celých 23 hodin před odletem.

 

Směr Praha a ještě dál

Naše pětičlenná skupina odvážlivců vyrazila směr “za oceán” 10. října brzo ráno z Poličky. Již přesun byl informačně plodný. Bylo zjištěno, že když autu dojde benzín, tak je potřeba dotankovat bez ohledu na cenu benzínu, kdo nesouhlasí, nechť promluví teď, nebo ať mlčí navždy!

Na letišti náš čekal vstupní rozhovor. Hned na úvod jsem se trochu zapotil. Slečna se velmi podivovala, že naše pětičlenná výprava veze pouze jeden kufr. Naštěstí si vystačila s důkladným výslechem a nebylo nutné kufr otevírat (pro účely skupiny bylo převáženo několik lahví božkovského rumu). A tak pouť k letadlu pokračovala. Další zástavka následovala v Lounge MasterCard baru, žel díky drobnému opoždění jsem stihl pouze nakouknout a rychle zblajznout několik chlebíčku. Poté jsem se jen mlsně olíznul při pohledu na volně přístupné láhve – Becherovky, Ballantines a pár dalších, leč, času nebylo a letadlo ani na mě nečeká.

 

 

Let utekl poměrně svižně, občerstvení fajn, letěli jsme s Deltou Airlines. V hlavě mi ovšem bujel jeden obtloustlý brouček. Ubytování pro první dvě noci v NYC bylo naplánováno v Broonklynu u Asada, to s využitím služby AirBNB. Vše dohodnuto, leč náš ubytovatel mi ani ráno v den odletu nezaslal informace ohledně toho, kdy nás očekává…

Po příletu na letiště JFK nás čekal další mezník, z kterého panoval jistý respekt. Vstupní pohovor do USA. Avšak k našemu potěšení se jednalo pouze o formální akt. Pěkně si nás vyfotili, otiskli jsme naše cenné prstíky a ve dvou větách popsali plány pro následující dny. Hotovo, šmitec, dostali jsme štempl a dobrodrůžo mohlo vypuknout.

Hned nato se můj mobil rozkoukal a k mému potěšení mi oznámil příchozí zprávu od Asada, že nás očekává. Při cestě na metro nás na chvíli zdržel zdánlivě nevyřešitelný problém s kufrem, leč naše neohrožená skupina nepříjemnost s glancem sobě vlastním vyřešila.

 

 

Po drobnějším hledání se nám podařilo najít naše bydlo. Za přiměřenou cenu nás čekal příjemný příbyteček.

 

k dispozici byla ještě jedna dvoupatrovka

Mužstvo se zkulturnilo po náročném cestováním a jednohlasně bylo schváleno jít spláchnout onu žízeň, která se během cestování svévolně vytvořila.

Spokojeně jsme usedli do první hospody, která se vyskytla (po asi 30 minutách hledání) a byla zvolena taktika, že vždy jeden ze skupiny zacáluje celou rundu a takto se prostřídáme. Nýbrž přišel první mocný závan Ameriky. Pivko za $7 x 5 = $35 za rundu není zrovna přátelská cenovka. Co naplat, pít se musí, jinak by byl člověk dehydratovanej.

 

 

V hlavách se nám zrodil nápad projít další hospody, které Broonklyn nabízí. To se ukázalo býti jako né zrovna výherní rozhodnutí. My totiž za celý večer na žádnou další kloudnou hospodu nenarazili. Mužstvo zavadilo o McDonald. Muselo se ověřit, zda-li se tento podnik výrazně liší v ČR a USA, neliší, mizerný burgery jsou hlavní devízou tohoto populárního řetězce, grrr.

Potěšila nás ovšem jiný šťastný objev, zdánlivě se jedná o banální věc. Já ovšem věřím, že nález na pár dní příznivě ovlivnil naše životy. V jedné nevýrazné večerce jsme narazili na plechovky piva zvaného Becks za neskutečných $1.50. Ano, jistě, pár jich padlo a mělo ještě padnout…

 

Neeeew Yoooork

Po zcela zaslouženém spánku přišel na řadu další den, kdy naše plíce nasávaly americký vzduch. Správný den,musí začít kvalitní snídaní. Využili jsme pohostinnosti drobného podniku hned u našeho království. Snídaně byla fajn, pouze paní, co měla na starosti přípravu pokrmu byla pomalejší než onen pověstný zpomalený film. Nastal také drobný komunikační šum ohledně placení. Ten ovšem utnul kapitán a trenér výpravy, když svou vytříbenou a stále se zlepšující angličtinou paní oznámil, že platíme “Together”.

 

 

Hlavním bodem onoho dne měla být návštěva zábavného parku na Cooney Island a jízda na poctivé americké dráze. Cesta metrem trvala asi 45 minut, načež jsme zjistili, že park je otevřen jen a pouze o víkendu. Není nad to si zkontrolovat podobně zásadní informace v předstihu.

Vymyslet náhradní plán nebyla žádná těžká práce, jelo se na Manhattan. Konkrétně na plavbu lodí s výhledem na sochu Svobody. Plavba je zdarma, leč loď u onoho ostrůvku nezastavuje, což nám zásadně nevadilo. Nastoupili jsme tedy do parníku se správně americkým názvem J.F. Kennedy. Plavba byla krásná, socha Svobody je úžasná.

 

 

 

Leč jsme jenom lidé a přišlo na nás kručení břicha a drobná žízeň. Nezbývalo nám nic jiného než vystoupit na Staten Islandu a jít tyto tužby ukojit.

 

 

Povedlo se, pivo nám chutnalo, burgery jakbysmet. Mimo jiné na každém stolu si mohl návštěvník hospody prozkoumat všechny prezidenty USA.

U placení se vyskytl další USA upgrade > automatické 20% dýško za poskytnuté služby a servis. Nedá se nic dělat. Skupina vyrazila zpět k parníku a čekal nás návrat na bájný Manhattan.

Hned po výstupu z lodi směřovaly naše kroky ke slavnému býkovy na Wall Street. Žel turistů dychtících po fotografií se zlatým symbolem dravých bankéřů nebylo málo. Nejdříve byla pořízena skupinová fotka s koulema bejka. Následně se šlo vystát frontu. Ano, velmi zdlouhavé, načež nejvyšší člen naší výpravy Míra si drobně česky hovorově postěžoval, aby ty lidi před námi drobně zrychlili.

 

 

Řada na nás došla po pár okamžicích. Mužstvo si připravovalo své vybroušené úsměvy, načež z davu zaznělo: ,,Úsměv pánové!” Co tím chci říct, český člověk není nikde v bezpečí a při titulování okolních lidí českými peprnými výrazy se může stát, že to bude zrovna stejně hovořící člověk. Tyto osoby, jak se ukázalo Slovenky, ovšem přišli až po vyřknutí oněch motivujících slov pro urychlení fotografování.

Při zmínce o Češích dodám, že jsme snad každý den potkali alespoň jednu česky mluvící bytost. Ať už se jednalo o NY, Miami, Key West, Bahamy, Everglades, Washington…

Po památném aktu směřovali naše osoby dále ulicí, načež přišel drobný omyl. Nadšeně jsme pořizovali fotografie v domnění, že ona budova za námi je slavný Empire State Building. Všichni očekávali, že Empire bude přece jenom větší, ale podoba tam byla zřetelná. Dodám, že naši čeští přátelé fotku nadšeně lajkovali a nikdo náš přešlap nezaregistroval. Já si onen omyl uvědomil až další den v letadle, kdy byl Manhattan k vidění jako na pověstné dlani. Lepší pozdě než-li později.

 

 

Dalším naším cílem byla již neexistující dvojčata, tedy přesněji jejich památník a World Trade Center. Památníky jsou skvělé, velmi zdařilé. Američané jsou v tvorbě podobných upomínkových míst dle mého názoru velmi dobří.

 

 

Začalo se stmívat, pokrapávat, a tak jsme se vraceli na na byt trochu vydechnout. Cestou jsme ukořistili pár Becksů, kteří přišly vhod ke kartám. Padla také první flaška rumu. Nálada byla více než veselá.

Večerní program byl jednoduchý, po kartách jsme vyrazili do hospody na pár dalších pivek a trochu analyzovat události dne. Až budete jednou v Americe, tak si s sebou berte vždy nějaký doklad totožnosti. Tam totiž nejen, že nenalívají nikomu pod 21 let, ale ani ho nechtějí pustit do hospody. Jakožto jeden člen mužstva i přes neustále upozorňování svoje ID neměl, leč naštěstí byl po krátké diskuzi vpuštěn a i to pivo nakonec dostal. Takže to vlastně neplatí úplně vždycky.

 

 

Další typická Amerika. Nenosit alkohol na veřejnosti v obdiv. Přičemž náš nejvyšší člen toto pravidlo nerespektoval a při návratu z hospůdky pyšně nesl svůj lahváč. V tom se ozvala policejní siréna a těsto na pomyslné trable bylo zaděláno. Američtí oficíři naštěstí snadno pochopili, že jsme neznabozi z Evropy a po upozornění nechali celou událost vyplavat do ztracena. Toho večera také vyslal jiný nejmenovaný člen výpravy nejsmradlavější prd svého života. Pro článek nepodstatné, pro jeho život zásadní.

 

Hey hou Miami!

Sobotního rána nás čekal letecký přesun do Miami. Před odletem bylo ještě nutno vyřešit dilema, co s naším zavazadlem? Tahat ho na Floridu se jevilo jako zbytečné, navíc jsme neměli zaplaceno zavazadlo v rámci našich letů. Úschovny zavazadel nebyly nejlevnější a navíc dost daleko od našeho stanoviště. Nakonec jsme kufr nechali v našem příbytku a hodný ubytovatel Asad přebral zavazadlo do úschovy za přátelskou odměnu $15.

Toho dne jsme zjistili další zásadní informace. V Americe si nikdy nebuďte jisti cenou (toto se nás drželo po celou výpravu), nepodceňujte orientační smysl Američanů aneb borec, který pracuje na zastávce metra hledal danou zastávku snad minutu a půl, a že i několika tunovou ocelovou konstrukci metra lze zachránit tím, že ji podepřete dřevěným prknem.

 

 

Odlet do Miami probíhal za doprovodu aerolinky Delta z letiště LaGuardia. K našemu milému zjištění krásné letiště s ještě lepší před odletovou halou. Následovala cesta do prosluněného a značně teplotně obdařenějšího Miami, tedy na bájnou Floridu.

 

 

Sluší se zmínit, že let sám o sobě byl velmi zábavný. To především díky úžasnému výhledu na New York, pobřeží a i fenomenálnímu přistání v Miami, konkrétně mám na mysli pohled na Miami Beach.

 

 

Cca kolem 20:00h jsme vykročili vstříc floridské anabázi. První nádech po opuštění letištní haly nám naznačil, že to tady půjde. Horký vlhký vzduch, všudypřítomné palmy, taková krásná nálada všude okolo. Naše kroky ihned směřovaly do půjčovny aut. Po drobném průzkumu padla volba na společnost Alamo a vůz značky Crysler. Výborná volba, dokonce na nás čekala sportovní varianta tohoto děla. Spokojeně jsme si říkali, že budeme na silnici patřit mezi ty lepší káry. To ovšem nikdo z nás netušil, čeho budeme svědky na Miami Beach.

 

ilustrativní foto

Navigace nastavena, rádio zapnuto, jedeme směr Hostel Lombardy. Miami již potemnělo, úžasné, svítící výškové budovy, všude palmy, krásné pobřežní vily, silnice plné pořádně nabušených sporťáků. První dva dny člověk obdivoval kdejaké Lambo, Ferrari a jiná vozítka, avšak následně se stane imunní a jen tak se za nějakým autem neotočí. Nicméně zde nastává situace, kdy se člověk s Cryslerem nebo i Mercedesem či BMW cítí a vypadá pouze jako chudý příbuzný. To je Miami Beach.

Po nalezení hostelu naše mužstvo čaplo ručníky a okamžitě směrovalo opláchnout svá těla v Atlantickém oceánu. Voda byla skvělá, teploučká. Naše floridské angažmá mohlo jen těžko odstartovat lépe.

 

Miami, den druhý

Náš hostel se nacházel asi dvě minuty línou chůzí od nejbližšího vstupního místa na legendární miamské pláže. Tato skutečnost mě a celý tým motivovala k brzké ranní aktivitě. Cílem bylo spatřit východ slunce z pohodlí pláže, což se nakonec vydařilo.

 

 

Pláž byla liduprázdná, klidná. Slunce se pomalu šouralo na povrch a zruční členové posádky vybudovali v písku podobiznu hradu Svojanov. Hrad jen o vlásek unikl totálnímu dobytí nepřátelským vojskem, chápejme traktorem, a přežil až do následujícího dne.

 

 

Dnešní den měl velmi jednoduchý program > průzkum Miami Beach. V dopoledních hodinách jsme se pohybovali v prostředí pláže nedaleko našeho hradu a užívali si sluníčka a všudypřítomné pohody plnými doušky. Nic nám nechybělo.

 

 

Po zaslouženém poledním šlofíčku přišlo na řadu sehnat něco k snědku. Volba padla na poměrně známou burgrárnu FiveGuys , leč přiznám se, moje očekávání nebyla naplněna. O to víc nás při konzumaci burgrů překvapil pohled na zaparkovaného favorita hned před našimi bystrými zraky.

 

 

Miamská pohoda snadno vleze pod kůži díky mnoha faktorům > sluníčko, koupání, krásné slečny, luxusní bouráky, palmy (zas a znovu), je to takový hodně uvolněný. No a aby toho nebylo málo, tak motorkáři jezdí bez přilb, což je naprosto bohémský. Prostě když kolem vás projede frajer na Harley Davidson, bez přilby, s fousem a kérkou, tak se člověku okamžitě vybaví ona pecka “BORN TO BE WILD” a je to Amerika jako vyšitá.

 

majitel stroje přišel později, ale odpovídal popisu

Krátce se dovolím pozastavit nad dopravní situací a kulturou v USA, která je dost jiná než u nás. Totální respekt rychlostních pravidel, lidé nepřejíždějí z pruhu do pruhu jako idioti, sem tam někdo zatroubí, ale pro lidi zvyklí na české dopravní zvyklosti si připadáte jako Alenka v říši divů.

Mezi silniční abnormalitky řadím jejich křižovatky s pravidlem, že kdo přijede dřív, tak má přednost. Možnost jet směrem vpravo i při svítící červené na semaforu nebo tankování. Na benzinkách platí, že je nejdříve nutno kreditní kartou zaplatit částku, třeba $30, a následně je možno onen zaplacený kredit natankovat. Také jsme se stali svědky ucpané šesti proudové silnice, ale o tom až později.

South Miami Beach je pochopitelně nablýskanější než střední pasáž. Již průjezd Washington Avenue naznačuje, že zde luxusní obchody nouzí o zákazníky rozhodně trpět nebudou. Pláž je ovšem o něco horší, plnější, živější, hloubka je příliš postupná, i tak to je ovšem paráda.

 

 

 

Večer bylo naplánováno vyrazit do Little Havany a to za pomoci značně nevyzpytatelné hromadné dopravy. Je totiž nelidské, aby jeden člen výpravy přihlížel tomu, jak si ostatní dravci užívají chuti kubánského rumu a dalších alkoholických pochutin.

Trasa na autobusový přejezd byla připravena a my vyrazili. Hned po nastoupení do autobusu bylo zřejmé, že dojet k cíli a zpět nebude legrace. Prvním nepřítelem byla naprosto šíleně nastavená klimatizace, kdy člověk vyloženě mrzl. Tato skutečnost je ovšem v Americe všudypřítomná. Buď jsou prostory přetopené nebo ohromně “podtopené”, šílenost.

Zpět k naší cestě, po pár minutách nám došlo, že sedíme ve špatném busu, který nás vezl kdoví kam. Nezbývalo než vyskočit na nejbližší zastávce, kde se čirou náhodou nacházel hotel Donalda Trumpa.

 

 

Vzápětí jsme se nalodili na další bus, přeskočím. Prostě jsme na Little Havana nedorazili. Při čekání na přestupním bodu nám jeden domorodec prozradil, že se skutečně moc nedá věřit jízdnímu řádu. Prostě si tady autobusy jezdí, jak chtějí a po sdělení našeho plánu nám naznačil, že pravděpodobnost úspěchu naší mise se rovná nule.

Nezbývalo nám než nasát noční život v South Miami Beach. Ten je samozřejmě velmi bohatý jenom člověk potřebuje mít kapsy plné dollarů, což nebyl náš případ. Trojku Pilsnera si za $15 nelajznu ani v Americe. Každopáně večer SMB svítí všemi barvami a skutečně je nač koukat. V případě, že by se člověk chtěl svézt na pozitivní vlně pomocí kokainu, pervitinu a podobných látek, tak dodám, že jejich sehnání je snad lehčí než mrknout okem. My ovšem žádnou z mnoha nabídek nevyužili.

 

tohle dělo s ničím nijak nesouvisí, ale líbí se mi

 

První pumpička

Den na Miami Beach nelze zahájit jinak než ranní lázní v moři, my jako uvědomělí mladí lidé, tento fakt bez protestů disciplinovaně dodržovali. Během dopoledního koupání jsme málem skoro možná mohli přijít o naše ctěné životy. Nedaleko pobřeží se totiž potuloval nebezpečný žralok!

Tedy alespoň s těmito slovy na rtech rozpoutalo několik lidí paniku po celém pobřeží. V ocenánu se rochnící dovolenkáři vyběhli, jako kdyby jim za zadkem hořela koudel, to bez rozdílů věku. Strůjce paniky šel vítězoslavně oznámit svůj nález a upozornění plavčíkovi, který ještě před chvílí plaval ve vodě a zrovna se natíral opalovacím krémem ve své kukani. Plavčík ovšem vykoukl z věže a bez většího vzrušení prohlásil, že si nemyslí, že by to měl být žralok. Tím celá show skončila. Lidé se nedůvěřivě vrátili do vody a po pár minutách by si na příhodu skoro nikdo nevzpomněl. Až na nás…

Po poledním šlofíčku následoval přesun na místo známé pod názvem Key Biscayne. Ostrov proslul mnoha fakty. Žili zde původní obyvatelé Floridy, také je k vidění vyhlášený maják s výhledem do širokého okolí. Na ostrov se pochopitelně jede po mostě, a tak jsme byli v očekávání, kdy bude potřeba zaplatit mýtné. Nicméně nakonec po nás nikdo žádné dollary nechtěl, což se v Americe stává skutečně výjimečně.

Ostrov je krásný, oáza klidu, plná stromů, alejí, no a samozřejmě i krásné průzračné vody. V dáli nás upoutali baráky na vodě, nejspíš rybářské bašty. Každopádně úchvatná bydla. V tom se před námi vyrojil maják. Nedočkavě jsme mířili ke vchodu bylo asi 13:55h, nicméně k našemu nemilému překvapení v tu chvíli vyšel ze dveří majáků věžný se slovy, zavíráme. Neobměkčily ho ani naše prosící pohledy, škoda.

 

 

Mužstvo pokračovalo v průzkumu ostrova. Již během cesty se nám vystavil na obdiv leguán, který se líně vyhříval na silnici. Naše živočišná vložka byla dále obohacena přátelským mývalem. V tom se před našimi zraky rozprostřela další nádherná pláž. Ledabyle jsme pohodili ručníky a šli vstříc “ochlazení” v tradičně příjemné vodě s výhledem na maják. Kapitán a trenér využil této vzácné scenérie. Roztáhl svoji frajerskou šálu klubu, který svým způsobem spolu založil a v současné chvíli zastává funkci nepostradatelného kapitána a někdy i trenéra, byť v této pozici není oficiálně veden.

 

 

Ve vodě kraloval velmi silný proud, kterým se trojice odvážných nechala unášet. Vskutku dobrodružné, že? Proud nás zavedl až na okraj pláže a za naši odvahu nás odměnil krásným výhledem na South Miami Beach. Zpáteční cesta byla fyzicky náročnější, ale věřte, bylo se nač dívat. Miami a blízké okolí je plné zajímavých věcí, ať už živých, či relativně živých nebo neživých.

Po návratu na hostel následovala svačinka v podobě hot-dogu s kolou za líbezných $2.5. Toto menu se nacházelo často na našem ekonomickém a “pestrém” jídelníčku, vlastně tam ještě měli ušlou pizzu. Jeden chrabrý člen výpravy také zjistil, že tento týden člověk můžeme pít horkou čokoládu a kávu zdarma, jaká náhoda. Čehož jsme s nadšením a ve velké míře využívali od začátku našeho působení. Až těsně před odjezdem pozorný pracovník obchodu upozornil, že to takto neplatí. Zdarma je totiž každý sedmý nápoj. Leč to už jsme každý pár kelímků popili a několika vzácných dollarů ušetřili.

Na dnešní sváteční večer nás čekal poměrně příjemný program. Přátelské basketbalové utkání Miami Heat vs San Antonio. Na match jsme vyrazili s dostatečným předstihem. Již parkování bylo zábavné, kdy nás zkušení a agresivní pracovníci parkovišť málem vlákali na spot za $20, my naštěstí měli pro strach uděláno a i přes drobné výhružky a podivení nalezli spot za $5, a to se vyplatí.

 

Mužstvo spokojeně dokráčelo k aréně a každý v ruce pevně držel svůj připravený lístek až na jednu výjimku. Nejvyšší muž naší výpravy se podiveně tázal, kdo má jeho lístek. Po pár nechápavých pohledech mu bylo sděleno, že si měl vstupenku přece vzít sám. Zdánlivě neřešitelná situace měla své řešení. Ač je na na e-ticketu je jasně napsáno, že vstupenku je nutno vytisknout, tak zákaznická podpora nám sdělila, že e-ticket taky platí, ten se bezpečně nacházel v mém mobilu. Situace byla zachráněna. Drobné upozornění. Na basketbal se nesmí brát do haly kamery či foťáky.

 

ale focení na mobil nikomu nevadilo, prostě Amerika

 

Hala jako taková byla úžasná. Do hlediště se vstupuje skrz rudou oponu, prostě jako když jde člověk do divadla. Možná to náhoda nebyla, ale v době našeho průchodu oponou spustil hlasatel ono svoje americké Ladieeeeeees and Gentleman.

 

 

Před zahájením utkání nás slušně ošlehly plameny hořící na palubovce, to pro navození atmosféry. Basketbal byl velkou show, kdy diváci ožívali především o přestávkách, přesněji v době, kdy byla jakás takás šance se dostat na kostku nad palubovkou. Nám se to podařilo spíše náhodou. Před námi seděl malý aktivista s velkou rukavicí s obličejem Dwayna Wade a úspěšně clonil jednomu členovi našeho mužstva celé utkání ve výhledu. To se ovšem těžko popisuje, to se musí vidět.

V plné míře se ukázala určitá americká lenost a nutnost naznačit lidem, co mají dělat. Diváci občas skandovali, ale pouze to co se zrovna objevilo na kostce nebo na výzvu hlasatele. Celá hala nejvíce bouřila ve chvíli, kdy bylo nutno vydávat jakékoliv zvuky, s cílem dosáhnout maxima na voicemeteru. To se podařilo také díky naší výpravě, kdy hlavně kapitán a trenér dělal co mohl. Utkání bylo poměrně líné, ale závěr nabídl skutečnou extázi, kdy domácí Heats otočili nepříznivý stav a hala bouřlivě slavila důležitý koš (nutno dodat, že San Antonio nasadilo na poslední minuty hráče, kteří by měli problémy i v naší Mattony lize, zkrátka do vypadalo, že domácí tento přípravný zápas prostě vyhrát musí). Úspěšný koš nabídl jeden pro Ameriku historický moment, o kterém se zatím moc nemluví. To jednu z nejlepších pumpiček, kterou kdy bylo možno spatřit na Floridě. Věřím, že tento fakt bude časem doceněn. Kdo neví, co je to pumpička, nechť se nad sebou zamyslí.

 

 

Na zbytek večera následoval odpočinek, protože další den byla na programu velká výprava na Bahamy.

 

Pohoda, klídek a tabáček

Náš hostel naskýtal ohromnou výhodu, parkování zdarma, což na Miami Beach není samozřejmost, naopak. Nicméně to má svá úskalí. Jedno auto totiž v noci zablokovalo výjezd a naše bahamské dobrodružství bylo ohroženo. Kritický moment se podařilo odstranit, nyní stačilo pouze dojet do přístavu ve stanoveném čase. To ovšem přineslo další ALE. Naše navigace neobsahovala mapy této části Miami. Naštěstí lápálie byla vyřešena, přístav nalezen, mužstvo naloděno směr Bahamy!

 

 

Na lodi jsme kromě odpočinku také doplnili energii drobným občerstvením, láhví Morgana a několika pořádnými doutníky. Bahamy nás přivítaly modrou oblohou, ostrý sluníčkem, po dotazu, kdo bral opalovací krém nám díky odmlce v odpovědi došlo, že nikdo. Mít opalovací krém na Bahamách se hodí, na tom se asi shodneme.

V přístavu na nás čekal správný bahamský autobus bez skel, tedy s přírodní klimatizací, zajímavým audiem a veselým řidičem. Ten chlapík se nebál nikoho a ničeho, s patníky si nedělal starosti a kruháč bral skoro střelmo rovně. Nicméně do cíle, tedy do Freeportu nás dovezl v pořádku.

 

 

Přiznám se, že první bahamské minuty mne úplně neoslnily. Cesta do města naznačovala, že životní úroveň domácích Bahamanů je všelijaká. Nicméně samotný Freeport je fajn, veselý, tož podívejte se na Policejní stanici.

 

 

A jaká byla pláž? Ze začátku jen skvělá, následně jsme se přesunuli dále od centra dění do skoro samoty a tam bych si dovolil označit pláž za fenomenální.

 

 

 

Úžasná průzračná voda, běloučký jemný písek a samí usměvaví domorodci lákající nás na různé atrakce až vytáhli hlavní zbraň. Údajně vyhlášené hulení, kdy začal naší výpravu přesvědčovat, že Bahamy bez trávy je něco jako Sparta bez titulu, prostě je to divný. My této královské nabídky přicházející ze všech stran nakonec odmítli a vystačili si s našimi chlapskými doutníky.

 

 

Dokoupili jsme ještě kokosy a vypadalo to, jako by nám Bahamy patřili. Ono, možná, že nám vlastně patřily, prostě jsme si to tam podmanili, no 🙂

 

 

V době, kdy časomíra neúprosně naznačovala, že naše královská anabáze končí se naše tváře div nezalily slzami. Nicméně co naplat, museli jsme vyrazit zase zpět směr Miami…

 

 

Key West

Toho dne bylo na programu velké cestování s dvěma záchytnými body. Ovšem doplnit po ránu energií je základ, proto jsme si do vedlejší kavárny zaskočili na snídani šampiónů.

 

 

Naházeli jsme naše saky paky do auta a valili na krokodýli farmu Everglades, která byla s úspěchem nalezena. Po zaplacení vstupného ve výš $32 nás čekala prohlídka areálu, show v podobě krmení krokodýlů a drobná show s hady. Velkým finálem byla jízda na lodi. Nebudu mrhat slovy, vše je zachyceno na videu níže. Jen dodám, že zastávka byla více než vydařená.

 

 

Statečně jsme pokračovali v cestě, kdy na pouti do cílového Key Westu byla podniknuta zastávka v místě zvaném Key Largo, vyhlášený kemp s přístupem k vodě. A této možnosti naše mužstvo s chutí využilo. Tentokrát nás čekala trochu přírodnější pláž s ohromně čistou a přímo vařící vodou. Dokonce nám kolem nohou proplouvalo nemálo rybiček a některá se podařilo úspěšně natočit.

 

 

 

Čas ovšem kvapil neúprosnou rychlostí a my museli spěchat do Key Westu s již poslední zastávkou na občerstvení. Volba padla na supermarket. Společně jsme nakoupili množství ingrediencí a Florida opět zažila něco, co už asi dlouho nezažije. Piknik na parkovišti, kdy se naše operativní svačinka vznikla přímo na onom parkovišti. Američané nás za tento odvážno-ekonomický čin obdarovali nechápavými pohledy.

 

 

Cesta s plnými břichy je ovšem příjemnější než cesta s prázdnými břichy. Kdo trochu tuší, kde se Key West nachází, tak si je vědom toho, že cesta se skoro neustále odehrávala na mostě s velmi příjemnými výhledy. Skutečně zážitek jak má být.

V KeyWestu nás čekal perný večer. Již na pokoji jsme se po těžkém dni odměnili konzumací několika vychlazených Becksů, které zaručeně nezklamou. Naše další kroky směřovaly do centra, konkrétně do Coyote Baru, známého z filmu Divoké kočky. Bar je oblíben zejména pro ženské zpěvačky, které chodí přímo po baru mezi hosty, nevšední podívaná, leč k našemu zklamání byl bar dost prázdný. Za $20 bylo možno vypít speciální panák s menším číslem od pohledných barmanek. Mužstvo se rozhodlo zahrát si kámen, nůžky, papír teď a poražení odmění slavného vítěze právě tímto atypickým panákem. Nevím, jak je to možné, ale já vyhrál hned první ranou. Všechny papíry rozstřihly moje nůžky. Odměna byla zasloužená.

 

 

Co se dělo dál? Noční pouť v Key Westu byla po dohodě v našich vyprávění uložena pouze pod nudnou větou: ,,Co se stalo na Key Westu, zůstane na Key Westu.”

…

Den D

Proč Den D? Protože tohoto svátečního dne měl přijít pomyslný vrchol celé výpravy. Jarda Jágr v akci. Každopádně já tento skvělý den zahájil spolu s kapitánem a trenérem další příjemnou činností. Čekalo nás šnorchlování, pro mě dokonce historicky premiérové. Nevýhodou bylo, že se přístav nachází na úplně druhé straně ostrova Key West. Jediné štěstí, že přejít ostrov zleva doprava trvá asi 15 minut přátelskou chůzí.

Slunce pěkně svítilo, loď se odrazila od břehu a kapitán lodi přivítal svoji šnorchlovací posádku. Plavba ke “šnorchlovacímu území” trvala asi 45 minut. Příjemná doba, kdy si člověk užívá občerstvení a vítr ve vlasech. Vylodění proběhlo úspěšně, viditelnost pěkná, zážitek velký. Jelikož to byl můj první ponor, tak jsem byl pochopitelně nadšen. Ryb možná mohlo být o něco více, nicméně i tak jsem si hodinovou exkurzi v podvodním světě nadmíru užil. Tedy až na pár loků slané vody, což mi vůbec ale vůbec nechutnalo. Video je díky kvalitě kamery dost průměrné, nicméně rejnok v závěru je vidět více než dobře.

 

 

Zbytek naší squadry azzury již netrpělivě čekal v přístavu. Před pomyslným rozloučením s Key Westem následovala ještě jedna milá povinnost. Fotka u nejjižnějšího místa USA, tedy nejjižnějšího pro turisty dostupného. Nutno trpělivě vystát frontu a potom naladit správný úsměv. Kuba sic vidět není, ale je skoro na dostřel.

 

 

Čas běžel kvapen a my honem rychle pospíchali zpět do Miami. Jágr nečeká a cesta je dlouhá. Jízdu autem jsme si zpestřili počítáním amerických vlajek při průjezdu ostrovy. Nutno podotknout, že to není žádná malá matematika. Jedná se o úlohu pro spíše zdatné klokánkáře. Ono to není sranda, když někteří nadšení Amíci mají dům doslova obestavěn vlajkami, rekord byl tuším 10 vlajek u domu. Jeden autobazar byl vskutku záludným oříškem, kdy se dodnes vedou spory, zda-li tam vlajek bylo 37-38 nebo možná ještě víc… Prostě to jsou blázni, ale na toto téma jsem se tuším krátce pozastavil v New Yorku. Pokud ne, tak sorry.

Každopádně čas běžel a né úplně v souladu s našimi zájmy. V tom jsme se ocitli u Miami, zdánlivá záchrana, stačilo projet šesti proudou dálnicí, která byla, cože, ucpaná? To se asi taky může stát jenom v Americe. Tuto dobu jsme využili k naladění GPS na souřadnic arény. Aha. My nevíme, jak se aréna jmenuje. Hodina a půl do utkání.

Sjíždíme k benzince, kvůli Wi-Fi, a hledáme stadión v Google mapách. Nalezen! Dobrý, stíháme v suchým triku. Po asi 30 minutách parkujeme u arény, kde se nachází slušná alej palem, prostě hokej na Flóridě. Taháme z kufru českou vlajku, píšeme na svá vypracovaná těla písmenka a skládáme dohromady jméno J-Á-G-R.

 

 

Tímto okamžikem začíná pro většinu z nás naše hodinka slávy. Lidé si nás všímají, pořizují si s námi první fotky, prostě nás každej miluje. V aréně není nejtepleji, ale přesto pár minut bez triček držíme. Máváme na Jardu, jsme u vytržení. Váca si koupil frajerskou rukavici s Panterem. Do druhé ruky si pořídil třetinku piva a $30 je v prdeli.

 

 

K našemu zklamání není hala zrovna plná a o bouřlivé atmosféře nemůže být řeč. Každopádně si užíváme americké fanoušky v plné parádě. Opět ožívají především v komerčních přestávkách, kdy se chtějí mermomocí dostat na kostku nad ledem. Nám se to podařilo třikrát. Nechybí ani smyslu zbavený mladík, který neustále buší do plexi skla. Utkání ho baví, ale trochu nepochopitelně odchází 10 minut před koncem domů. Jiná rodinka to zabalila už po první třetině, při odchodu se s námi ještě rychlostně vyfotili. Mimochodem seděli na místech, kde jeden lupen stál $150.

 

 

Dvojice mladých slečen pro změnu dorazila pouze na druhou třetinu. V této periodě stihli vytvořit odhadem 50 selfíček, poté zmizeli. Možná i proto, že je zkoušel svými vtípky nabalovat jeden pořadatel. V hledišti bylo rušno díky skupince Židů, kteří se málem dostali do potyčky s příznivci Buffala Sabres. Kluci byli legrační. Pozor, Jágr, góóóóól! Hoši, viděli jsme na živo Jarina, jak skóruje, ale co, šoupni tam ještě jeden přece!

 

 

Sundáváme trička a jsme na kostce! Zase jsme to dokázali! Po gólu chvíli hala utichla, toho využil kapitán a trenér., který nás celou výpravu udivoval svoji znamenitou angličtinou. Zde ovšem přišlo drobné klopýtnutí. Z plných plic zařval: ,,Let´s Go Partners.” Pln očekávání, že rozhýbe halu, stal se ovšem spíše smutným hrdinou. Kromě nás se s chutí zasmálo i pár okolních Amíků. Holt podobnost slov Panthers a Partners se nezapře. Škoda, ale na druhou stranu, kdo to může říct.

V závěru první třetiny se před námi usadila další zajímavá dvojice. Otec a syn, což by nebylo nic divnýho. My ovšem pojali podezření, že nepřijeli ani tak na hokej jako se spíše nažrat. Ty dva chlapáci spořádali během dvou třetin a jedné přestávky víc jídla, než já za celou dobu strávenou v USA. Budiž přeháním, ale fakt toho sežrali hromadu!

 

 

Během utkání za námi přišlo několik dalších lidí se s námi vyfotit. V životě jsme si nepřipadal důležitější. Jágr! Druhej gól z hokejky hokejového Keky Petry! To je sen!

Florida vítězí! Járin je první hvězdou utkání. Přijíždí na ledovou plochu a vhazuje tričko mezi diváky. V hledišti se strhl tuhý boj, avšak Váca přetahovanou prohrává a vzácný suvenýr získala naprosto nezaslouženě domácí mladá Američanka.

Naše hodinka slávy zasáhla i českou domovinu, kdy článek s naší fotografií postupně vyšel v Deníku Sport, Lidových novinách, Právu a pozadu nezůstal ani Blesk. Fotografii na iDnesu bereme dnes již jako samozřejmost.

 

 

Za zasloužených fanfár odcházíme z haly a potkáváme hned několik Čecháčků, kteří také podporovali Jardu. Nicméně tímto jedinečným zážitkem končí i naše úžasná zastávka v Miami. Jedeme na letiště vrátit našeho Cryslera.

 

 

Je půlnoc. Letadlo letí v 6h ráno směr do NY. Unavená výprava zalehává. Michal nastavuje budík, aby nám letadlo případně neulétlo. Budík plní svoji funkci spolehlivě, vzbudí všechny členy výpravy až na Michala. Toho hlasitá melodie a vibrace v kapse nechávají naprosto v klidu a užívá si zasloužený spánek.

 

 

 

 

Zima, Harlem, New York

Návrat do Big Applu je sice skvělý, ale pobyt na slunné Floridě by si každý z nás bez velkého přemlouvání prodloužil. No co, i tak máme před sebou ještě pár zajímavých zastávek.

Nicméně, onen nepěkný rozdíl mezi prosluněným Miami a betonovým New Yorkem umocnilo několik dalších faktorů. Zima, zima, zima s větrem a náš nový příbytek, který se nacházel v Harlemu. Ano, jsou bezpečnější místa v New Yorku. Nicméně cena za pronajatý pokoj přes AirBnB byla super – 400kč/noc a byt se nacházel asi 3 minuty od stanice metra, co nás za 15 minut pohodlně dovezla na Manhattan, pohoda.

 

 

Po sprše a šlofíčku následovala krátká exkurze na Yankee Stadium, kolos, leč nebylo kudy a jak nakouknout na slavné ochozy. Každopádně ono pomyslné zklamání z návratu do New Yorku mělo záhy ustat, jelikož a poněvadž náš program byl ještě pěkně nabušenej. Mimo jiné “Boys are back in town”, což pocítili hlavně prodejci oblíbeného piva značky Becks, jimž tržby opět strmě stoupaly do závratných výšin.

 

 

Víte, co se s vámi stane, když musíte v obchodě platit cashem a nemáte ho?

Prostě si vyberete, protože bankomat je snad v každém obchůdku o minimální rozloze metr krát metr.

 

 

Nasedáme na metro a směřujeme směr Times Square. Přiznám, všude je světýlek a reklam o něco více než na oblíbeném londýnské Picadelly Circus, lol. Je to vážně velkolepý, jedno z mála míst na světě, kde se mi reklamní “billboardy” fakt líbí. Na tomto památném squaru jsem si chtěl dát z principu Hot Dog, taky že jo. Za párek velikosti dětského palce padly se ctí $3, ale stát se to muselo.

 

 

Co se také nepřihodilo, jeden člen výpravy chytil slinu zajít na nějaký ten stand-up na nějakou tu Brodway. Myšlenka nakažlivá, záhy odsouhlasená anglicky mluvící částí výpravy. Místní všudypřítomní prodejci lístků samozřejmě vycítili náš úmysl. Po určitém smlouvání o ceny jsme našli vhodného kandidáta, zaplaceno, jde se.

Stojíme poměrně dlouhou frontu, prohlížíme si lístky. Aha, my si nevšimli, že každý návštěvník musí utratit minimálně dalších $15 za pití. No co, teď už to nepohřbíme. Usedáváme, objednáváme drink, královsky se bavíme, kdy komici tahají velmi povedené, leč dost brutální historky. Někteří jedinci v publiku dostávají slušnou čočku. Pyšný Dán vzal svého synka v rámci poznání NYC na stand-up a to asi neměl dělat. Ani nemůžu publikovat, co se synek o svém otci dozvěděl skrze vypravování vtipného dobrodince.

 

 

Show končí, tleskáme a poslední síly dnešního dne hodláme obětovat na návštěvu osvětleného památníku dvojčat. Přejíždíme metrem na ono místo, popocházíme. Aha, ono to už nesvítí. No nic, jedeme zpět směr Harlem. Na návštěvu Jazz clubu přímo vedle našeho bydla nezbylo dost sil. Snad jindy, naše snad jediné bílé tváře široko daleko v Harlemu zamíří do tohoto exotického místa, kde bychom svítili jako lampičky a moc nezapadali. Jinak se mi Harlem jevil po osobní zkušenosti jako fajn místo, tedy minimálně lokalita, v které jsme se nacházeli vážně ušla.

Zaleháváme na kutě a krátce hovoříme. Aha, vždyť my máme k dispozici ještě celý litr rumu! Tou dobou již dva unavení členové naší výpravy padli za vlast, načež se zbylí odvážlivci zodpovědně chopili oné lahvičky a se schopnostmi sobě vlastními ji zlikvidovali.

 

Central Park a vzhůru do výšin

Přiznám se, ráno jsem ten rum cítil. Nebyl to regulérní bolehlav, ale něco tam bylo. To jo.

 

 

Program nás ovšem čekal nabitý. Na sebelítost nezbýval čas. První záchytnou stanicí byl Central park. Zelená oáza v betonové okupaci, teda proč neustále zmiňuji beton nevím, už to zní nudně, ale co.

 

 

Central park super, vybavili se nám místa, kde Kevin prchal před dlouhoprstými banditi a kde “ptačí” paní krmila ptáky. V noci bych se ovšem tomuto parku místy připomínající džungli zaručeně vyhnul. Jako chvilku jsem si spíš myslel, že se prodírám nějakým českým lesíkem než parkem jednoho z nejslavnějších měst na světě, a to ještě v samotném centru, lol.

Člověk se cítil trochu provinile, že se jen procházel, páč tu bylo tisíce běžců všude okolo nás. Fakt prda lidí. My jako správní Češi omylem obcházeli jezero v parku špatným směrem a jako tydýti šli proti směru běžcům. No což, stane se i v lepších rodinách. Park není z nejkratších a po snad hodině a půl spatřujeme zase betón v plné parádě.

 

 

Není to ovšem ledajaký betón, ale hotel Plaza, nejlepší hotel v New Yorku, jak všichni víme ze Sám doma II. To byl jasný impulz pro Vácu, jenž se chtěl mermomocí podívat dovnitř. Vyšlo to, dokonce mu otevřeli dveře. Váca nejde 5 minut, 10 minut, 15 minut, už ho skoro postrádáme. V tom vidíme jeho bundu a spokojeným krokem míří k naší skupince. Průzkum vyšel na jedničku, prošel se v patrech, projel se ve výtahu. Mission completed.

 

 

Z našich prvních dnů strávených v New Yorku nám visel ve vzduchu pořádně černý puntík, to kvůli uzavřenému zábavnímu parku na Conney Island. Tento rest měl být zlikvidován dnes, jakožto v sobotu to přece musí fungovat, a bylo skutečně otevřeno.

Po menším průzkumu si každý vybral atrakci, kterou chce hrdinsky zdolat. Skupinová volba padla na následující dílo.

 

 

Přiznám se, že během jízdy se můj mozek hned několikrát loučil se životem. Naštěstí jsme všici přežili, pouze bylo nutno trochu dívčího vískotu pro odlehčení situace. Conney Island je také pěkné procházkové místo s promenádou, kde je příhodno si odpočinout, pokochat se výhledem na moře, občerstvit se a taky zajít na záchod. Ono WC v NYC není samozřejmost.

 

 

Na tomto krásném místě se nachází ještě jedna abnormalitka. Hot dogárna, pecka co. No jo, ale ona to není obyčejná hot dogárna, ale kouzelná a sportovní. Každoročně zde probíhá soutěž v pojídání hot dogů, vítěz je zapsán v síní slávy na boční stěnu domu. Evidentně se v tomto odvětí najde pár nadaných jedinců, co nemají problém zlikvidovat přes 50 hot dogů na posezení. Co nás překvapilo, tak to informace, že absolutní rekordman vážil 50 kilo i s postelí…

 

 

Při tomto zkoumání a neskrývanému obdivu nám jaksi pokručelo v břichách, což signalizovalo jediné. Urychlený přesun do italské části Manhattanu a basta. Akce se vydařila, naše chutě uspokojeny, pouze ta účtenka opět vytáhla z kreditky poměrně slušný obnos. Nu což, po několika dní v Americe, bych už neměl brečet nad utraceným dollarem.

Před odjezdem do NY jsem řešil dilema. Rockfeller versus Empire State Building, konkrétně kam jet na vyhlídku? Pro každou budovu hrálo v prospěch něco jiného, tedy Rockfeller – cena, celkový výhled, téměř nulová fronta, pohled na Empire State, možnost vyjet až na střechu mrakodrapu versus Empire State Building – můžu říct, že jsem byl na Empiru, tedy ani né v úplně nejvyšším patře, páč na to nemám prachy.

 

 

Na první pohled to zní jednoduše, avšak chvíli si můj mozek připadal jako Sofie a volil mezi dvěma dětmi. Nicméně výsledek nakonec nemohl být jiný než Rockfeller. Na Empiru jsem z výše popsaných důvodů nebyl, ale Rockfeller můžu s naprosto klidným srdcem doporučit. Úžasný!

 

 

Po extázi a výhledu z alá ptačí perspektivy směřovali naše kroky na pátou Avenue a postupně přes Times Square až na bájný Harlem. Tedy cestou proběhla nezbytná pivní stopka. Miami je Miami, ale ono v tom New Yorku zase není tak zle. Tak nezbývalo než ulehnout s vědomím, že zítra nás čeká poslední celý den v New Yorku…

 

Relativně volný den

Ano, relativně volný den byl zahájen poctivým spánkem a zaslouženým odpočinkem. Každopádně to neznamenalo, že budeme sedět s rukama v klíně a obdivovat svoje krásný obličeje s Becksem v ruce. To né.

 

 

Naše kroky vedly opět do Broonklynu. Naše ctěné oči ještě neviděly východní část Manhattanu, která je na obdiv právě z Broonklynu. A že je na co se dívat.

 

 

Dalším nutným počinem každého turisty v New Yorku je přejít Broonklynský most. Hrdě mohu oznámit, SPLNĚNO. Menším zádrhelem bylo objevit vstup na most, kdy naše ctěné nohy musely ujít slušný kus cesty, ale vyplatilo se. Krásný pohled, což využil kapitán a trenér a vyfotil šálu FC Bor-Tel na dalším výstavním místě.

 

 

Jedinou stinnou stránkou Broonklynského mostu bylo to, že jsme si připadali jako na větrné hůrce, tím pádem nám byl decentní zima. Na našem radaru se logicky zjevila hospoda, kde by bylo možno se ohřát a při tom zasejc né moc. To konkrétně McGee´s, což ovšem není ledajaká hospoda. Seriál “How I met your mother” je notoricky známý a právě tato hospoda či lépe bar vznikl jako jakási kopie, baru, kam chodívali hlavní protagonisté.

 

 

U piva vyhládne, o tom nemusíme polemizovat. Naše žaludky měla spasit čínská čtvrť, kde jsme chtěli za menší peníz dostat pořádnou nálož muziky. Tato teorie byla správná. Někteří jedinci si při této příležitosti objednali jídla hned dvě, takže se večeře zvrhla v poměrně drsnou šichtu.

 

 

Plné žaludky bylo zapotřebí trochu vychodit a na našem “to do” listu zbývalo již pár posledních restů. Jedním z těchto pomyslných zlobivců byla budova zvaná Flatiron. Já osobně vždy obdivoval jedinečnou stavu ve tvaru trojúhelníku. Trochu škoda, že již potemněno a Flatiron nebyl nijak osvětlen, což trochu ubíralo na efektivitě. Nicméně u Flatironu přibyla fajfka.

 

 

Hned na dostřel je budova, u které jsme se již fotili a při tom u ní nikdy nebyli. Ano, Empire State Building, štěstí, že naši neznalost a fatální zaváhání nikdo neobjevil, tedy s výjimkou nás samotných. Druhá selfie fotka se nekonala. Ano, vážně jsme v první případě provedli z celého toho nadšení selfie (moje první veřejná), potom to práskli na Facebook a mysleli si, jaký jsme mistři světa. Každopádně se stávají i horší věci, jako se třeba v opilosti posrat (dotyčný ví o čem mluvím, nicméně toto se nestalo v USA).

 

 

No a naše pouť po Five Avenue finishovala u Madison Square Garden Arény, což je sídliště místních Rangerů. Musím přiznat, že celá aréna vypadá spíše jako hotel než dějiště legendárních utkání všeho druhu.

 

 

Hokejovost místa zachraňují plakáty několika hokejistů v životní velikosti. Což se stalo vděčným tématem mnohých reálných i nereálných porovnání.

 

 

Každopádně jsme zamířili na metro a v našich myšlenkách jsme pomalu dávali vale betonovému jablku. Čekal nás poslední den našeho tripu.

 

 

Jiný svět

Závěrečný celý den v USA nebylo možno strávit nikde jinde než v hlavním městě celého impéria, ve Washingtonu. Pro přesun byl zvolen autobus společnosti Megabus, který nás převezl tam a zpět za příjemných 500 Kč. Přesun z NY do Washingtonu trvá okolo 3,5 hodin, takže skutečně neamerická cena. Zastávka Megabusu je snadno dostupná a nachází se asi 5 minut chůze od zastávky metra 34th St-Penn, co leží na cetrálu metra.

 

 

Cesta samotná není žádná vzrušující jízda. Projíždí se kolem obrovských továren, oceláren, neustále na dálnici.

Přiznám se, že osobně jsem se do Washingtonu těšil, ale vlastně jsem úplně nevěděl, co očekávat. A nakonec jsem byl stejně jako celá výprava spokojen. Hned po výstupu z autobusu procházíte krásným nádražím, kdy si každý uvědomí, že se nachází v USA, ale rozhodně mimo New York.

Washington se mi zdálo jako relativně malé, klidné město s úžasnými památníky, parky, všude čisto a sobě vlastní atmosférou. Ono obecně porovnávat New York – Miami – Washington je asi jako porovnávat tři naprosto odlišné státy.

Každopádně hned po opuštění nádraží se promenáduje před zraky přijíždějících majestátní budova Capitolu, kde se píše tvoří historie nejen USA. K naší smůle či štěstí, Capitol procházel rekonstrukcí a jeho věž byla obklopena lešením.

 

 

Prezidentské město má další výhodu ve snadné dostupnosti všech významných míst ve městě. Vlastně se jedná o jeden velký procházkový okruh. Hned u Capitolu je rozprostřeno množství muzeí, kde je vstup všude zdarma. To je další významná informace.

Washington je místo, kde se bezesporu píší dějiny lidstva, město s neskutečným výskytem amerických vlajek a asi s největší koncentrací památníků na kilometr čtverečný. Obelisk zvaný Monument, Jeffersonův memorial, dále památník Martina Luthera Kinga, obětem druhé světové války, památník obětem války ve Vietnamu a to jsem jich další spoustu opomenul.

 

 

Samozřejmě Abrahamův memorial se sochou mistra v nadlidské velikosti.

 

 

Nechybí onen bazének Forresta Gumpa. Vše jde pěkně za sebou a musím uznat, že Amíci ty památníky umí udělat vážně velkolepě.

 

Washington je plný běžců, veverek, stromů a klidu, ale to jsem už avizoval. Takže k věci, na závěr celé této poklidné pouti měla přijít ona třešnička na dort > Bílý dům.

Nejdříve jsme dorazili k zadní části stavení, kde byl plot, zahrada, ale jako žádný terno.

 

 

Bylo zapotřebí celou zástavbu obejít, přičemž jsme narazili na další Češku, která zareagovala na naši českou konverzaci. Jak řikám, naši krajánci jsou prostě všude.

Bílý dům zepředu, to už je jiný kafe. Sic to není budova z největších, oproti Capitolu to má spíše rozměry garáže, nicméně jednou je to bílý, tak je to Bílý dům. Baracka ani Michel jsme neviděli.

 

 

 

Tímto pomyslným grandiózním finálem byla ukončena nejen anabáze ve Washingtonu, ale i v celých Spojených státech. Za své subjektivní hodnocení bych uvedl, že navštívit Ameriku je obrovský zážitek sám o sobě. Je to jiný svět, děsný klišé. New York, Miami, Washington, Key West, bahamská vsuvka, skutečně se člověk nenudí a nelituje jediného vynaloženého dollaru. K mému štěstí se navíc vypravil tým velmi nadprůměrných  lidí, kteří celý zážitek posunuli o asi sto dvacet levelů výše a dali za vznik mnoha legendárním historkám, na které budu vzpomínat na oné slavné smrtelné posteli. A kdo to může říct.