• Menu
  • Menu

[neúspěšný] Výstup na Nevado del Tolima

Národní park Los Nevados je jednou z výstavních skříní Kolumbie, co se přírody a obzvlášť sopek týče. Navíc se rozhléhá nedaleko Salenta, takže park je snadno dostupný. O kráse a pestrosti oblasti jsem se přesvědčil při přechodu NP alá pochod ze Salenta do Manizalesu, blíže popsáno zde. Sopky mě učarovaly. Viděl jsem je z dálky, prohlédl jsem si kráter a dostal jsem choutky si i na jednu vylézt. Výstup na Nevado del Tolima se stal logickou volbou, jedná se o jednu z těch magických sopek, co pyšně dohlíží z patra na zbytek NP Los Nevados.

Tentokrát jsem se rozhodl, že si třídenní trek orežíruji z části sám, i kvůli úspoře financí. Dopředu jsem si přes Dulima agenturu domluvil průvodce, co mi bude asistentovat při výstupu a pronájem vybavení (cepín, mačky, sedák, lano a helma). Nedoprovázel mě ovšem celou cestu, ale setkali jsem se nedaleko sopky ve finca La Primavera. Kam vede značená trasa z Cocora valley.

Zvolil jsem si trek, který trval tři dny v následujícím složení:

pátek: 7h ráno odjezd ze Salenta do Cocora a přechod do fincy La Primavera – byť se jedná o pouhých 13,6 km, tak mi cesta zabrala přes 6 hodin i s přestávkami a to jsem se nepoflakoval, ale ani nešel úplně natvrdo – chodcům s průměrnou kondicí může cesta zabrat až 8 hodin

pátek půlnoc a sobota – zahájení výstupu na sopku a zpět na chatu

neděle – návrat do Cocora stejnou cestou – cesta mi trvala téměř 5 hodin rychlým tempem, terén je prostě náročný i na klesání

Cesta z Cocory vede ze začátku džunglí podél řeky, ale permanentně se stoupá, místy je sklon přes šedesát procent.

Stoupání, to je to slovo, co charakterizuje celý den. V první polovině trasy není výhledů k dispozici mnoho. Člověk je obklopen zelení, ptactvem, proudícími potůčky vody… Občas se ale nějaké to okénko otevře.

Cestou jsem “potkal” i pár rovinatých pasáží, ale skutečně jich není mnoho, proto je potřeba si oněch úseků náležitě považovat.

Estrella de Agua. V tuto chvíli je chata zavřená, prašť jak uhoď, jedná se o zásadní místo.

To z několika důvodů:
1) U chaty je lavička, kde si lze sednout a vydýchat
2) Byť není možní nic zakoupit, tak je šance doplnit vodu z nedaleké horské říčky (raději filtrovat)
3) Dostáváme se do nadmořské výšky 3,300 metrů nad mořem, takže poměrnou část nastoupaných metru máme ukrojeno. Rozhodně ale nemáme vyhráno, naopak

4) Nejzásadnější bod, odsud až do finále se člověk začně brodit značně zabahněným terénem. Né vždy je cesta až takhle brutálně komplikovaná, ale stejně se chůze mění spíše na hopsum krok a skok. Člověk pečlivě vybírá místo kam šlápne, aby neskončil po kotníky v bahně. Přesto se to párkrát poštěstí. Rozhodně se na trek nevydávejte v botech, co nejsou z kůže…

Závěrečné kilometry cesty prvního dne již vedou přes pro Los Nevados tak typické paramo.

Začnou se otevírat slušné výhledy a místy se dokonce bahno mění v menší bahínko. Přesto platí, že plynulá chůze je spíše vyjímečným jevem.

Asi kilometr se dokonce kráčí po hřebenovce. V případě dobré viditelnosti oko jen zaplesá.

Nicméně je vysoká šance, že se setkáte s nějakou tou kapkou vody. Po 15h je skoro stoprocentní, že dříve či později přijde přeháňka. Já pochopitelně nezůstal ušetřen. Voda začala kapat z nebes ve chvíli, kdy mi zbývalo na 30 minut do cíle.

Finca v dohlednu mi tedy přirozeně zvedla náladu.

Finca je poměrně v pohodě. Teplé deky, horká sprcha!, elektřina po celý den, dokonce je zde i mobilní signál a nechyběla vánoční výzdoba. V případě, že jste staří kempeři, tak je možné u chaty postavit i vlastní stan za mrzký poplatek. Večeře, oběd, snídaně, káva či pivo je pochopitelně k dispozici za lidové ceny.

Já strávil zbytek odpoledne a večer odpočinkem a psychickou přípravou na noční výstup. Obvyklejší variantou je jít trek o den déle, tedy čtyři dny. Já si ale zvolil náročnější variantu. Fyzicky jsem se cítil dobře, již jsem absolvoval mnoho treků po Kolumbii, tak se mi ono řešení zdálo i jako solidní výzva.

Vstávalo se mi pěkně. Těšil jsem se na dobrodružství. Respektive, spíše jsem nemohl “dospat”. Před odchodem jsem si dopřál kávu a šlo se.

Přes den je i v této nadmořské výšce (okolo 4,000 m.n.m) teplo, lze chodit v termo tričku či mikině. V noci ovšem mrzne. To mi nevadilo, alespoň země nebyla tak rozbahněná jako přes den.

Po asi hodině chůze na nás začala dopadad směska sněhu a vody, což se po chvíli přeměnilo v liják. Situace se komplikovala, viditelnost se ještě zhoršila, terén se proměnil místy v bažinu a místy v koupaliště. Ve svahu platilo, že člověk udělal dva kroky dopředu a jeden zpět, jak to příšerně klouzalo. To vše se dalo strávit. Co byl ovšem mnohem větší problém pro mě, tak to moje bunda. Její nepromokavost vydrží asi 30 minut a následně začně propouštět vodu…

Ve 4 hodiny ráno jsme dorazili do základního tábora. Toť ve výšce 4,500 m.n.m.. Fyzicky jsem se cítil skvěle, akorát jsem byl již na kost promoklý. S přibývajícími metry klesala teplota, začínalo pofukovat a to znamenalo jedno jedinné. Po těle mi začala být ohromná, odporná a příšerná zima.

Vědom si toho, že teplota bude klesat, vítr foukat a déšť neustával, musel jsem učinit potupné a smutné rozhodnutí. Otočit se a kráčet se sklopenou hlavou zpět na fincu…

Tam jsme dorazili před 6h ráno. Přesně na rozednění. Symbolicky přestalo pršet. Nicméně i tak se obvyklé “okno” neotevřelo.

Vrchol Tolimy je většinou jasně a čistě k vidění od 6 – 8h ráno, později už člověk musí mít trochu toho štěstí. V sobotu 14. prosince se ovšem ani toto okno neotevřelo. Trefil jsem prostě špatný den, kdy hory ukázaly svoji odvrácenou tvář. Minimálně, co se počasí týče…

Na chatě jsem si dopřál snídani, čaj a dvě hodinky jsem se pokoušel pod horou dek zahřát. Postupně jsem si pod deky přibral i svá mokrá trička, abych je co nejrychleji usušil teplotou vlastního těla. Po 9h jsem opět mohl vyrazit na kratší trek, tentokrát druhým směrem.

Počasí se ovšem moc nezlepšilo. Nicméně, radši bloudit mlhou po horách než proležet den na chatě a litovat promarněné příležitosti.

Vytipoval jsem si měnší 12 km dlouhý okruh. Ve chvíli, kdy jsem sestoupil do údolí, tak jsem několikrát brodil řeku, ale nepodařilo se mi najít cestičku, co mě měla dovézt k sopce Quindío, k výhledu na kráter.

Popravdě, stejně by nic nebylo vidět, ale i tak mě štvalo, že jsem cestičku nenašel. Narazil jsem pouze na několik skrytých vodopádů po toku řeky Quindío.

Následně jsem se trochu ztratil a nezbývalo než se protloukat přes drobný porost, močály a mokřiny zpět na původní cestu a opět se potupně s nepořízenou vracet. Aby toho nebylo dost, tak jsem cestou tratil sluneční brýle, které jsem si bral nevím proč.

Paradoxem zůstává, že jsem narazil na další skupinku borců, co se v mlze ztratila a donavigoval jsem je zpět na jejich správnou cestu.

Aspoň jsem se pokochal pohledem na zvonečky jako z učebnice.

A na hromadu divných stromků, keříků, travin…

Párkrát jsem zaznamenal “čistý průstřel” při přechodu močálů. Situace je to nemilá, protože následně je nutné boty umýt a vysušit. Onen schnoucí proces je potíž. V daných podmínkách se jedná o nemožnou misi. Jedinné řešení je použít pec na chatě, ale jelikož tam paní domu celý den vaří a jiná místnost na chatě není vytápěna, tak tam sušit boty není povoleno.

Holt, každé ranní obouvání bot byl trochu nepříjemný studeno-mokrý zážitek, ale je to součást boje.

Při klesnání k chatě ovšem na chvíli povolila oblačnost a výhled na panorama alespoň trochu vylepšil moji mizernou náladu ze dne plného neúspěchů…

A jaké bylo počasí nedělního rána? Samozřejmě velmi slušné. Vrchol Nevado del Tolima se dával na obdiv od 6 – 8h, v noci nepršelo.

Ideální podmínky jsem minul přesně o den.

Nicméně, to je kouzlo hor. Příště mi to třeba klapně lépe a určitě budu i lépe připraven.

Lovu zdar.

 

Leave a reply