Hanojská sobota plná bizáru

Jeden by řekl, že Vietnam je stát bizáru zaslíbený a Hanoj zvlášť. S oblibou si dělávám legraci, že tady opravdu člověk nikdy neví, co bude k vidění za dalším rohem. Celý tento skoro Cirkus bych si dovolil demonstrovat na jedné sobotě strávené v Hanoji.

Cílem dne bylo pěšky dojíz z mé domoviny až k železniční stanici. Právě nedaleko stanice vedou koleje, logicky. Ovšem, tam nevedou ledajaké koleje, tyto koleje jsou totiž “kouzelné”. Úsek asi 500 metrů dlouhý vede úzkou uličkou přímo mezi hanojskými domy.

Onen jev se zkrátka musí vidět. No a co by to bylo za výpravu, pokud bych vynechal snídani. Upřímně, doner kebab není v Čechách nic neobvyklého (ačkoliv hůl na ty, kteří kebab do naší země dotáhli, řeklo by se), nicméně ve stále celkem uzavřeném Vietnamu bych podobný stánek zaručeně neočekával…

 

Pochod po chodníku si lze zpestřit stručnou konverzací se všudy přítomnými kohouty. Ti mají dopoledne jako svoje vycházkové hodiny. V tuto chvíli se nacházím cca 3 km od centra města. Fakt je, že třeba v Hue se dobytek napásá přímo u hradev Citadeli, takže v Hanoji jsou relativně troškaři. Víc mě ovšem vadí, když cca kolem 4h ráno spolu kohouti na dálku komunikují. Pod okny mám jednoho křiklouna. Ten náš kohout zakohoutí, tři vteřiny ticho a najednou se někde v dálce ozve další skřekot. Takhle si kluci ráno vykecávaj a já se otáčím z boku na bok velmi nevrle. Slušný kohouti tohle nedělaj…

 

Již smutnější společnost představují hlavy figurín. Ale co, každý život jednou končí…

 

Silnice v Hanoji občas trpí značnou předimenzovaností, proto “musejí” motorkáři využít i chodníky. Člověk si lehce zvykne.

 

Kadeřnické salóny jsou kapitola sama pro sebe. Je jich mnoho, jsou všude. Existují zde naprosto evropské kadeřnické salóny, kdy i cenovka je podobná či takovýto partyzánský low cost. Na druhou stranu, kdy se zákazníkovi poštěstí nechat pečovat o svůj vlas a při tom si užívat váhledu do parku.

 

Zde je příklad plně modernizovaného kadeřnictví vlevo. Chodbička uprostřed je pro změnu možná nejužší kadeřnický salón na světě. Holt, tady se pracuje s každým centimetrem.

 

Hanoj prozatím není poseta vysokými stavbami nebo panelovými domy, jak dobře známe ve státech se socialistickou minulostí. Avšak výškové stavby již pomalu, ale jistě začínají po městě růst. V tomto případě lze vidět lehce chaotické, nýbrž maximální využití prostoru. Kabely nesmí chybět.

 

Další demonstrace příkladné práce Vietnamců s prostorem. Co není do šířky, vyžeňme do výšky. Ale i přesto platí, že co je relativně malý, to je docela milý.

 

Občas lze vidět věci, jakoby naruby. Vchod do restaurace je z boku. Čelně vidíme kuchyň a umývárnu nádobí.

 

Jak jsem zmiňoval, silnice povětšinou zrovna nezejí prázdnotou.

 

Vietnamské svatby fungují na značně odlišném principu než jak jsme zvyklý v Čechách. Obřad startuje kolem 9h a po 14h je odpracováno. Nicméně i tento svatební stan se vymyká. Ani ve Vietnamu jsem neviděl, že by si svatebčané vybrali pro obřad rychlostní silnici jako kulisu. Že by byl ženich vášnivý řidič a obdivovatel dvou a více kolových dopravních prostředků?Pravděpodobné. Nebo to prostě chtěli nějak odbýt.

 

Ve Vietnamu lze koupit cokoliv a kdekoliv. Co nemáme, to seženeme. Chlapík podniká do akvaristiky.

 

Lehký závan přicházejícího kapitalismu v podobě moderního supermarketu. V Hanoji je již k nalezení hned několik globálně známých značek, ať už Zara, KFC, Nikde, Adidas, Starbucks a mnohé další… Na druhou stranu zde poměrně mnoho obchodů ctí tradiční vietnamskou siestu – kdy mají zavřeno od 13h do 16h či jinak, ale podobně. “Půlka” město toho času spí.

 

Vyloženě legrační mi přijde poloha jednoho McDonaldu, který je postaven přímo proti budově nesoucí strýčka Ho a jeho památku.

 

Osobně se řádím mezi fanoušky neobvyklých hotelů. Avšak Hotel Mua Xuan skutečně připomíná dům hrůzy.

 

Je-li po chuti zakoupit vestu U.S. Navy, zde je možnost.

 

A to už se dostávám právě ke kýženému vlakovému nádraží. Okolo nádraží vede ulice Le Duan, na jejímž rohu začíná onen bizár první kategorie.

 

Zvěsti nelhaly.

 

Ulice je plně obydlena a žije. Nacházejí se zde obchody s oblečením, kavárny, restaurace, prádelny…

 

Herny pro mladší generaci…

 

A zkrátka domy, kde místní žijí, jakoby nic. Já mám ještě čas. Vlak projíždí ulicí každý víkend přesně v 15:20h a po 19h ten druhý, který brázdí koleje i ve dny všední.

 

Čas před průjezdem vlaku jsem využil pro “kachní” svačinku s pívem. Led k pívu nesmí chybět.

 

Vietnamské reklamní bilboardy mě taktéž zaujaly, možná, jako jediného kolemjdoucího.

 

 

Nohy mě donesly až ke známému řeznictví. Tedy k neobyčejnému řeznictví, protože zde nemají ani kuřecí, ani vepřové, ani hovězí, ale pejsky.

 

V Hanoji je nalezení několik značkových obchodů s mobilními telefony. Nicméně na některých je využito logo Apple řekněme spíše v jisté nadsázce, řekl bych.

 

Tentokrát již správný řezník s vepřovým. Přísné hygienické normy jsou samozřejmě splněny.

 

Kluci mastí badminton dnes a denně. Skutečně. Touto ulicí procházím občas, ale mládežníky jsem zde viděl hrát již několikrát.

 

Jistý paradox. Před vstupem do obchodu se prosím zujte. Čistota půl zdraví, platí onehde.

 

Množství typicky hanojsky úzkých uliček je nemalé. Staré město v plné kráse.

 

Nicméně menší buddhistický chrám si najde místo v prostorách, kde by ho chodec úplně neočekával.

 

No a i domky se svými vchody směřujícími do uliček se musí čas od času zbavit hoven. Doslova. Nacouvat. Zapojit. A jedeme.

 

Vaječná káva patří také mezi hanojské vynálezy. Je trochu hustější, většinou velmi sladká. Nýbrž existují i varianty jako stvořené pro Čechy – to s rumem nebo pívem. Pívo se normálně vleje do skleničky s kávou, zamíchá, pije. Velmi dobrá vaječná káva je k mání v Giang Cafe.

 

Skutečně, volného prostoru není v Hanoji na rozdávání. Hle, snad tisíciletý strom právě uprostřed Starého města.

 

To už zasedňeme do bloků.

 

Držte si klobouky, mašinka jede! A rozhodně se vůbec necourá, samozřejmě svůj průjezd obytnou zónou doprovází mohutným troubení.

 

Ještě pohled z jiné perspektivy. Také drobné vysvětlení, jak fungují vietnamské závory. Průvodčí, či závorářky dostanou cca 5 minut před průjezdem vlaku signál, aby se připravili do pozice. V budce jim zvoní jako ve škole. Nikdo nechce zbytečně blokovat průjezd přes železniční přejezd a ucpávat mohutnou dopravu. To znamená, že obsluha stojí v pozoru a čeká než bude vlak v dohlednu. Následně rychle zatáhne závory. Jakmile vlak přejede přejezd byť o jeden centimetr, tak se závory opět rozevírají.

 

A tady se mašinka řítí podruhé… Hanoj je skutečný bizár na druhou. V předchozích okamžicích jsem ukázal pouze výcuc toho, co člověk může v Hanoji zažít a vidět…