Phnom Penh, smutné město

Cesta ze Saigonu do Phnom Penhu proběhla v poměrně pohodlném autobuse, kterých je vypravováno z Vietnamu do Kambodži nepočítaně. Výhodou je, že steward cestujícím v autobuse zajistí také víza na hraničním přechodu. Pouze zkasíruje poplatek cca $5. Nicméně člověk nemusí nic řešit, stát frontu, prostě vystoupí z autobusu a z Vietnamu přejde po svých. Za několik minut přiběhne maník s pasy všech cestujích, které již obsahují kýžené razítko.

 

Při cestování po Vietnamu jsem navykl nejrůznějších jevů a kuriozit pohybujících se po silnicích. Kambodža rozhodně nezaostávala, ba naopak. K silnicím jako takovým bych řekl, že jsou místy opravdu v hrozném stavu. Nejvíce mě zaskočil několika kilometrový tankodrom na ose Bangkok a Siem Reap, kde bych při množství turistů využívajích autobusy očekával slušnější silnici.

 

 

Po práci pěkně jízda na korbě, klimatizace není potřeba. Nicméně o bezpečnosti bych si dovolil pochybovat. Taky dodám, že někteří Kambodžané řídí opravdu jako hovada. Navíc při nedobrém stavu silnic riziko roste. Není tajemstvím, že cestovat po Kambodže nočními autobusy je značně riskantní.

 

Na jednu stranu člověku vyskočí úsměv na tváři při pohledu na podobné scénky. Na stranu druhou to značí další věc, životní úroveň není dobrá, podmínky pro život jsou těžké. To ještě z fotky nelze vycítit sílu slunečních paprsků. Takže ono sedět si takhle na “pána”, začne po pár minutách pěkně pálit…

 

Přesun trvá několik hodin. Je nutno také zastavit na záchod a občerstvení. Zde jsme na benzinové stanici. Při cestě rovně člověk zamíří na WC, odbočka doprava je kuchyně a umývárna nádobí v jednom balení. Dodám, že když člověk aktivně využívá pisoár, tak přes nevysokou zídku vídí právě až do kuchyně. Ruce si lze umýt ve venkovní dešťové vodě, která je dostupná v sudu. Hygiena tedy nic moc.

Doplním, že jsem si vyzkoušel i poctivou kambodžskou autobusovou linku na trasa Phnom Penh do Sihanouk. Dobrodružství. Autobus měl vyjet cca v 7h, nicméně odjezd se vydařil až po 9h. Řidič čekal, dokud autobus nebude plný k prasknutí. Skutečně lidi v uličce stáli nahečmaní jako ty sardinky. No a jelo se. Proběhla zastávka na benzinové pumpě, kde řidič nabíral vodu do lavorů a kýblů strkajíc ji do zavazadlového prostoru, což mě trochu překvapilo, ale budiž. Jeli jsme a před námi stoupání, dodám, že autobus pamatoval ještě císaře pána, do stoupání si řidič podřadil a značně jsme se drápali. Najednou se vzádu v buse začal vznášet dým a jaksi zápach. Řidič zastavil, vypnul motor (včetně větrání, takže uvnitř bylo během pár vteřin jako v sauně) vyskočil a využil právě připravenou vodu, kterou kropil přehřátý motor. Po asi 15 minutách jsme pokračovali v cestě…

 

Hygieně nepomáhá ani ono, že papír patří do koše. Leč na to si člověk po nějaké době v JV Asii zvykne.

 

Projížděli jsme mnoha vesnicemi, kolem marketů, řeznictví, … Kambodža je velmi chudá země, ne každý pohled byl příjemný.

 

To už se blížím do cíle. Tuk tuk a jeho absolutně absolutní využití.

 

Na průzkum Phnom Penhu jsem měl jenom velmi omezený časový limit, takže jsem město nestihl projít úplně poctivě. Mezi světlé stránky patří zcela jistě Královský palác, respektive jeho celý komplex. V paláci žije král se svojí rodinou a to od roku 1860, kam veřejnost pochopitelně přístup nemá. Žel já dorazil již v hodině, kdy část pro veřejnost přístupná byla plně uzavřena.

 

V Kambodži máme českou stopu i na samotném trůně. Současný král a monarcha Norodom Sihamoni hovoří plnynule česky! Dále ovládá khmerštinu, ruštinu, francouzštinu a angličtinu. Jeho Veličenstvo pochází z velmi početné rodiny, kdy má hned 12 sourozenců, přičemž jeho otec byl značný sukničkář, protože každého potomka zplodil s jinou ženou.

Jak se dostal Norodom zrovna do tehdejšího Československa? Jeho otec obeslal nemálo velvyslanectví s žádostí o možnosti studovat v Evropě pro svého syna. Čechoslováci se jako jediní ozvali zpět, tak v roce 1962 cestoval mladý princ do Prahy. Jeho hlavním studijním oborem byly jazyky a tanec.

V září 1975 byl jeden měsíc na návštěvě v polpotovské Kambodži. Kambodžská města již v té době byla vylidněna a Sihamoni byl záhy zařazen do skupiny určené k práci na rýžových polích. Oblečený v černých kalhotách a haleně těžce pracoval, spal v provizorních přístřešcích na polích a skromné jídlo dostával pouze dvakrát denně. S obtížemi a pouze na rozhodné naléhání jeho otce se mu podařilo získat povolení k zpětné návštěvě Československa na slavnostní promoci konanou v září 1975.

Jeho cesta na trůn byla i nadále velmi komplikovaná. Korunovace proběhla až v roce 2004. Jeho funkce je spíše reprezentativního rázu.

 

Kambodžské chrámy a pálace se značně odlišují od sousedních zemí. Pohled je to velmi zajímavý, na druhou stranu i zde platí, že po určitém množství shlédnutých chrámů začínají být lehce monotóní.

 

Wat Phnom také patří mezi ta známější místa, kam se vyplatí zamířit. Chrám je buddhistického rázu a zdobí město již od 14.století.

Legenda praví, že tehdejší bohatá vdova Penh narazila v řece na koki strom, uvnitř něhož byla ukryta bronzová socha Buddhy. Na tuto počest nechala Penh postavit chrám, který měl ochraňovat lidi žijicí v nedaleké vesnici. Důležitost chrámu postupně rostla, kdy v určitém období právě Wat Penh pobýval větší důležitosti než královský palác.

 

 

Tuším, že toto je monument nezávislosti. Postaven roku 1958 jako oslava nabití nezávisloti a odproštění se od nadvlády Francouzů. Frantíci byli prostě mizerní kolonizátoři…

 

Al-Serkal mešita je skoro zánovní. Dostavba byla dokončena až v roce 2014. Nicméně se jedná o místo, kde je velmi příhodné pozorovat západy slunce. A proč si u toho nezahrát fotbálek, že jo.

 

Nicméně i Kambodža se rozvíjí a roste do výše. Světlým úkazem tohoto jevu je Vattanac Capital tower.

 

Jak jsem zmiňoval, v globálu je Kambodža velmi chudá země. Podobných a mnohem mnohem horších staveb se ve městě nachází hromada. Popravdě jsem z některých ulic ani neměl dobrý pocit a projednou velmi omezil průzkum města zejména ve večerních hodinách. Nějak jsem se necítil úplně bezpečně. Upozorňovali mě i místní taxikáři, že ve večerních hodinách je lepší pobývat pouze na rušných místech…

 

Při mém pobytu na Koh Rong Samloem se mi přihodila nepěkná věc. Natekla mi voda do ucha a značně se ucho zanítilo. Neslyšel jsem ani prd a přepadly mne vysoké horečky. Kambodža není úplně proslulá svými doktory, po analýze jsem se rozhodl zajet do Khmera Clinic Maternity, lékařský zákrok byl nezbytný. Po příjezdu na kliniku se mne ujal praktický lékař, který vyslechl mých problémů a shodli jsme se, že budeme potřebovat ušního specialistu. Doplním, že v klinice všichni hovořili výbornou angličtinou a péče byla naprosto profesionální, srovnatelná s evropským standartem.

 

Odpoledne jsem se tedy vrátil, kdy na 16h dorazil i doktor. K mému překvapení se jednalo o mladou doktorku, velmi mladou. Nicméně zákrok zvládla výborně a já opět slyšel! Na její zákrok byla zvědava i větší část personálu, kdy čištění mého ucha kontrolovalo dalších snad šest lidí. Nicméně konec dobrý, všechno dobré. Za zákrok jsem zapltil přibližně $90.

 

Nicméně tím se dostávám k úplně nejsmutnější části historie Kambodži. Vláda Rudých Khmérů, kdy se přes noc stali z osvoboditelů šílení vrahové. Během svého řádění zlikvidovali přes 2 miliony Kambodžanů. Z pohledu turisty mohu říct, že na ulicích značně chybějí lidé ve věku 35-50 let. Na ulicích, ve městech i vesnicích se vyskytuje abnormální počet žebráků a lidí, kterým chybí jedna z končetin. Skutečně důsledky jejich krutovlády jsou stále znatelné.

Jedním ze smutných míst připomínající nepěknou část historie země je Tuol Sleng muzeum genocidy.

 

Budova školy se přestavěla na vězení, jehož útroby si vyzkoušelo na 16 000 lidí. Většinou se jednalo o politické vězně či zkrátka koholiv, kdo nešel Khmérům na ruku. Khmérové nic nepodceňovali a vždy zatýkali, vraždili celé rodiny, chtěli tak zamezit možnosti pomst z řad dalších rodinných příslušníků. Procesy byly často pochopitelně vykonstruované a vězni byli mučeni dokud neodkývali, že jsou členové CIA či KGB nebo jiných doznání.

 

Po zaplacení vstupného každý návštěvník obdrží sluchátka, kdy prochází areál a poslouchá mrazivé příběhy tehdejší doby. V místnostech jsou k vidění fotografie obětí, cely, různé citáty, …

 

To už sedám na tuk tuk a mířím na ještě hroznější místo.

 

Jedno z nemála “killing fields” rozmístěných po celé Kambodži, konkrétně podobných masových hrobů by mělo být na 20 000. Toto je pouze jedno z mnoha, leč “nejslavnější”. V areálu se také vykopaly masové hroby s téměř 9 000 těly. Jinak v podobných lágrech pozabíjeli Khmérové na milion lidí.

 

Celé místo je tiché, ponuré, všichni návštěvníci nafasují po vstupu sluchátka s vyprávěním o místech kudy zrovna procházejí. Například o tento strom zabili Khémorvé na stovky dětí. Prostě je chytly za nožičku a mlátili s nimi o strom. Hotovo.

 

Další fotografie nepotřebují výrazného komentáře.

 

 

 

Khmérové zabili každého, kdo pocházel z Číny či Thajska nebo měl někoho do přízně. Každého, kdo byl křesťan či muslim, všechny vzdělané lidi, každého, kdo hovořil cizím jazykem nebo nosil brýle. Absolutní likvidace elit. Khmérové chtěli mít obyvatelstvo složené pouze z rolníků, kteří by tvrdě dřeli na polích za minimální výdělek, respektive za mrzké dávky jídla.

 

Tyto nenápadné jámy jsou masové hroby…

 

 

Nenápadná stavba, leč vnitřní obsah mrazí. K vidění jsou ostatky na 5 000 obětí.

 

 

 

I tady probíhalo příšerné mučení. Khmérové zajíjeli své oběti motyčkami, bambusovými tyčemi, prostě hrozné. Nezažil jsem depresivnější místo.

O Killing fields neboli vražedných polích a celém průšvihu byl natočen také film, zvaný prostě Vražedné pole.

Dalším smutným faktem je, že Khérové a vykonavatelé těchto hrůzných činů nebyli nijak významně potrestání. Mnozí se po vietnamském osvobození normálně zapojili do všedního života, jakoby se nic nedělo…