Hle, nechť se pouštím do popisu 14 dní dlouho-krátké štace v thajské oblasti známé svým označením Krabi. Charakteristických znaků je hned několik, nicméně já bych vypíchl trochu překvapivě Kraba a méně překvapivě vápencové skaliska. Co je víc, nechť posoudí každý sám. Já bych svůj hlas věnoval vápencovým skalám.
Do Krabi jsem se dopravil linkovým autobusem z Phuketu (opustit tento ostrov mě nemálo těšilo, protože mi dvakrát k srdci nepřirostl). Cestovat autobusem v Thajsku není takové dobrodrůžo jako v Kambodži, ale i tak nechápu systém > lístek na autobus se prodává v jednom z mnoha okének > v autobuse je řidič + kontrolor, který za jízdy obchází pasažéry, ale budiž.
Po dojezdu do Krabi jsem naskočil na místní MHD v podobě auta s předělanou korbou pro možnost zasednutí. Výhody – klimatizace není potřeba, dost místa, výhled, unikátní zážitek. Na tomto prostředku jsme projeli městem Krabi, kde jsem zaregistroval lákavou nabídku na singl rům. Tento moment byl vskutku zásadní, leč nepřeskakujme.
Na korbě sporťáku bylo dovezeno moje tělo až k hotelu nedaleko Ao Nang Beach. Zde bylo na čase rozdělat onen pomyslný táborák. Na recepci jsem byl vřele přivítán nezájmem neanglicky mluvícího syna majitele objektu. Ten asi po 15 minutách začal shánět někoho, kdo mne ubytuje, v překladu tátu. Po asi hodině čekání se daly věci do pohybu. Díky tomuto zmatku mladík rozhodl ubytovat mojí veleváženou osobnost, jako exkluzivního hosta, do nejlepšího pokoje v hotelu. Rozuměj lednička + klimatizace + postel pro dva + vlastní koupelna + výhled z balkónu. Milé.
Po mizerné pláži v Phuketu jsem se těšil na Krabi jako na smilování. Leč zklamání následovalo. Pláž Nopparat Thara nebyla ani zdaleka taková, jakou jsem si ji maloval. Voda těžký průměr, pláž taky jako nic moc noc.
Ale jako takové to prostředí nebylo škaredé. Pouze nesplnilo můj nastavený koupací standart.
Jinak oko bylo potěšeno.
Blízká Ao Nang beach mne také dostatečně nerozvařila na koupací mód. Leč vápencová skála je k obdivu parádní.
Navíc jsem si dopřál thajskou parádu, přítomnou na každém rohu a za rozumný peníz. Rozuměj palačinky s banánem a dalšími proprietami jako med, čokoláda, no a co fantazie dovolí. Sic nevypadá nijak neskutečně, ale chutná nekonečně dobře.
Ještě pohled přímo do kuchyně.
V Krabi se moje osobnost nacházela v době konání mistrovství světa v hokeji, což překvapivě v Thajsku nenechali bez odezvy. Ano, povšimněte si lákavého plakátu, lákajícího na bláznivé gringos (vedle prodávali lístky na thajský box).
Část Ao Nang, bych se nebál označit jako značně muslimskou, tedy jako celé Krabi. Zašel jsem k těmto potencionálním teroristům, několikrát na jídlo a do teď se oblizuji. Osobně celkově s muslimy nemám zásadní problém (až na jejich nečistotu, pár zvyků, …) – jo a ty jejich ranní modlitby, co mě budily kolem 6h si teda mohli odpustit.
Každopádně jsem viděl několik abnormalit – například muslimku v kratších kalhotách, či s krátkým rukávem. Nejvíce mne ovšem pobavila muslimka prodávající hamburgery, kdy jí na kase visel plakát Američanky v né zrovna zahalené formě. Dříve měli thajské muslimky ještě uvolněnější mravy, nicméně po příchodu trochu přísnějších bratrů a sester z Indonésie museli i oni či ony trochu více dodržovat stanovené mravy.
Teď namířím na trochu intimnější notu, nicméně i toto patří k Asii. Vylučování. Člověk za den vypije bez problému několik litrů vody, ale na malou se chodí jen párkrát denně a z člověka teče jen ten žlutej hnus nepodobný evropské moči. Nevim, jak ostatní, ale já spolehlivě vypotil několik litrů potu every single day. Podobný problém byl s chozením na velkou. Jednou za čas, ale když se to sejde, co vám budu povídat…
Pokud ještě čtete dále, tak děláte dobře, jsme přece lidi a já považoval za svoji povinnost sdílet tyto informace. Dále mne zaráželo, že v Thajsku se toaletní papír nevhazuje do záchodu, ale do koše. Toto nařízení představovalo morální problém, proto jsem papír i pře ze vše vrhal do záchodu…
Pláž Ao Nang je vhodné stanoviště pro návštěvu Railay beach a celého tohoto prostoru. Pláž byla před x lety považována za jednu z nejlepších na světě. Sláva je ovšem dávno zašlá. Zpět na začátek. Na pláž nelze jinak než lodí.
No a cesta je to veskrze zajímavá.
Vápencová skaliska jsou vhodna nemalého obdivu.
Přílišná proslavenost pláže přináší potíže, v podobě masivního nájezdu turistů, tím pádem vzrůstá počet lodí, vzruchu, hluku no a pláž je také značně zalidněná. Doplním, že jsem dorazil již mimo sezónu.
Samotná pláž nabízí zážitek v podobě opět pohledu na vápencová skaliska.
Možno horolezit.
Navštívit jeskyni lásky, ke které se vážně jedna z nejromantičtějších příběhů Thajska. Kdo by ovšem čekal i romantickou výzdobu bude zklamán. Je to tam čur.k na čur…j.
Nicméně voda splnila základní požadavky ke koupání, za což jsem byl rád nadMíru. Opět ovšem nešlo ani zdaleka hovořit o ochlazení, naopak. Nezbývalo než se rochnit a kochat.
Nicméně to člověka přestane bavit a začne tuze lačnit po dobrodružství. Konkrétně po výhledu na pláž z ptačí perspektivy nebo o koupání ve skryté laguně. Dal jsem se tedy do pohybu. Společnost mi dělali opičáci, z kterých mám respekt. V Kambodže jsem byl svědkem jejich loupícího talentu a schopností.
Skrytá laguna i výhled na ostrov měly jednu společnou překážku. Bylo nutno trochu horolezeckých dovedností. Což pro člověka v pantoflích představuje drobnou komplikace. Pokud se ještě přidá předešlé noci liják, co vytvoří klouzavé bahno, situace se zdá býti ještě zajímavější.
Nicméně co naplat. Lana se chyť, nohu zvedni, za pěkným zážitkem svůj krk nahni.
Bylo to o držku, pěkně jsem se zasral bahnem, nadával jsem jako hovado. K laguně jsem nedošel, protože to klouzalo jako prase a zdálo se mi to v tehdejších podmínkách býti téměř sebevražednou misí. Moje nešikovné pantofle celou situaci stěžovali a nezbylo mi než je sundat a chodit bos, jako uličník.
Nicméně na výhledové místo jsem dorazil a moje duše zaplesala nad krásou, která mi byla za moji snahu, chrabrost, statečnost, srdnatost, zvědavost nabídnuta.
Sejít dolů již nebyla taková potíž, leč evropské standarty bezpečnosti naplněny asi nebyly ani oklikou.
Špínu jsem se pokusil smýt ze svých nohou na pláži číslo dva. Velmi slušná, leč voda určitě i zde bývala o fous čistější.
Na Railay bylo stále a pořád co objevovat, leč horko a únava z výšlapu přinášela pomyslné ovoce. Objevování bylo ukončeno a následoval návrat na Ao Nang, zase lodí.
Cestou na hotel jsem narazil na ohněstrůjce ranních modliteb, mešitu.
Původně jsem zde chtěl strávit více než jen pár dní, ale již jsem signalizoval, že zde zažívání funguje všelijak. Zkrátka jsem se při vykonání své potřeby vypnul k takovému výkonu, že jsem hotelový pokoj spolehlivě ucpal. Pobyt jsem tedy neprodlužoval a s ostudou prchl. Škoda, nedaleko bylo k dostání nemálo pochutin.
Ať už menší…
či větší kvality….
Tak jsem byl dovezen do města Krabi do hostelu, který jsem náhodou zahlédl při posledním průjezdu.
Za slušné peníze byla mému tělu poskytnuta solidní izba, avšak s předchozím luxusem jen velmi stěží porovnatelná.
Jaké je Krabi? Very nice, klidné, nepřehuštěné, pomalejší, nicméně i zde je možno nepodnikat nic nedělání, ale pravý opak. Základem je zcela jistě procházka podél řeky po jakés takés promenádě, avšak značně kultivovaně vyhlížející.
Zde je k dispozici pohled na kraba, jakožto hlavní charakteristickou pomyslnou postavu města a celé provincie. Na pozadí se líně tyčí dva skalní útvary, které si nemohou stěžovat na nezájem fotografů. Především při západu slunce, kdy se nebe barví všelijak, pohled tímto směrem neublíží.
A jaký je výhled při východu slunce? Těžko říct, nepodařilo se mi opustit mé lože v takto brzkých hodinách.
Co mi ovšem neuniklo, tak to Wat Kaew Ko Wararam – chrám, na dostřel mému stanovišti.
Velmi zdařilá stavba s ještě zdařilejší zdobením uvnitř. Pár minut mi trvalo než se můj zrak čítající brýle s cca jednou dioptrií nasytil barevnou pastvou a přehlídkou úžasnosti. Teď trochu, přeháním, ale pěkný.
Zajímavou uličkou je ta zvaná Art of Krabi, kdy se na panelových stěnách promítají prvky z historie Krabi a ty bestové místa v okolí.
Doputoval jsem až k mešitě, která byla překvapivě malá, proto nestála ani za fotku, kecám.
Ovšem za fotku stála moje osobnost, kdy se se mnou chtěli zvěčnit dva domorodci, nahodil jsem americký úsměv a jejich tužbě vyhověl.
Člověk se projde také kolem místní věznice. Musím uznat, že z výchovných důvodů nemohli domorodci vybrat příhodnější místo. Věznice je k okrase hned vedle místní školy, takže děti, víte co…
No a dostáváme se až ke sloniskám, nikoliv živoucím, ale sochami okrasnými zvěčnění, složitý slovní obrat, vlastně smysl postrádající.
Na dostřel je také místní úřad s hlavouny, kteří řídí město do blahobytu a kolmo vzhůru za úspěchem.
Každý, kdo alespoň trochu rád jídlo neměl by bez povšimnuté nechat víkendový market. Ovšem například můj žaludek by předpokládám upřednostnil nenávštěvu. K vidění je mnoho a více pochutin a ještě dvakrát tolik vůní. Výsledek nemůže být jiný než totální přežrání.
Obecně, dobře se najíst v Krabi je lehké, není liž pravda. Jo a nechybí ani Baťa.
Esteticky.
Hutně.
Levně.
Nechme jídlo pro moment, povinnost volá k návštěvě Tiger Cave. Doprava je možná několika způsoby – moto-taxi, busem k Big C a kousek pěcha anebo celou trasu pěšky – tu jsem pochopitelně zvolil já, vzdálenost 10km mě nemohla odrazit.
Cesta je vlastně pěkně nezajímavá, kdy zaujme snad jen fotbalové hřiště. Pokud fotbalu neholdujete, tak asi spíše oceníte všudypřítomný 7/11, je všude a množí se jako hmyz?
Tiger Cave je jeskyně, kam se chodí místní klanět tygrům a místním bohů, Buddhovi neposledně. Po příchodu do jeskyně se mne ujala jakási stařenka, poptala se mne odkud jsem, dala mi slušivý náramek, bonbón a naznačila, že tahle sranda není zadarmo, ať tam šoupnu příspěvek. Tak se stalo.
Místní milují tygry a v Thajsku se možné se s tygry fotit naživo a v bezprostřední blízkostí. Na otázku, jakto že tygr tyhle senzace chtivé turisty nezpapá se mi dostalo prosté odpovědi. Údajně jsou lidé vpuštěni k tygrům těsně po obědě, kdy jsou tygři najezeni k prasknutí, takže na nějaký lidi prostě nemá chuť.
Doslova vrcholem Krabi je chrám Wat Tham Sua, cesta k němu je bez přehánění trnitá, přesněji schodová. Nutno sdolat 1 267 schodíků k místnímu Everestu.
To zní jako sranda, jenomže výšlap ztíží opičáci, kteří spolehlivě okrádají turisty. Dokonce si vyšláply i na mne, drze, ale šikovně mi vytrhly z ruky Sprite, která mi měla dodat energii po cestě a dopomoci k vrcholu. Nakonec jsem zůstal na holičkách a výšlap nešlo zdolat jinak než bez pomoci těchto cukrů ve vodové podobě.
Přiznám, že cesta utíkala podezřele rychle…
No a tak se chrabrý Miroslav dopracoval až na vrchol, kdy odměnou byl krásný výhled na značně zatažené okolí.
To nic nemění na situaci a zdařilosti místa. Na druhou stranu se mi naskytla příležitost pozorování chcacích mraků, jež se vyhýbaly mojí poloze dokud mohly. Zpětně děkuji.
Buddha sedí, ani se nehne, nehledě na povětrnostní podmínky.
Pozici vrátného suplují psíci, kteří se prezentují značně unaveným dojmem, čemuž rozumím.
Prostě pěkný. Jo, ale nakonec přece jenom zachcalo…
Následovala cesta dolů a zpět do Krabi. Poztrácenou energií jsem se pokusil doplnit zastávkou na palačinky s čokoládou a banány.
Zdařilé, jednoduché, chutné a levné.
Po odmítnutí vytrvalého taxikáře mě moje sedmimílové pantofle donesly zpět do Krabi.
No a jdeme do finále, kdy za všechno vážně dík, možná přijde i kouzelník. Tentokráte tomu byla pravda. Po opuštění 7/11 a krátké pochůzce na hotel na mne pokřikl jeden zavalitý mužík. Místní učitel angličtiny, který velmi urgentně potřeboval cizince pro pár svých hodin, a tak se stalo. Na pár dní se ze mně stala kultivovaná osobnost, která učila místní děti a úředníky anglickému jazyku. Každopádně býti thajským učitelem není jen a pouze med, tedy převážně pro místní. Učitel je chápán jako autorita a až druhý rodič. Nesmí kouřit, pít alkohol, chodit do barů, naopak očekává se od něj, že bude vždy velmi dobře ustrojen – košile, kalhoty a to I kdyby vyrazil na nákup do sámošky…
Tak to je Krabi.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.