Život dobrého strýčka Ho Či Mina a jeho hanojské stopy

Život dobrého strýčka Ho Či Mina a jeho hanojské stopy

Hanoj je hlavním městem Vietnamu, a také místem, kde Ho Či Min strávil podstatnou část svého života. Ještě než přejdeme k místům spojeným s tímto velikánem, tak se trochu pozastavím nad jeho životním příběhem a cestě a na samotné prezidentské křeslo.

Malý Ho Či Min spatřil světlo světa roku 1890. Tedy, pochopitelně se v jeho rodném listu objevilo jiné jméno a to Nguyễn Sinh Cung. Ho Či Min nebyl mistr převleků, ale jmen. Za svůj život jich vyměnil pěkných pár než se „spokojil“ s přízviskem Ho Či Min.

Již jakožto mladý hoch si osvojil čínštinu, aby taky ne, vždyť jeho otec pracoval jako soudce a učitel. Otec vytrvale kritizoval poměry v zemi, což vedlo k logickému výsledku. Francouzi ho zbavili funkce. Následně tento velmi vzdělaný muž začal kočovat po Vietnamu a živil se prací na polích. Později na venkově praktikoval tradiční medicínu. Každopádně událost ovlivnila mladého Ho Či Mina. Ten si uvědomil, že jeho otec pykal za to, že říkal nahlas fakta, která všichni znali, ale nikdo se zmíněnými problémy nic nedělal.

1921

Navzdory této události studoval Ho Či Min již v útlých letech na francouzském lyceu. První menší demonstrace začal již téměř plnoletý pořádat v Hue, během svého studia na univerzitě. Zde se mimo jiné poprvé setkává s jinou zásadní postavou vietnamských dějin. Jistým chlapíkem jménem Giap. Jenž se stal později jeho pravou rukou při vzniku odboje, komunistické strany a i socialistické republiky. Giap taktéž sloužil jako vrchní generál ve válce s Francouzi i Američany.

Do hledáčku tajné policie se dostal Ho Či Min ve svých sedmnácti letech. Kdy přeložil dopis nespokojených rolníků do francouzštiny. Francouzi ho krátce věznili a posléze vyloučili z univerzity.D

Ho Či Min usoudil, že v současném Vietnamu pro něj není místo a vydal se do světa nasbírat informace o tom, jak se věci mají i v jiných státech. Pobýval ve Francii, Velké Británii, USA, v Africe a jiných kolonizovaných státech… V Americe ho velmi zaujal fakt, že imigranti měli výrazně více práv než Vietnamci žijící ve vlastní zemi. Stejně tak si při cestách Afrikou potvrdil názor na hanebné chování většiny států, jež kolonizovali, spíše vykořisťovali, rozvojové země.

Ho Či Min nejčastěji pracoval v kuchyni, třeba jako pomocný kuchař či umývač nádobí. A to ať už na zaoceánských parnících či ve vyhlášených restauracích. V Londýně měl našlápnuto ke kariéře šéfkuchaře, ale byl předurčen k jiné dráze. Jeho zájem o politiku rapidně vzrůstal zejména ve spojitosti s první světovou válkou a rozhodl se přestěhovat do Paříže.

A to díky dění okolo Versailské mírové konference. Respektive, mocnáři nevěnovali nejmenší pozornost Vietnamu a odchodu francouzských kolonizátorů. I přesto, že získání autonomie pro kolonizované státy byl jedním ze 14 bodů mírové dohody předložených americkým prezidentem Wilsonem. Ho Či Min o veškerém dění publikoval články a postupně se stával ve vietnamských končinách známým pojmem a jakýmsi symbolem pro anti-koloniální odboj.

Ho Či Min tou dobou poprvé přicházel do bližšího kontaktu s “bolševickými barvami”. Paradoxně, jedním z hlavních motivů, proč obdivoval Lenina byla jeho vize o osvobození kolonií a zavedení vlastní státní samosprávy. Postupně putoval po Asii a přednášel, publikoval, diskutoval, šířil své nacionalisticko-socialistické sny a především ten o svobodném Vietnamu. Kupředu ho hnala i myšlenka spojení francouzských komunistů s Leninem, jakožto všelék na celosvětové problémy, což se ovšem neuskutečnilo.

Každopádně, později obdržel pozvání do Ruska, kde se ještě dovzdělal socialistickým praktikám a myšlenkám. Dalo by se říci, že Francouzi stvořili komunistickou stranu ve Vietnamu. Nejen tam, ale i v Laosu, kde trvá doteď. A také v Kambodži, kde se komunisté schovali za název Rudí Khmérové, jejichž vláda stála život přes 2 miliony Kambodžanů (25% tehdejšího obyvatelstva). Paradoxem zůstává, že jejich krutovládní genocidu utnula vietnamská armáda roku 1979. Khmérové se stáhli do partyzánské války, za podpory USA, UK a Číny. Představitelé Khmérů nebyli nikdy potrestání a mnozí působí v nejvyšší politice dodnes.

Ho Či Min toužil po osvobození Vietnamu a komunisté mu podali pomocnou ruku. Ho Či Min sic spolupracoval s komunisty, nicméně si celou filosofii upravoval k obrazu svému a neměl v úmyslu slepě kopírovat veškeré nápady a zákony ze Sovětského Svazu.

Budoucí lídr vietnamské revoluce pobyl také v Číně. Avšak přesuňme se až do roku 1941. To se konečně vrátil do Vietnamu, po třiceti letech strávených v exilu, a začal uvádět nabyté znalosti a ideje v praxi. Značně mu sekundoval již zmíněný Giap. Doslova z nuly postavili armádu o 10,000 mužích, jenž během druhé světové války útočila na nezvané okupanty z Japonska. Jednotka se později přetransformovala ve slavný Viet Cong, ačkoliv místní používají označení Viet Minh. Onen první termín je trochu urážlivý. Samozřejmě zbraní měli Vietnamci obrovský nedostatek a tak obdrželi mimo jiné zásilku pušek a střeliva, ale i rádii a dalšího vybavení z USA. Ho Či Min tehdy doufal, že právě Amerika pomůže k zisku tak kýžené nezávislosti pro jeho Vietnam. Během druhé světové války udržoval s mnohými vlivnými Američany dobré vztahy. Ti ho respektovali pro efektivitu práce, ale i perfektní angličtinu.

Ho Či Min během války nezahálel ani na vesnicích, kde postupně vštěpoval své politické ideály a sen o nezávislém Vietnamu obyvatelstvu. Jeho obliba a i moc mezi lidmi postupně rostla. V těchto letech pobývalo 90% vietnamského obyvatelstva právě na venkově a živili se  převážně pěstováním rýže.

Ho Či Min po druhé světové válce přednesl projev, ve kterém toužil po svobodě, rovnosti Vietnamců mezi sebou, vlastní vládě. Neměl v plánu spolupracovat s komunisty či uplatňovat marxistické ideje. Pouze lačnil po nezávislé republice. V roce 1946 odletěl jednat do Paříže o možnosti autonomní republiky. A výsledek? Francouzi se vrátili do Vietnamu a jednali ještě brutálnějším a represivnějším způsobem než kdy předtím.

Na dva miliony Vietnamců trpělo akutní podvýživou, protože veškerá rýže byla deportována do Francie. Američané potřebovali v Evropě silného ekonomického partnera, a proto schvalovali a financovali Francouze při jejich návratu a opětovném převzetí moci ve Vietnamu, ale i Laosu a Kambodže. Toto americké rozhodnutí bylo ovlivněno začínající Studenou válku s SSSR.

Ho Či Min tehdy pronesl, že v boji za svobodu padne deset vietnamských vojáků na jednoho “zahraničního”, ale Vietnamci nakonec zvítězí.

Francouzi, jakožto kolonizátoři přinesli do země mnoho dobrého, ale i nemálo špatného. Pochopitelně okamžitě pozavírali veškeré známé politické odpůrce (některé rovnou povraždili) a nechovali se k věžňům zrovna v rukavičkách. Kdo nahlas nesouhlasil s Francouzi nebo neuposlechl příkazů, tak se dočkal tvrdého trestu či smrti. Mnohé drželi v centru Hanoje, v budově dnes dobře známé jako Hanojský Hilton, kde je možné navštívit muzeum dokumentující podmínky tehdejšího nápravného zařízení. Co osud nechtěl, později, konkrétně během války s Amerikou, si prostory „Hiltonu“ užili američtí piloti sestřelení při bombardování Severního Vietnamu.

Zpět k Francouzům, ti vládli v Končičíně (tehdejší Vietnam) s arogancí a neorganizovaností sobě vlastní. Vietnamce ponižovali, vzdělávání pokulhávalo, až na výjimky nebyli žádní vietnamci zapracováni do systému na vyšší pozice. Když už ano, tak samozřejmě za mrzkou almužnu v porovnání s francouzskými kolegy.

Frustrace Vietnamců postupně rostla, odboj sílil a máme tady válku s Francouzi. Známou jako Válka o Indočínu. Francouzi a spol. po tuhých bojích prohráli.  Armáda “kolonizátorů” si vykopali vlastní hrob v klíčové bitvě o Dien Bien Phu, kterou spojenci prohráli.

Poprvé v historii padla armáda kolonizačních sil proti okupovaným silám. Na základě mírových jednání v Ženevě tak museli opustit nejen Vietnam, ale i Laos a Kambodžu. Vietnam byl rozdělen na Severní a Jižní. Každá část měla svoji vládu, prezidenta. Toto rozdělení zapříčinilo i značné stěhování obyvatelstva. Jih byl spíše republika (za podpory USA, UK a Francie), preferující katolické vyznání, zatímco Sever (Čína, SSSR) již okusil komunistickou “meducínu” a tvrdě preferoval Buddhismus.

Ho Či Min si uvědomoval, že díky podpoře Číny a SSSR se otázka samostatnosti Vietnamu snadno může přeměnit z lokálního problému do mozaiky bitvy mocností v rámci Studené války. Což se nakonec stalo.

Po rozdělení Vietnamu se naplno započal uplatňovat vliv Číny a SSSR ve Vietnamu. Ho Či Min viděl, že se mu věci naprosto vymykají z rukou a cesta k jeho původním záměrům byla opět opředena trny. Při ženevských jednání byly přislíbené svobodné volby napříč Vietnamem, které se díky mnoha organizačním sporům neuskutečnily. Amerika tou dobou již dosadila do čela Jižního Vietnamu svého anti-komunistického vůdce a problémy rostly. Tou dobou se pomalu začali objevovat i na scéně Severu mladší a radikálnější komunisté.

Po těchto událostech Sever toužil „osvobodit“ kapitalisticky založený jih, což nebyl dobrý nápad. Vše přerostlo až v 10 let trvající krvavý válečný konflikt mezi oběma „půlkama“, do něhož se zapojili taktéž Američané, podporujíc Jih finančně, materiálně i personálně a SSSR s Čínou, kdy dodávali Severu především zbraně a pomáhali s výcvikem vojáků.

Role Amerických jednotek ve Vietnamu nabrala posléze nevídaných rozměrů. Sluší se zmínit, že americké bombardéry shodily na Vietnam 4x více bomb než bylo použito všemi stranami během druhé světové války… A přesto to nestačilo.

bombardér B-52 v akci
bombardér B-52 v akci

Ho Či Min se stal pochopitelně prvním prezidentem Vietnamské Demokratické Republiky (Sever). Status se posléze změnil na celoživotní prezidentství, ale jeho vliv od roku 1960 postupně upadal. Prezidentskou funkci zastával 15 let až do své smrti roku 1969. Konce nové války s USA tedy nedožil.

Kdo ale vlastně byl Ho Či Minh? Ta kultovní postava, jehož podobizna visí i v současném Vietnamu na každém rohu, jehož jméno „vymazalo“ Saigon z mapy a jenž bude v dějinách Vietnamu navždy zapsáno tím nejtučnějším písmem. (i díky politické motivaci současných mocipánů)

Génius, lingvista, chytrý, skromný chlapík, nosící prosté oblečení a slaměný klobouk (což byl částečně chytrý kalkul pro jeho politickou image, protože podpora venkova byla naprosto zásadní pro obě války a zisk venkova). Ho Či Min pracoval jako kuchař, básník, žurnalista, politolog, politik, premiér i prezident… Celkem strávil 30 let v exilu, díky čemuž ovládal – čínštinu, francouzštinu, angličtinu, esperanto a pochopitelně ruštinu.

Známý magazín Times zařadil Ho Či Mina mezi 100 nejvlivnějších osobností 20. století.

150 centimetrů vysoký Ho Či Min zemřel ve věku 79 let, roku 1969,  v Hanoji na zástavu srdce.

ho či min

 

Teď už konečně můžu přejít k zásadním místům, jenž jsou spojeny s Ho Či Minem a rozléhají se v Hanoji.

Ho Či Minovo muzeum. Ideální místo pro začátek celé výpravy. K prohlédnutí je hned několik expozic, ty poměrně obsáhle osvětlují Ho Či Minův život, jeho slavné citáty, boj proti fašismu. Pochopitelně nechybí značně budovatelský závan. Každopádně návštěvu muzea vřele doporučuji.

ho či minovo muzeum hanoj

Nechybí socha v nadživotní velikosti, kde se fotili nadšení Vietnamci napříč generacemi.

ho či min socha

Podobné obrázky jsou k vidění napříč celým Vietnamem. Četnost se zvyšuje v blízkosti škol.

Tenhle chlapík v muzeu samozřejmě nesmí chybět.

Údajná kopie domečku, kde se Ho Či Min narodil.

Mistr při práci.

Tento obrázek má značně hlubší význam. Komunističtí kádrové zde demonstrují, že jejich vláda přinese čistotu, hojnost a spokojený život. Na pozadí jsou k vidění kapitalistické továrny symbolizující chaos, špínu a narušení vietnamské symbiózy.

Nechybí ani česká stopa. Terezín je zmíněn v sekci věnované boji proti fašismu. Ho Či Min navštívil tehdejší Československo v roce 1957. Zajímal se o ČKD, tedy výrobu lokomotiv. Mimo jiné navštívil Vítkov, Lidice či Chrastavu…

Trocha moudrosti.

Mausoleum. Stavba se nachází hned vedle muzea a úplně nesedí k Ho Či Minově osobnosti, je velké, těžké a chladné. Ho Či Min si přál kremaci a následně rozprášení popelu napříč Vietnamem. Soudruzi však usoudili, že potřebují “fyzický” a trvalý odkaz na tohoto velikána dějin. Co se týče stavby mausolea, tak se inspirovali u Leninova mausolea v Moskvě či Lincolnova památníku ve Washingtonu.

Naproti mausoleu stojí vládní budova, kde zasedá parlament.

To už míříme k prezidentskému paláci, kde Ho Či Min taktéž strávil pár let svého života.

V této budově přijímal hosty.

Garáž. Tyto kousky obdržel darem ze SSSR a východního Německa.

Skutku skromné poměry.

Pracovna. Nechybí obraz a soška Lenina.

V areálu se nachází také jezírko a parčík, kde Ho Či Min odpočíval.

Takové typicky vietnamské. Zákaz nezákaz.

Pohled na mausoleum a plac zvaný Ba Dinh.

Dům, kde Ho Či Min žil před nástupem do prezidentského úřadu. Žel, zrovna byla expozice uzavřena.

Velmi typický obrázek. Ho Či Min je prezentován na každém rohu, jako hodný strýček, osvoboditel.

 

Zdroje:
kniha The victory in Vietnam GIAP
kniha
Perfect Spy
dokument
The Vietnam War
Wikipedie
výše navštívená místa

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *