Doprava z Cuency do Ingapirca:
– z hlavního autobusového nádraží (kousek od letiště) odjíždí v 9h ráno autobus přímo do Ingapirca (zpět odjíždí po 14h), já jím nejel, tak nevím, kde přesně koupit lístek
– popř., vemte autobus ze stejného nádraží do Caňaru (busy jedou každých 15 minut), stačí u nějakého stánku říct “Caňar” a oni vás navedou, v Caňaru je poslední zastávka autobusové nádraží, zde řekněte “Ingapirca” a zase vás donavigují do správného autobusu, který opět jezdí každou chvíli (cesta tam i zpět vyjde cca na 6 USD)
Pohled na nejzachovalejší památku, na území Ekvádoru, spojenou s legendárními Inky je vlastně docela smutný. Člověk si říká, no, taky nám toho mohli Španělé nechat o něco víc. Fakticky, ve skáze Ingapircy projednou neměli prsty tito vlastně úspěšní kolonizátoři či dobyvatelé (Španělé stáli za pádem nejen Inků, ale i Aztéků a mnohých dalších říší). Btw, pokud sem zabloudil nějaký dychtivý milovník historie, tak ZDE přikládám link na znamenitý dokument, jenž se zaobírá právě pádem Incké říše…
Takže, zkusme to vzít od začátku. Inkové patřily mezi roztahovačné “národy”, co se nakonec přerodili v téměř bezmezné vládce východní části Jižní Ameriky. Během své, většinou násilné expanze, zamířili pochopitelně z Peru na sever, do dnešního Ekvádoru.
Tou dobou v jedné části Ekvádoru operovali lidé Caňařané (fakt nevím, jek to správně vyskloňovat), podle města Caňar. Tito lidé osídlili a nazvali tímto pojmenováním svůj region už v 6.století a žili zde ve vlastní režii až do příchodu Inků, což se dostáváme do století s číslem 15.
Tedy, Caňařané zde hospodařili bezmála 900 let, když do regionu začali proudit Inkové. Čekala se tuhá bitva dvou soků, ale nakonec se vše dohodlo mírovou cestou. Inkové se s Caňařany uzavřeli mírovou dohodu. Oba národy si ponechaly svoje kulturní zvyky a prostě zde operovaly tak nějak pospolu, ale přitom s jistou vlastní autonimii. Inkové sice byli válěčným kmenem, jež si nebral servítky. Nicméně, po dobytí, zabrání, obsazení, jak chcete, daného území se snažil s původními obyvateli vyjít a využít území pro další expanzi. Na stranu druhou, válečné zajatce nevydržovali a okamžitě je popravovali.
Pevnost Ingapirca nechal zásadně upravit incký emperor Topa Inca Yupanqui. Osada měla mnohé sýpky, nádrže na vodu, ale taky něco na způsob rozvodů vody (v rámci osady) a tepla (v rámci domku). V kamenech použitých na zdi domů jsou vidět vyvrtané otvory, které sloužily právě na distribuci vody, jiné na rozvod tepla. Pohybujeme se v nadmořské výšce přes 3,000 metrů. Tedy počasí je zde značně proměnlivé, vítr dokáže být ledový a noci jsou chladné.
Inkové stavěli podobné osady často. Využívali je ke skladování obilí, zbraní a jako takový záchytných bod ve své říši, jež byl součástí distribuční sítě či jako odpočinkové místo pro “posly”, respektive běžce, jenž doručovali důležité zprávy v rámci říše. Ingapirca sloužila perfektně právě jak v dobách expanze do vzdálenějších regionů, tak později i jako záchytný bod na trase “Cuzco – Quito”.
Ta elipsová budova v dáli je Chrám slunce. Tam se odehrávaly nejrůznější obřady. Fakticky je chrám geniálním architektonickým dílem. Stavba je postavena bez pomoci malty, či podobné náhražky. Kameny byly přesně sežíznuty a pasovaly do sebe s přesností na milimetry. Navíc, ve dnech slunovratu, v přesný čas, prozařovalo slunce své paprsky pomocí komínků přesně do středu chrámu.
Jak jsem nakousnul, v Ingapirce se konaly také obřady. Na fotce níže je vidět menší kruh s kamenem. Právě zde bylo pro vyšší dobro zaživa úpáleno deset inckých duchovních i s jejich služebníky a následně pohřbeni.
Caňarsko-incká romance ovšem neměla trvat věčně. Rozpad přátelství, ale i celé incké říše započal při občanské válce, kdy mezi sebou soupeřili dva bratři Huascár (sídlo v Cuzcu) a Atahualpa (sídlo v Quitu) o incký trůn. Byť Caňar leží v Ekvádoru, blíže Quitu, tak Caňarští lidé podpořili v nároku na trůn inckého vůdce sídlícího na jihu v Cuzcu. Žel pro ně, Atahualpa tuto občanskou válku vyhrál.
“Kupodivu”, tento okamžik znamenal krušné časy pro Caňarské. Resp., hromadné popravy, tresty a vše vedlo i k částečnému poboření Ingapircy.
Atahualpa si ovšem svého vítězství a vlády na říší dlouho neužil. To se totiž už pomalu začali objevovat španělští dobyvatelé… Nutno podotknout, že jak již zmínění Aztékové, tak i Inkové podstoupili svoji říši Španělům díky obří naivitě, ale to je jiná píseň.
Zpět ke Caňarským, ti se v době příchodu Španělů zase zmobilizovali a bojovali následně na jejich straně. Doufajíc v zisk svého území a absolutní autonomii. Plus, staré šrámy z občanské války proti Atahualpovi, jehož ze srdce nenáviděli…
Nicméně, i Inkové milovali život a vše s tím spojené. Na místě, vpravo kde můžete vidět stříšku stávala stavba, kde žili nejkrásnější ženy ze širokého okolí, jež byly v útlém věku odejmuty z rodin, říkalo se jim prozaicky “Panny Slunce”. Tyto dámy měly za úkol bavit vzácné hosty, tancovat, připravovat obřadní pokrmy, udržovat obřadní oheň a později se staly manželkami důležitých mužů z místní samosprávy, úspěšných vojáků či duchovních.
Ingapirca leží v nádherné krajině. Na jedné straně má daleký výhled do krajiny, na druhé leží zelené pastviny a údolí s proudící řekou Silante. Kousek od osady je asi dva kilometry dlouhý okruh, který rozhodně doporučuji projít.
A jelikož jsem člověk, kterému věčně kručí v břiše, tak jsem musel i jíst. Přičemž právě pod skalnatým útvarem známým jako “Incká tvář”, se nachází malé bistro. K dispozici je kuřecí polévka, či kuře s rýží, nějaké to pitivo i místní nápoj “chicha”, což je takové sladké kukuřičné pivo.
Polévka chutnala a bodla. Nicméně, co mě trochu překvapilo (ačkoliv by v Ekvádoru nemělo), tak mi onen delikátní pokrm předložili s plastovými kulisami. Zrovna tady mě to ale skutečně zaskočilo.
Ona tvář, známá pod názvem Car del Inca, je údajně hrátkou přírody. Pověsti pravily, že jeho úkolem bylo chránit osadu a celou říši. Jeho zasmušilý výraz napovídá, že né vše se zdařilo dle plánu.
Celý okruh zase končí u pevnosti. Zde už stačí naskočit na autobus (pokud zde nějaký zrovna operuje) a jet směrem zpět do Cuency. Popřípadě ujít cca 500 metrů do vesnice, kde každých 15-30 minut jezdí autobus do Caňaru, odkud zase ještě v kratších časových horizontech jezdí busy již do Cuency.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.