Západní Tatry se “starou gardou”

A tak nastal expediční čas, kdy se naše zkušená parta vypravila poznávat Tatry, to ze strany západní. Naše skupina už skoro kompletně spadá do kategorie “stará garda”. To včetně mě. Což považuji za skandální zjištění, protože se stále cítím jako mladík.

No nic.

A jaké bylo menu? Čekalo nás důvěrné seznámení s místními kopci, ale i kulturou. A tou naše pouť započala. Konkrétně v Tvrdošíně, v kompletně dřevěném kostelíku, při jehož stavbě nebyl použit ani jeden hřebík. Když celý ze dřeva, tak celý ze dřeva, od a do ž. Stavba prošla renesanční úpravou, odolala bouřím, větrům, lidským rozmarům a nikdy neshořel. Což se rovná zázraku.

Tyto fakta a úžasnou vizuální stránku vyhodnotili odborníci z UNESCO jako dostatečná a zařadili hřbitovní kostelík na svůj seznam unikátních a chráněných památek.

Náš mančaft pokračoval v přesunu do cílové stanice, Zuberec. Cesta autem z Poličky probíhala hladce a plynule až do Čadca. Následně začně pás vesni, jenž trvá sto kilometrů a přesun notně zpomalí. Takže jsme trochu tz trpělivost potrénovali.

Ubytovali jsme se v poctivé a pěkně zrekonstruované dřevěnici. Dřevěnice prý mají tu vlastnost, že velmi dobře izolují a udržují teplotu, jak v létě, tak v zimě. Mohu opuze potvrdit to, že během našeho pobytu bylo v budově fajn.

Dřevo zde urozhodně dávalo trendy ve stavebnictví, aby ne, stromů tady roste, no hodně.

Žádná dlouhá aklimatizace. Vyházely jsme věci z báglů, převlékáme se do cyklistického a míříme do hor. Konkrétně na Ťatliakovu chatu. Ta na rozdíl od kostelíku vyhořela. A nám pro změnu pořádně hořela lýtka.

Kopec ze Zuberce začínal pozvolně, ale okamžite. A taky postupně utahoval a utahoval. Nejednalo se o řádnou rozkoukávací etapu, rovnou do války. A nutno podotknout, že všichni zúčastnění se pustili do “práce” s odhodláním a kuráží.

Když jsem výjezd plánoval, tak jsem očekával, že cestou potkáme nějaké ty turisty, ale zaskočilo mě ono množství. Aha, tak Roháče nejsou žádný skrytý poklad, ale veřejné tajemství. Aha, tak ona zde jezdí lanovka, kam míří davy lidí. A mají proč. Hory jsou zde parádní.

Po občerstvovačce nás čekal sjezd jako řemen. Sluníčko pěkně hřálo, prostě závěr jako z pohádky. Což je ideální. Všichni tak zapomenout na trápení v kopci a etapa končí optimisticky.

Večer jsme rozdělali oheň a opekli nějaké ty špekáčky. Pohodička.

Je sobota. Jdeme do akce na královskou etapu. TRASA ZDE

První zastávka. Vodní mlýny Oblazy. Z původních čtyř mlýnů přežili dva. Třetí vypálili při svém úprku fašisté, ten další nepřežil povodeň.

V mlýně se logicky mlela mouka, ale také zde fungovala pila. Musel to být zvláštní život, na jednu stranu bokem od lidí (cesta sem je velmi složitá), na stranu druhou zde panoval neustálý hluk. Ať už od práce nebo z proudící řeky. U mlýna nikdy nepanovalo ticho.

Mančaft pokračoval dál.

A to do kopců, do náročného terénu, do totální únavy.

Cestou dolů Kvačianskou dolinou jsme už potkávali mraky lidí, jenž teprve mířili k mlýnu. Na jedné vyhlídce jsem slyšel španělštinu. Aha, že bych zkusil osvěžit notně zaprášené znalosti. Nicméně, na moje otřepané: ,,De dondé eres y como estas?” Odpověděli španělé rovnou anglicky. Tatry se jim líbí, hlavně pro vlahý a čerstvý vzduch.

Liptovská Mara.

Krásné jezero s výhledem na Nízké Tatry, jenž byly zrovna zahaleny v lehce postapokaliptickém mraku.

Naštěstí, konec světa se nekonal.

Ale jednalo se o klid před bouří. V nedalekém Salaši Bobrovník jsme si dopřáli lehký oběd. Následně měla začít série náročných stoupání.

A tak se stalo.

S vypětím všech sil jsme se vyškrábali ke kapličce nad Malatinou.

Vynikající vyhlídkové místo. Vidíme Oravské Beskydy, Fatru, Nízké i Vysoké Tatry.

Sice se neplatí vstupné, ale dojet na vyhlídku si žádá oběti značné. Fyzické výdaje jsou vysoké. Avšak, cena za prožitek je to férová.

 

Společenstvo prstenu v akci. Jak jinak okomentovat tento záběr?

 

A ještě jedna poznámka. Nad Malatinou začíná cyklotrasa, jenž nese název “Vrchařská magistrála”.

Ano, budí to respekt. Cesta také už nevede po asfaltu. Jedeme lesními cestami, místy po kamenech. Stoupání jsou prudká, stejně jako sjezdy. Je to dřina.

 

Elán dochází všem zúčastněným, ale příroda zase vrací vydanou energii částečně zpět. Kromě výhledů na hory zaznamenáváme i dobře ukrytou “Velkou slovenskou zeď”.

A jaké byly původní rozměry stavby? Nevíme, ale rozhodně značné  a ještě větší 🙂

To už jsme nad Malou Borovou. Západní Tatry jako na dlani.

Jsme skoro v cíli. Akorát zbývá vyšlápnout jeden kopec druhé kategorie z Hut nahoru a sjíždíme zpátky do Zuberce…

Všichni účastníci zájezdu přežili a i nálada je výborná, to je dobrá zpráva!

Nastává poslední den naší Tour de Tatry.

Před námi se tyčí Kriváň. Národní hora. Důstojný závěr našeho dobrodružství.

Tedy, samozřejmě se nechystáme zdolávat majestátní vrchol s koly na zádech. Naopak. Závěr je exibiční.

Projíždíme Tichou dolinou.

Začínáme v 8h ráno. Což je relativně pozdní start na putování Vysokými Tatrami, ale tahle trasa ještě zela prázdnotou a ospalostí. Naštěstí.

Průjezd Tichou dolinou se skládá z mírného stoupání k odpočívadlu a stejnou trasou následně dolů, na parkoviště.

První část vede převážně lesem. Poté se obzor otevírá. Not bad.

A je to. Jsme na odpočívadle.

Před námi (nikoliv na fotce) se tyčí takový pěkný štít. To musí být Kriváň! Tomu řikám finále.

Nedaleko od nás stojí ještě dva další cyklisti. Koukají do map a zkoumají okolí. Jeden říká: ,,Ten špičák před námi je Svinica”. Ok, nevadí, tak jsem se zase “těsně” spletl.

Cestou dolů jsme potkávali nemálo cyklistů, kteří si vezli chodecké hůlky na zádech. Někteří použijí kolo, aby se dopravili k pěší trase. Jiní prý operují ve dvojici s parťákem, kdy druhý člen výpravy projíždí Koprovou dolinou. Oba jezdci ukryjí kolo někde na konci cesty. Následně pokračují pěšky. V půlce trasy se pozdraví a pokračují svým směrem. V závěru snad nálézají a nasedají na kolo parťáka a zase se šťastně setkávají.

To jsem trochu odbočil.

Parádní výjezd. Tak zase za rok chlapi!