Průzkum Sudet, v Kladském pomezí

Tentokrát nás čeká průchod územím, které si prošlo těžkými roky a kde se vlastně nikdy nežilo snadno. Že to zní nějak dramaticky? Jako ano i ne.

Vítejte v Kladsku, v Sudetách, na česko-polské hranici, dříve prusko-rakousko-uherské.

Trasa ZDE

Startujeme vesele. V Čiháku, nedaleko Zemské brány. Dnes se jedná o osadu, která čistě slouží k rekreačním účelům. Trvalí obyvatelé zde prakticky nežijí. Stojí zde pouze pěkné chalupy, turistická chata a působí to zde idylicky.

Nicméně, život v Čiháku nebyl procházkou v růžovém sadu. Panuje zde spíše chladné až nehostinné počasí, tuhé zimy, kamenitá půda, jenž není vhodná pro zemědělství. Nejedná se o podmínky, které by motivovaly lidi, aby se sem stěhovali po houfech.

I díky zmíněnému vznikla osada až v 17. století.

Čihák od slova číhat. Číhalo se zde na obchodníky, kteří měli platit clo při průchodu přes Zemskou bránu do země Rakousko-Uherské. Hranici tvořila řeka Divoká Orlice a husté lesy až pralesy. A taky tady žili lidé mluvící německým jazykem. Na obou stranách hranice. Vedle se rozléhalo Prusko.

 

To už překonáváme hranici, kterou tvoří nenápadný Červený potok za chatou Čihák a přecházíme do vesničky Lesica. V povzdáli na kopci se tyčí rozhledna, kam také míříme.

Ale, krok za krokem. Prostředí působí harmonicky. Dnes je krásné počasí, klid, nikde žádní lidé, jen větříček výhledy a nemilosrdně útočící alergie z pylu a travin.

Kdo by to řekl, že území vesnice Lesica prošlo brutální obměnou po druhé světové válce. Před válkou zde žilo 330 obyvatel. Po válce přišli noví osadníci. Kladsko zpustlo. Domy se rozpadly. Později rozebraly jako levný stavební materiál.

K vidění jsou četné opuštěné zástavby. Na stranu druhou, pomalu zde rostou i úplně nové domky. Tak se alespoň na víkendy trochu vrací život do tohoto území.

 

Pokračujeme po žluté.

Stodola klasické kladko-sudetské architektury. Nechybí ani sakrální socha s ukřižovaným Kristem (častý bývá i sv. Jan Nepomucký). Jak víme z Jiráskova díla “Temno”, tak sv. Jan byl prominentní světcem katolíků.

To pro štěstí nebo jako poděkování za pomoc z nebes. Křížků a soch všeho druhu zde vidíme mraky, původní obyvatelé vyznávali katolickou víru a podobné symboly pro ně byly velmi důležité.

 

A tady hospodařil německý sedlák. Statek postavil. Kravky pásl. Dobře hospodařil. A pak přišel ječící muž s knírkem. Davy pobláznil. Němce ve fašisty proměnil. Svět rozbouřil. Miliony pomřely. Muž s knírkem zmizel. A německý sedlák místa znalý byl odejit. Nešlo jinak. Nový pán přišel na statek. Nový pán se snažil, ale zkušenosti s hornatou krajinou neměl. Přišel totiž ze Stalinem zabraného polského území, kde roviny a dobrá půda se rozléhaly. Nic se nedařilo se. Navíc, nový pán byl pln strachu, že se Němci možná jednou někdy vrátí. A tak jednoho dne hospodářství opustil.

Statek klidně stojí obklopen lesy a loukami. Čekajíce, až se střecha rozpadne a dílo dříve vybudované, tak stromy a keři zaroste.

Pán Kristus ty těžké časy viděl.

Co bude dál?

No, nějak bylo, nějak bude.

To už stojíme na rozhledně. Celý den nepotkáme ani živáčka, kromě zvláštního běžce.

U rozhledy ovšem živo jest. Skupina čítajíc malé i velké dorazila minutu po nás. Klid a ticho zmizely, hluk, diskuze a křik poletovaly vzduchem. Spoustu života z ničeho nic na území nikoho a ničeho. A pak zase klid.

Vidíme louky, vidíme lesy, vidíme hory, vidíme vesnice, vidíme samoty. Vidíme obydlenost tuze řidkou.

 

A hle, stojíme v Niemojówě. Fascinující to místo. Na pár metrech si prohlédneme těžkou historii vesničky v kostce.

Vzadu statečně vzdoruje osudu chalupa v pokročilém stádiu rozkladu. Obyvatelé zmizeli. Pár domků zůstalo.

Barokní sousoší schované ve stínu mohutných stromů přežilo rozmary počasí i vandalů. Stále zde stojí obklopené dřevěným plůtkem a divokou zelení jako tichý svědek dob, kdy byl Niemojów živým a prosperujícím místem.

Kostelík stojí o kousek výše. Vesnice jsou zde malé: Jen pár duší žije v tomto kraji. Ale kostely stojí na každém rohu. Čím to?

Vesnice v pohraničí dříve nebyly zapadlými osadami o deseti chalupách. Jak známo dnes. Žily zde stovky (v celých údolích tisíce) lidí. Němečtí sedláci a řemeslníci byli velmi bohatí, a proto si mohli dovolit financovat a postavit takto obrovské a nákladné chrámy.

A jaktože se kostely nerozpadly stejně jako statky?

Noví osadníci hospodařit dobře zde neuměli. Statky se jim z obav z návratu Němců opravovat příliš nechtělo. Za to jako znamenití katolíci, kostely chátrat nenechali a svojí píli jim náležitě věnovali.

Bývalí němečtí obyvatelé na statcích nahrazeni byli. A i na hřbitově se zavedly pořádky nové.

Náhrobky německé koukají z boku poníženě na náhrobky nové, polské.  Jak tomu rozumět. Je to smíření? Je to poukázání na německou porážku? Co je to?

 

Nejen druhá světová válka likvidovala německé obyvatelstvo ve velkém, ale i ta první. Celé rodové linie vymřely díky válkám.

A jen o pár metrů opodál stojí bývalé honosní sídlo “krále” údolí.

Popořadě. Nejdříve zde sídlil ve velkém statku místní starosta. Statek vyhořel. Majitel statek opravil, respektive přestavěl na hotové renesanční sídlo. Dobře se mu dařilo. Tento výstavní objekt koupila pruská princezna Marianna Oranžská. Ta sídlo ještě zvelebila. Palác se dostává do rukou rodiny Höhne. Ti jsou podnikaví. Palác přestavěli na vyhlášený výletní hostinec a penzion. Je válka. Němci odchází. Palác spadá do rukou polské vlády. Palác se mění na byty. Chátrá. Posléze je budova opuštěna. Padá střecha. Obvodové zdi zůstávají. Stromy rostou.

Popocházíme do území, kde se rozléhá pohraniční opevnění.

Příprava na válku.

Mnichovská dohoda.

Kapitulace.

Avšak, tyhle bunkry mají tuhý kořínek. Ty nás přežijou všechny.

Jsme ve finále. Končíme u Zemské brány, kde parkujeme naše auto.

Most, který původně propojoval Prusko a Rakousko-Uhersko. Později brána do Čech.

I tady se psala historie. Dříve u mostu stávala hájenka s restaurací. Panoval zde rušný život. Následně, nedaleko vyrostl betonový vojenský bunkr. Pak všichni odešli. Nastalo ticho. Teď tu klidně proudí Divoká Orlice a sem tam přeběhne procházející se turista. Život se sem postupně vrací.

Jen o kousek dál stojí pašerácká lávka, dříve mnohem lépe maskovaná. “Každý” si tedy mohl vybrat, kudy vstoupí a kudy odejde. Dle svých zájmů a podnikatelských aktivit. Platit cla nikdy nikomu nechutnalo.

A tak jest. Sudety.