Jiráskova trasa [hybridní verze]

Jiráskova trasa na kole. Mise zní jasně. Plán máme skvělý. Zábava nás čeká náramná.

Kromě krásných výhledů se těšíme i na kulturní obohacení míst spojených s naším významným spisovatelem, jehož knížky však z dnešních čtenářů četl málokdo. Přiznám se, ani já od Jiráska nic nečetl a to se považuji za pilného čtenáře. Takže jeho dílo “Temno” přidávám do priorit.

Jiráskova dálková trasa patří mezi ty relativně méně fyzicky náročné, startuje v Broumově a končí v Litomyšli, měří 162 km. My jsme se rozhodli trasu otočit a vyrazit z Litomyšle, respektive už z naší Poličky a navíc na kole (z logistických důvodů) ZÁPIS TRASY.

Etapa 1 – Polička -> Česká Třebová (přes Litomyšl)
Etapa 2 – Česká Třebová -> Mladkov
Etapa 3 – Mladkov -> Náchod
Etapa 4 – Náchod -> Police nad Metují
Etapa 5 – Police nad Metují -> Broumov

Čímž považuji úvod za ukončený a startujeme! Tedy ještě představme naši sestavu.

Na obrázku už vidíme nejrychlejší raketu Alyonku, jak nebojácně projíždí “džunglí” v těsné blízkosti u Vysokého lesa. Alyonka se statečně prala nejen s místy náročným terénem, ale i s alergií na traviny a pyl, kopci, komáry, muškami, žízní, hladem, pády a hodinami nasezenými v sedle kola.

Tady si cestou necestou a polem nepolem šlapu já, architekt trasy a navigátor. Shodou okolností jsem trochu zabloudil už v rodné Poličce. Což je naprosto neuvěřitelné i pro mě. Prostě jsem chtěl zkusit dojet k radaru nevyzkoušenou cestou. Avšak se ukázalo, že cesta je slepá a vede k polorozpadlému domku s hojným množstvím zvířat. Nachází se hned za Liedlem.

Ale co, i mistr tesař se někdy utne.

Aneb místo cest lepších a kratších, volím cesty horší a delší.

První zastávka nastává v Litomyšli. Ve Dvorku, kde si dopřejeme kávu, dezertík a drobný odpočinek. Idylka se postupně změnila v attack na naše osoby. Konkrétně na nás útočila tráva a kytičky. Respektive alergie, která se v Litomyšli rozběhla v náš neprospěch na plné pecky.

Dopíjíme kávu, dojídáme dortík, lehce slzíc a s nateklýma očima mizíme k…

Hlavnímu protagonistovi naší cesty. Tedy k samotnému Aloisovi Jiráskovi, který se tváří na soše nějak přísně.

Alois je spisovatel, vlastenec, učitel a strávil 15 let svého života v Litomyšli. Vyučoval dějepis a zeměpis na místním gymnáziu. Jirásek v Praze vystudoval historii a hledal stabilní učitelské křeslo. V září 1874 se v Litomyšli uvolnilo místo profesora na gymnáziu. A hle, máme Jiráska v Litomyšli.

Napsal zde třeba i své slavné dílo, tedy Filosofskou historií. Jirásek v knize popisuje život zdejších studentů a probuzení společnosti před revolučním rokem 1848.

To bychom měli. Oficiálně začínáme.

Sice od konce, ale to nevadí.

Trasa prvního dne byla pestrá, i co se názvu projetých vesnic týče. Posuďte sami.

Postupně projíždíme: Vysoký les, Trstenice, Čistá, Benátky, Janov, Strakov či Kozlov

Cestou jsou různé, tedy lesní, polní, okresky, ale míjíme i rozestavěnou dálnici hned za Litomyšlí.

Když už se dereme na nejvyšší bod první etapy, na Kozlovský kopec, tak si všímáme zvýšeného pohybu běžců v lese. Respektive, neběhají po cestách, ale pohybují se mezi stromy. Sem tam z ničehonic vyskočí z lesa na cestu, což je obvykle doména srnek v českých lužích a hájích.

Co se to děje za blázinec? No vlastně nic extra, pouze v lese zrovna probíhal závod v orientačním běhu.

Dojíždíme na rozhlednu. Na rozdíl od většiny turistů, ti zastaví v blízké chatě Maxe Švabinského na občerstvení a krásu výhledů z rozhledny už nevychutnají.

Ochotná paní v okénku nám prodává vstupenky a půjčuje dalekohled. Viditelnost nám zrovna nepřála.

V dáli sice vidíme hřeben Orlických hor. Ten se chystáme postupně přejet, ale vrcholy Jeseníků či Krkonošů zůstávají zahaleny.

Opačným směrem nás zdraví naše oblíbená borůvka, respektive Buchtův kopec.

Paráda. Vracíme dalekohled. Krátce mluvíme s paní důchodkyní, ta nám vykresluje krásu výhledů, upozorňuje, že knihovna v Broumově je v rekonstrukci a že to je škoda. A také doporučuje, abychom určitě navštívili “malý polský Versailles”, tedy Wambierzyce, ležící nedaleko Broumova.

To už sjíždíme do České Třebové. A vidíme, že spojení “zlatých českých ručiček” a lidové tvořivosti nese ovoce. Solární panel přímo na autě aneb na tohoto pána dráhý benzín nedosáhne.

Pro dnešek se jedná o cílovou destinaci.

Vlakem se vracíme do Poličky a v cestě plánujeme pokračovat zase o něco později.

Co dalšího nás zaujalo v dnešní etapě?

Začneme v Trstenici:
– krásně opravený historický domek hned vedle kostela, to musí být nějaká fara, říkám si. Kdepak, jednalo se o sídlo místního zemědělského družstva
– o kousek níže projíždíme kolem domku, kde stojí zaparkováno hned PĚT vozů BMW, místní boháč? No, až na to, že tyhle bavoráky, rozuměj vraky, dosloužily a nyní stojí u domu už jenom na “parádu”
– v pestré ulici bydlí i příbuzný “Střihorukého Edwarda”, jinak nelze vysvětlit veliké množství precizně a originálně střižených stromků

Ve Strakově pro změnu bydlí zřejmě nějaká řecká kolonie, kdy u vstupu do velikého domu nechybí ani dva dórské sloupy nebo iónské? A taky tam na jednoho obyvatele vychází dva koně.

Teď trochu vážně, dle průjezdu vesničkami je vidět, že se nemáme špatně. Narazili jsme pouze na minimum domů v poločase rozpadu, jinak se jedná o hezky opravené domy s upravenými zahradami. A to je fajn.

 

ETAPA 2

Česká Třebová – Mladkov

Startujeme z České Třebové, kam jsme se dopravili vlakem. Ten se jaksi před stanicí zastavil, kvůli mimořádné události. Ajejej. Tak snad ve vlaku nestrávíme půlku života čekáním na výsadek. Nakonec se po 15 minutách rozjíždíme, oběma se nám ulevilo.

Zapínám na hodinkách navigaci a vyrážíme. Aha, tady jsme měli jet doprava, aha, a tady se mělo jet doleva. Aha.

Navigace funguje skvěle v přírodě, ale ve městě, kdy se ocitáme na komplikované křižovatce, tak občas zaváhám nebo odbočku mírně přejedu. Tedy oprava, navigace funguje dobře i ve městě, pouze já jsem občas pomalejší.

No, s úlevou jsme opustili Českou Třebovou a letíme.

Jak sluneční paprsky na fotce napovídají, tak svítilo slunce. Vlastně byl celkem pečák, ale lepší než kdyby v červnu sněžilo.

V tomtu bodě trasy ani navigátor mých kvalit nemohl selhat. Celkem tři šipky naznačující směr.

Jiná šance není, cesta vede přesně TUDY!

Projíždíme kolem kempu, kde se v sobotu jistojistě odehrála svatební hostina.

Nevěsta se ženichem dorazili na slavností den v pořádných Mercedesech jako páni silnic.

Jsme v Lanškrouně, konkrétně v kavárně “La Caffé“. Kavárna otevírá v neděli v 10h. My do kavárny dorazili v 9:57h. A nestačili jsme se divit. Ano, káva a dortík v pořádku. Ale ihned po otevření dorazila snad polovina Lanškrouna na kávu či jiné občerstvení. Zřejmě dobrý podnik.

Za Lanškrounem vjíždíme do kopečkové idylky. Rovina se stává neznámým slovem.

Mariánská hora. Střecha Evropy. Poutní místo. Historická hranice. Klid.

Rozdílné charakteristiky, to vše spojuje Mariánská hora. Vezmu to jedno po druhém.

Střecha Evropy – přes střechu kostela na Mariánské hoře prochází hlavní evropské rozvodí, takže voda z jednoho okapu teče do Severního a z druhého do Černého moře.

Poutní místo – forman Antonín Keprta vezl v noci se svým povozem velké kameny. Ve tmě najel zřejmě na kořen stromu či co a povoz se sním převrátil a uvěznil ho. V nouzi se forman modlil k Panně Marii, která se mu zjevila jako bíle oděná panna se svítilnou a převrácený vůz nadzvedla, čímž ho zachránila. Vkrádá se myšlenka, jestli von jen ten forman nebyl vožralej a celý si to vymyslel?

Hraniční přejezd – nápisy u zastavení jsou psány, jak v jazyce českém, tak německém. Německy hovořící obyvatelé zde žili od 13. století až do svého nuceného odsunu po válce. Vstupujeme tedy do území bývalých Sudet (v roce 1930 v Lanškrouně žilo jen cca 30% česky hovořících obyvatel a v nedalekém Horním Třešňovci dokonce jen 3% obyvatel). V tomto okrese ovšem “obměna” obyvatel proběhla mnohem úspěšněji než v polské Kladsku, viz naše expedice.

Klid – no prostě zde panuje ticho a mír, jenž dodávají místu punc jisté speciálnosti

A z nedaleké rozhledny Mariánka je parádní výhled na hřeben Orlických hor, Kralický Sněžník, ale taky na ty naše lesy, louky a cestičky.

Projíždíme samotou “Kalhoty”, odbočujeme na “Drážní cestu” a nad námi létá obrovské káně lesní, takový český kondor, který si klidně a ladně vlaje nad našima hlavama.

Nicméně, nabízí se otázka.

Proč někdo pojmenuje samotu “Kalhoty”? Správných možností je několik, tak si stačí vybrat tu, jenž se vám líbí nejvíc:

a) první chalupu postavil majitel, byl ale tak chudý, že vlastnil jen ty pověstné kalhoty
b) dříve se v lidové mluvě se výraz “kalhoty” používal pro místa, kde foukal vítr hodně, často a ze všech stran
c) dle tvaru pozemku do písmene Y, což s trochou fantazie připomíná kalhoty

A Drážní cesta? Ta sloužila pro svoz dřeva a plodin ze širokého okolí do údolí Orlice k železniční trati.

To už stojíme v Jablonném nad Orlicí, pod Morovým sloupem. A ne ledajakým. Socha ochránkyně se jen leskne díky svému zářivému pozlacení.

V baroku bylo zlacení vrcholových soch běžné – mělo to i ryze praktický a symbolický důvod: zlato odráželo slunce, zářilo do dálky nad střechy domů a připomínalo lidem božskou ochranu a světlo v těžkých dobách.

Tak snad to na zahnání budoucích “morových” nákaz bude stačit.

 

Pomoc nejen Panny Marie, ale všech svatých je zapotřebí při výšlapu na Suchý Vrch. Slušný krpál.

Jelikož jsme se vydali na Jiráskovu trasu na kole, nikoliv pěšky, tak musíme trasu mírně upravovat. V tomto případě jsme výšlap zvolili přes vesničku Jamné nad Orlicí. Ta je ovšem parádní. Cestou míjíme hezké domky, chalupy, hromadu křížků a božích muk nebo tenhle funkcionalistický pramen nebo kaplička?

Ne, tentokrát se jednalo o prostý vodojem. Jeho úkolem bylo zachycovat užitkovou vodu stékající z okolních kopců.

Suchý vrch. Nejvyšší bod naší dnešní etapy.

Tentokrát zachyceno takovým syrovým pohledem na mírně industriálně pojatou výzdobu schodiště, jenž nás ovšem zavádí na solidní vyhlídku do dalekých dálek, ale i blízkých lesů a luk.

Sjíždíme dolů, do Mladkova, kde naše Etapa č 2 končí, ale jenom na papíře. Místy letíme po velmi kamenité cestě, kolem tvrze Bouda. Chvíli jsme o exkurzi v tvrzi uvažovali, ale z časových důvodů a chybějícímu teplému oblečení jsme nápad odložili na jindy.

Mrkněte na reportáž o Boudě ZDE

Ještě chceme došlápnout do Ústí nad Orlicí, kde nasedneme na vlak, který nás opět zaveze do stanice Polička…

 

ETAPA 3

Tentokrát vyrážíme z Mladkova za počasí větrného, v žádném případě nepanují tropy. Čeká nás etapa číslo 3, krásná, ale tvrdá. Nastoupáme na 80km přes 2 000 metrů, prostě přejezd hřebenu Orlických hor.

Takže cestou potkáme spoustu a spoustu stromů. A místy i další turisty. Je totiž první červencový víkend, tedy, kdo má ruce a nohy, tak jede na výlet. Toto hromadění lidu ovšem nastává pouze u několika exponovaných míst jako Velká Deštná, Masarykova chata nebo tvrz Hanička.

Jednou z našich zastávek se stal i bunkr “Muzeum-Pěchotní srub R-S 87 “Průsek””. Tady jsme se přesvědčili, že některé myšlenky není špatně říkat nahlas. Bunkr vypadal zvenku uzavřen, což mě zklamalo. Své nejbrilantnější Alyonce jsem si tak polosmutně postěžoval, že to je škoda. Vedle nás ovšem postával jakýsi chlapík a říká: ,,Bunkr je normálně otevřen, dojezte svačinu a já vás provedu”. Ano, jednalo se o jednoho z průvodců.

A bylo to super. Bunkr jsme měli pro sebe. Prodiskutovali jsme chod bunkru, tehdejší politickou situaci, ale i náladu v Sudetech či podmínky pro vojáky, aby mohli sloužit v bunkru (kromě výcviku, bezpečností prověrky i výšku max 170cm).

Jedeme dál. Škrábeme se na Velkou Deštnou, známou rozhlednu s výhledem do dálek dalekých, ale i blízkých. Směrem na Suchý vrch, kde jsme operovali při minulé etapě je jasně vidět onen parádně zalesněný hřeben Orlických hor.

Aneb když fouká silný vítr, ukryjte se na hřebenu. Pokud ostře pálí slunce, ukryjte se na hřebenu.

To už projíždíme Olešnicí v Orlických horách, kde sv. Josef, patron řemeslníků a rodiny, vypráví příběh vesničky.

V Olešnici nebývalo na růžích ustláno, vesnička leží v úpatí hor. Lidé se odjakživa živili tvrdou prací v lese nebo řemeslem. A sv. Josef vše hlídal a kontroloval. Aby se jim lépe žilo, tak sochu postavili hned vedle zájezdního hostince na trojmezí (České království, Kladské hrabství a Pruské Slezsko). Jak už to v Sudetách bývá, hostinci se vedlo dobře, potom špatně a následně se budova dostala do poločasu rozpadu.

Když už to vypadalo, že hostinec se prostě rozpadne, tak místní podnikatel postupně započal vracet budově zašlý lesk ve velkém. Ano, a tak tu máme pivovar Agent, ale i restauraci s penzionem. Když už, tak už.

No a tady máme archivní vzpomínku na původní hostinec. Časy se mění a Sudety zvlášť.

To si ověřujeme v celém průběhu Jiráskovi trasy, ale i při expedici do Kladského pomezí, jež jsem sepsal ZDE.

Hostince se mění v pivovary a větrné elektrárny v rozhledny. Ale jedno po druhém.

To už stoupáme na kopec Šibeník nad Novým Hrádkem. Jak název kopce napovídá, tak se na kopci dříve věšely hlavy kriminálníků a to doslova. Na šibenici se věšelo za krádeže a “menší” vážné přečiny. Čarodějnice ať už skutečné nebo nebohé ženy odsouzeny inkvizicí, z nich pro změnu zkoušeli smýt hříchy ohněm, tedy upálením. Pouze ty nejtěžší zločiny se trestaly lámáním kolem. A “lepšolidem”, co spáchali vážný přečin byla sťata hlava mečem.

Šibenice totiž stála na kopci a logicky byla vidět do širokého okolí. Takže měla sloužit jako odstrašující bod pro lidi s nekalými úmysly.

Hop a skok, v roce 1995 v těchto místech vyrostl větrník. Žel, z technických důvodů přestal záhy fungovat, přesněji, nikdy ani nesloužil svému účelu. Již se řešilo odstranění zbylé konstrukce, když se nedaleký městys rozhodl přetvořit onu “velkou tyč” na senzační rozhlednu, jako žádnou jinou.

A u té rozhledny je i fajn informační centrum, které mapuje proměnu krajiny, nabízí WC a i drobné občerstvení. Jako bonus nám místní pán doporučil pár míst na cestě, která bychom neměli minout…

Jako třeba zázračný pramen u Mariánského poutního místa Rokole. Tipněte si, kolik máme cca v ČR poutních míst?

748

Rokole bývala kouzelným místem díky údajným zázrakům a léčivému pramenu, ale i díky své atmosféře. Pramen, jenž vyvěral hluboko v hustých lesích. Klid a ticho.

I dnes si místo udržuje svoji atmosféru, akorát kousek vedle vede silnice, kde sem tam profrčí nějaké to auto. Avšak, na poměry 21. století se stále jedná o klidné místo.

 

Z poutního místa rovnou do Pekla. K turistické chatě, kde podáváme důkaz, že tudy vede Jiráskova trasa.

Chata je takovou křižovatkou Pekelných údolí s Údolím Olešenky. Takové údolí, obklopeno dalšími údolími.

Kde to i pěkně vonělo a nedalo nám to. Košt místních dobrot proběhl úspěšně. Břicha jsme pěkně zaplnili.

 

Po chvilce jsme usedali opět na naše kola a směřovali dál. Jelikož jsme se nacházeli v Pekle, v “trojitém” údolí, tak cesta mohla vést logicky pouze do kopce. Do tvrdého kopce.

Naštěstí, lidé jsou tvorové tvořiví a právě ono kutilství zpestřilo již trochu těžkopádné šlapání, které umocnila ona nemalá “sportovní” svačinka. Aneb jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Prostě máte plot a navíc ze solárních panelů, takže chrání a generuje energii.

 

Za doprovodu značné únavy jsme se společnými silami vyšroubovali k Jiráskově chatě. Chybějící energii nám trochu na duchu doplnil parádní výhled na hřebeny Krkonoš. A na těle energetický gel.

No není to paráda?

To už zbývalo sjet mimořádně prudký sjezd do Náchoda. V dáli nás zdraví zámek. Už jen kousek.

A pak tu máme Tepnu, sídlící v srdci Náchoda. Textilní podnik, jehož sláva již zašla, což je na fotce patrné. Tepna dříve oblékala “půlku” Evropy, prostě obrovská textilka. Úspěšná, zaměstnávala tisíce lidí. Avšak, doba se změnila, fabrika nedokázala reagovat na agresivní nástup textilu z Asie a teď tu máme Tepnu, kudy již krev neproudí…

Celkově je Náchod takové rozporuplné město. Reprezentativní historické náměstí je obklopeno fabrikou a budovami socialistického střihu. Nad tím vším bdí zámek. Ten už toho viděl a ještě uvidí.

ETAPA 4

Závěrečnou část trasy jsme se rozhodli uskutečnit pěšky. Hlavní motivací bylo náležitě prozkoumat Broumovské stěny, což by šlo na kole jenom těžko.

Vyrážíme s očima otevřenýma, zase v Náchodě. Tepna se od naší poslední návštěvy nezměnila. Život v ní stále neproudí.

Za to místní ovečky jdou technologicky dopředu. Minisolár napájí oplocení a “ekologické sekačky” si nerušeně hospodaří ve svém bezpečném výběhu.

Vcházíme do Pavlišova, kolem opevnění méně i více zachovalého. Tento jedinec u vesnice úspěšně přežívá už pěknou řádku let a nejspíš nás všechny s přehledem přežije. Strávit tolik kilometrů trasy podél hraničního opevnění bylo také zajímavé.

Měli jsme se bránit nebo neměli? Jak moc toto rozhodnutí ovlivnilo chování našeho národa v letech příštích? Jaká by teď byla Česká republika, kdybychom nevydali Sudety? A byla by vůbec?

Terén posledních etap je relativně nenáročný. Spíše rovinatý za doprovodu menších kopečků. Nedaleko od nás se ovšem tyčí Krkonoše, v čele se Sněžkou. Úžasná hora.

A tady to všechno začalo. Tedy, né naše trasa, ale život Aloise Jiráska. Rodáka z Hronova. Návštěvu rodného domu nelze než doporučit. Pěkný to dům.

Zato v této budově by mohla bydlet Addamsova rodina. Stavba, která nahání spíše strach než naději. Avšak, v jejích útrobách se neodehrávají žádné okultní obřady. Naopak. Husův sbor.

Takže se jedná o kostel, což by odhadlo jen minimum kolemjdoucích. Dveře do budovy byly otevřené a i my očkem nakoukli. A opravdu se jedná o kostel, byť takový ponurý.

Když jsme se blížili po červené k Bezděkovu nad Metují, tak nás ohromil výhled do širokého okolí. Fakt daleké výhledy do všech stran. Krajina je obohacena malebnými kopečky, lesy a skalními útvary. “Přes kopec” k našim sousedům se rozléhají skvosty typu Bludných skal či Park Narodowy Gór Stołowych.

Avšak, na naší straně zdá se něco doutnalo. Naštěstí se nejednalo o požár, ale asi někdo pálil větvě a přiložil tam kdoví co, aby oheň lépe hořil. Což vytvořilo tuhle dramatickou podívanou.

Z Náchodu jsem si několikrát tropil legraci, ale jedna věc se musí uznat. V místním Lidlu lze koupit snad nejlepší makovec, který jsme kdy kde zakoupili. Takový ten štavnatý, chutný mák, s oříšky a příjemným těstíčkem. Mňam mňam.

Nutno dodat, že jsme se nacházeli v Bezděkově nad Metují. Tou dobou zrovna dorazila i skupinka důchodců. Ti si pochvalovali, jak je hřbitov pěkně opraven a nachystán na jejich dlouhodobý pobyt. Jako správně černý humor, to se musí nechat.

Po svačince další svačinka. Mlsně koukáme na strom hojně zarostlý zralými jablky. Strom stojí u domu.

Místní chlapík jakoby nám viděl do hlavy. ,,Jen si pár jablek utrhněte, jsou dobrý“, říká nám.

A skutečně chutnaly znamenitě. Až jsem si drbal hlavu, že jsem těch jablíček nenatrhal alespoň o dvacet víc 😀

Jsme stále v Bezděkově. Mimořádně klidné a zajímavé místo. Statek s lavičkou. A v dáli právě Stolová hora, co hrdě ční z polského území.

Tuhle fantastickou podívanou vidíme z odbočky ke kapličce Panny Marie. A kapličku pečlivě krytou stromy z obou stran míříme zkontrolovat. Vládne tu klid. Slunce svítí. Místní kravky mají naprosto idylické podmínky k příjemné večeři. Tedy, zdá se, že jsme je lehce vyvedli z klidu. Doufáme, že krávy si jsou vědomy svého prostoru a nepokusí se nás trochu poškádlit za narušení jejich klidu.

Nevede tudy pouze Jiráskova trasa, ale také Svatojakubská poutní trasa. Tímto finalizuji report o Bezděkovu, tato malá obec přinesla více výhledů a zážitků než bychom předpokládali. Respektive, až do této chvíle jsme neměli o Bezděkovu ani potuchy.

 

To už klesáme do Police nad Metují a to kolem garáží, které teda nevim. Vůbec si nedovedu představit, že garáže někdo skutečně používá k parkování pro auta. Místo je docela daleko od nejbližších domů. A upřímně, není tu žádné osvětlení, takže já osobně bych sem po setmění ani neměl moc chuť zajíždět, protože to místo mělo potenciál na hororovou zápletku.

Kde to ovšem horor nebyl, tak v samotné Polici. Náměstí mají fajn, takové s tou nostalgickou socialistickou atmosférou.

A pak je tu pizzerie. Což měla být naše večeře. Víme, kdy dovolená skončí, ale hadáme, kdy začala. Využití papírového tácku a izolepy schvaluji a tleskám!

ETAPA 5

Finále.

Blížíme se k Broumovským stěnám. Skalní útvary nabírají na zajímavosti. Byť tou dobou vládlo sucho, tak v Hájkově rokli panovalo vlhké klima. Voda se v lese držela, a tak jsme si mohli dosyta užít svěží a vlahý vzduch.

Vyhlídka s názvem “Skalní divadlo” přesně naplnila podstatu svého názvu. A jelikož bylo toho dne pondělí, a ještě k tomu ráno, tak nám představení nerušili žádní další diváci.

Starý rybník
skočila do něj žába,
žbluňk!

Představuji vám jednu z nejslavnějších haik. Básník Bašó napsal tuto haiku na svém hiku. Náhoda? Ano, tedy ta slovní podobnost. Jinak platilo, že mnozí básníci, včetně našeho Karla Hynka Máchy, prostě chodili na pěší poutě a na túry pro inspiraci. A my se nedivíme. Protože při chůzi i jízdě na kole si člověk příjemně vychutná přírodu, pročistí si hlavu a sem tam naskočí i nějaký ten dobrý nápad. My tedy chodíme a jezdíme hodně, básníci z nás zřejmě nebudou, ale prospívá to jak našemu tělu, tak i duchu.

Takové malé české Toskánsko. Alespoň takhle si představuji ty toskánské letní paláce. Akorát, že italské vinice jsou vystřídány českou loukou a lesy. Z paláce není výhled na moře, ale naopak, broumovské skály shlížejí na stavbu.

Každopádně, tahle scenérie se mi moc a moc líbila.

To už finišujeme. Vcházíme do Broumova, k benediktinskému klášteru. Monstrózní stavba. Jiráskova trasa začíná právě u nejkrásnější stavby ve městě, my změnili směr a v Broumově jsme naši pouť dovedli do vítězného konce.

A proč Jiráskova trasa nezačíná v Hronově, kde se narodil, ale u kláštera v Broumově? Já myslím, že vynechat Broumov a nedaleké skalní útvary by byla prostě strašná škoda. Navíc. Malý Alois se sice narodil v Hronově, ale začátek svých studijních let strávil v Broumově, právě v místním klášterním gymnasiu.

V klášteře lze přenocovat. Což můžeme jen a pouze doporučit! Atmosféra je úžasná. Vysoké stropy, světlo, ticho nebo naopak rozléhající se kroky a tajemné zvuky. Noční přístup na “nádvoří” má také značně tajemnou atmosféru. My se na dvůr vydali, ale výtahem. Alyonku napadlo, že bychom mohli sejít po schodech dolů, ale jelikož jsem strašpytlík, tak jsem tento nápad zavrhl. Chodba byla až moc temná, natož to schodiště. Co, když se tu potuluje duch nějakého starého mnicha či čeho? Dolů ano, ale jedině výtahem.

 

A co ten Broumov? Město, které ještě před druhou světovou válkou oplývalo bohatstvím a prosperitou. Město, jenž bylo díky benediktínům nositeli pokroku a učenosti v tomto kraji po celá staletí?

Upřímně. Broumovští mají dost prostoru pro zlepšení. Odsun sudetských Němců poznamenal město na desítky let. Nechci být příliš kritický k občanům Broumova, strávili jsme ve městě pouhé dva dny, ale místy se o město zrovna nestarají. Budovy v centru města nutně potřebují renovaci. Nepořádek bohužel patří mezi často skloňovaná slova. A mnozí občané se příliš hlasitě projevují v blízkosti náměstí, což skutečně nedělá dobrou reklamu.

Ceny nemovitostí v Broumově také nelámou rekordy.

Broumov je prostě město dvou tváří. Bohatá historie, ale chudá současnost.

Celkový dojem také značně poznamená to, kudy do města dojdete.

Pokud dorazíte po červené, v rámci Jiráskovy trasy a dojdete pouze ke klášteru, tak vlastně město působí dobře, upraveně. Ale jakmile začnete zkoumat střed města, okolí nebo vyrazíte na vlakové nádraží, tak postupně problémy Broumova vyskakují jeden za druhým. Trošku jsem se u toho Broumova zasekl…

No, ale zpátky k Jiráskově trase. Tak jaká byla?

No skvělá!