Bangkok? Bangkok!

Časného rána přemohl letoun značky Boeing gravitaci zemskou a rozhodným letem unášel mne vstříc dalšímu thajskému dobrodružství, tentokráte do Bangkoku. Zde bylo mým úkolem pobýt jeden plodný týden a prozkoumat slavné město, tak moc, jak je to půjde.

Letadlo přistálo na menším letišti nesoucím název Don Mueang. Přeprava do centra je tuze prostá, kdy lze využít služeb levných taxíků či místních busů, které vás bez obtíží převezou k nějaké zastávce metra. Potom už to je jednoduchý. Metro mě zklamalo a potěšilo zároveň. Proč? Velmi nové a moderní, čisté.

 

Když se řekne Bangkok, tak jsem si představoval metro ve stylu myší díry a on spíš Singapur, v Pekingu závládly podobně smíšené pocity. Co ovšem nutno ocenit bez ohledu, tak způsob distribuce “lístků”. Nyní nepěji ódy na automaty, ale na to, že ony automaty vydávají žetony či karty, takže nemusíte řešit žádný papírky. Po vystoupení u předplacené stanice automat onu “jízdenku” prostě zhltne a je po starostech.

Sehnat ubytování v Bangkoku je snadná věc. Já si po úvaze rozhodl preferovat single room za rozumnou cenu, respektive za tu nejnižší. Lokalita nakonec nebyla směrována na Khao San Road, ale do čínského města. Pokoj byl vážně ukrutně levnej, ale né náhodou. Prostě větrák a postel tvrdá jako pondělí, navíc s prostěradlem Manchester United.

 

Ono už lokalita byla výživná.

 

Oploceno.

 

Přesně takový to místo, kam by si člověk netroufnul ve dne, natož po setmění. Hle, zůstal jsem živ a zdráv.

Nicméně při nočních divokých bouřích moje vnitřní já předpokládalo, že právě teď někdo musí vtrhnout do pokoje a zamordovat mě. Přesně jako ve filmech, v tom baráku by mě snad ani nikdo nehledal. Spousta pater, pár hostů.

 

Koupelna sršela luxusem. K dispozici nebyl toaleťák, to jsem však ani nečekal, ale prachy jsou pravda.

 

Ovšem neplivejme jenom zlou krev. Paní domácí (muslimka se zvykem nenosit šátek a následně si ho přede mnou provinile oblékat) mi zachránila pěkných pár korun. Při check-inu kopírovala můj pas a odhalila, že moje víza jsou již prošlá. Nejdřív jsem si říkal, blbost, po chvíli se toto slovo změnilo na do prdele, do hajzlu a znova dokola. Nezbývalo než jet na imigrační. Pro vysvětlenou. Obvykle my Čecháčci obdržíme 30 denní turistická víza (pokud přiletíme letadlem), já ovšem přicestoval z Kambodži a busem = 15 dní víza. Byl jsem pět dní po. Dostat se na imigrační nebyla sranda. Ono najít taxikáře, kterej umí anglicky je nesmysl a objevit někoho s GPS je nemožný. Pět borců odjelo s nepořízenou, na dalšího jsem vytasil nootebook a ukázal mu imigrační na mapě, gól.

Situace nebyla ještě zachráněna, přišel jsem na poslední chvíli, ale dobrota místních úřednic byla nekonečná. Vízum mi prodloužili, něco to stálo, ale budiž. Dodám, že jsem se objevil v době, kdy se již nevydávaly lístky na čekačku. Nejdříve na mne byla milá Thajka přísná (dodám, že jsem přijel jen s pasem – bez podkladů). Nakonec vše dobře dopadlo a pouze jméno Miroslav Dobeš okomentovala ve stylu, že tak složitý jméno dlouho neviděla, což jsem bral jako kompliment.

 

Tak se po nekonečném preview dostávám k jádru věci, Bangkok huhů.

Logicky jsem nemohl začít jinde než v Chinatownu, kde lze koupit asi úplně všechno. Trochu mě dostával banální způsob některého materiálu prostě a jistě na zádech nebo co člověk pobere. K vidění jsou hračkářství, železářství, haraburdí všeho druhu.

 

Vývařovny…

 

Kosmetické salóny…

 

O jídlu ani nemluvě, všude, hodně, levně, exoticky, …

 

Nechybí ani veliké množství chrámů, kdy po pár hodinách to člověku přijde už skoro otravný, je jich fakt hromada…

 

Samotná hlavní ulice Chinatownu splnila očekávání, prostě myšmaš – trhy, zlatnictví, chaos, křik, vůně, tlačenice, nechybělo nic…

 

No a že si někdo zahraje fifu při hlídání brány? Vše je zde možné!

 

Novinovým stánkům se zde v konkurenci veřejných novin asi moc nedaří.

 

Nechybí ani ony odporné domy…

 

..stejně jako čínský luxus či Starbucks, Tesco a mnohé další.

 

Jednou jsem také mířil na metro a dal se se mnou do hovoru malý Číňan s prořídlými vlasy, mafián jako vyšitej. Bavíme se, bavíme se a on, že mi ukáže svůj obchod. Řikám, OK. Najednou tedy zastaví, rozevře garáž a tam všude ocel a železo – z Thajska, Japonska, Číny a já nevím odkud, jestli prej nemám zájem. Řikám, popřemejšlim…

Bangkok je samozřejmě ohromně hrrr, velkej traffic, blázinec, lidi všude a pořád. Ovšem všechna čest, parky zde mají pěkné, upravené, takže je kde si oddechnout.

K vidění může být i ledajaký plaz.

 

Co se týče pořádku, tak bych situaci označil jako za Singapur style.

 

Policistů je k vidění poměrně dost. Někteří nosí na hlavě GoPro a jiné zase fotí dopravní situaci na iPhone. Jiný kraj, jiný mrav.

Bangkok je mekou RedBullu a sladkého pití celkově. Pravda, v té neskutečné výhni je prostě nutný ty cukry pít, jinak by jeden padnul.

 

Telefonní budky jsou uzpůsobeny dlouhému vykecávání…

 

Nač jsem se v Bangkoku těšil vskutku hodně? Na loďo-taxi. Netroufnu si říct, jestli slovo unikát sedí, ale já osobně podobným prostředkem se statusem MHD necestoval. Dodám, že jsem srabsky nevymetal zapadlé kanály, ale pouho pouze se svezl na hlavním tahu.

 

Tím chci naznačit, že to není nic složitého a z Chinatownu se lze přepravit do pomyslného centra města rychle a za hubičku. Orientace je také jednoduchá, protože na těchto frekventovaných stanicích je většinou někdo, kdo ochotně poradí. Nechybí ani plánky s vysvětlivkami. Samotný systém je jednoduchý – každá trasa má svoji barvu a každá loď má barvu vlajky na přídi v oné barvě. Nastupování a vystupování je takové kymácivé, ale jinak pěkný svezení.

 

Tímto způsobem jsem se elegantně přesunul do srdce Bangkoku, na Khao San road. Místo plné backpackerů, cestovatelů, klubů, a tak no.

 

Nechal jsem se ukecat tuk-tukářem na jízdu. Řekl si podezřele nízkou částku za průjezd po pár bodech, které jsou od sebe poměrně daleko. Řikám si což, vytoupit můžu vždycky, není liž pravda?

Prvně mě vezl k jednomu chrámu se stojícím zlatým Buddhou, k omrkutí i pěkný chrám.

 

…No a potom to začalo, že mě zaveze do jedné cestovní kanceláře, kde si se mnou krátce popovídají a on zinkasují free gas. Nadšen jsem nebyl, ale což. Rozhovor skutečně zabral 10 minut a já sdělil své dosavadní dojmy z Thajska. Nyní jsem očekával, že jsem splnil očekávanou službičku, ale ještě ne.

Dalším bodem měl být obchod s luxusním oblečením, kde jsem měl strávit, alespoň 10 minut. To jsem již pobouřeně odmítl. Za jedno nemám rád, když takhle lidí chodí do obchodů vyloženě na čumindu, do toho jsem nebyl moc elegantně oblečen a cítil bych se vyloženě trapně. Tak jsem mu řekl, že je to mizera, dal jsem mu velkomyslně 20 bathů a šel jsem po svých.

Nicméně musím uznat, že i tak to byl pro mě dobrý deal. Popojel jsem na severnější část pomyslného centra a kontrolovaným slalomem jsem si mohl krásně projít body, které mne zajímaly.

To konkrétně nemálo chrámů, ty však po chvíli začaly nudit. Ano, krásné, zdobné, leč trochu se opakující. K jednomu takovému jsem se rozhodl vydat zkratkou podél kanálu. Ačkoliv jsem chvílemi uvažoval, zda-li to bylo moudré rozhodnutí, tak k újmě na životu nedošlo.

 

Nehodlám popisovat kudy jsem procházel, řekněme, že bylo nač koukat. Nicméně finálním bodem měl být chrám Wat Pho, a taky byl. Chlapsky přiznám, že na návštěvu Grand palace mi nezbyly peníze, ale i tak jsem více prahnul po prohlédnutí sochy ležícího Buddhy než (já ani nevím, jaké přesné krásy Královský palác nabízí) slavného paláce.

A socha nezklamala. Ohromná, 50ti metrová…

 

Možno omrknout taktéže zezadu…

 

Celý chrám Wat Pho měl mnohé zajímavé k vidění. Třebas tadyhlety věžičky…

 

Množství, spíš desítky menších zlatých Buddhů.

 

K vidění byli i chápaví turisté, kteří moc dobře vědí, kde se sedat smí a kde ne…

 

A tak to máme.

Na závěr si dovolím krátké nekoordinované shrnutí lajkem, mnou, spíše tok nezajímavých myšlenek. Bangkok je místo, kde se lze skvěle najíst. Já až úchylně propadl asijskému street foodu a zde moje chuťové buňky opět dostaly výborný materiál k obdivu. Bangkok je neskutečně horký, nutno dodat, že jsem přijel v nejteplejší fázi roku, ale vážně masaker. Bangkok je pestrý, živý v každou hodinu, šílený provoz. Bangkok je až překvapivě čistý. O metru jsem se již zmiňoval, ale hodí se dodat, že se lidé velmi dobře oblékají a já si v tričku, kraťasech a klobouku s palmami připadal jako podčlověk. Bangkok stojí za větší objevování, taxikáři jsou marný – ale levný, tuk-tukáři vychcaní. Na letiště jezdí pohodlně SkyTrain a i na vnitrostátní letiště lze se dostat jednoduše – obě letiště mají velmi vysokou kvalitu. Hromada chrámů všude. Veliké rozdíly všude, chybělo I pečivo, ale ten RedBull… Každopádně Bangkok nebyl prozkoumán úplně dokonale a come back je očekáván, to platí o Thajsku obecně 🙂