Alpe-Adria na kole (z Poličky do Grada)

Takhle jsme se jednou s Alyonkou zamysleli, co bychom chtěli v životě někdy podniknout… To by bylo něco, dojet z Poličky na kole k moři!

Hmm, to jo, ale je to kus cesty…

Nicméně, tahle na první pohled utopická myšlenka pracovala v našich hlavách až jednoho dne za mnou přišla moje nejbrilantnější Alyonka s nápadem: ,,Co kdybychom jeli už letos?” No, vlastně, proč ne?

Slovo dalo slovo. Zvýšili jsme dávky naježděných kilometrů, projeli na zkoušku Jiráskovu trasu, natrénovali roviny v Lednicko-valtické areálu, vytrpěli Jesenický dvojboj (Dlouhé Stráne a Praděd) a chystali se na absolutní vrchol cyklo sezóny. Z Poličky do Grada a přes Salzburg. Tam totiž začíná i legendární Alpe-Adria.

Tak balíme kufry a jedeme!

Den 1: Polička – Jihlava ->
kopečkové drncání (82,97 km, 1 327 m)

Někdy je nejtěžší vyrazit. A i my na začátku čelili nečekanému problému. Vyklouzla mi cyklo-láhev z ruky a spadla tak nešťastně, že praskla. Vůně iontového nápoje obohatila zatuchající sklep. Já projevil nelibost několika měkkými nadávkami.

Další výzvou bylo připevnit tašky na řídítka. I to se po boji a pár kapkách potu zdařilo. Super, jedeme!

Nás nic nezastaví, akorát zpomalí!

Projíždíme dobře známými Žďárskými vrchy, přes Žďár nad Sázavou, kolem Zelené hory. Je tu tak fajn. Jak by řekl klasik: ,, Alpy tě nadchnou, ale tohle, tohle tě dojme.” Vybírám především asfaltové cesty, ať to odsejpá. Na asfaltu se jede výrazně snadněji než terénem, ale.

Za prvé, poprvé v životě jedu se zátěží. Tedy s taštičkou na řidítkách a batohem na zádech. Je to jen pár kil, ale hned v prvním kopci cítím, že to teda rozdíl je! Trochu i motivace, aby člověk nenabral se zvyšujícím věkem kila navrch, protože ta extra váha prostě stojí energii.

Dalším zpomalovačem byl vítr. Foukalo, řádně fučelo. V lese se člověk před větrem schová, ale silnice jsou otevřené a vítr má prostor k seberealizaci. Konkrétně ke ztěžování života, nám, nadšeným cyklistům.

Bylo nám jasné, že cestou budeme čelit mnoha překážkám a výzvám všeho druhu.

Jednou z výzev bylo minimalisticky zabalit. Vybavení jsme vybírali opravdu pečlivě – tričko na spaní, košili, spodní prádlo, ponožky, cyklo oblečení, termo s dlouhým, nepromokavá bunda, gely, rychloschnoucí ručník, lékárnička, náhradní duše, olej na řetěz, pumpičku, pc a nabíječky. Když jsme složili věci k sobě, tak jsme si spokojeně gratulovali. Mně hlavou dokonce proběhla myšlenka, že toho máme nějak málo. Že snad i něco chybí. A taky jo. Asi po 20 km Alyonka hlásí! Ajéjej, nemáme kartáčky na zuby!

Také jsme spekulovali, jaká zvířata cestou potkáme. No a popravdě, jejich konečný výčet byl mnohem bohatší, než jsme očekávali. Postupně odhalím…

No a že narazíme na mamuta už za Žďárem, to jsme nečekali. Jak by řekla maminka Forresta Gumpa: ,,Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.”

A tady máme lemury a plameňáky. A to jsme teprve v Jihlavě. Co nás čeká dál? Uvidíme.

Zpátky k Jihlavě. Ta má relativně hezké náměstí, které ovšem naši “drazí” soudruzi obohatili ohavným, ale unikátním Priorem. Dále hlučné obyvatele, jenž na náměstí a v jeho okolí dotvářejí atmosféru města. Popravdě, taky jsem se v Jihlavě vyspali snad nejhůř z celé naší cesty. Řehořův dům je pěkně umístěn v centru, ale v našem apartmánu jsme čelili jaksi mizerné matraci, podprůměrnému polštáři, z ulice k nám putoval docela hluk od lidí i aut. Žádná sláva.

Probouzíme se celkem rozbití.

Umejváme ospalé oči. Balíme kufry a jedeme dál. Azuro blanco. Funky planeta.

 

Den 2: Jihlava – Waidhofen an der Thaya ->
válka s větrem (97,05 km, 1 338 m)

Invaze do Rakous začíná. Ale postupně.

Nejdřív projíždíme českým hezkým venkovem. Tu most, tu jablíčka, tu švestičky, tu vesnička, tu rybníček, tu kopeček, tu sjezdík, tu les, tu louka.

Tu. Křížky, kříže, kapličky, kostely… Jsou všude. Vysočina patří k velmocem, co se týče hustoty křížů na svém území.

Důvodů je hned několik. Za jedno zde katolická víra měla vždy silnou pozici a také tudy vedla hromada obchodních stezek menšího i většího významu. No a taky se tady asi dělo nějak víc zázraků a tragédií, jenž motivovaly tehdejší lid stavět nejen křížky všeho druhu.

Za mě platí, že křížky dodávají cestám jakýsi vizuální rozměr a obstarávají trochu tajemnou atmosféru. Tady možná někdo zemřel, možná někdo něco přežil, možná tady zemědělec doufal, že mu kříž pomůže ochránit pole a zajistí bohatou úrodu. A pomohlo? Nevíme. Možná ano, možná ne.

Základním předpokladem pro úspěch akce je kvalitní strava a doplňování energie. Tuto zodpovědnou funkci si na starosti vzala Alyonka. A zhostila se povinnosti znamenitě.

Její radar na cukrárny a kavárny vybíral kvalitní podniky s chirurgickou přesností.

Polední menu jsem si mohl vybrat sám. Trochu jsem zpanikařil a poslal tam kachnu se zelím a knedlíky. Nemusím zmiňovat, že se jednalo o volbu chybnou. Kachna ze mě chtěla vyletět v prvním kopci…

Naštěstí pro mě a mé okolí, nevyletěla.

Přichází kritická část cesty. A při tom tak hezká. Projíždíme fajn vesničky. Poslední stoupání před Slavonicemi. Protivítr jako vrata. Síly ubývají. Frustrace roste. Hurá, teď sjezd. Aha. Vítr vítězí. Jedu z kopce na dva čtyři. To už se mi dlouho nestalo.

Evidentně nás ČR nechce pustit mimo hranice a za pomoci přírodních živlů zkouší brzdit náš postup vpřed, jinak se to nedá vysvětlit.

Vítr porážíme. Projíždíme pohledné renesanční Slavonice, což je takový menší a klidnější Telč.

Cesta nás zavádí na bývalou vlakovou trať směřující až do našeho dnešního cíle, tedy Waidhofen an der Thaya. Najíždíme na trasu, schováváme se mezi stromy, vítr mizí, čeká nás asi 20 km mírného sjezdu. Každou chvíli očekáváme ceduli o překročení státní hranice a ta… Nepřichází.

Vlaková zastávka Fratres nám napovídá, že hranice byla překročena. Tedy, alespoň se vzájemně vítáme v Rakousku. První milník cesty je překonán. Naše cesta nyní nabývá mezinárodního charakteru.

Místy si člověk docela mákne. Logicky se potíme. Pot může zapáchat, takže praní našich dresů patřímezi pravidelnou činnost.

Alyonka rozděluje role dle našich schopností: ,,Já peru a ty Miri ždímej.”

Tentokrát jsme měli to štěstí, že se dalo sušit venku. V dnech pozdějích tato výsada neplatila. Takže jsme většinou rozvěsili oblečení v koupelně a na noc pouštěli větráky. V krizi největší jsme museli oblečení sušit fénem…

 

Den 3: Waidhofen an der Thaya – Pregarten ->
taková klidná rakouská vrchnovina (102,70 km, 2 176 m)

Královská etapa. Čekalo nás 102km a 2,200 výškových metrů k vystoupání. Očekávalo se oblačné počasí. Plánovali jsme si přivstat a zahájit jízdu kolem 8h. Snídáme, oblékáme se, dáváme tašky na kola, chystáme se k odjezdu. A v tom začíná pršet?

Na jednu stranu frustrující, ale. Koukáme na radar. Za 2 hodinky to bude dobré. Vracíme se na ubytko, dopřáváme šlofík.

Stalo se jak radar předpokládal. Tedy, vyrážíme!

Úúúúútok! Na ně!

Čekala nás taková nenápadná etapa. Přejezd rakouského venkova, terén ala Vysočina. Vlastně jsem nic moc neočekával. Prostě se přesunem blíže k Salzburgu, na start Alpe-Adria.

Avšak, nakonec se z trasy vyklubala fantastická záležitost.

Rakouský venkov je prostě super. Upravený, udržovaný, čistý, nenápadný. Ale trochu vesnice duchů. Moc lidí nepotkáváme, když vidíme ceduli “Zpomal, děti”, tak se podivujeme. Děti tady? Vždyť tu nejsou ani lidi.

V tom slyšíme v dálce hudbu. Hlasitost roste. Co to? Vždyť to je celé procesí. O důvodu této slávy lze spekulovat. Možná nás vítali? Akorát jsme jeli moc rychle a nestihli se ideálně připravit…

Psala se sobota. Lidí sice na vesnicích pomálu, ale traktory všude. Pracuje se.

Venkov je plný menších, ale moderních statků s hospodářskými zvířaty. Jak je možné, že tento model bohatého venkova a malých hospodářství může fungovat? Důvodů je několik. Nepanovali zde komunisté a Rakušanům se daří efektivně rozdělovat dotace. Tedy, dotace pro malé podniky skutečně končí, tam kde mají a nestaví se za ně Čapí hnízda pro miliardáře.

Člověk si i logicky pokládá otázku, jaktože to v Rakousku a vedlejším Švýcarsku tak funguje (samozřejmě to není všechno zalité sluncem), ale v drtivé většině Světa to jaksi vázne v porovnání.

V Jihlavě jsme viděli lemury a plameňáky.

V Rakousku pro změnu na nás zíraly lamy.

A my zase nevěřícně zírali bizóny.

Od příjezdu do Rakouska se změnilo pár věcí…

Cyklotrasy nabraly na kvalitě povrchu, řidiči na ohleduplnosti, krajina je pečlivě upravená, včetně měst a vesnic. Člověk si troufne pít vodu i na veřejném wc. Ale, najednou nevidíme jabloně a švestky podél cest.

A v tom narážíme na dvě jabloně. Testujeme jablíčka.

Hm, hm, hm, jsou výborné!! Ha ha!!

Výhledy. Neprojíždíme velkolepou alpskou krajinou. Poctivá zvlněná zelená kopcovitá podívaná.

A ten klid. A dokonce ani nefouká!

Nastoupané metry se ovšem nasčítávají. Už několikrát jsem si říkal, ty jo. Tohle bude zaručeně poslední delší stoupák, pak už to budou jenom prdečky. Ale. Další. A další. I Alyonka se mě ptá: ,,Jak ještě daleko?” Často používám onu otřepanou frázi: ,,Už jen kousek.” Kdy tentokrát zkouším uchlácholit i sám sebe.

Ve chvíli, kdy projíždíme do cíle etapy, tak jsme oba dva rádi, že tomu tak je.

Navíc, potřebovali jsme dorazit před 18h. To totiž zavírá Spar a my nutně potřebovali doplnit zásoby i na další den.

V Rakousku jsou totiž neděle dnem klidu. Drtivá většina obchodů má zavřeno.

V Pregartenu jsme bydleli v apartmánu, kde panoval klid a ticho. Dokonce měli i pračku! Což se moc hodilo.

Parkovat kola ovšem venku úplně nešlo, tak nezbývalo, než i kola napasovat do bytu…

 

Den 4 – Pregarten – Wels ->
podél Dunaje aneb rovina není pro mladý (60,13 km, 448 m)

Po sobotní dřině přišla na řadu o něco kratší etapa. Dohodli jsme se, že po třech docela náročných dnech trochu vydechneme. Čekalo nás pouze 64 km a navíc téměř po rovině.

Došlapali jsme k jedné řece, široké řece. To bude asi Traun. Přemýšlím nahlas. Později zjišťuji, že ta cca 500 metrů široká řeka byla samotná Dunaj. Klasika, těsně vedle.

V místě, kde se Traun vlévá do Dunaje, nedaleko Lince. Tam vidíme obrázek nevídaný. I v Rakousku lze spatřit těžký průmysl? Ano. A kdo má na starosti výstavbu největší ocelárny v Rakousku? Jistý Hermann Göring. Ten zde se svou průmyslovou revolucí nastartoval těžký průmysl za druhé světové války.

Také si potvrzujeme jeden jistý fakt. Nejsme rovináři.

Rovinatá etapa zní fajn, ale místy působí unaveně. Ztrácíme pozornost. Nic moc se okolo nás neděje. Neustále kontroluji, kolik nám chybí do cíle.

Vidíme v dáli hory.

Hurá! Skoro si až zamlaskáme radostí!

Je neděle. Na cyklotrase proudí zvýšený počet cyklistů. A v tom jen kousek od cesty na celý ten cyklo provoz zírá srnka. Zastavujeme. My pozorujeme srnku a srnka pozoruje nás.

Co se jí asi tak honí hlavou? Nehýbe se snad minutu.

Potom se otáčí a klidným krokem odchází.

Dojíždíme do Welsu. Město, kde konečně pochopili důležitost naší delegace.

Červené koberce tohož důkazem!

Tak by to mělo být.

 

Den 5: Wels – Salzburg ->
kolem rakouského “moře” (114,69 km, 1 241 m)

Čeká nás konec prvního bloku, tedy přesun do Salzburgu.

Přijíždíme do Lambachu, míjíme moderní školu a později benediktinský klášter, který zde v různé podobě stojí už 970 let! My ovšem míříme do pekárničky na čaj, trochu se prohřát. Ráno na nás útočila totiž slušná zima! A statečná Alyonka srdnatě vzdorovala s úsměvem na tváří a husí kůží na těle.

Čaj kupujeme a spokojeně usrkáváme. Už je to lepší, navíc na nás svítí i sluníčko. U toho sedíme na náměstíčku a ptáme se Gemini na nějaké ty zajímavosti o Lambachu. A už to skáče…

Jistý Adolf Hitler zde v Lambachu strávil skoro dva roky života. Krátce docházel do místní školy a zpíval v onom benediktinském klášteře opodál. A možná si kupoval rohlíky ve stejné pekárně jako my čaj?

A to už je zajímavá představa.

Rakouské vesnice se často vyznačují dlouhými a nevyslovitelnými názvy, tedy z mého pohledu. Jako například: Waidhofen an der Thaya, Unterrabenthan nebo Schwarzenbach či Weitersfelden. A určitě tam byly i názvy ještě mnohem složitější, jen se mi to nechce hledat na mapě 🙂

Vesnice Au ale patří mezi výjimky. Krátce a jasně. Při vjezdu do vesnice samozřejmě zpozorníme.

Jedná se o past? Je to předzvěst dalšího pokračování etapy? Uvidíme.

Kaplička vyzývající k odpočinku. Klid.

Taková rakouská. Skromná, upravená, příjemná. Prostě vyzvala nás k zastavení a my ono volání vyslyšeli.

Idylku narušil nevinný okamžik. To, když jsem hodil ohryzek jablka do koše. Tam totiž odpočívalo větší množství vos. Jejich zvýšená aktivita vyprovokovala k urychlenému odjezdu i nás.

A pak jsme dupali do kopce, cesta vedla lesem. Skoro jako nějaký klid před bouří.

Náhle. Vyjíždíme do prostoru osvíceném sluncem. Před námi se rozprostírají hory a lesknoucí se hladina jezera Attersee. Znovu nám naskakuje husí kůže, tentokrát nikoliv zimou, ale tou idylickou atmosférou.

Pokračujeme do nedalekého Mondsee. To je o něco, respektive o dost,  frekventovanější a turističtější lokalita. Původně jsme zvažovali se poblíž jezera i ubytovat, ale při cenách za volné pokoje jsme nápad přehodnotili… Nejsme Rotschildové.

A tak si pospíme alespoň v parku s výhledem na jezero. To je zadarmo.

Odpočíváme. Doplňujeme energii a zásoby a jedeme dál.

Celá pasáž od Attersee do Salzburgu patří mezi ty nejpůsobivější úseky naší cesty. A že konkurence je tvrdá!

I ten křížek v místních kulisách nepůsobí tak dramaticky. Ale taky Rakušané přidali ke křížku stříšku, aby na Krista nepršelo a nějaké ty květiny, aby to měl o něco veselejší.

A jsme v Salzburgu! Rodiště Mozarta, město postavené díky bohatým nalezištím soli v okolí.

A v těchto podmínkách jsme si dopřáli večeři. Dovezli jsme si grilované kuře ze Sparu a nějaký ten salátek. V klidu jsme si sedli na lavičku a baštili. Oblečeni do normálního oblečení, já měl pantoflíky a hezovní cyklistické ponožky.Avšak, jen kousek od nás se nacházel vstup do zámku, kde zrovna začínal nějaký koncert. Tedy, do zámku proudili galantně oblečení lidé a my cítili jejich zvídavé pohledy.

Ne, nikomu kousek kuřete nedáme!

Proto jsme si nakonec odsedli na lavičku opodál, kde jsme již byli zahaleni do většího soukromí.

Den 6: Salzburg – Unterkolbnitz ->
alpská zkouška (130,04 km, 1 747 m)

Vítězně projíždíme Salzburg, město které nadchne, navíc, se jedná o pro cyklisty extrémně vstřícné místo. Až se občas divíme, že rakouští řidiči nám dávají přednost i v místech, kde přednost rozhodně nemáme nebo dokonce působíme zmatek. V Rakousku si cyklista připadá jako respektovaný král silnic.

Je to zajímavé.

Nicméně, Alpe-Adria začíná! Z předchozích dnů jsme značně namlsaní, očekávání jsou veliká!

Výhledy jsou působivé. Fotky idylické. Reklama na Alpe-Adria.

Avšak, poblíž cyklotrasy vede celkem rušná silnice. Příroda okolo je skvělá, svahy strmé a s různými tvary, ale provoz na dálnici nás prostě trochu ruší. Postrádáme tu harmonickou klidnou atmosféru z dnů předchozích.

U průsmyku Pass Lueg projíždíme bezprostředně podél silnice. Atmosféra průsmyku je strhující, slyšíme řinčení řeky, jsme obklopeni horami, projíždíme tunelem a druhým, ale… Silnice je úzká, na tomto úseku chybí cyklo pruh. Jedno auto za druhým nás předjíždějí, sem tam kamion. Trochu jsem si odvykl provozu. Rakousko mě dokonale rozmazlilo. V průsmyku navíc fučí silný protivítr. ACH!

Zastavujeme na kávu, někde u pískovny. Kolem frčí auta. Mám docela dost protivnou náladu, tzv. cikánskou (zdravím barona Jirku). Alyonka situaci zvládá s mnohem lepším naladěním.

Nicméně. Moje trudomyslnost netrvá věčně. O pár kilometrů později se vracíme na cyklotrasu. Ta se tentokrát odděluje od silnice a v našem okolí zase panuje klid a fantastické výhledy. Rozladění odchází, nadšení roste.

Sem tam projedeme poklidnou rakouskou vesničkou, kde doplníme energii kafíčkem a dezertíkem.

Ale, upřímně. Jak Rakušané, tak Italové nemají zákusky nic extra. Štrúdl slušný, ale za ty ceny by to měl být jiný koncert. V tomto odvětví hrají české kavárny jinou ligu!

V průběhu dne se měnil i náš plán cesty. Původně jsme chtěli ujet 75km. Nicméně, předpověď na dny příští se zdála krajně nepříznivá. Rozhodli jsme se proto prodloužit naši etapu na 130km a pokusit se dešti trochu uprchnout.

Jelo se pěkně a s Alyonkou jsme mašiny. V Bad Gasteinu jsme měli povinnou zastávku na vlak, ten nás měl převézt tunelem na druhou stranu. Na kole tunel nelze projet.

Přijíždíme k Bad Gasteinu, který je vystavěn v takovém horském sedle. Alyonka praví: ,,Doufám, že nepojedeme až nahoru, baterka už pomalu dochází”. Nevím, ale taky jsem doufal, že nepojedeme až do sedla a domníval jsem se, že vlak projíždí údolím a stanice je tedy pod kopcem. Jak už to bývá, vlaková stanice byla nad městem v sedle. Kopec slušně uštknul. Pot tekl proudem.

Ještě kousek. Ještě jedna zatáčka! Vodopád! Máme vyhráno!

Avšak, radost byla trochu předčasná. Ehm, koukám do mapy. Ještě cca kilometr s trochou převýšení, ale to už dáme.

No prostě, nás nelze zastavit, jen zpomalit!

Na nádraží dojíždíme dvě minuty před příjezdem vlaku. S trochou zmatku skáčeme na palubu a ujišťujeme se, že vlak zastavuje v Mallnitzu. Některé rychlíky totiž staví až ve Villachu.

Tak, teď nás čeká sjezd a pár prdečků. Akorát, musíme to pojmout trochu časovkářsky. Spar nedaleko našeho ubytování v Kolbnitzu zavírá v 18:30h. Vamos!

Jedeme jako o závod. Bitvu s časem vyhráváme.

Večeře je vydatná, ale zasloužená!

Teď jen přežít večerní attacky od komárů a nachystat se na zítra.

Bitvu o Helmův žleb jsme vyhráli, ale bitva o Minas Tirith měla teprve začít…

Den 7: Kolbnitz – Pontebba ->
úprk před deštěm (117,36 km, 777 m)

Vyjíždíme těsně před východem slunce. Podmínky se zdají být idylické. Slibovaný déšť zdá se, že se nekoná?

No… Tohle zdání trvá pouze do chvíle než otočíme hlavy…

Za námi se čerti žení.

O něco později už okolní hory ani nejsou vidět.

Bouřka navíc míří naším směrem. Rychle do úkrytu!

Obavy z toho, že nás skrápějí kapky vody rostou. Avšak mraky vytvářejí úžasné obrazy.

Bohužel pro nás, mraky jsou o fous rychlejší než my (byť se mi to zdá fyzikálně nemožné 🙂 ), kap kap a pak slejvec. To už letíme nedaleko “špitálu”. Respektive městečka Spittal an der Drau. Míříme do nejbližší kavárny.

Objednáváme kávu, vytahujeme počítač a tablet. Svlékáme mokré oblečení. Předpověď naznačuje, že si chvilku posedíme. A tak sedíme, svlékáme mokré oblečení, usycháme. Koukáme na sebe a uvědomujeme si, že tak trochu hodně smrdíme.

Včera nebyl čas vyprat dresy.

Nedá se nic dělat. Host jako host, hlavně, že platí! Říká se.

Ale, těšíme se až zase vyrazíme na trasu…

Déšť slábne. Radar vypadá nadějně! Já váhám, jestli ještě nečekat. Alyonka ovšem velí do akce! A dobře udělala!

Spěcháme do Villachu. Nejsme jediní cyklisté, kdo čekal na tento moment. Cyklotrasa se mění v závodiště plné cyklistů! Každý chce dojet co nejdál než se zase roztrhne pytel s deštěm.

Ale ty mraky. Ty kulisy okolo nás jsou neuvěřitelné.

Značení na Alpe-Adria je fajn. Dost pomáhá. Byť, mapy mám načtené v hodinkách, což mi pomáhá minimalizovat špatné odbočky.

Na trase se k našemu mírnému překvapení objevuje i velké procento starších lidí, až důchodců na elektrokolech. Ale, proč ne!

Pobaví nás dvojice, která je skvěle vybavena pláštěnkami a nepromokavými doplňky. Na ty déšť nemůže. A jelikož byli ještě o level výše, tak se spolu domlouvali vysílačkou. Zkušení matadoři.

Ve Villachu nás zase chytá přeháňka. Naštěstí zrovna ve chvíli, kdy si dopřáváme pizzu. Itálie se blíží, tak už se chystáme.

Přeháňka trochu povolila. Spekulujeme, jestli nepořídit pláštěnku, jako ti zkušení jezdci. Uprostřed diskuze, ale déšť ustal úplně. Neztrácíme ani vteřinu. Vamos a la Italy!

A skutečně. Překračujeme hranice. Míjíme dobře maskovanou ceduli.

Vstupujeme do Itálie, do poslední části našeho putování!

Zase nová země, jiná krajina. Jsme nadšeni!

Vjezd do Itálie je triumfální.

Krajina se rázem mění. Jsme obklopeni špičatými skalnatými horami, takové předhůří Dolomit. Místy překrytými mraky, nad námi ční kostelík. Je to symfonie.

BUENÍSIMO.

Alyonka přepíná do módu, kdy se kombinují gesta s precizní italskou výslovností španělských slovíček.

Najíždíme na bývalou vlakovou trať. Čekají náš desítky kilometrů mírného klesání a roviny.

TUNÉÉÉÉÉÉÉL!

Je jich hromada a hromada. Ty jsou naštěstí nasvíceny. Nemáme totiž světla na kola a svítit si zde mobilem by bylo trochu o život.

Tunely jsou dlouhé a člověk zvědavě čeká, kde vlastně vyjede?

Tu už sjíždíme do Pontebby. Spěcháme. Okolo nás se zase stahují mračna, jenž s rychlostí blesku nahradily sluneční paprsky. Je to dneska jako na houpačce.

Dojíždíme. Uklízíme kola. A slyšíme kapy kap a kapy kap. Nám už to je pro dnešek jedno. Scházíme dolů do restaurace, kde si nacpeme břicha pizzou, špagetami a sálátem a pak si dopřejeme zasloužený odpočinek!

Neuvěřitelný den.

Den 8 – Pontebba – Gemona del Friuli ->
promočená etapa (45,06 km, 145 m)

Jestli včera platilo, že utíkáme před deštěm a hledáme okénka pro naši jízdu. Tak dnešní etapa byla to samé, ale na druhou.

Předpověď katastrofální. Pršení celý den. Někdy více, někdy méně.

Ta menší okénka chceme využít k přesunu o 45km blíže k cíli, k moři. Čeká nás rovinka a lehký sjezd.

Je 10h, déšť polevuje. Vyrážíme. Tedy. Mám poloprázdné zadní kolo, tak rychle dofouknu. No rychle, jakožto špičkový technik bojuji s pumpičkou…

Kape slabě. Vjíždíme do tunelu. Třeba vyjedeme a na druhém konci bude svítit sluníčko? Přemýšlím nahlas.

No, opak je pravdou. Lije. Dáváme si pár minut oraz.

Slejvák povoluje. Jedeme!

Mraky zase kouzlí nádherné obrazy. Včera poloprázdné řečiště je dneska bouřící řekou. Lilo celou noc. Okolo nás chrčí vodopády stékající vody z hor.

Cestou míjíme mnohé vlakové zastávky na bývalé trati. Většina z nich jsou opuštěné budovy. Některé jsou ovšem předělány na kavárny a bary. Je to fajn pohled. My využíváme slušného počasí a letíme na ubytování!

 

Vjíždíme do tunelu. A příběh se opakuje. Zase zrovna začalo lejt. Dáváme zase oraz a svačinku.

Tunelem profukuje větřík, tak se zahříváme poskakováním, tančením, blbnutím a pozorováním nějaké stonožky či čeho. Jen ať nám není moc zima 🙂

Déšť opět trochu ustal.

Mraky se opět mísí s vrcholkami okolních hor. To je ale podívaná! Ten déšť s oblačností má i něco do sebe!

O pár minut později bych ovšem tuto větu rozhodně odvolal.

Při sjezdu nás chytil slejvák na druhou. Vůbec nebylo kde zastavit a kde se schovat. Jsme mokří až na kost.

Ve známém historickém městečku Venzone se nezastavujeme ani na minutu. Lije dál, pofukuje, je nám kosa! ,,Jedeme na hotel”, velí Alyonka.

Nejkratší cestou míříme do horké sprchy, pod peřinu a do suchého oblečení.

V druhé fázi vytahujeme fén a na směny zkoušíme usušit naše oblečení a boty. Ale jo, utrpěli jsme ztráty, ale vyhráváme!

Grado a Jaderské moře, bacha! Blížíme se!

Den 9 – Pontebba – Grado ->
finále, vítězství (93,96 km, 373 m)

Finále. Počasí by snad už nemělo zlobit. Duha v dáli dává naději, že dneska to už půjde jako po másle.

Je pátek. Chceme dosáhnout Grada stůj co stůj.

Věci úspěšně vysušeny. Energie doplněna. A po vynikající snídani v B&B Rio Rai Alpe Adria pomalu připravujeme kola a chystáme se šlápnout do pedálů.

Na plánu je rovinka. Žádné složitosti.

Ale lijáky a bouřky nám vystavily na cestě překážku.

Jako vždy platí, že nás nejde zastavit, jen zpomalit.

Žel, déšť se nevzdává. A my tentokrát respektujeme tento fakt.

Prcháme do nejbližší vesničky, kde je malá kavárnička. Tentokrát jsme to stihli. Dáváme čaj, hrajeme karty a vyhlížíme konec přeháňky. Dle radaru se jedná skutečně o POSLEDNÍ přeháňku. Trpělivě čekáme.

Musím s pískem. Aha, tak turejckej hajzlík jsem v Itálii skutečně nečekal. To jsou věci.

Přeháňka končí. Mraky se trhají. Sluníčko na obzoru. Vamos!

Těšíme se k moři, ale občas se mlsně otočíme a pokocháme se pohledem na skvělé hory a zbylé mraky.

Ta příroda.

Co to? Ne, to nehřmí, ale pomalu nám kručí břicha.

V Udine usedáme do pizzerie. Hmm, rychlovka, jdeme na to!

Zatím jsme měli samé fajn pizzy, ale tyhle dvě jsou nejlepší. O parník!

Také nás zajímalo, jak vlastně Italové jedí tento pokrm. Na fotce je totiž patrné, že pizza není nakrojené, ale je v jednom kuse. Naporcovat ji je trochu boj, navíc těsto je tenoučké a nejde trojúhelník uchytit do ruky.

Tak co ti Italové? Viděli jsme jich při konzumaci jen pár, malý vzorek, ale zdálo se, že oni vidličkou a nožem vykrajovali vnitřek. Možná jsme zrovna pozorovali nějaké podivíny, ale bylo to zajímavé.

Průjezd Udine stál za to. Střed města je zajímavý, historický, ale také se zde pohybuje spousta lidí a pohyb s kolem vyžadoval trpělivost. Naštěstí jsme nikoho nepřejeli a nikdo ani nenajel na nás. Ve zdraví a plni sil jsme pokračovali v přesunu.

Dnešní den se opět nesl ve znamení totální roviny. Projížděli jsme italským venkovem. Ten je místy trochu nudný, o kousek dál zase zajímavý. Ale prostě rovinatý. A nám prostě ty roviny nesvědčí.

Kopce jsou kořením cyklistiky a tečka.

Na rovince občas člověk trochu “usíná”. Sice je co pozorovat, ale kdybychom projížděli terén spíše vrchovinového rázu, tak by nám naservírované výhledy chutnaly lépe.

A skutečně jsme cestou viděli věci s historickým významem, dokonce dvě UNESCO památky.

A to městečko Palmanova, což je renesanční pevnost hvězdicového tvaru. Nejsem historik, ale renesanci mám spojenou se vším možným, jen ne se stavěním pevností, které se skutečně stavěly a to díky rozmachu dělostřelectva. Trochu škoda je, že logicky, ta hvězdice je vidět ze vzduchu, takže jsme jako cyklisté tento fakt náležitě nedocenili.

O kousek dál se nachází Aquileia, další klenot. Osada, dříve římská kolonie založena v roce 181 př. n. l. a  ve 2. století n. l. město čítalo přibližně 100 000 obyvatel. Což bych vůbec neřekl, teď se jedná o vesničku. V upomínku na staré zlaté časy nechybí v areálu socha Kapitolské vlčice. Vlčice kojí dvojčata Romula a Rema, tedy zakladatele Říma podle římské mytologie.

To je všechno hezký. My ovšem už pomalu cítili slaný mořský vzduch…

A nemýlili jsme se!

Už jen kousek. Ještě prokličkovat město a…

Otevíráme zlatou bránu, jsme olympijští vítězové!

838,96 km v nohách, nastoupáno 9 572 m. Čelili jsme větru, asi devíti deštivým přeháňkám, jednou nás spláchl liják, hromadě otravných komárů, průměrným tiramisu, nic nás nezastavilo, jen zpomalilo. Jak velilo naše heslo.

Společně s mojí milovanou Alyonkou tvoříme nejlepší tým a díky tomu bylo dojet z Poličky k moři mnohem jednodušší než jsme si oba mysleli. Ale opravdu. Největší krizí byla moje pochmurná nálada při pití kávy u pískovny. Jinak to prostě šlo jako po másle.

V cíli nám bylo vlastně i trochu smutno.

Taková parádní cesta a už končí? Vždyť jsme se teprve rozehřáli. Co kdybychom jeli někam dál? Třeba k oceánu nebo do Istanbulu? Co?

Ale nakonec jsme oba dva usoudili, že v nejlepším se má přestat. Byla to krásná etapa, krásný zážitek na naší společné cestě životem, která je pořádné dobrodružství! A která nikdy neskončí. Jedeme společně dál!

Den 10 – volno

Sobota je lehárko.

Cíl splněn. Tak v neděli se vypravíme směrem domů, do Poličky.

Aha, tak vlaky jsou vyprodány. Musíme v pondělí.

Užili jsme si tedy takové sobotní lenošení v Gradu. Včetně skvělého západu slunce.

Den 11 – Grado – Terst ->
přídavek (71,88 km, 230 m)

Avšak, to už nás zase svrběly nohy.

V neděli sedáme na kola a míříme směrem Terst. Čeká nás zase rovina, ale převážně podél pobřeží.

Žel, tentokrát vede část trasy po rušné silnici, cyklopruh chybí. Cesta vypadala lépe na mapě než v reálu. Byť je stále na co koukat.

Sjíždíme i k pláži a skáčeme rychle do vody. Ta je na první pohled trochu studená, ale po pár tempech nám teplota vyhovuje. Moře je i čisté. Nádhera, důstojné vyústění jinak trochu ubojované etapy.

V Gradu je totiž pláž taková, no, nic extra.

Navíc v sobotu bylo teplo, ale na koupání se mi to zdálo málo. Takže skoro i hrozilo, že bychom dojeli k moři tak dlouho cestu a ani se nevykoupali 😀

A jsme v Terstu. Také zajímavé město. Dříve Rakousko-uherský přístav, který si ovšem nakonec vyžádali Italové pod svoji vlajku. Teď je město obklopeno slovinskými hranicemi, ti si město také nárokovali. No a město je všelijaké, jen ne italské. Spíše připomíná svoji architekturou Vídeň. Akorát je skromnější a u moře.

A to taky není konec cesty…

Ještě nás čekal přejezd minibusem a vlakem do Poličky. Vlak samozřejmě nabral cestou zpoždění 2h. Tím pádem nám ujel poslední vlak ze Svitav do Poličky a musel nás vysvobodit Váca, který kvůli tomu oželel večerní pivko, ještě jednou tisíceré díky!

Kola jsme tedy nechali ve Svitavách a další den ráno jeli vlakem z Poličky do Svitav, naložili jsme kola a vlakem zase zpět.

A teď už to je konec této neuvěřitelné cesty!