Výjezd na Praděd a Dlougé Stráně na kole

Koalice osmi statečných se seskupila v Poličce. Do osobního vlaku nasoukali účastníci zájezdu své bicykly a vyrazili směr Šumperk. Zde započal obávaný víkendový dvojboj. V den příjezdu, v sobotu, stoupala odvážná skupina na vrchol Pradědu a hned dalšího rána nás čekala výzva v podobě výdrapu se na Dlouhé Stráně, což je kopec řadící se mezi vůbec nejtvrdší stoupání na našem území. Bez okolků prohlásím, že skupina neutrpěla žádné ztráty na životech a všichni přežili ve zdraví, někteří trpěli drobnými bolestmi nohou a velkým otlačením zadnice od sedla. To je život.

Trasa ze Šumperku na Praděd vedla klasicky přes Rapotín, Velké Losiny, Kouty, … Celý přejezd je k vidění na Strava.

Rovinný přesun bych označil jako klasický tranzit, jehož účelem je zbytečně neplýtvat energii. Pod úpatím Pradědu začíná již pravé a poctivé stoupání. První time-out lze vybrat poměrně záhy. Zastávka na Sokolce doplní energii a vleje optimismus do žil. Aspoň na chvíli. Ono se to nezdá, ale Sokolka je 30 metrů vysoká skála a taktéž se stává častým objektem zájmu čiperných horolezců.

Stoupání je prošpikováno prameny a pramínky či tůňkami. Vodu jsme ochutnávali pravidelně. Chutnala příjemně, osvěžila a hlavně, nikdo z nás se v průbehu víkendu neposral, alespoň co vím.

Nicméně to už míjíme Petrovku, přecházíme z asfaltu na jakousi šotolinu a šlapeme jeden z bolavějších úseků. Na Kamzík. Kóta 1190 metrů nad mořem. Odpočinek je na místě. Praděd se blíží každým šlápnutím, v dálce je krásný pohled na vrchol Dlouhých Strání (nevyfocen, nemůžu sloužit), zítřejšího cílu a vrcholu výpravy.

Nicméně i průběžné pohledy na divoký Jeseníky nejsou k zahození.

První skutečná občerstvovací stanice je Švýcárna. Zde lze zaplnit žaludek klobáskou či knedlíky, chlazené pivo také neurazí.

Švýcárna bývala typický salaš, nicméně s postupem doby se jaksi přetransformovala na turistickou chatu, jejíž základní kámen byl slavnostně poklepán v roce 1887.

Se Švýcárnou je spojena také pověst zvaná Silvestrovská noc, jde o popis velmi mystické události, kdy se starému horalovi z horské chaty Švýcárna zjeví v poslední noc 18. století duch Praděd a jako odměnu za jeho bohabojný život mu vyjeví to, co se stane ve století následujícím. Víc nevím.

Každopádně hora Praděd se tyčí již o pár set metrů dále… Je doslova na dostřel.

Hle, zde již vysílač máme. No kdo to je vlastně onen Praděd? Mystický duch, prapředek horalů, legenda a skoro český Robin Hood, taky pomáhal chudým, akorát nekradl. Nicméně tuším, že i pan Praděd má nějaké kostlivce ve skříni, jen o nich pomlčím.

Vrchol Pradědu je ve výšce 1492 m.n.m..

I prostému člověku dojde, že vysílač nestál na hoře odedávna. Věž byla postavena v romantickém duchu starého gotického hradu. Původně se nazývala Habsburgwarte, v roce 1938 byla přejmenovaná na Adolf-Hitler-Turm. Po druhé světové válce chátrala a zřítila se. Dnešní vysílač vyrostl na hoře až v roce 1968.

No a po vítězném kolečku je v dáli k zahlédnutí opět vrchol Dlouhé Stráně. Tak zítra, hochu.

Cesta nahoru, na horu, se trochu táhla a bolelo to. Sjezd dolů, do dolů, je naopak svižný a rychlý.

Jakožto zodpovědní lidé víme, že nás další den čeká opět velký výdej energie a v zásadě je zásadní nepodcenit pitný režim. Vše se další den v kopci vrátí.

Je neděle ráno. Žijeme. Pár unavených členů týmu zvažovalo využití lanovky a značné zkrácení trasy. Nicméně po několika motivačních proslovech mnoha odhodlaných spolu-souputníků naskočili všichni dravci na svá kola a vyrazili vstříc druhému nejtěžšímu kopci v České republice, alepoň co se týče průměrného sklonu a nastoupaných metrů.

Startovali jsme v Dlouhé Loučné a opět trackovali na Stravě.

Stoupání je tvrdé, ale na druhou stranu se jede celou dobu po asfaltu. Takže ve výsledku mnozí proklamovali, že Praděd bolel víc a přinesl o chlup větší utrpení. A na Dlouhé Stráně se tedy vyjelo, takzvaně “s prstem v zadku”.

To už jsme u Rozhledny u Tetřeví chaty. Kde lze zakoupit občerstvení, odpočinout si, pokochat se a nabrat sil na poslední úsek výšlapu. Osobně tvrdím, že kdo dojede až sem, tak má vyhráno, protože zbytek výšlapu už zmákne i omáčka.

Stojíme na západním úbočí Medvědí hory v nadmořské vášce 1163 m.n.m., tuším.

Jak vidno, tak právě zde končí taktéž zmíněná lanovka, která startuje v Koutech. Onen nepochybný luxus je využíván mnoha bikery, kteří se hladově vrhají do následného sjezdu do Koutů či mnohými pěšími turisty, kteří ušetří drahocenné síly při dobývání vrcholů a přecházení hřebenů.

To již projíždíme kolem třech stožárů, jenž jsou součástí větrné elektrárny. Každý dosahuje výše na 40 metrů. Avšak s trochou štěstí, pro jiného smůly, nechybělo mnoho a stožáry by nesloužily účelu již více. ČEZ usiloval o jejich zboření a vztyčení jednoho “pořádného” stožáru, jež by čněl až do výše 90 metrů. Po nemalých protestech z řad ochránců přírody se ovšem plánovaná stavba zrušila…

To už jdeme do finále. Při výšlapu na Praděd neustálě vidíme vrchol Dlouhé Stráně, takže následující den se pochopitelně naskýtá pohled opačný. Právě to je jeden z mnoha důvodů, proč je tento dvojboj tak unikátní. Zde je v dáli chata Kamzík.