• Menu
  • Menu

Guatapé, vesnička jako malovaná Josefem Ladou (po kolumbijsku)

Guatapé, pravděpodobně nejslavnější vesnička celé Kolumbie. Místy totiž připomíná spíše přehlídku krásy, co se týče pestrosti ozdob na domcích. Přičemž co kus, to unikát. Co tedy všechno vidět v Guatapé?

Guatapé je asi 2 hodiny cesty z Medellínu. Dojet do vesničky lze dvěma obvyklými způsoby:
1) zvolit si tour do Guatapé, kterou nabízí snad každý hotel či cestovka ve městě
2) nebo jak by řekl Míra Hejduk, pro ty, co si nechcou udělat díru do peněženky, tak mohou vyjet po vlastní ose, respektive autobusem – ten vyjíždí snad co 15 minut z autobusového nádraží, kdy okénko s nápisem GUATAPÉ, kde se prodávají jízdenky nejde minout

No a jedeme. Samotná cesta je zábavná. Její dobrá polovina se odehrává na mimořádných kotárech v rámci značně kopcovitého venkova. A zeleného venkova, to bych měl zdůraznit.

Guatapé je slavné samo o sobě, ale jeho kouzlo umocňuje stejnojmenné jezero s tisícem a jedním ostrůvkem. Nejlepší výhled na tento přírodní div je z piedralu Del Peňol. Velkej černej šutr, který nejde přehlédnout. Ční na okolní krajinou široko daleko.

Ohledně cestování autobusem. V Kolumbii se na nějaké zastávky moc nehraje. Lidi si cestou stopují autobus a vystupují, kdy řeknou řidiči. U kamene Del Peňol řidič ovšem automaticky zastavuje, případně prostě nakráčejte dopředu, řekněte stop a je to.

El Peñón de Guatapé, oficiálním názvem, je důležitým místem pro dvě sousední vesnice Del Peňon a Guatapé. Ti se dlouze přetahovali a hádali o tom, na čí území se skalní útvar nachází a jak přesně se bude jmenovat. Chvíli to vypadalo, že vypukne menší vesnická válka. Nakonec došlo k takovému řešení, že jsou v názvu místa uvedeny obě vesnice.

Své si o tom myslí, fanoušci medellínského Atlético Nacional, kteří si pravděpodobně také nárokují podíl na této národní přírodní památce.

 

To už stoupám po 650 schodech kolmo vzhůru. Na vše dohlíží kaplička Panny Marie.

 

Jelikož sem míří i méně zdatní jedinci (není výtah, takže zde chybí Číňani), tak je zhruba v polovině vybudovaná stanice záchranné služby a toaleta.

 

No a nahoře nechybí možnost občerstvení všeho druhu. Což je základ. Kolumbijci rádi jídlo a pití a jídlo a pití.

 

Samotný výhled z údajně 10 tisíc tun vážícího kolosu je příjemný. Nacházíme se v nadmořské výšce přes 2 000 metrů, ale je zde pochopitelně pěkné teplíčko.

Možná bych se měl opravit, Guatapé není jezero, ale umělá vodní plocha. Nádrž slouží jako zdroj vody pro soustavu vodních elektráren a pro rekreaci, samozřejmě. Jedná se o takovou baštu obyvatel Medellínu, kteří si potřebují odfrknout od ruchu velkoměsta a nadýchat se čerstvého vzduchu.

To už je čas na přesun do samotné vesničky. Ta je vzdálená asi 4 km. Lze využít služeb nabízených tuk-tukáři nebo jít po svých, což byla moje volba. Nicméně, kráčí se převážně po silnici s relativně hustým provozem. Podruhé bych radši volil tuk-tuk.

Guatapé je barevné úplně všude. Takže i bytovka na okraji města nemůže zůstat pozadu.

 

Taky tady jezdí pořádný náklaďáky. Nejsem nějakej brutální fanoušek aut, ale tyhle jejich tyráky mě prostě baví. Člověk jen čeká, kdy se objeví pan Drtikol.

 

Tady se ještě stále jedná o pokraj vesničky, po kterém z hlediska turismu neštěkně ani pes.

 

Zde už stojím v samotném srdci Guatapé. U katedrály s názvem Parroquia Nuestra Señora Del Carmen Guatape. Obrázek obohacuje ležící spící pes, což je typický obrázek pro místní čtyřnohé mazlíčky. Taky jsem potkal několik pěkně vypasených psů. Žádní vlčáci, co by chtěli sežrat zmatené turisty.

 

Později jsem našel pár těchto krmítek rozmístěných po městě. Holt, tady si psi žijí jako prasata v žitě.

 

To už stojím u jednoho z nejfotogeničtější míst celého Guatapé. Fontánka s několika seňory. O Guatapé jsem četl, že je vyloženě přeplněné turisty. Jako jó, rozhodně jsem se zde netoulal sám, ale žádnej Václavák to taky nebyl.

Nicméně, pokud si člověk chce užít vesničky s pravou kolumbijskou atmosférou, tak musí do Santa Fé, Jardimu či Jericha. Vše v dostřelu z Medellínu.

Již jsem zmínil, že co barák to originál. Žádná nuda a šeď.

Co vlastně k těmto ozdobám místní vedlo? Oficiálně se neví. Snad hravost, snad touha vyprávět příběhy pomocí pestrých maleb, snad nekonečná nuda, snad se tu prostě rodí co Kolumbijec, to umělec…

 

Jo, a jsme v Kolumbii, kde se fotbal hraje prostě všude. Úplně všude. Malí el níňové si vytovořily hřiště v rámci jedné uličky.

 

 

 

 

Náměstíčko.

Místní radnice by mohla kandidovat mezi ty vůbec nejfotogeničtější na světě.

 

Jednomu z té krásy vyhládne a vyprahne. Cerveza zažene žízeň a tradiční polední menu složené z polévky, rýže, zeleniny, banánu a masa zase ukojí hlučící žaludek.

To už je na čase zase naskočit na bus a vrátit se do Medellínu. Nevyužil jsem četné nabídky koňského povozu, ale přece jenom se nalodil zase na bus, zastávka je hned u náměstíčka.

 

Zbylo na mě místo hned vedle řidiče, tak jsem si naplno užíval krásných scenérií, ale i menšího všudypřítomného bizárku na silnicích.

Cestování zdar a Guatapé zvlášť…

 

 

Leave a reply