Při svém pobytu v Medellínu jsem zatoužil po víkendové změně, rozuměj, oddechu někde, kde lišky dávají lidem dobrou noc. Po průzkumu relativně solidně dojezdových míst padla volba na Urrao a trek na horu Páramo Frontino.
Co se týče snadné dojezdovosti, samozřejmě jsem přestoupil na kolumbijské měřítko. Cesta busem trvá 5-6 hodin, dle provozu. Nicméně, jedná se o kolumbijskou cestu. Ta je z devadesáti procent plná scenérií, kávových plantáží, zelených pastvin, barevných vesniček, rančů postavených na krkolomných místech… Prostě ta cesta je zajímavá, ale plná zatáček, výmolů, retardérů, zastávek, atd. No, zkrátka paní vedle mě se dvakrát vzorně vyzvracela do pytlíčku.
Na trase Medellín – Urrao jezdí přímá linka. Obecně, autobusů v Kolumbii jezdí hodně a člověk se díky nim může dostat ledaskam a levně. V Medellínu se vyjíždí z jižního terminálu. Autobus jezdí téměř ob hodinu, poslední jede v 16h. Jízdenku lze zakoupit na netu nebo na nádraží u okénka s nápisem jako hrom “URRAO”. Jízdenka stojí 32.000 COP jedním směrem.
Cestu máme za sebou. Urrao. Malá vesnička kdesi na konci světa, velmi solidně izolovaná od okolního světa. Z jedné strany nekvalitními silnicemi plnými zeminy ze sesuvů půdy či místy díky absenci asfaltu a z druhé strany pohořím.
Jistá odloučenost od okolního světa se mírně projeví třeba tím, že po městě jezdí sem tam borci na koních. Jinak je tu i množství restaurací, pěkných barů, dokonce i kasíno a pár hotelů. Já dlel přímo na náměstí v hotelu Colonial. Což je hotel na pohodu, cenovka 45.000 COP za nocleh.
Hlavním cílem mojí cesty se stal výšlap na horu Páramo Frontino a průzkum okolí. Jelikož se ovšem jedná o místo, kam skutečně nemíří mnoho turistů, tak je to trochu obtížnější se získáváním informací o terénu či cestě. Našel jsem přesně jeden, ale skvělý článek.
Rozhodl jsem se, že bych rád podnikl trek s kempováním přes noc v blízkosti hory. Díky absenci vybavení a lehké obavě z terénu (sem tam nějaký ten močál) jsem se domluvil s místním průvodcem Alfonsem (100.000 COP na den). Domluvil. To je silné slovo. Alfonso mluví pouze španělsky a já znám slova jako hola, sí, puta a gracias. A pár frází.
Každopádně jsme měli sraz ve 4h ráno u hotelu a taxík nás vezl na start treku.
Ve výsledku, cestička značená na mapy.cz je poměrně přesná. Sem tam se akorát musí kličkovat, aby se člověk neutopil v močále.
První asi hodinku jsme šli logicky slušnou tmou. Hned start byl pestrý, málem nás sežrali psi, co hlídali nedaleko se pasoucí krávy. Následně jsme skákali přes říčky, kličkovali mezi pořádnými lejny a pečlivě se rozhodovali, kam člověk stoupne. Hora totiž funguje jako houba (minimálně v polovině listopadu), absolutně násáklá vodou, všude tečou pramínky vody, mini vodopádky všude možně, dokonce na vrcholu pramení řeka Urrao.
Jakmile vysvitlo slunko, tak se za jedno oteplilo a za druho paprsky pronikaly korunami stromů značně vlhkého lesa a cesta vypadala tak nějak pozitivněji.
Nutno zmínit, že jsme započali stoupání v nadmořské výšce 2.400 m.n.m. a mířili jsme někam kolem 3.800 m.n.m.
Na Parámo Frontino se nejezdí primárně za brutálními výhledy, od toho jsou jiná místa. Největší devízou oblasti je hodně bohatá flóra na obvyklé i neobvyklé rostliny.
Tedy sem tam proletí nějaký ptáček nad našimi hlavami a je i možnost potkat medvěda brýlatého, ale my neměli tu čest.
Skutečně, obrázek výše je ojedinělá možnost, kdy si člověk může užít výhedu na okolní svahy.
Na druhou stranu, trek rozhodně není nudný. Biologové označují Páramo pohoří jako “ostrovy v oceánu”, kterých je na světě jen pár. Odborník tedy ocení okolní porost z odborné hlediska. Já ho ocením z vizuálního, a to i bez brýlí. Jako fakt, tímto typem terénu jsem nikdy nešel.
Prochází se podobnými koridory, kudy často protékají čůrky vody a kapičky vody stékají po hebkém mechu. Zkoušel jsem realitu popsat trochu lyricko-epicky, ale můj slohový um je žel omezen. Prostě to je zajímavé.
Cestou jsme potkávali skutečně hafo různých květin, mnoho odrůd orchidejí a všeho možného. Alfonso mi poctivě popisoval to, co vidíme, ale já se po jeho monologu zmohl pouze na souhlasné “sí” a pokývání hlavou.
To už jsme vybředli z lesa blíže vrcholu, nad mraky. Tahle na dotek listů hebounká rostlina, zvaná klejovka, pokrývá téměř celou vrchní část hory. Klejovka je extrémně odolná květinka, co přežívá za drsného počasí a klidně i při teplotách až mínus patnáct stupňů. Na oplátku, klejovka roste šnečí rychlostí. Za rok vytáhne max o jeden až dva centimetry. A vykvete až po dvaceti letech života…
Klejovky mají ve vysokých polohách And velký ekologický význam a je s nimi bezprostředně spjato více než 125 druhů zvířat. Rostliny se podílejí na regulaci vodního cyklu, jsou v páramu největšími producenty biomasy a zabraňují erozi.
Je fakt všude. Počasí se na vrcholu rychle mění. Místy je vidět prd a místy ještě větší prd. Každopádně, jak jsem zmiňoval, za dalekými výhledy se jezdí jinam.
Naším cílem bylo dosažení jednoho jedinného suchého místa v celé oblasti, kde se dal postavit stan. Na místo jsme dorazili výrazně dříve než si Alfonso myslel. Bylo teprve půl dvanácté. Postavili jsme stany a já zjistil, že mi Alfonso nevzal spacák. To je drobný malér, protože po setmění nás začne okupovat mrazík a odpoledne zcela jistě solidně sprchne.
Kempujeme v nadmořské výšce 3.500 m.n.m.
Takže si tak sedím, kochám se, přemýšlím. Za jedno mi hlavou proudí myšlenka, že se budu solidně nudit, páč úplně nebylo co dál objevovat no a ten prokletý spacák.
Parámo Frontino je známé brutálním výhledem na obrovský měsíc a východy slunce, pokud klapne počasí. Nicméně, já jsem měkuřina a nechtělo se mi mrznout. Navíc jsem dva týdny zpátky dobral antibiotika, kdy mě zkolila klimatizace v letadle.
Alfonso zrovna začínal kuchtit nějaké placky, když jsem mu přišel oznámit, že kempovat nebudu. Naznačoval jsem, že balíme stany a jdeme do Urrao. Alfonso se tak pousmíval a myslel si, že si z něj dělám blázna, což teda fakt tak mohlo vypadat. Navíc si myslím, že díky rychlému výstupu toho měl plné kecky.
Svoje rozhodnutí jsem se pokoušel Alfonsovi rukama a nohama vysvětlit. Nažnačil jsem, že ok, ať tady kempuje, že jdu “sólo”. Alfonso se zmohl na reakci v podobě nechápavého výrazu a slova “lunetic”. Odpovídám, “sí”. Alfonso začal chápat, že moje rozhodnutí je nezvratné.
Abych vše pojistil, tak jsem mu předal honorář za oba dny a říkám “maňána holidays” s úsměvem na tváři. Alfonso se kysele směje, naznačuje, že sní placky a že teda půjde. Pobalili jsme stany a šlo se.
Na Alfonsovi bylo vidět, že mu cesta moc nechutná. Těžce oddechoval, často jsme zastavovali. Na druhou stranu, je to člověk na svém místě. V případě výskytu zajímavé rostliny mě vždy upozornil. Poté jsme pokračovali.
Ve chvíli, kdy Alfonso klesal na duchu, tak jsem opakoval “maňána holidays”, pravda, zaznělo to z mých úst mnohokrát.
Nakonec Alfonso přežil, mám teda pocit, že si pár dnů poležel na kanapi a že má pro své kamarády historku, které jen tak někdo neuvěří.
Ve výsledku, trek se stal pravděpodobně nezapomenutelným pro nás pro oba. A je potřeba dodat, že mě večer taky slušně bolely fajfky. Byť se jde cca pouze přes 16 km, tak díky těžkému terénu a prudkému stoupání se nejedná o žádné leháro.
Nedělního rána jsem si koupil jízdenku na autobus. Na nádraží si docela užili přítomnost gringa. Prolouskali všechna anglická slovíčka co znají. Tedy hello, passport a umbrella. To proto, že v Urrao často prší. Vydávat se na trek v obuvy snadno promokavé je sebevražda.
Každopádně jsem měl ještě hodinku do odjezdu čas a prošel jsem si náměstí a okolí znovu. Již jsem zmiňoval, že domácí borci nad 45 let stále chodí oděni v tradičním kroji. Tedy klobouk, deku s otvorem na hlavu (fakt si nevzpomenu, jak se tomu říká), košile a džíny.
Mladší borci jsou ovšem oblečeni plně moderně.
Urrao je klasická kolumbijská vesnička, kde co domeček, to skvost. Barvami se nešetří.
Kasíno nemůže chybět a i při neděli kolem osmé hodiny ráno jsem viděl zavítat do prostor herny pěkných pár hry chtivých Kolumbijců.
Neděle je takovým besedním dnem, to je ale vlastně v Kolumbií den každý, spíš tedy řeknu nejspolečenštější den. Náměstí je pokryto trhy, lidé snídají, dopřávají si kávu či něco ostřejšího a všichni horlivě diskutují.
V kostele se odehrává mše.
Místní MHD je v plném zatížení.
Já už ovšem skáču na svůj autobus a směřuji zpět do Medellínu s pytlem plným zážitků…
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.