36 hodin v Hue

Pomocí lůžkového autobusu rozhodl jsem se podniknout výpravu do slavného města Hue. Cesta z Hoi An zabere cca 3 hodiny, cena za zpáteční jízdenku byla 200 000 dongů. Lůžka si dovoluji označit za pohodlná. Zážitek z cesty může znepříjemnit agresivní řidič autobusu. V překladu, jsou tací, kteří mají přilepenou ruku na klaksonu. Přičemž klakson autobusu probudí i mrtvého.

 

Cestovat do Hue během prosince přináší poměrně vysokou pravděpodobnost toho, že člověk zmokne. Přesně jako v mém provedení. Avšak, co naplat. Říká se, že není špatného počasí, ale špatného oblečení. Oblékl jsem tedy svoji frajerskou pláštěnku a již směřoval k samotnému středu města. Císařskému městu, kde dlouhou dobu sídlila vládnoucí císařská dynastie Nguyen.

 

Energii jsem si dovolil doplnit pomocí tradičního pokrmu pro Hue. Nudle s grilovaným vepřovým neboli Bun Thit Nuong. To v restauraci u Hanha. Zásadní informace. Pokrm se podává studený.

 

Blížím se k Císařskému městu. Déšť houstne. Taktéž vytrvalá prodejkyně ovoce musí odfrknout.

 

Císařské město je na dosah. Vlajkovou lodí, a to doslova, je Ky Dai. Císařské město je obehnáno dvěma liniemi hradeb. Toto je první linie. Obvod první linie dosahuje délky 10 kilometrů.

 

Park v centru města, přímo u hradeb Císařského města je tak lákavý, že sem kromě mě zabloudilo taktéž pár kusů dobytka.

 

A je to tady. Slavná citadela, brána umožňující vstup do Císařského města osobně! Císařské město se taktéž stalo historicky první vietnamskou památkou zařazenou na list UNESCO.

Jelikož se po staletí Vietnam ocital pod jistým vlivem Číny, tak nepřekvapí, že i Císařské město je označováno jako taková vietnamská slavného “Zakázeného města” v Pekingu. Ačkoliv zde onen VIP prostor pro nejmocnější byla pouze malá část areálu. Dovolím si říct, že vietnamská verze je sice výrazně menší a skromnější, ale i přes tento fakt se mi zdálo o něco pestřejší.

Rozdílem mezi oběma zakázanýma městama je také v umístění vstupní brány. Ta pekingská směřuje na jih, zatímco brána v Hue na východ.

 

 

Nejsem přírodovědec, ale tuhle rostlinu jsem už někde viděl?

 

Hue utrpělo ohromné škody na kráse během francouzských koloniálních časů a především při Vietnamsko-americké válce. Ofenzíva Tet odstartovala mohutné bombardování města americkými jednotkami a Císářské město neušlo značným škodám. Areál prochází částečnou rekonstrukcí, nicméně krásy v dobách své nejvyšší slávy již zcela jistě nedosáhne.

Z celých 160 budov přežilo pouze 10. Škoda.

 

Musím doplnit, že prozatím cedule plní účel svého poslání dokonale.

 

Jak jsem zmiňoval. Renovace probíhají, leč některá místa již zůstanou ve svém “ruino stavu” nadosmrti.

 

Také by mě zajímalo, koho napadlo umístit tenisový kurt právě sem… Skutečně “zapadá”.

 

Vietnamci si zrovna nepotrpí na pravý anglický trávník.

 

Význam kyblíku jsem plně nepochopil. Možná mi něco uniká…

 

Upozornění na kluzký povrch. Typické pro Vietnam, ale i Thajsko. V obou zemích každý rok spadne nemálo srážek. Všichni to ví. Nicméně množství skutečně enormně klouzavých chodníků, schodů, dvorů mi hlava nebere.

 

Areál je protkán parky a parčíky. Zde je možnost pro drobné občerstvení. Uvnitř se nachází kavárna, která vůbec neurazí.

 

Londýn je slavný pro své červené telefonní budky. Že by průkopníkem červených budek byli Vietnamci? Nevím.

 

 

Večerní život v okolí vstupní brány je značně klidnějšího rázu. Možnost zarybařit se logicky vyloženě nabízí. Úspěšnost lovců neznám. Nutno dodat, že mít bránu pro vstup do Císařského města jako kulisu není vůbec špatný nápad.

 

 

Je sobota. K mému nadšení došlo ke zlepšení počasí. V hostelu si půjčuji kolo a zahajuji svoji Tour de Tombs. V okolí Hue je hrobek císařů skutečně hromada. Vše nelze za jeden den objet z časových důvodů, ale i finančně by se operace prodražila. Vstupné do jednoho komplexu se pohybuje okolo 100 000 dongů. Já se rozhodl pro tři místa. Zásadním klíčem pro volbu se stala historická stránka věci. Prvním bodem je Tomb of Kai Dinh.

 

Hrob se nachází několik kilometrů od Hue. Vystavěn roku 1931. Přičemž císař Khai Dinh započal svoji vládu roku 1916. Zemřel roku 1925. Jedná se o jeden z nejmenších komplexů, leč pravděpodobně nejunikátnější a nejhezčí.

 

Khai Dinh často cestoval do Francie, proto je chrám částečně ovlivněn právě francouzkou architekturou.

 

 

Khai Dinh ovšem nepobýval zrovna veliké obliby u prostého lidu. Řekněme, že jeho náklonost k Francouzům byla přílišná. Některými je označován jako “Nejlépe placený francouzský úředník”. Khai Dinh byl také posledním císařem, který sám spolupracoval na tvorbě a výstavbě své hrobky. Nejednalo se o levnou stavbu. Pro pokrytí nákladů musel Khai Dinh zvýšit daně až o 30 procent.

 

Druhým pánem na holení byl Gia Long Tomb. Značně odlehlý, turisty opomenutý, skromnější, leč právě proto pro mé oko zajímavější než jiné. Nejsem si úplně jist, co čuník hledal na benzinové pumpě. Prostě se zde vyskytl, což je mé prosté vysvětlení pro výskyt mnoha zvířat na značně neobvyklých místech.

 

Pro zkrácení cesty k hrobce jsem se rozhodl sjet z hlavní silnice a využít zkratku. Přesně jak to mám rád. Každopádně kdo mě zná, tak tuší, že moje zkratky přinášejí komplikace a utrpnení. Většinou se značně prodlouží. Ačkoliv moje kolo nemělo zrovna ideální vzorek i tak jsem se rozhodl pokračovat v cestě.

 

Opakoval jsem si, nic mě nezastaví, nic mě nezastaví, jenom zpomalí.

 

Také jsem musel řešit problém. Jak se přesunout na druhý břeh suchou nohou a moc se nezajet? Naštěstí existoval skromný mostík.

 

Cesta již nabývala značně stabilnějších rysů. Dle trochu překvapených výrazů a milých úsměvů si dovolím usoudit, že mnoho “bělochů” se v těchto končinách na bicyklu neprohání, což je chyba.

 

Minul jsem také Lang Truong Co hrobku. Leč ta zrovna není otevřena pro širokou veřejnost.

 

A jsem na místě! Komplex je značně odlišný. Skromnější. Obklopený krásnou přírodní scenérii. Klidem a čerstvým vzduchem.

 

Hlídač si zrovna dopřával svačinky. Nicméně chvíli po mně dorazila skupinka dalších dobrodruhů, společně jsme se přesunuli k samotným hrobkám. Ty leží hned vedle pavilonu.

 

Hrobka byla určena pouze pro manželku císaře Gia Long, avšak nezůstala osamocena. Nakonec i císař zalehl po boku svojí manželky.

 

 

A to už jedu zase o dům dál. Míjím další hrobku s pavilonem. Tentokrát neznám detaily.

 

Krajina na jih od Hue je překrásná. Oblačnost sice trochu kazí pohled na scenérii, ale zase dodává jisté mysterióznosti. Přece jenom, dnes cestuji po hrobkách, tak proč ne.

 

Rychlý pozdní oběd, alá energetická bomba.

 

Tomb of Minh Mang je posledním na mém listu. Úžasné místo. Mimo jiné lze k chrámu doplout lodí až z Hue. Unikátním bodem komplexu je to, že pavilony i hrobka jsou vystavěny pěkně v jedné ose.

Minh Ming byl druhým císařem. Proslul svojí opozicí Francouzům a zakazoval vstup misionářům přicházejícím z Evropy. Na trůnu trůnil po 21 let a zemřel roku 1841.

Hodí se dodat, že samotný Napoleon spatřil ve Vietnamu vhodnou příležitost pro kolonizaci, jakž se později stalo realitou a zlým snem mnoha Vietnamců. Minh Ming ovšem neměl o žádné obchodní styky zájem. O co ovšem zájem měl, tak o zbraně z Ameriky. Vietnam byl první zemí JV Asie, která uskutečnila obchodní transakcí právě s dnešním USA. Není to paradoxní?

 

Takže, když už si člověk myslí, že právě tenhle pavilon je poslední, tak se většinou plete.

 

Tedy do bodu než dorazí sem. Králova hrobka je obehnána třímetrovou hradbou a není dostupná veřejnosti. Jednou ročně se brána otevře pouze pro nejvyšší představitele země.

 

Jedeme dál, již zpět do Hue. Fotka značí jeden z mých častých problémů ve Vietnamu. potřebuji se napojit na most, leč nedorazím na příjezdovou trasu, ale pod most samotný…

 

Postupně míjím mnohé méně slavné hrobky. Některé již plní účel pastviny.

 

Celá moje cesta je stabilně rovinatého rázu až na jednu výjimku. Stoupání na Bunker Hill. Oblačnost opět nepřeje, nicméně jedná se o jedno z nejlepších vyhlídkových míst v okolí Hue. Proč Bunker Hill? Na vrcholu kopce je nemálo dochovaných bunkrů z dob válečných.

 

Jaksi jsem pozapomněl jíst a můj žaludek se ozývá. Stavím v absolutně domácí restauraci. Ukážu na hrnec a polévku již mám na stole. Tentokráte s rybou. Nudle jsou delikátní. Paní je dokonce vytváří přímo v přímém přenosu, absolutně čerstvé. Cena? 10 000 dongů, tedy standartní cenovka pro Vietnamce, leč turisté jsou účtování obykle za 30 000 dongů.

 

O kus dál provedu další zastávku. Stejný scénář, stejný výsledek, stejný labužnický požitek.

 

Né každá silnice ve Vietnamu je v perfektní kondici. Tady prostě člověk nikdy neví, co ho čeká za další zatáčkou. Právě proto je moje obliba ve Vietnam na tak vysoké míře.

 

Kilometry přibývají a síly ubývají. Nicméně samozřejmě nepřesedávám na loď. Nicméně poukazuji na ni, jako na alternativní prostředek k přepravě ke známé pagodě Thien Mu.

 

A tady ji máme v plné kráse. Jako bonus je pózující Číňan.

Pagoda se mimo jiné stala známým místem, kde bujej odpor k Jiho-vietnamské vládě vedené prezidentem Diem. Onen “diktátor” silně preferoval katolickou víru proti buddhismus, který až utlačoval.

 

 

Právě odsud vyjel mnich Thich Quang Duc na svoji poslední cestu do Saigonu. Thich byl prvním mnichem, který se veřejně upálil v ulicích Saigonu. Prostesty veřejnosti s nastálou situací se stupňovaly a dalo by se říci, že zde zažehla jiskra pro konec vlády prezidenta Diema, který byl odstraněn svými generály.

 

Nicméně ukončeme celý den optimisticky. To se salátkem a kachním vejcem, které obsahuje i zárodek. Lahůdka, byť lehce netradičního rázu.

 

Jaký je Hue? Skvělý. Plný historie, obklopen úžasnými vesnicemi a krásnou krajinou. Je 36 hodin dost? Spíše ne. Míst, která by bylo vhodné probádat je mnohem více. Snad jindy a snad to nebude až na svatého Dindy.

Hue je také místem mnoha tragických událostí. V ulicích města probíhaly tuhé boje, město bylo tvrdě bombardováno. Severní Vietnam zde předvedl i jeden ze svých šílených masakrů, kdy popravil na 7 000 Vietnamců za údajnou kolaboraci či prostě bez udání důvodů…