Peking – čínská socialistická bašta

Čínská bašta. Díky dobrému tipu na Cestujlevne.com jsem měl možnost strávit jeden den v Pekingu – to při přeletu z Bangkoku do Vídně. Výborná příležitost ke krátkému nakouknutí do Číny, té ohromné Číny. Nevýhodou bylo, že jsem z Bangkoku odlétal cca ve dvě v noci a do Pekáče jsem nepřiletěl v totální formě.

Po příletu do Pekingu jsem byl celkem rozsekanej, rozespalej, pálily mě oči. Nicméně jsem si šel vyřídit tranzit víza, což šlo lehce – stačilo vyplnit lístek a přijít s letenkou. Následně se vlakem člověk přesune v rámci terminálu k odjezdům busů. Do města lze jet dvěma způsoby – bus a vlak. Já prvně nemohl vlak najít, tak jsem sáhl po busu. Je to odjezd ze stanice č. 2, za 20 juanů člověka dovezou k metru v centru města. Cesta se táhla, silnice byla celkem ucpaná. Vlakem je to rychlejší a pohodlnější.

Každopádně jsem dorazil do slavného Pekingu. Po výstupu z autobusu mi chvíli trvalo než jsem se rozkoukal a našel svoji linku metra. Google mapy mi v Pekingu hodně odskakovaly a nebyly vůbec přesné. Nicméně jsem našel správné místo a přesunul se. Metro docela v pohodě. Velmi čisté, relativně nové. Zorientovat se nebyl žádný velký problém.

Koupil jsem si takovou housku s masem, ušlo to, ale žádná hitparáda. K vidění bylo i KFC či můj oblíbený 7/11.

Cítil jsem nutnost doplnit cukry.

V Pekingu se hodně jezdí na kole. Také milý policista s nečínskými očmi upozorňoval na opatrné zacházení s alkoholem.

Ze začátku se mi Peking líbil, procházel jsem částmi, kde byly nejrůznější pagody. No, nevim, jestli zrovna tahle fotka spadá do kategorie “pagody”, ale budiž.

Nechyběly takové klasické čínské uličky a jiné pěkné stavby.

Jakožto světová metropole musí mít i Peking krásný park nedaleko centra města. Ideálně s jezírkem.

Potom jsem si dal nudle, který byly úplně nechutný, navíc totálně studený a omáčka s mi zdála odporná, ona vlastně byla úplně odporná. Radši jsem ten paskvil ani nefotil.

Postupně jsem došel až k Zakázanému městu. Chtěl jsem vstoupit, ale bylo mi oznámeno, že lístky lze koupit jenom u vstupu na úplně druhé straně.

Nutno podotknout, že objekt to je veliký a prodávat lístky na jednom místě mi přijde jako totální non sence. To ovšem nebylo všechno, ono i opouštět město se mohlo jen třemi určenými východy a ne tím jižním, který jsem já chtěl opakovaně využít, tím jsem se nachodil pěkných pár kilometrů a trochu se znechutil.

Jinak Zakázaný město je moc pěknej areál, je to ohromný. Akorát mi tam chyběla nějaká pecka, totálně nejlepší palác, věž něco jako ležící Buddha v Bangkoku. Bylo to pěkný, ale prostě tomu chybí třešnička, která by celý areál povznesla na jinej level.

Všude samozřejmě hromada Číňanů.

Někteří bylo dokonce zmoženější než já. Fakt by mě zajímalo, čím si ten chlápek prošel.

Jako koukat se celou směnu na kolegu před sebou taky musí být úžasný žrádlo.

Nastal čas sváči. Koupil jsem si houstičku se salámem a vejcem, slečna mi pochutinu dala ohřát do mikrovlnky, ale v igeliťáku. Ono by to asi i tak bylo odporný, ale takhle to bylo dvojnásobně hnusný.

Koupil jsem i dvě kšiltovky s rudou hvězdou. Ty mě potěšily mnohem víc. Celkově bylo vtipný pozorovat čínský děcka se zelenou kšiltovkou s rudou hvězdou na hlavě.

Procházel jsem i kolem řádně zastrčeného kostela.

Únava rostla a moje chuť objevovat Peking klesala. Do Nebeskýho paláce se mi chtělo, ale bylo to flák a při průchodu jižní části pod Zakázaným městem padlo rozhodnutí zajet již na letiště.

Peking je takový socialistický město, komunistický budovy, hodně mladých vojáků a policistů. Ohromný pořádek a čistota, což mě překvapilo, jezdí zde převážně nová auta, metro velmi nové.

Celkově jsem od Pekingu ale čekal větší divočinu, město nemělo takový prvotní náboj jako Bangkok či Saigon, ale zase jsem přijel hodně unaven a ve městě jsem pobyl skutečně krátce. Pravděpodobně při lepším průzkumu města by ony moje představy o dobrodružství byly naplněny.

Číňané jsou přeci jenom i více zašmušilejší než Thajci, ale to je i díky režimu logické. Každopádně i oni se umějí moc hezky a hodně usmívat. Také jsem očekával mnohá budovatelská hesla a jevy jako třeba ve Vietnamu, tam hesla a rozumy všude srčely. Peking ovšem “zklamal”.

Na letiště jsem jel zpátky vlakem, což bylo rychlejší a mnohem pohodlnější. Našel jsem i sprchu zdarma, což bylo jako znovuzrození.

Potom jsem si potřeboval nabít nabít nootebook a dát si dvacet. Pochopitelně jsem vyhladověl a nastal čas na jídlo, zašel jsem do restaurace a objednal si. Při placení mi docela hezká číňanka (servírka) řekla, že jsem handsome a stále se smála, řekl jsem Thank you. Moc jsem nevěděl, co dělat dál. Chtěl jsem platit kartou, ale nějak mi to nešlo, buď měli špatnej terminál nebo jsem psal obráceně hesla pro obě karty, ve vedlejší restauraci to fungovalo, tak jsem jim platil právě tam, zajímavé řešení.

Málem bych zapomněl, šel jsem na veřejný WC, kterých je v Pekingu hodně a všechny zdarma. Vejdu dovnitř a tam vidim, jak čtyři frajeři zasedli na těch hajzlech ala díra do země. Neskutečný, žádný stěny, dveře, zábrany, všichni si viděj až do prdele. Človek čůrá a slyší, jak to tam borec ze sebe tlačí. No a samozřejmě jsou záchody na velkou přímo proti pisoárům, takže cejtím, jak mi všici čučí na záda. Lol.

Každopádně letadlo již čeká a cesta do Evropy je už neodvrátitelná. Přiznám se, že mi ovšem onen evropský komfort a zvyky již i celkem chyběly a jsem vážně rád, že jsem se narodil právě na Starém kontinentu.

A odkud je ona poslední fotka? Ano, hádáte správně, z Vídně. Prostě „Welcome to Europe“.