Tour de Slovinsko

A tak jsme se vydali do Slovinska. Do tak trochu “zastrčených” Alp, které již ovšem neunikly očím slušného množství turistů. Dobrou zprávou je, že jakmile se vydáte do míst, kde nejsou lanovky, či kam nelze dojet autem, tak o klid není nouze.

Tady je náš bitevní plán:

Den 1 – příjezd do Bledu, omrknutí jezera
Den 2 – cyklo výjezd na sedlo Vršič a jezero Lago di Fusine (Itálie)
Den 3 – pěší výšlap na Šiju (lze vyjet i lanovkou), následná hřebenovka a návrat k Bohinjskému jezeru
Den 4 – pěší výšlap na Kanjavec (stezkou Sedmi jezer)
Den 5 – cyklo výjezd na Kovinarskou chatu v Krmi

Den 1
Brzo ráno jsme naložili kola ve startovním bodu, v Poličce, a vydali se směr Slovinsko. Cesta trvala cca osm hodin, ale nakonec se podařilo zdárně dosáhnout cíle. Tedy města Bledu, konkrétně apartmánu April.

Rychlostně jsme vybalili saky paky a vyrazili se trochu rozkoukat a protáhnout.

Autem jsme přejeli na druhý konec jezera. Nazuli boty a vydali se na populární vyhlídku Ojstrica. Výhled na jezero jako z katalogu.

Výstup trvá cca půl hodinky, ale pár kapiček potu z čela ukápne.

Následně přijde vhod samotné jezero, tedy ke koupeli. Voda je úžasně čistá a dokonce teplá. Jezero Bled je totiž nejteplejší alpské jezero a je to pravda!

No a na druhé straně jezera, kde se rozhléhá město Bled, je taky fajn.

Den 2

První den značil pomyslný klid před bouří. V úterý jsme měli na našem jídelníčku výšlap na sedlo Vršič a přejezd k jezeru Lago di Fusine. Trasa ZDE

Ale pěkně po pořádku. Nejdříve jsme naložili kola a přesunuli se do Krajske Gory. A následně parkovali u hotelu Korona, kde je k dispozici parkoviště zdarma.

A jedeme. Na začátku jsme se svezli cyklostezkou teréního rázu proti toku řeky Pišnica. A vcelku rychle jsme vytušili, že (nejen) dnešní den bude plný spektakulárních výhledů.

Koryto řeky se točí všelijak, místy dokonce kopírujeme úplně vyschlé koryto. Člověk si říká, jaká to tady musí být divočina, když zrovna tajou sněhy…

To už ale nastala pro některé členy našeho týmu poslední hodinka. Bolavé stoupání na sedlo Vršič, jež v závěru solidně utáhne. Doporučuji sjet z cyklotrasy na silnici a zbytek výjezdu valit po asfaltu.

Nicméně, přežili všichni. Odměnou za ono utrpení bylo vychlazené pivko a výhled na alpské štíty.

Jak trmácení se vzhůru znamenalo Mordor, tak sjezd dolů připomínal spíše cestu do ráje.

A to doslova. Ještě nás čekal přesun do Itálie k jezeru Lago di Fusine. Tentokrát jsme ovšem jeli po cyklotrase, která nahradila železniční koleje, po nichž zde dříve vlaky brázdily krajinu.

Samotné jezero se mi zdálo možná ze všech jezer úplně nejhezčí, byť konkurence byla tvrdá. Voda je čisťoučká, úplně láká ke koupání, avšak teplota vody je na míle vzdálena vyhřátému bledskému jezeru. Ale i tak jsem si pár temp dopřál.

Den 2

Kola dostala volno a vyrazilo se do hor, jak jinak. Autem jsme přejeli k lanovce, k Bohinjskému jezeru. Parkovné zde vychází přes sezónu na 3 EURO za hodinu, nelze jinak. Můžete zkusit zaparkovat na neznačené parkoviště, ale ve hře bude mastná pokuta. Mějme na mysli, že se pohybujeme v Národním parku…

Zde jsme se rozdělili na dvě party. Unavěnější squadra využila lanovky a jiní se vydali nahoru pěšky. Takto vypadala finální trasa ZDE (lze zkrátit a sjet lanovkou i dolů)

Pěší cesta z parkoviště k horní stanici lanovky není úplně lemována výhledy. Jedná se spíše o dobrý tělocvik.

 

Co dodat? Hlavně se nezapomínejte rozhlížet všude okolo sebe. Je nač se koukat.

Přítomnost lanovky má i své nevýhody, logicky se zde shlukují lidé. Nicméně, jakmile opustíte “královskou trasu”. Tak během pár metrů nikde nikdo.

A to už jsme zase dole u jezera…

Den 3

Nejtěžší pěší etapa. Výšlap na Kanjavec a zase zpět.

Trasa ZDE

Parkovat lze u Chaty u Savice.  Cena je 10 EURO za celý den, doporučuji přijet spíše dřív než dýl.

Hned první dva kilometry výstupu jsou očistec! Prudký, technický krpál, místy úchyty, lana. Poté se na chvíli cesta narovná a člověk si užije klidu lesa.

Ovšem, nic netrvá věčně. Navíc, i tato nejodpočinkovější část trasy je značně kamenitá a je nutno si dávat pozor na to, kam člověk šlape.

První záchytný bod se nachází u jezera Dvojno, kde se rozléhá i chata. Tady je možné občerstvit uvadající tělo za vcelku lidové ceny. Nechybí ani studánka, kde lze dočerpat vodu.

Dostáváme se do Doliny triglavských jezer, kde nastává báječná podívaná.

Ještě větším zážitkem by bylo, projít si dolinu v červnu, či červenci. To zde údajně kvete nezměrné množství kvítí. V srpnu je o něco sušší podnebí a kytičky jsou lehce poschlé.

Ale stejně, tato část trasy působí jako balzám na duši.

Zelené jezero značí konec idylky.

Začíná poslední část. Tedy úmorné a kamenité stoupání na Kanjavec!

 

Nicméně, cesta je dobře značená. Turisté zde doslova nejsou a my jsme pěkných pár minut na vrcholu úplně sami. Nestěžujeme si. Výhled je super. Nálada ještě lepší. Je tady fajn.

Sestup dolů byla kapitola sama pro sebe. Původně jsme chtěli jít o pár kilometrů delší okruh, ale čas běžel rychle a síly ubývaly ještě rychleji.

Díky tomuto rozhodnutí jsme narazili na český, trochu bezradný pár. Naši krajané se trošičku ztratili a něměli by šanci dojít ke svému autu za světla. Jelikož neměli ani čelovky, tak by vzhledem k technickému terénu šlo o zdraví. Nabídli jsme tedy, ať jdou kratší cestou s námi a následně je dovezeme k jejich vozidlu. Nabídku s úlevou přijali a nám přibyla na cestu dolů společnost. Jak je někdy ten svět malý…

Jinak, celá trasa je skutečně náročná. Nastoupá se cca 2 000 nadmořských metrů, velmi technickým terénem. I sestup bolí. Ale přežili jsme. Únavu si sice budeme nějakou dobu pamatovat, ale rozhodně jsme byli za vydané úsilí bohatě odměněni.

Den 5

Jdeme do finále. Na závěrečný den jsme si nachystali docela odpočinkovou etapu. Ovšem nikoliv nezáživnou.

Sic jedeme z Bledu na Kovinarskou chatu v Krmi a zase zpět stejnou cestou, nudit se nebudeme.
TRASA ZDE

Většina trasy vede podél průzračné řeky Radovna a je nač koukat.

Případně se lze i smočit v jezeru Kreda. Jež si o koupel vyloženě koledovalo.

My ovšem poctivě šlapali do mírného stoupání, což je charakteristické pro celou cestu na chatu.

Nejdřív jsme si naplnili bachory výbornou místní polévkou, jejíž název si žel nepamatuji.

No a následně jsme nakrmili oči parádním výhledem na hory. Cesta od chaty o kousek dál vede k parkovištiě, kde se nalézá také studánka s pitnou vodou. Ta přišla k duhu.

 

No a to už zbývalo absolvovat nekonečný, ale o to příjemnější sjezd zpět do Bledu a pomalu se loučit se Slovinskem a Triglavským NP.

Očekávání jsem měl vysoká a byla beze zbytku vyplněna!