Sólojízda Bílými Karpatami, doslova

Sólojízda Bílými Karpatami, doslova

V polovině března jsem se rozhodl pro podstoupení očistné kúry, v podobě víkendového sólo treku napříč opomíjenými Bílými Karpatami. Předpověď počasí vypadala ještě v průběhu týdne nadějně, avšak nakonec se nepodařilo dojednat ideální povětrnostní podmínky… Leč platí ono otřepané: “Není špatného počasí, pouze špatného oblečení.”

Pěší pouť měla býti započata v obci Bojkovice. Rychlíkem jsem dojel do Uherského Hradiště. Nevím proč, ale v Hradišti jsem očekával moderní vlakové nádraží. Nicméně zde na cestující čeká malebná stanice až venkovského rázu.

Následně jsem pokračoval lokálkou do Bojkovic. 

 

Na sobotu můj bojový plán připravil 26 a kousek kilometrů, převážně stoupavého rázu

 

Hned po pár krocích bojkovickými ulicemi mi samolepka ujasnila situaci v tom, který fotbalový klub je podporán místními obyvateli.

 

V případě, že by člověk měl zájem o prožití bujaré sobotní noci v heslu “sex, drogy a rock n roll”, tak Bojkovice jsou jasná volba.

 

Místní zámek je dobře strážen poctivou bránou a pevným zámkem. Na oplocení žel finance nejspíš nezbyly, respektive určitě. 

Zámek ovšem pojal pojmenování Nový Světlov, což vzhledem k barvě dává smysl. A je skutečně moc pěkný. Navíc se lze přímo v útrobách zámku ubytovat a využít velmi útulné komnaty. Nicméně, Bojkovice se mohou cítit trochu odstrčeně.

 

Opodál se poprvé nabídla ochutnávka slíbených výhledů. Střídmých, ale příjemných. Nekonvenčních, ale obyčejných.

 

Hned po pár kilometrech nastala menší krize. Omylem jsem zacílil na špatnou pěší trasu a pochod si zbytečně natahoval. Řešení problému vyvstanulo celkem jednoduché. “Slanit” se dolů za asistance relativně prudkého svahu.

 

Důkaz jistého abnormálního pohybu na zákrese mé mapy. Není zelená jako zelená…

 

Přežil jsem a to už mojí cestu začal obohacovat deštík spojený s notně protivným ledovým protivětříkem. 

Pohled na pěkný  komnický fotbalový plácek mě ovšem zvedl náladu. Pohledu na fotbalový pažit se vyrovná máloco.

 

Jakožto člověk využívající brýle, tak řadím mrholení či deštík či déšť či slejvák či monzun mezi své největší a nejodpornější nepřátele. Oslepuje mě.

 

Kulturní život v Komni se zdá být během březnových dnů né zrovna pestrý. To bych ovšem zaregistroval i bez brýlí.

 

Chaloupka, tedy sýpka. Rozhodně ne ledajaká. Sám samotinký učitel národa J. A. Komenský právě zde mohl spatřit poprvé světlo světa. Ono totiž to, kde se malý Janek narodil je záhadou. Oficiálně se uvádí jako rodiště “jihovýchodní Morava”, prostor pro spekulace je tedy poměrně velký.

V Komni ovšem mají jasno. Janek se zrodil zde.

 

Nohy mne vedly dále na Mikulčin vrch. Nedalo se svítit a část úseku jsem musel zdolat po asfaltu. Jednalo se o neslastný až kyselý zážitek, kdy mi vítr a déšť vytvářely poměrně nepříjemnou společnost. Ale to je život.

 

Dokonce i jeden řidič zastavil a otázal se, zdali nechci svézt kousek autem. S díky jsem odmítl, mise by nebyla kompletně splněna, pokud bych si vypomohl jakýmkoliv dopravním prostředkem.

Zde jsem krátce svého rozhodnutí zalitoval, myslel jsem si, že během chvíle zemřu. Vydechnout právě zde naposledy by ovšem bylo symbolické a vlastně mě ta myšlenka pobavila. Představa, jak ležím na zemi zkoucen jako kdybych byl lazar svázaný do kozolce, studený jako vítr, s pootevřenými ústy, ale statečným výrazem ve tváři. Zemřel bych skoro jako horolezec, byť na rovině a v nízké nadmořské výšce a za relativně vysoké teploty.

 

Ale můj život pokračoval dál.

O pád kilometrů dále se mi naskytla zajímavá obchodní příležitost, jenž jsem nevyužil. Pokud tedy někdo urgentně shání televizi, tak jedna je k dispozici nedaleko Mikulčina vrchu.

 

Horská chata Jana na první pohled nabízela ideální místo pro krátký odpočinek.

 

Realita mě nepříjemně zaskočila.

 

To už vidím Škrátovou. Zásadní moment z mnoha důvodů. Vstupuji do těch pravých Bohem zapomenutých Bílých Karpat a navíc ustává déšt! 

 

Co dodat. Jestli svět nekončí někde tady, tak nevim.

 

Nič. Jedna z nejhezčích pasáží trasy je za mnou a již se řinu k Velkému Lopeníku.

 

Musím vystoupat do výšky 911 nadmořských metrů. Na vrchu kopce se nalézá i rozhledna, jež je vidět v dáli.

 

S nastoupanými nadmořskými metry se postupně začal zjevovat sníh až jsem dopajdal do regulérních závějí. 

Jak vidět na hraničním kameni, tak jsem dosáhl hranice s našimi slovenskými bratry.

 

 

Rozhledny dosaženo. Avšak na pár vteřin mě zamrazilo na hřbetu. Naštěstí se brána ukázala býti odemčenou.

 

Oblaka se rozestoupila. Na Velký Lopeník se mi podařilo dorazit v pravou chvíli.

Zde se mi naskýtá výhled na nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Velkou Javořinu. Tam zamířím až zítra. 

 

Malá Fatra.

 

Absolutně zasloužená svačinka typicky česko-turistického rázu. Chutnalo.

Dodám, že na vrcholu jsou také kadiboudy, lavičky, altánek, ohniště. Skoro ideální místo na letní čundr a spaní pod širákem. Navíc dole ani moc nefouká, protože rozhledna a vrcholek je částečně obklopen lesem.

 

Klesání k samotě Staré Díly je značně prudké a cesta nahoru z této strany musí být slušný porod.

Během pár kilometrů člověk sklesá až na kótu ukazující 400 metrů. Teplota se zvedla, slunce rozsvítilo, potůček proudil. Tak jsem si chvilinku oddechnul. Nešlo jinak.

 

Potůček se nedalo jinak než přeskočit, v mém případě částečně přebrodit, nikoliv úplně suchou nohou.

Oblečen trochu jako hovado, nicméně plně funkčně. Ať už foukalo, pršelo, tak můj voděodolný kostým neměl problém. Jen vizuální.

 

V dáli se opět tyčí vysílač bdící na vrcholu Velké Javořiny.

 

Sobota se chýlí ke konci. Květná je rozložena před mým zrakem. Cítím nohy. Nejen smrad, ale i bolest.

ÁÁÁÁ srnky, jedna z moha se potulujích v těchto hustých lesích.

 

Můj “hotel”. Cenovka 200 Kč na noc nemohla nasměřovat mé kroky jinam než sem.

V noci bolo rušno a veselo, když se značně ožratí slovenští chalani vraceli z pitky.

 

To už je neděle ráno. Snídaně šampiónů.

Zvýšená nedělní plynatost nebyl problém. Za celý víkend jsem po lesích na moc turisťáků nenarazil.

 

Časně z rána zahajuji výstup na Velkou Javořinu. 

Moje putování má skončit ve Velké nad Veličkou, kde opět naskočím na vlak, tentokrát směr Veselí nad Moravou a následně Brno.

 

Ačkoliv tento snímek není dostatečně ilustrativní, tak stoupání je od samého počátku značně prudkého rázu. Člověk se probere z ranní letargie raz dva. A potí se jako sele.

 

Místní borec.

Ve chvíli, kdy kolem mě proběhl, tak jsem si sundal rukavice, abych ukázal, že jsem taky tvrďák.

 

Následně jsem ovšem nasadil návleky. To aby mi sníh nepadal do bot a nestudil. “Chlapské”, ale účelné. Samotné navlečení návleků semi vydařilo z padesáti procent. Levá noha úplně neklapla podle představ.

 

Cesta na Javorník nenabízí žádné výhledy, pouze strmé stoupání a krásné šumějící ticho lesa. Kromě běžce otužilce jsem ani nenarazil na žádného dalšího turisťáka. Absolutní soukromí.

Těsně pod samotným vrcholem se nalézá Holubyho turistická chata s lanovkou. Sníh na lyžování již neobohacoval sjezdovku a chata se zdála být tak trochu osiřelá. Uvažoval jsem i o tom, že bych se na chatě ubytoval, avšak žádný z mých mnoha telefonátů během týdne nikdo nevyslyšel.

Proč Holubyho? Krátce před založením základního kamene roku 1924 zemřel v nedalekém Pezinku Jozef Ľudovít Holuby, protestantský kazatel, botanik, národopisec a zastánce československé vzájemnosti, působící v bělokarpatské oblasti. Tehdejší předseda odboru KČST v Uherském Brodě a Holubyho přítel, navrhl na jeho počest po něm pojmenovat budovanou chatu. A tak se stalo.

 

Výhled z vrcholu ve výšce 970 metrů nad mořem je za dobré viditelnosti určitě zajímavý. Mě ovšem opět dostihla oblačnost a déšť mi opět započal býti blízkým společníkem.

 

Následoval delší úsek po červené turistické trase. Ta je pojmenována jako “Cesta hrdinů Slovenského národního obrození”. Což připomíná oběti ozbrojeného povstání protifašistických sil… Do odboje se zapojilo i na 2 000 Čechů.

Mé oko si prohlíželo mnohé památníky hrdinů padlých za druhé světové války.

 

A zase nastalo brodění sněhem.

 

Pomníček nalézající se na místním šibeničním vrchu. Přesnější statistika o počtu zde potrestaných recividistů není k dispozici.

 

Přechod lehce nabahněým úsekem, kde se hned dvakrát, zdůrazňuji, dvakrát seznámilo moje tělo s místní půdou.

 

Průchod hájem. Pokud vezmu v potaz, že právě často poslání někoho do háje je míněno jako urážka či trest, tak mně se zde líbilo fest.

 

To už ovšem přicházím do Javorníku. Definitivně opuštím kulisy lesa a dokráčím již “plnou civilizací” na vlakovou zastávku. Je konec.

 

 

 

Na samotný závěr si nemohu jinak než dopřát jedno rychlé pivko, doslova rychlé, protože vlak nečeká…

Asi by se operace hodila zakončit moudrým a pestrobarevným slovním hodnocením. Proto se rozepíšu: “Bylo to super”.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *