• Menu
  • Menu

Odveta se Slavkovským štítem [Vysoké Tatry]

,,Dluhy z karet jsou svatý dluhy a ty se musí platit.” Ehm, přesně tuto větu vyřčenou jistým feltkurátem Katzem jsem nosil v hlavě již delší dobu. S jedním rozdílem, kdy já nemám dluhy z karet, ale vůči vrchům nedobytým či dobytým s újmou na cti. Mezi tyto vrcholy patří Slavkovský štít či Nevado del Tolima.

Fakticky, vrchol Slavkováku jsme s mladším bratrem již zdolali léta páně 2015. Nicméně, výhled nebyl zrovna exceletní. A díky naším mrzkým zkušenostem s chozením po horách jsme trpěli na těle (nedostatek vody a jídla), ale i na duchu (nulový výhled). Útrapy výpravy jsou zaznamenány ZDE.

Rok se s rokem sešel, ve Vysokých Tatrách (a nejen tam) zuřilo skvělé a stabilní počasí. Tento jev ve mně vyvolal touhu po “pomstě”. S bratrem jsme na rychlo zpunktovali expedici s bojovým označením “vyhledej a znič”. Tedy, přesun do Tater, výstup na Slavkovák, přesun na chatu, výstup na Rysy a ústup do vlasti.

V neděli večer jsme se vlakem dopravili do Popradu, následně přejeli do Starého Smokovce, kde jsme se úspěšně ubytovali. Mimochodem, do penzionu, kam pravidelně zajíždí jedna skupina z Poličky. Jak jsme se dozvěděli od hovorné paní na recepci.

Pondělního rána jsme vyrazili po šesté hodině směr Slavkovský štít. Opět tedy ze Starého Smokovce, přesně jako tehdejšího kritického dne. Tentokrát jsme se nechtěli vracet hned do Smokovce, ale měli jsme v plánu pokračovat po magistrále až k Popradskému plesu, na chatu. TRASA ZDE

Co se týše proviantu, tak jsme situaci nepodcenili ani trošičku. A ohledně vybavení… Tak můj bratr postupně zjistil, že si zapomněl termo tílko, že nemá bundu a v Popradu, o den dříve, jsme sháněli prodejnu, kde půjde zakoupit vteřinové lepidlo. Jeho “speciální vysokohorská obuv”, rozuměj tenisky, se totiž nacházely v poločase rozpadu. Odlepoval se kousek podrážky. Nicméně, technické potíže jsme zdárně vyřešili. A mohlo se jít do akce.

Již od prvních metrů bylo jasné, že držíme v rukou mnohem lepší karty než posledně. Pro porovnání přikládám obrázek z výhledu na Slavkovskou dolinu tehdy a dnes.

Kromě dostatku vody jsme se oba pyšnili také výrazně lepší kondici oproti minulému výstupu. Tentokrát výšlap odsejpal, nikde jsme se neztráceli a za necelé tři hodiny jsme úspěšně a bezbolestně dosáhli vrcholu.

 

Přestože jsme dorazili relativně pozdě, tak na vrcholu dřepěl jediný člověk a bezmála 30 minut jsme měli Slavkovák téměř pro sebe. Postupně se následně začali trousit další sportovci. A také jeden “kamzík”, ten přiskákal z jiné strany než všichni ostatní, od Gerlachu. Upřesním, nejednalo se o kamzíka, ale jednoho slovenského borce, který si dopřával zdolávání štítů k snídani před odpolední pracovní směnou (jak pronesl). Tento borec měl na zádech lano a drobný batoh s lahví vody. Nedalo mi to a tohoto jedince jsem musel trochu zpovídat. Načež jsem se dozvěděl, že postupně zdolává všechny vrcholy štítů, že na většinu z nich vede cesta, kdy rady čerpá z webu goat.cz. Zmiňoval, že občas je to trošku ošemetné, občas potřebuje lano, ale cestu na vrchol a dolů vždy zvládne.

Uznale jsme s bráchou pokyvovali hlavami. Avšak vzájemnými pohledy jsme se shodli, že tento nekonveční přístup necháme borcům jiného ražení. No a jinak na Slavkováku skutečně platí, že výstup není nějak extra zajímavý, ale vrchol, ten je prostě senzační.

Jak nám výstup utekl rychle a vlastně přišel i nějaký rychlý, tak sestup se proměnil v nekonečné mortirium. A nebylo o moc kratší než cesta na horu.

Objevila se i drobná oblačnost, ale ta se v průběhu dne rozplynula jako ta pověstná pára nad hrncem.

To už jsme pochodovali na Tatranské magistrále, za horkého a slunečného dne. Logicky, naše těla trpěla zvýšenou žíznivostí a jakmile se objevilo Velické pleso se Slezským domem, tak naše touha po chlazeném nápoji fungovala jako skvělý hnací motor.

Naházeli jsme do sebe kofolu, doplnili vodu a zdárně pokračovali po magistrále dále.

Až jsme dokráčeli k Batizovskému plesu. Čas pokročil, to mělo jednu výhodu. Nikde nikdo. Klid a mír. Nádhera.

Naší symbiózu s klidným okolím narušila pouze zoufalá polská turistka, jež měla před sebou sestup na vlak a již se obávala, že se tato operace nemusí podařit za světla. Paní jsme na mobilu vyhledali nejkratší trasu a o něco klidnější se vydala na sestup. Ještě stihla prohodit, že my ale k Popradskému plesu určitě dojdeme za tmy. Na čež jsme přikyvovali, ale od plesa jsme neměli v plánu jen tak odcházet.

Nutno podotknout, že naše pondělní putování mohlo jen těžko vyvrcholit spektakulárněji. Západ slunce jsme měli před sebou jako na talíři.

A když jsme mysleli, že už nemůžeme vidět lepší vizuály, tak jsme dorazili nad Popradské pleso. Více slov netřeba.

Každopádně, naše oči bylo snadné uspokojit. Nicméně, naše žaludky bylo nutné ukojit. Taktéž drobnou únavu v nohou.  Čas letěl neúprosně a museli jsme zahájit sestup k chatě, kde jsme se chystali složit hlavy.

Chatu má člověk co by kamenem dohodil, avšak jedná se o téměř hodinu dlouhý a velmi klikatý sestup.

V chatě jsme se úspěšně usídlili, avšak zjistili jsme, že každý budeme obývat jiný pokoj (turistické pokoje s dalšími XY lidmi). Já se dokonce mírně zaradoval. Vím, že můj velevážený bratr dokáže v noci plodit zvuky, jenž spánku pro jeho okolí moc nenahrávají (rozuměj, že chrápe). Po drobných peripetiích s klíči a jedné emoční explozi, jsme dorazili také na večeři, kde je bufík za rozumné ceny. Tak jsme se nacvakli, já ještě vypil dvě kofoly, což mi zajistilo problémy s usínáním.

V rámci ceny za ubytování má člověk také nárok na snídani. My měli v plánu vyrážet kolem 5h ráno směr Rysy, což je samozřejmě relativně brzo. Nicméně,  pro tyto případy je možné si místo snídaně požádat o balíček se svačinou na další den. Příjemné.

Úterý slibovalo taktéž krásné počasí. Trasa byla značně kratší. Měli jsme v plánu výstup na zmíněné Rysy a přesun na vlak ke Štrbskému plesu. Přestože jsme si pospali, tak výstup jsme měli skoro celý sami pro sebe.

Předbíhali jsme pouze skupinu polských turistů a jednoho pána v důchodovém věku, jež pracoval na výstupu za doprovodu dvou mladých jedinců. Vlastně se jednalo o celkem dojemný okamžik. Chlapík vypadal, že sotva dojde na záchod, ale výstup na Rysy si prostě chtěl ještě dopřát, možná to byla pro něj poslední šance, jak si užít takhle spektakulární Tatry? Kolikrát asi musel nahoru na Rysy vyjít za svůj život?

Každopádně, výstup na Rysy jsme si vyloženě užili. Nikde ani živáčka, horský klid, příjemné klima. Nicméně, na samotném vrcholu Rysy se již vyhřívala značná skupina lidí. Ano, všichni hovořili polsky. Celkově, Tatry jsou našimi polskými sousedy doslova okupovány.

Nicméně, i přesto se jednalo o další velkolepou podívanou.

Cestou dolů mě začala chytat potřeba, keře žádné, tak jsem ke svému štěstí doběhl k nedaleké legendární kadiboudě s výhledem velmi příjemným. Jak už to bývá, kadiboudy zapáchají, tak jsem vysypal náklad, dlouze se nezdržoval a “horké křeslo” záhy opustil.

A nastalo klesání. To nás již moc nebavilo, z mnoha důvodů:

– obecně, preferujeme vrchy dobývat než “opouštět”
– člověk už má cíl “vyřízený”, tedy to nejlepší za sebou
– Rysy jsou nejpopulárnější štít ve Vysokých Tatrách, je úžasný, výstup k chatě je docela snadný a v chatě lze zakoupit občerstvení, z toho vyplývá, že během sezóny míří na vrchol až 2 000 lidí za den, což je strašná masa. Zde tedy platí dvojnásob, že na Rysy se musí časně z rána

Ale v zásadě se té návštěvnosti nelze divit. A pro ty ostatní, Tatry jsou dost rozhlehlé, na žádném veřejně dostupném štítu člověk zřejmě nebude úplně sám (pokud tam nedorazí brzo ráno či večer), ale davům se vyhnout lze. Ale Rysy jsou extrém.

To jsme již dorazili k Štrbskému plesu, kde nás čekal vlak a postupný návrat do vlasti.

Ještě jsme poklábosili s jedním slovenským horalem, veteránem. Ten vyprávěl, že zažil jasný výhled na Rysech až na desátý pokus. Na jednu stranu, obdivuhodná vytrvalost. Na stranu druhou, proč se safra párkrát nepodíval na předpověď počasí a akci si lépe nenaplánoval? Byť uznávám, že za jeho mladších let byla zřejmě předpověď o něco méně přesná?…

Každopádně. Jednalo se sice o dva pouhé dny strávené ve Vysokých Tatrách. Nicméně, díky své intenzivě, krásnému počasí, množství komických “mikrosituací” jsme toho prožili více než dost. No a už teď si brousíme zuby na další výpravy!

Odpovědět