Lidé mají různé životní sny. Založit rodinu, navštívit Eiffelovu věž, vyhrát ve Sportce, jezdit v Mercedesu… I já patřím do této skupiny jedinců, majíc několik hůře či snadněji splnitelných cílů. Jedním z nich bylo vidět hrát Příbram na Spartě. Moje tužba zesílila po tom, co na trenérskou lavici zasedla legenda největší, známý expert Pepík Csaplár, na hrotu běhá MMA fighter Míra Slepička, levou lajnu piluje skoro čtyřicátník Ruda Skácel a na pravo zlobí Honza Rezek. Když Příbram jedné prosluněné srpnové neděla zavítala na Letnou, tak nebylo co řešit…
Svátek fotbalu. Vědom si velikosti utkání a dne, rozhodl jsem se na trochu rituální procházku po Královské cestě. Právě tudy projížděli budoucí králové na svoji korunovaci. Chápeme se. S rozdílem, že mě nevítal žádný průvod ani speciální výzdoba.
Královská trasa začíná u Prašné brány. Prašná proto, že se v ní skladoval i střelný prach.
Hnedle u brány dováděl chlapík, náramně mi připomínající poručíka Dana. Po bližším zkoumání jsem shodu nakonec zamítl.
Ještě mě zaujala jedna drobnost nacházející se přímo u Prašné brány. Salón Blanky Matragi. Známá módní návrhářka, avšak až doteď jsem pochyboval, jestli existuje. Nikdy jsem nenarazil na žádný její butik, až konečně dnes!
kKrásná Královská cesta má i drobné vady na kráse…
Jinak se jedná o pohádku.
Cestou jsem zaznamenal několik žebráků. Jasným trendem je mít po ruce psa, zaručeně fungující strategie.
Královská cesta je také obohacena o několik méně pochopitených prvků. Onenhle Thajský masážní salón je sice relativně nenápadný, ostatní jsou již značně okázalejšího rázu. Napočítal jsem snad 5 takových podniků.
Natěšení turisté chystající se obdivovat Orloj mají peška. Tedy štěstí, že je Orloj alespoň velmi reprezentativně zakryt.
Avšak celkově krása střídá nádheru.
Trdelník. Dobrých dvacet těchto obchůdků lemuje celou pouť. Smutné. Pamlsek od někudsi odkamsi dost násilně prezentován jako česká klasika. Brrrr.
Další důkaz toho, že psi u žebráků jedou. Také mě zaujala značně přeplněná popelnice s odpadky na pozadí. Jev několikrát se opakujíc. A já se ptám…
..Chudáci Atlasové. Nejenže musejí nést břímě v podobě svého prokletí a držet základy nebeské brány, pro jistou jistotu jim ještě “oplotíme tvář”.
To už se blížíme ke Karlovu mostu, kdy si naproti jedoucí sanitka velmi trpělivě razí cestu skrz dav.
A zase paráda.
Trochu symbolika. Na pozádí Kramářova vila, v které by měl pobývat náš premiér Andrejka, která nežvaní, ale maká. A bojuje proti korupci ze všech sil.
Ideální možnost pro šiření kožních nemocí. Dotkni se mě a budeš mít štěstí na celý život… Sdílej.
Jen tak pro radost. Občas totiž není špatné se otočit. Nejen v čase, ale i prostoru. Logicky člověk vidí věci, jenž cestou kupředu nemohl zahlédnout nebo na ně nahlíží z jiného nepoznaného úhlu.
To už zase hledím vpřed a směřuji na Malostranské náměstí.
Avšak i na Královské cestě ještě lze zahlédnout klasické české bistro, byť trochu schované. Legendární Bruncvík.
U tohoto žebráka si nejsem jist. Turista, jenž nemá cash nebo postarší student s podobným problémem či skutečně člověk, jenž je chodícím příkladem toho, že má všechny své věci smotané v jednom “uzlíku”?
A Malostranské náměstí osobně. Rádoby hidden jam.
Ulice velvyslanectvím mnoha zemí zaslíbená aneb Nerudova ulice. Jsme k hradu blíže a blíže. Ačkoliv k hradu lze vystoupat i po zámeckých schodech, s nimiž je spojena krásná legenda.
Avšak nemíříme na hrad, ale do hospody U Magistra Kellyho.
Na Příbram přeci nepůjdu s prázdným žaludkem. Ačkoliv jinak člověk konzumující maso spíše méně než více, tak koleno je moje Achillova pata, respektive Achillovy kůlky.
Jako lusknutím prstu se přesouváme na Letnou. Hodina H dozrála.
Na Příbram jsem nebyl zvědav sám. Dorazilo i dalších téměř dvanáct tisíc zvědavců.
Pepík před zápasem vyhlašoval, že Příbram bude hrát svoji hru a že chce tři body. Mužstvo dirigoval vehementně již od první minuty.
Nicméně často vysmívaný expert věděl co dělá. Příbram vede. Prosazuje se kdo jiný než Míra Slepička. Borec co před lety ukončil kariéru. Uzrál v něm sen stát se slavným MMA fighterem. Nicméně, když bylo u Litavky nejhůř (sestup do druhé ligy), tak se nechal přemluvit k návratu no a teď se prosadil na Letné.
Míra nastoupil tak agresivně, že již ve 20. minutě vypadal zrale na kapačky. V 35. minutě si pak chvíli na trávníku i poseděl a do druhého poločasu již nevyběhl…
Nicméně Pepík nějakým způsobem zaklel příbramskou branku a Sparta ze svých 34 střel na branku skórovala pouze dvakrát.
Za což v závěru zaplatila, kdy Pepíka žolík z lavičky pravil skóre na konečných 2:2.
Pepík chtěl body tři, ale tuším, že nakonec i ten jeden chutnal. Příbram, mužstvo ztroskotanců, co obralo Spartu skládající se z drahých zahraničních plejerů. Snad naposledy.
K dokonalému zážitku chybělo snad už jen potkat Jardu Starku. Vlastníka Příbrami, borce jak vytřiženého z amerických gangsterek. To asi ale budu muset zajet do epicentra příbramského fotbalu, na legendární stadión U Litavky…
A mimochodem, ten Míra Slepička, co v průběhu poločasu na hřišti málem zhynul, tak utkání zhodnotil následujícím způsobem: ,,Jsem strašně rád, že jsem dal gól, ale bohužel jsme to nezvládli,” řekl Slepička novinářům. “No i když nezvládli… Bod je v deseti pro nás úspěch. Ale osobně si myslím, že kdybychom hráli v jedenácti a hráli naši hru, tak tady vyhrajeme. Tuhle Spartu můžeme porazit, o tom jsem přesvědčený. Tohle je pro mě prohra,” dodal.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.