Tatry, Slavkovský štít

 

Takhle jednou bloudím po internetu a shodou okolností se doklikám k článku popisujícímu výstup na Slavkovský štít v Tatrách. Pětihodinová nuda při výšlapu? Blbost. To se musí vyzkoušet.

 

Sobota

Plán tripu byl velmi jednoduchý. V sobotu ráno naskočíme na vlak směr Česká Třebová > Poprad. Důvěru dostal RegioJet. Svezení je fajn, ale téměř 40 minutová zpoždění nás nepotěšilo. V Popradu okamžitě následoval přesun lokálním vláčkem do Starého Smokovce.

Na zbytek dne nebyl naplánován žádný cíl, šetřili jsme síly na nedělní makačku. Našlo se pouze pár minut na prozkoumání vesničky a pohrození Slavkovskému štítu.

Před takovou túrou je nutno se pořádně posilnit. Já osobně tuto milou povinnost nepodcenil a pořádně se nabouchnul něčeho hrozně dobrýho, akorát si už nevpomenu, jak se to jmenovalo. Můj bratr ukázal své gurmánské vlohy a z pestré nabídky si k mému pobouření vybral nudlovou polévku a hranolky s tatarkou. Barbar.

Ubytování bylo zamluvené ve vile Dr. Szontagha. Za mne mohu doporučit. Pokoje pěkné, navíc s vanou. Určitě potěší i kulečníkový stůl, který je k mání zdarma.

 

Neděle

Probuzení do dne D nebylo úplně ideální. Všude mraky a šedo. Po opuštění vily a pohledu na Slavkovský štít nám bylo jasné, že potřebujeme zázrak. Přesněji, alespoň trochu rozehnat mraky.

Nic naplat. Bez fanfár se vyrazilo směr Slavkovský štít. Minuli jsme ceduli oznamující odhadovaný čas výšlapu 5:15h. My trasu zvládli pohodovou chůzi s množstvím přestávek lehce přes čtyři hodiny. Pro první kroky lze využít vláčku, ten vyveze línější turisty na Hrebienok. To jsem samozřejmě razantně zamítl.

Výšlap na Slavkovský štít má jednu ohromnou nevýhodu. Nahoru vede jen a pouze jedna cesta. Já osobně živočišně nerad chodím dvakrát stejnými místy. V tomto případě bylo nutno udělat výjimku. Pro minimální zpestření trasy jsme vyrazili ze Starého Smokovce po zelené právě na zmíněný Hrebienok. Druhou možností je jít ze Smokovce hned po modré až k vrcholu.

Začátek výšlapu byl poměrně příjemný. Jedna věc nás ovšem čím dál více znepokojovala, nadměrná oblačnost. První kilometry není nic moc k vidění. Skutečná paráda začíná na Slavkovské vyhlídce. Žel, i zde si s námi mraky laškovaly. Nicméně i tak byl výhled do údolí, kudy proudila řeka skvělý. Na vyhlídce jsme se trochu zdrželi, a to se vyplatilo. Foukl totiž vítr a na pár okamžiků naznačil, jaká paráda je k vidění za lepší viditelnosti. Vrchol Lomnického štítu k vidění nebyl, ale to až tolik nevadilo.

Při výšlapu je poměrně dobré sledovat značení, pochopitelně. Také díky slušné mlze jsme podvakráte sešli z cesty a museli se vracet. Vše ovšem vždy dobře dopadlo. Neustále se šlape po kamenech. Kvalitní obuv je naprosto nezbytná, jinak si člověk poměrně snadno urazí palce.

Cesta na štít byla místy značně únavná, když ovšem fouklo a na okamžik mraky “nedělaly drahoty”, tak se pochodovalo mnohem lépe.

Přiznám se, že jsem trochu podcenil proviant. Pití nám rychle ubývalo a muselo se šetřit. Za toto pochybení mne mladší bratr zodpovědně počastoval velmi kreativními negativními přívlastky, což jsem v dané situaci chápal. Cestou samozřejmě není žádný bufík a nabrat vodu nelze ani z přírodních zdrojů. Výšlap probíhal v květnu, takže nebylo úplně nejtepleji, místy jsme procházeli také sněhem. Velkou výhodou né příliš ideálního počasí bylo, že jsme za celou cestu potkali snad jen 4 další dobrodruhy, kteří si to již štrádovali dolů. Málem bych zapomněl na několik kamzíků, ale s nimi nebyla žádná rozumná řeč.

Výšlap je skutečně docela dlouhý a psychicky náročný. Několikrát jsme mysleli, že vrchol je již na dostřel, ale nebyl. Popsat zklamání při zjištění, že se ještě musí o kus výš není slušnými slovy dost dobře možné.

Nicméně dobrá věc se podařila a vrcholu bylo dosáhnuto. Výhled byl vskutku nepopsatelný. Posuďte sami.

 

Co naplat, každému počasí nemůže vyjít úplně ideálně. Nám se na pár vteřin rozevřela nebesa a zahlédli jsme kousek Gerlachovského štítu. I přes nepřízeň počasí převládala spokojenost s výkonem. Je to úplně něco jiného než putování po českých kopcích. Trochu náročnější, nýbrž o fous zábavnější. S názorem, alá “5 hodin nudy” rozhodně nesouhlasím! To i přes to, že viditelnost byla úplně naprd. Každopádně já se bavil perfektně. Oblačnost měla drobnou výhodu, že jsme byli vděčni za každé čuchnutí viditelnosti. V Tatrách nejsem naposledy a příště budu mít na počasí o poznání větší štěstí, tedy doufám.

Sestup dolů mi přišel snad úmornější než výšlap nahoru a skoro jsem si vísknul radostí při dosažení Starého Smokovce. Následoval přesun vlakem do Popradu.

Sil již moc nezbývalo, proto následovala večeře a po krásném pohledu na Tatry směřovali naše kroky na hotel.

 

Pondělního rána jsme zvedly kotvy a vraceli se do České Třebové. Tak zase někdy, Tatry…