Lazaret s názvem Kampot

Na toto nenápadné městečko zacílilo Saurónovo oko s velikým očekáváním. Těšil jsem se na kambodžské město se vším všudy, tedy klidem, venkovskou atmosférou, solidním street foodem, příjemnou protékající řekou, atd.

Pro přesun ze Sihanokville jsem zvolil levnou, leč pochybnou mini busovou společnost. Stejné rozhodnutí učinila také skupina Francouzů. Francouzka si chtěla sednout za mnou dozadu, na zřejmě bezpečnější místo a nebo na mě chtěla něco zkusit. Každopádně se pokusila zapnout nanečisto bezpečností pás, fungoval, následně ho ovšem již nemohla rozdělat. Celkem měla štěstí ta holka nebo já? Stejně by to asi nevyšlo…

Cesta trvala cca 2 hodiny, občas to s námi pěkně zahupkalo. Francouzi po sobě velmi vyděšeně koukali. Závěr cesty zpestřil řidič, puštěním rádia, které hrozně zrnělo a bylo to úplně šílený. Cesta probíhala kolem klasických místních chatrčí, nechyběl dobytek na silnici i zvláštní, rozuměj šíleně nebezpečné předjíždějící manévry.

Kampot = velké plány. Postupně jsem chtěl poctít svojí návštěvou městečko Kep. Mimořádnou horu duchů, známější pod jménem Bokor Hill. Zde bylo na plánu zdolat pěkných pár výškových nadmořských metrů na kole. Ze Sihanokville jsem odjížděl s vodou v uchu, tedy nic jsem neslyšel, ale fyzicky jsem se cítil na výši.

Plánoval jsem také návštěvu farmy zabývající se pěstováním pepře, no prostě to bylo totálně nabitý program a vyčleněné čtyři dny měly jen tak tak pokrýt moje vytipované cíle.

Jednou z prvních věcí v Kampotu, které ovšem měly přijít na řadu bylo oholení mých vousků. Po více než třech týdnech bylo na čase. Za tuto cennou službu jsem rád zaplatil celý dollar. Večer přišlo na řadu vychutnání úžasného západu slunce, řekl bych nejlepšího, které mé oko za asijské dva měsíce pozřelo, ten úplně nejlepší se udál posledního dne. Řeka, most, hora, barvy všeho druhu, jen ty zk.rv..í mravenci a komáři okolo. Kolonáda nabízela kromě komárů také velmi pěkné restaurace a kavárničky úplně stvořené pro poctivý chill. Kampot na mne působil moc dobrým dojmem.

Každopádně při tomto blahém pohledu mne začínala trochu pobolévat hlava a rozhodl jsem se preventivně pořídit nějaká antibiotika. Sehnal jsem. Zkušená lékárnice mi vydala tři plata prášků (bez krabičky a návodu), ať užívám 3 dávky po dvou prášcích a pořídil jsem si i další zázračnou vodu do ucha, která mi měla navrátit sluch. Ty předcházející se minuly účinkem.

A tak jsem zalehl. Ráno bylo kruté, spíše totální delirium. Sic jsem neměl teploměr, ale moje tělo přepadla značně vysoká horečka, únava a nebylo mi úplně hej. Nicméně jídlo jsem samozřejmě neměl žádné, takže přes stav, kdy bych si v teple domova neměl chuť dojít ani pro čaj, bylo nutno jednat. Je krásné, jak při různých mezních situacích člověk vybičuje sám sebe ke zdánlivě nemožným výkonům. Pojedl jsem, pokoupil džusy, zeleninu, mini banánky a čokoládu a šlo se do hajan. Vše jsem prokládal Brufeny, jo a ty antibiotika jsem zmírnil na poloviční dávku.

Teď to zkrátim, takto se situace opakoval celé tři dny, kdy mi už vážně docházel morál. Na pokoji se nacházel zvláštní spolubydlící, který nemocný nebyl, leč pokoj absolutně neopouštěl ani nemluvil. Jednoho večera mi ovšem řekl, že vypadám dost nemožně a začal vyjmenovávat, co vše lze v Kambodži chytit, že to fakt není sranda. Já samozřejmě jako hrdina vyrazil do Asie bez cestovního pojištění. Moje přesvědčení, že se mi nic nemůže stát tentokrát nevyšlo.

Do toho všeho, další den na obědě si oválný Američan pouštěl video i se zvukem na plný kule – projev Donalda Trumpa, což mi ještě přitížilo.

Ten projev zněl jako děsnej patok, jednoduchý hesla – ochrana hranic, celkový zlepšení situace pro pracující Amíki, že Hillary na všechny sere, a že Trump miluje všechny Amíky a na každým mu ohromně záleží. Amík tomu všemu jen přikyvoval a spokojeně baštil.

Můj zdravotní stav se ovšem moc nelepšil. Hledat lékaře, s kterým by se člověk chtěl poradit není úplně jednoduché, dle mého hledání a pročítání recenzí bylo nutno dojet do hlavního města Phnom Penh, kde se nacházela poměrně drahá, leč Evropany oblíbená klinika i s ušním specialistou!

Nešlo jinak, Kampot musel být opuštěn. A téhož posledního kampotského večera sebral jsem zbytku sil a došel si opět prohlédnout onen zázračný západ slunce.

Brzkého rána jsem se probudil nejčilejší za posledních pár dní, že by antibiotika skutečně zafungovala? Asi ano! Opustil jsem svoji značně proleženou postel, kde jsem strávil o pěkných pár hodin více než bylo plánováno.

Nicméně bylo nutno vyjet vyřešit problém s uchem jednou provždy, směr Phnom Penh v této na kambodžské poměry luxusní dodávce! U prodeje lístku poposedával pěkně živeněj Američan. Chvíli jsme se bavili. Bydlí v Kampotu už pěkně dlouho, je zde oproti Vegas krásně levno a borec se živil online sázením. No nic, sedlo se do dodávky a jedeme…