Toho času jsem měl příležitost, respektive jsem se rozhodl strávit celých 45 dnů v kouzelném Hoi Anu. Velmi plodných 45 dnů. Hoi An je úžasné historické městečko s necelými 120 000 obyvateli, žádné podobné neexistuje.
Obrovskou devízou Hoi Anu je strategická poloha. Asi tři kilometry od centra se rozléhá krásná pláž či 30 minut lodí na ostrov, krásný venkov na dostřel, historie zde má zastoupení jak by smet, v podobě nedalekého My Son.
Kdo zatouží po ruchu velkoměsta, tak za celých 30 minut již může operovat v Da Nangu – moderním, rychlém, rostoucím městě.
Každopádně. Přemýšlel jsem, jak zesumírovat Hoi An a nakonec jsem vytvořil žebříček deseti bodů, které mne při pomyšlení na město napadly.
Do žádného bodu jsem nezahrnul Vietnamce jako takové. Za sebe musím říct, že lidé žijící ve Vietnamu jsou velmi fajn. Většinou vstřícní, milí, usměvaví, přátelští. Já mám osobně s Vietnamci jen ty nejlepší zkušenosti.
1. Káva
Vietnam patří mezi největší producenty kávy na světě. Dobré kávy. Já kávu obvykle nepiji ani trochu, jednou za čas espresso… Nicméně zde jsem naplno propadl kouzlu načernalého moku. Jelikož moje zkušenosti s kávou jsou slabé, tak moc nemám s čím srovnávat, ale poprvé v životě mi káva voněla a chutnala na takové ono usrknutí. Ladný šálek níže na obrázku pochází z Mia Coffee. (jmenovitá podobnost s brněnským podnikem Mia, leč jiného ražení).
Mia se stala jakýmsi mým spotem. Baristky si mě rychle zapamatovaly, což je pohodlné. Obvykle jsem vstoupil do kavárny, mrkl na slečnu a šel směrem nahoru na balkón. Holky přesně věděly, že chci brown vietnamese coffee. Takhle jsme spolu fungovali.
Dalším oblíbeným místem byla Cocobana, což je spíše tea room. Nicméně i zde lze zakoupit kávu. Popíjel jsem vietnamskou, jak jinak, v kombinaci s kokosovou vodou. Obě tekutiny se slijí dohromady, promíchají a je to. Taktéž je k ochutnání pravá domácí čokoláda. Specifikem je možnost objednání lavoru, vyzutí bot a absolutního relaxu. (jak je lehce vidět na druhé fotografii)
Kavárna lokalitou mi nejbližší byla Dingo Deli. Na fotce je k prohlédnutí taková hodně vietnamská verze kávy, zejména sklenička je typická pro vietnamské kavárny. To bílé je smetana a ten koláč je apple pie.
A jeden překapávaný uličník z místního řetězce zvaného Hoi An Roastery. V samotném Hoi Anu je několik kaváren stejného ražení, pouze s jiným názvem a drobně rozdílným interiérem. Nicméně kvalita i cena je stejně vysoká.
2. Old town
Old town = Hoi An. Právě tradičně žluté domy jsou srdcem a devízou města. Architektura je ovlivněna, a to viditelně, několika zeměmi. Dobyvateli z Číny a Japonska či kolonizátory z Francie. Hoi An byl přibližně v 18. století také nejdůležitějším přístavištěm v JV Asii. Až na startu 19. století již Francouzi uplatňovali svůj obchodní vliv a Hoi An se stal pro jejich obchodní zájmy svou velikostí nedostačující. Díky čemuž se zachovala krása Starého města až do dnešních dnů.
Jedním z nefotogeničtějších míst je Japanese bridge. Popravdě jsem od mostu čekal, že bude trochu větší. Most se nejmenuje Japonský náhodou, již v dobách dávných ve městě sídlila silná japonská komunita. Aby toho nebylo málo, tak most spojoval japonskou čtvrť s čínskou.
V útrobách mostu se nachází malý chrám, v němž je usazen bůh Tran Vo Bac De. Ten vládne počasí, avšak nevím, jaké měl spolu s měšťany problémy… Hoi An je s železnou pravidelností každoročně postižen nepříjemnými záplavami.
Hoi Anské úzké uličky jsou také ozdobou. Nicméně to by v tom byl čert, aby zde neprojela motorka. Pracovní název – Žlutý Jeruzalém.
Dalším charakteristickým jevem jsou lampióny. Díky nim se každý večer zaplňují ulice nekonečnou romantikou, a taktéž hordami fotografů, snažících se zachytit tu nekonečnou krásu.
3. Hoi An a záplavy
Hoi An-ští sic mají ve svých řadách boha počasí, přesto v některých případech spolupráce pokulhává. Osobně jsem okusil drobné vylití řeky z koryta. Domácí berou záplavy s nadhledem, prostě to patří k životu.
Hoi An se tak mění na “Asijské Benátky”, chybí jen ty gondoliéry.
4. Krejčí, ševci, optici
Dalším objektem zájmu mnoha návštěvníků Hoi Anu jsou právě zmíněné profese. Tisíce lidí zajíždí právě sem proto, aby si nechali ušít oblek, šaty, kabáty, košile, boty či ručně vyrobit nejrůznější tašky, pěněženky, a tak dále, a tak dále…
Po drobné analýze jsem se rozhodl nechat si ušít boty v místě zvaném Tu-Chi. S volbou jsem zpětně spokojen. Je jasné, že nejsou vytvořeny boty na dlouhé pochody, ale na parádu. Jedná se o zajímavý proces. Lze si nechat vyrobit boty dle vystavených kusů v obchodu nebo představit vlastní model. Já si vybral jedny boty z netu, akorát jsem si navymýšlel drobné úpravy – jako jinou podrážku, jinou špičku, jinou barvu kůže a pár detailů.
Druhého dne jsou boty připraveny k vyzkoušení a doladění drobných nedostatků. Foto právě z dílny, kde moje boty vznikly. Cena $70. Lze i levněji, nicméně moje boty nebyly z jednoduchých, díky velikosti spolknuly také fůru materiálu.
Optika, která dostala moji důvěru je právě here. V obchodě je vystaveno nemálo krásných obrouček. Nutno podotknout, že se jedná o kopie slavných a luxusních značek. Lze se rozhodnout, zda-li si člověk nechá vyrobit i sklíčka nebo vezme za dost pouze obroučky. Já se rozhodl pro brýle se sklíčky. Na přístroji tedy přeměřili moje současné brýle a osobně jsme doladili pár detailů. Cena = $45
5. Americko-vietnamská válka
Nebudu zde polemizovat nad příčinami, průběhem a důsledku války. Avšak v Hoi Anu jsem měl čas trochu zabřehnout do těchto vod. Právě v oné kavárně si zakoupit velmi kvalitní knihu nazvanou Perfect Spy – jedná se o autobiografické dílo veitnamského komunistického špiona, který po celou dobu pracoval pro nejrůznější americké časopisy jako The Times, atd. Zajímavý příběh. Faktem je, že An o komunismu nic nevěděl a komunismus ani po válce nepřijal za svůj. Vždy obdivoval americký styl života. Proč se stal agentem? Říká se tomu národní hrdost. Nechtěl, aby byl Vietnam pod nadvádou jiné země. Pro podobný motiv umírala drtivá většina Vietnamců, bojující na straně Severu. Takže onen titul “komunistický agent” je trochu zavádějící.
Kromě dalších knih jsem shlédl také několik dokumentů. Ten nejlepší je bezesporu nazvaný The Vietnam War. Zabývá se politickou stránkou konfliktu, zásadními momenty války a dává prostor k vyjádřením účastníkům konfliktu na všech stranách.
Když už jsem nakousl knihy, tak zdrojem levnějších knih může být Randy. Asi Američan trávící hodně času na počítači u pokeru a již více než deset let shromažďijící knihy.
6. Venkov
Vietnamský venkov je pravděpodobně jeden z důvodů, proč mi Vietnam jako takový přirostl k srdci. Ubytoval jsem se v Homestay Mint Din, který dle mého uvážení leží na velmi strategické poloze. Kousek do centra, kousek na pláž a při tom obkopem oázou klidu a rýžových polí.
Krásné vesnice a políčka jsou všude okolo. Tento výhled je z ostrovní King Bong, kam lze pohodlně dojet na kole. Akorát, když vidím Vietnamce v jejich posedu nebo jak se ohání motyčkami, tak mě vždycky lupne v zádech.
A na vedlejším ostrůvku lze pro změnu odpočívat u jiné rýžové scenérie.
Na venkově lidé dřou jako koně, proto právě zde musí soudruzi připomínat, že všem jde o dobrou společnou věc!
7. Bohaté možnosti výletů
Jak jsem zmiňoval, Hoi An je obklopen krásnými místy. My Son, Hai Van Pass, The Marble Mountain, atd. Nad možnostmi ohledně toho, kam vycestovat po okolí jsem se již dříve pozastavil zde.
8. Jídlo
Neřadím se zrovna mezi jedlíky nejvybranější třídy, ale sním, co dům dá. Nicméně jsem si jist, že dům má ve Vietnamu a Hoi Anu zvlášť mnoho, co nabídnout.
Během svých cest nevařím, tedy až na jednu výjimku. Na nedalekém marketu Ba Le jsem si zakoupil krevety a kraby. Doslova jsem vše hodil do hrnce, zalil pívem, povařil 10 minut a hodoval… Za to vše jsem dohromady zaplatil 120.000 dongů (co 1.000 dongů to 1 koruna), v restauraci by se při stejném množství jednalo minimálně o trojnásobek a v Čechách? Těžko domyslet.
Cao Lau, moje fotka nenapoví o výborném pokrmu skoro nic. Jedná se o absolutní klasiku v Hoi An. Samozřejmě co podnik, to velmi nepatrně odlišné provedení, ale chutná vždy dobře. Základem jsou speciální nudle, vepřové, krekry z rýže, něco zelenýho dle uvážení a mnoho dalšího. Viz podrobný recept zde k nakouknutí. Cao Lau je vařeno na každém rohu. Za sebe bych vypíchnul restauraci Cao Lau a Mr Son. Cena se pohybuje v rozmezí od 25.000 – 40.000 dongů.
Pho. Tento pokrm je ve Vietnamu všudypřítomný, přesto všude jiný. Já si chodil hýčkat své chuťové buňky do místa zvaného Pho Lien. Výhodou je, že zde vaří pouze Pho, takže objednávku nejde poplést. Cena se točí kolem 40.000 dongů.
Chicken rice. Další klasika. Výborný pokrm. Prostě delikátní rýže, trochu lepkavá a kuřecí se zeleninou. Cena v rozmezí 35.000 – 50.000 dongů.
Banh Mi. Opět paráda. Křupavá bageta naládovaná nejčastěji vepřovým, zeleninou a mnohými omáčkami. Dobrých Banh Me lze ochutnat v Hoi Anu mnoho.
Nejvyhlášenější Banh Mi-ádním místem je Banh Mi Phuong, kde se stojí pořádné fronty. Ochutnal jsem, byla výborná, ale zase se tolik neodlišovala od ostatních prodejců. Takže jsem kupoval Banh Mi kudy jsem chodil a vždy jsem si pomlaskával. Banh Mi se prodává i v dalších městech, nicméně Hoi An-ských kvalit nedosahuje nikde, už vůbec né v Hanoji. Cenovka je v rozmezí 20.000 – 30.000 dongů.
Mango cake, moje slabina. Při procházení Starého města na člověka neustále číhají prodejci všeho druhu. Mango cake je na všude. Každý den jsem likvidoval dva, někdy jsem zajížděl do středu města právě hlavě kvůli sladké pochoutce. 2 kusy = 10.000 dongů
White Rose Dumpling. Taky samozřejmě dobrota. Chuťovečka. “Knedlík” je vyroben z vepřového či krevet, doplněn rýží a vařen na páře. Podává se s nejrůznějšími omáčkami.
K tomu všemu je potřeba i pít. Mót tea zásadně nezklamal. 10.000 dongů za kelímek.
Dále je zde na desítky dalších pochoutek, kdy jeden teda neví, co žere, ale žere o sto šest. Já ochutnávám, co můžu. Tentokrát se ovšem jednalo o další klasiku Banh Beo – rýžový cake s pikatní krevetovou omáčkou a mini hranolkama (s hranolkama to nemá nic společnýho, jen nevím, jak to jinak pojmenovat).
Na Vietnamcích obdivuji jejich všeobecnou mobilitu. Prázdný prostor. Objeví se vozík. Za 10 minut máme postavenou restauraci. Nicméně každý metr čtvereční je vždy obsazen stejným prodejcem. Metodiku či cenu za stánek neznám.
Potom tady jsou všelijaké markety, kde zase člověk ochutnává a ochutnává a ochutnává…
Klasická šílenost. Tady jsem chodil každý den na geniální palačinky z banánů a sladkých brambor. Paní mě už znala, tak mi připravovala speciální židli, talířek, prostě pro-customer servis na nejvyšší úrovni. Většina Evropáků chodí do víc evropštějších míst, ale o mnoho přichází. Páč podobný zákoutí nabízí skvělý jídlo a jak se říká, ty vietnamský “vibes”… V Evropě jsem nadprůměrně hygienicky založený člověk, ale v JV Asii úplně vypínám. Akorát na kafe chodím do “nóbl” kaváren, protože mají pohodlnější křesla a samotnou kvalitu kávy na výšší úrovni.
Čerstvé mořské plody. Další přednost Hoi Anu.
9. Bizár
Ve Vietnamu člověk nikdy neví, co bude za další zatáčkou. Doslova. Pyžamová móda se týká spíše starších Vietnamek, nicméně je poměrně častá a taková pohádková. V případě, že prší, tak i jejich pláštěnky mají “pyžamové vzory”.
Ve Vietnamu převládají na silnicích motorky. To drtivě. Auta se zde prodávají pouze nová, navíc draze. Díky tomuto faktu lze na silnici potkat vskutku kuriozity grandiózních rozměrů a mnoho a víc a všude a neustále.
Vietnamci jsou taktéž velcí rybáři. Tipuji, že tento pán zde rybaří už po desetiletí. Nicméně výstavba mostu, kterému jsem byl na stopě, značně mění panoráma, jemuž po ona desetiletí přihlížel.
Rybaří se i ve městě.
Rybaří se i před citadelou (pořízeno v Hue).
Najdi si svého rybáře (v rákosí).
Demonstrace absolutní mobility. Zajímavost. Během války s Francouzi dokázal průmerný Vietnamec naložit a uvézt do pohybu kolo o váze až 300 kg.
10. Fotbal
Hoi An je fotbalové město. Podobných hřišt je po městě rozprostřeno nezpočet. Pokud si chce člověk zahrát, tak se stačí připojit do skupiny Hoi An Expats na Facebooku a postnout dotaz. Kluci mají svoji soukromou skupiny. Pravidelně se schází každou neděli – hrají kluci z Argentíny, Německa, Belgie, a tak dále. Většinou kopou zápaďáci proti sobě, občas jsme čelili vietnamskému týmu a řeknu, že to už se hrálo v celku slušném nasazení.
[…] Hoi An je tak trochu moje srdeční záležitost. Ve městečku jsem strávil přes měsíc a půl života. Větší shrnutí o Hoi An, co vidět, kam jít jsem shrnul ZDE. […]