Jednoho březnového sobotního rána jsem se vydal dobýt mocné SS (Seven Sisters Cliffs) za pomocí AK-47. Jako dopravní prostředek byla zvolena Škoda Fabia, malý auto jsem ocenil a navíc automat, takže vyloženě skvělý. Moje zkušenosti s řízením vlevo se nebezpečně blížily nule, a proto jsem před výjezdem pociťoval jistý respekt. Nicméně jsem se pokusil nasledovat několik videí, zejména ty, jak řešit kruhové objezdy, křižovatky, jinak je podobnost s ČR veliká. Cesta probíhala dobře. Několikrát jsem se přistihl při vyšší rychlosti, holt na tacháči nejsou kilometry, ale míle, což mate. Kruháče jsem si ve výsledku oblíbil, ono, jak člověk vnímá dopravu okolo sebe, tak mu po chvíli ani nepřijde, že jede po druhé straně než je zvyklý.
Z Londýna člověk dorazí na SS cca za dvě hodinky jízdy. Já si cestu krapátko prodloužil, špatně jsem nastavil GPS a TomTom mě vzal přes Brighton, ale ve výsledku neva. Projížděl jsem okolo “malé Indie” a i jízda podél pobřeží není úplně od věci. Prvním záchytným bodem bylo místo zvané “Coastguard Cottages”, slovy britského klasika označeno jako One of the most iconic places on the planet. Musím zmínit, že se skutečně jedná o skvost.
Doporučuji zaparkovat na místě zvaném South Hill Barn Car Park. Následně stačí ujít pár desítek metrů a jsme doma, respektive na “bodu mrazu”. Řekl bych také, že se jedná o ideální místo pro start návštěvy SS, páč se tady člověk nadechne a navnadí na další dobrodružství. Nedaleko se pasou ovečky, k dispozici je množství laviček, spěchat netřeba.
Tato část pláže se stala taktéž drobnou součástí druhé světové války. Britové místo osvětlili, aby vypadalo tak trochu jako přístav. Účelem bylo zmást německé letecké jednotky, neboli Luftwaffe, a směrovat bombardování mimo místa, kde by hrozily velké škody v případě úspěšného ostřelování.
Druhým záchytným místem je Birling gap. Zde se již platí drobné za parking. Nicméně must see place, to díky přístupu na pláž, protože dle mého nesmélého názoru se jedná o nejlepší spot na SS. A proč vlastně název Seven Sisters? Ono pomyslných vrcholků křídových útesů je hnedle osm, ale právě každá ze sedmi sester, z mnou neznámé rodiny, měla postaven dům mezi oněmi vrcholky. A tak no.
Na pláži je mnoho zajímavě zbarvených kamenů a kamínků, křídy…
Výhledy na útesy samozřejmostí…
No a ona slaná voda zde voní více než dobře, jen co jež pravda.
SS je díky svým až přes 100 metrů vysokým útesům častou stanicí pro sebevrahy. Ročně se zde vyskytne cca 20 skokanů, kteří nedbají a ukončují své komplikované životy právě here. Tento skokan se nakonec přetransformoval pouze v zajímavou fotku chtějícího jedince, naštěstí.
Já pro výlet využil auto a díky značnému časovému pressu pouze rychle okouknul toto famózní místo. Nicméně lepší variantou je celé pobřeží projít a užít si výhledy a útesy mnohem déle, protože dvě hodiny času na kochačku je zoufale málo, ale což. Zmíním, že podél pobřeží jezdí mnoho autobusů, takže není problém dojet vlakem do Brightonu, naskočit na bus, projít pobřeží zleva až doprava a zase se svézt později zpět do “pobřežního Londýna”. Jen chci říct, že auto není nezbytně nutné pro výlet z Londýna…
Avšak platí, že i samotné přesuny po silnici měly něco do sebe. Jede se po skutečně úzké silnici a duchem jsem se přenesl do dávného mládí, kdy jsem po podobných kotárech proháněl s autem značky Ford Focus, to během paření Colin McRea Rally. Pouze s rozdílem, že tentokrát jsem musel krotit rychlost a vyvarovat se demolici auta, což vyšlo.
Projíždí se kolem pěkných, nejspíš takových klasických anglických stavení, tedy dle mých představ. Anglie je taktéž zemí silničních cyklistů, kterých se k vidění opravdu hromada. Leč jim vůbec nezávidím, protože díky provozu, se jim nemůže dýchat vskutku moc dobře a občas kolem nich lidi jezdí, řekněme s menším ohledem než by bylo zdrávo. Ale což, asik je to i o zvyku a já jsem českými lesy již zhýčkaný rider.
Nicméně. Tímto se dostávám k poslednímu záchytnému bodu cesty – Beachy Head. Zde je možno navštívit restauraci, ale hlavně a především si užít výhledu na Beachy Head Lighthouse.
Jako není to vůbec špatný místo. Což považte svým okem. Na závěr jsme vytvořili společnou fotografii s AK-47 v lidské podobě. Z důvodu nedostatku krásy na mé straně bylo moudře usouzeno vyfotit se zezadu a nechat prostor pro nekonečné představy. Tohle je samozřejmě nuda. Legračnější je, že pro vytvoření fotografie je zapotřebí třetí osoba. Volba padla na kolemjdoucího chlapíka. Nejdřív nás vyfotil z jednoho úhlu, ale bylo usouzeno, že by možná jiný údel byl o fous lepší. Anglicky se ptám chlapíka, jesi může blejsknout ještě odsud a on jen popojde a prohodí: ,,Jo, můžu.” My Češi jsme prostě všude zdejší. No a jelo se zase do Londýna, ještě doplním, že se projíždí se solidním výhledem na Eastbourne city, ale žel nemám fotku, takže prostě navštívit a okouknout osobně. Peace out.
ps: zadnici mám špinavou od sezení na křídě a vlasy mi ještě nevypadávají (to rádoby cédéčko), ale prostě mi tam takhle blbě rostou
Ještě přikládám video, které, jak odlišná obloha naznačuje, bylo pořízeno při jiném výjezdu…
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.