Vietnam je označován jako ekonomický tygr, roste a jede. Tento fakt lze zdánlivě potvrdit pouhým cestováním, kdy skutečně nové hotely, domy, silnice a mosty rostou jako houby po dešti. Na druhou stranu musím dodat, že vietnamské stavby údajně patří mezi ty, které se většinou značně prodraží oproti původnímu plánu. Rozuměj, díky dobře fungující korupci. Není tajemstvím, že metro hanojské metro je tento případ a prý atakuje označení “nejdražší metro na světě”, až bude. Možná, že čeští soudruzi stále sdílejí jakési know-how, jako za starých, bolavých, komunistických časů.
K věci. Během mých pravidelných přesunů na pláž míjím krásná rýžová pole. Přižemž uprostřed jednoho z nich naplno běží stavba, stavba silnice.
V podobném směru se nachází také jedna má oblíbená kavárna s výhledem na jezírko. Uprostřed jezírka roste most. Pardon. Je potřeba vyfotit kavárnu z jiného úhlu.
Proč tady? Kam vede? Člověk nemusí být Sherlock Holmes, aby zjistil odpověď. Já nejsem Sherlock Holmes, proto dnes vypátrám místo, kde se vznikající silnice napojí na již existující, jestli nějaká již existující existuje.
Nicméně ještě nikdy nikdo nic nevypátral s prázdným žaludkem. Vybral jsem si levnou místní restauraci, kde by i ten nepřísnější kontrolor neměl šanci najít žádný prohřešek proti hygieně. Ano, jídlo je pečlivě uschováno za sklem, navíc dobré dva metry od silnice. Ono hodovat na podobných místech je trochu dobrodružství. Osobně jsem spokojen vždy, když se neposeru. V momentě, kdy mě postihnou nějaké potíže, tak nejsem nějak pohoršen, rizika znám, vlastně je to trochu i sport nebo spíš loterie? (dodám, že žaludeční potíže jsem zakusil za prozatimní cca dva měsíce pouze jednou)
Vietnam staví hodně, skoro jako Čína. Takže sem tam vznikne i nějaké to město duchů. Respektive v místních poměrech spíše resort duchů. Vietnamci mají oproti Číňanům ještě značný deficit.
A je z čeho růst. Ve Vietnamu je k vidění mnoho pěkných domků, i průměrní Vietnamci bydlí ve slušných baráčcích. Nicméně nejnižší sociální vrstva neužívá zrovna záviděníhodných paláců.
Pan Beane, co vy tady?
Při hledání odpovědí ohledně silnice jsem musel prozkoumat terén z mnoha úhlů. Narazil jsem také na skromnější chrámek, který bdí přímo u fotbalového hřiště. Velmi prozíravě stavitelé nazahrnuli skleněná okna. Otázkou je, co bylo dřív – hřiště nebo chrám? Zkusím vypátrat až jindy. Pěkně případ po případu.
Silnice ve Vietnamu jsou z pravidla ve velmi dobré kondici. Mimo města značně zpustlé, často. Zde mě především pobavila právě značka upozorňující řidiče na přechod? Co je na tom k pozastavení? Ve Vietnamu není až tolik přechodů, natož mimo města. Nikdy jsem neviděl řidiče zastavit chodci na přechodu (nepočítám červenou na semaforu, ale i tak se chodec nesmí na přechodu zdržovat déle než nezbytně nutno). Z toho vyplývá absolutní zbytečnost vybudování přechodu, umocněno situací, kdy tady zrovna moc aut neprojede. Možná onen úkaz přijde zajímavé pouze mně.
Nestaví se pouze silnice a hotely, ale také domy. Jak vidno. Občas mají lidé na dům rozpočet a rozpočet.
Materiál se často převáží na motorkách a leckdy jde o vskutku úkol vietnamských řidičů hoden. Nezranit sebe či okolí.
Již jsem zmiňoval, že né každé obydlí je oku lahodící. Podobné obrazy se vyskytují především v okrajových částech měst či na vesnicích, kde je obyvatelstvo nejchudší. Zmíním, že poměrná část lidí má výdělek dosahujích v přepočtu na částku okolo 4 000 Kč a méně. Je tu levněji než u nás, ale zase né tak dramaticky. Takže ve chvíli, kdy někdo zmíní (např. pan Okamura), že v České republice žije cirka dva miliony lidí v chudobě, tak jen kroutím hlavou.
Vietnamci jsou národ hraví. Dalším důkazem je tato pařárna plná počítačů, rozléhající se v zapadlém prostředí vesničky, kde člověk vůbec pochybuje o přítomnosti elektrického proudu. Na druhou stranu musím zmínit, že co se týče třeba možností připojení mobilního internetu a rychlosti, tak nás Vietnam drtí.
Myslím, že i tenhle chlápek není odvařenej z jisté obměny panoramatu. Zajímalo by mě, zda-li stavba, a její různé etapy, ovlivňuje jeho rybářské výsledky?
Dále kopíruji nově vznikající silnici po staré dobré panelové cestě.
Proč se Vietnamčíkům někdy přezdívá rákosníci? Že by odpověď? Aneb najdi si svého dobře maskovaného rybáře.
Po průjezdů lehce pustým úsekem přijíždím do vesničky. Paní právě nevstala z postele. Starší Vietnamky často používají podobný outfit jako svůj normální oblek. Zálibu v pyžamech následně potvrzují také na pláštěnkách, které často obsahují podobné motivy.
Během průjezdu okolo domů lze často nahlédnout až do obýváků domorodců. Popřípadě pozastavit a chvíli sledovat, co zrovna běží v televizi nebo jak vypadá rodinné souznění místního obyvatelstva.
Pozor. Nacházím se na již rušnějším místě a zdá se, že právě rozlousknu onu záhadu.
Silnice se evidentně napojuje na již existující most, také poměrně nového data. Záhada je u konce.
Ilustrativní foto. Nejedná se o žádný drobeček.
Výhodou mostu je alespoň hezký výhled na místo, kde vtéká řeka Thu Bon do Jihočínského moře. Právě tato řeka je zčásti zodpovědna za popularitu a růst města Hoi An. Kdy bývala oblíbeným přístavištěm a dostaveništěm mnoha obchodníků. Rybolov samozřejmě také vypomohl.
Řeklo by se, že mám dobojováno. Ano i ne. Případ rozšifrován. Osobně jsem sám sebe pochválil za rozlousknutí tohoto obřího oříšku. Nicméně se musím kromě pochvaly odměnit i nějak hmatatelně. Rozhodl jsem se, že se vrátím do oné kavárny s názvem Orchid Garden a dopřeji si vyhlášené “jarní rolky” a kafíčko. Vzhledem k vynaložené energii se jedná o adekvátní odměnu.
Jedu a míjím tento trochu asociálně umístěný domeček.
Vzhledem k tomu, že se vlastně jedná o nový úkol, tak je potřeba opět dozaplnit žaludek. Jedna plněná bagetka se nechá snést.
Pravděpodobně se jedná o jednu z mála dobrých věcích, která zde zůstala po francouzských kolonizátorech. Jako bonus jsem obdržel čajček. Sic neznám historii vody, ale nepohrdnu. Zde v restauracích často platí, že pokud si neobjednáte k jídlu žádné pití, tak prodejce automaticky přinese čaj, zdarma. Dobrý zvyk. Bageta stojí cca 20 korun (místní platí za stejný výrobek cca 10Kč).
Konkurence nespí, respektive v tomto případě spí, ale je připravena k protiútoku. Stánek se nachází hned naproti “bagetárně”.
V Čechách máme pily na dřevo, zde je bambusárna na bambus.
Nemůže chybět obrázek sámošky, jedné z 68 sámošek, které během dnešní cesty míjím.
Číňané zanechali ve Vietamu výraznou stopu během své asi tisíc let dlouhé nadvlády. Mnoho Vietnamců má taktéž čínské předky. Takže podobných úkazů je logicky k vidění po celém státu mnoho. Nechci, aby to vypadalo, že to hážu na Číňany, ale…
Prozatím jsem zobrazoval spíše horší domečky. Nutno podotknou, že k vidění jsou i nové domy, relativně moderních tvarů. Obecně platí, že pěkné domy výrazně převažují nad těmi sociálními příbytky.
Taková vietnamská idylka. Políčko, dobytek, farmář, tu kabel. Traktor. Ten ovšem není standartem ve vietnamském zemědělství, spíše známkou luxusu.
Nejsem si jist, co by tento pohled udělal s lovcem Xi. Dobře známé postavičky z filmu Bohové musejí být šílení.
No a sem tam se ukrývá i nějaký ten resortek nebo rozlehlejší homestay. Ty nejluxusnější hotely typu Four season se nacházejí blíže pobřeží.
Příklad toho, jak vypadá dům v “polotovaru”, a jak v již finální podobě. Dost typický vietnamský domeček.
My jsme si v Čechách dělávali srandu v Roaming srandu z následků svařování s né úplně ideálním vybavení. Nicméně kluci vietnamský vezmou elektrodu, nějaké sluneční brýle a vaří se. Kolega při řezání čehosi pro jistotu nemá na očích nic.
Takový tradiční open-space, alá kadeřnický salón. Čerstvý vzduch zaručen.
Do svého přesunu jsem ještě zahrnul krátkou zastávku ve své oblíbené pekárně. V Google mapách zaznamenána není, nicméně se nachází na ulici Cua Dai, poblíž této kavárny. Kromě pečiva prodávají i dorty a dortíky, jsem pravidelný zákazník.
Tentokrát jsem si dopřál Banh, já tomu říkám “knedlík s vepřovým a dinosauřím vajíčkem”.
Teď přichází na řadu sekce, co potkáš na silnici. Déšť? Není problém!
Paní si odskočila z nemocnice pro pytel písku.
Hoši nechcete ještě něco? Ať nejedete prázdný!
Elektrokola zde frčí především mezi mladšími studenty.
Tento chudák v kleci jede pravděpodobně na porážku. Oficiálně jsem psa ještě nejedl. Neoficiálně jsem přesvědčen, že ano. Šance, že v nějaké restauraci použijí psí maso v náhražce za vepřové je velmi vysoká. V momentě četnosti návštěv pochybných restauračních zařízení jako v mém případě, nemusím dodávat, pravděpodobnost raketově roste. Pokud se z toho nepotento, tak mi to je asi jedno. V Saigonu mi borec z Londýna vyprávěl, že požádal jednoho místního, aby ho zavedl na nějaké fakt echt místo, kde ochutná netradiční pokrm. Kam ho zavedl? Do vývařovny na psy. Maso údajně dost chutnalo jako vepřové, jenom smrdělo, divně smrdělo.
Ještě zapojit elektriku, aby na vozejku fungovaly blinkry a jede se jako v Evropě.
Co by to bylo za výjezd, pokud by člověk nepotkal dobytek doslova na dosah ruky.
Míjíme školu. Jak to lze poznat? Značně přibývá množství budovacích bilboardů a cedulí. U vjezdu do školy vše kulminuje.
Zde pár cedulí na “dostřel” školy.
Ve Vietnamu stále přežívá řemeslo s pracovním názvem “pasáček dobytka”, nicméně i zde doba pokročila. Posed se nemění, nicméně pasáček už taky drtí v ruce mobil a zkracuje si dlouhý den.
Ještě míjím jasně značkovou opravnu mobilů značek Apple, Nokia či Samsung.
To už zasedám ke kávě a rolkám. No, vskutku zde musel být lahodnější výhled při odpočinku a svačince. Co se dá dělat, pokrok člověk nezastaví…
Na úplný závěr ještě doplním video o částech Hoi Anu, které jsou turistickou veřejností trochu více navštěvovány.
[…] Nicméně i Hoi An se mění a pokroku spojenou s výstavbou hotelů a dálnic se také neubrání. […]