Měsíc v Kolumbii (repete)

Rok se s rokem sešel a já se opět vyskytnul na měsíc v Kolumbii. Tentokrát jsem nejel vyloženě sólo, ale jako průvodce a překladatel. Kolumbii jsem měl tu čest trošku procestovat v době před covidem a mnohé své poznatky jsem poznamenal ZDE. Osa trasy pro onen měsíc téměř kopírovala moji předchozí expedici, pouze bylo nutno některé výjezdy trochu prosekat a pokrátit.

Ano, i Kolumbie jde dopředu, rozvíjí se a posouvá se, ale nespěchá. Člověk si může pěkně na terminálku sám odbavit zavazadlo, ale. Chybí pás, který by onen kufr automaticky odeslal do “letadla”. Lidská síla (doslova) je tady stále nutná. Říkám si , vlastně jo, jsem tu správně. No a jaké bylo tou dobou počasí v Bogotě? No, podle značně rozdílného oblečení dvou cestujících nelze odpověď. (jinak léto v plné parádě)

Naše kroky vedly přímo do Medellínu. Není lepšího místa na aklimatizaci v Kolumbií než toto životem oplývající město. A kde jinde se ubytovat než v Laurelles. Aneb, když něco fungovalo, tak proč to měnit. Carrera 70 je takovým odrazem města a celé Kolumbie. Hodně světel, hodně hudby, hodně restaurací, hodně bezdomovců, prostě hodně života v různých podobách.

Salsa on air. Každý čtvrtek a neděli večer se okolí místního Estadia mění na místo pohybu zasvědcenému. Kolem stadionu se krouží na kolečkových bruslí, na každém volném plácku se tančí za dohledu odborníků. Všude je veselo, úsměvy a hlavně taneční ladné pohyby.  Já jsem mimořádně strnulý tanečník, tak jsem si našel místečko někde daleko vzadu a s jistou nemotorností jsem se pokoušel napodobovat pohyby zdatnějších tanečníků. Každý, kdo se do tance pustí, tak je vítěz. Říkal jsem si.

Obecně, v blízkosti fotbalového svatostánku je i plavecký bazén, hřiště na volejbal, basebal, či běžecký ovál. Medellín není úplně “running friendly” město, takže pokud má člověk roupy si zaběhat v nějakém tempu, tak veřejně přístupný atletický ovál je místem ideálním. Areál je přístupný zdarma v určené hodiny, viz. Google mapy.

Vzhledem k celoročně přívětivému počasí je Medellín město bezdomovcům zaslíbené. Pohybují se jich zde mraky a spousta. Důvodů je mnoho, ať už snadná dostupnost drog a jejich účinek na lidský organismus, špatný sociální systém, nechuť pracovat a prostě touha živit se tím, co ulice dá… Byť u tohohle chlapíka to spíš vypadá, že si vzhledem k slušnému oblečení dopřává odpolední siestičku. Navíc jsem ho zde potkával celkem pravidelně, ale pouze v čase poo.

Mnohé možnosti, jež Medellín nabízí jsem popsal už v roce 2019 při své předcházející cestě. Tehdy jsem ovšem vynechal Muzeum moderního umění, letos jsem stejnou chybu neučinil. Muzeum je senzační pro kvalitu vystavovaných děl, která jsou umístěna v parádních prostorech architektonicky nápadité budovy. Prostor krásně vystihuje proměnu Medellínu a mimo mnohých knihoven umístěných v dříve nejnebezpečnějších částech města patří právě i ono muzeum mezi symboly nového Medellínu.

Člověk se při prohlídce ocitá ve světě kreativního umění, fotografii, ale také bravurně stvárněné a popsané historie města. Historie, jež je prokleštěna politickými skandály, bombovými útoky, střelbou na ulicích, drogami, válkou gangů… No, jak asi chápete, Medellín si prošel krušnými časy. Muzeum mě z tohohle pohledu pěkně vyšťavilo, protože ony hrůzy na člověka docela dolehnou a donutí ho přemýšlet nad tím, jak je svým způsobem neuvěřitelné, že se Medellín přes svoji krutou historii zvedá, rozkvétá a kvést snad i bude dál!

A jak je vlastně možné, že i přes výše vypsané trampoty si obyvatelé města udržují věčný úsměv na tváři? Prý mají selektivní paměť a prostě si pamatují jen to dobré. Jak jednoduché.

Navíc, především časy Escobara jsou stále velmi živé a bolestné, takže ve školních osnovách prý zatím tento materiál chybí… Ještě čas neuzrál.

K Medellínu patří také výlety. Guatapé s Piedrou de Peňolem jsou takové ty klasiky, jež nelze vynechat.

Návštěvníků jezdí do Guatapé mnoho, především o víkendech. Nicméně, právě lidé patří mezi to, co dělá Kolumbii, tak zábavnou, alespoň v mých očích. Namátkou, mezi takové nevinné momenty patří chvíle, kdy se před našima očima procházel elegantně oděný chlapík v košili, se sombrérem na hlavě, a v klidu si to štrádoval po náměstí. V tom slyšíme: ,,José, José, José!!!” José se ocitl evidentně na neúspěšném úniku od své hlasité a jistě milující ženy.

Osobně razím tezi, že nejzajímavější částí Kolumbie je venkov a kopce, pochopitelně. Obě tato kritéria perfektně splňuje Venecia se zelenou pyramidou nazvanou Cerro Tusa. V minulé výpravě onen výstup patřil mezi mé největší zážitky a ani tentokrát nešlo Cerro Tusa vynechat. Žel, na proměnu celého místa jsem čučel asi jako kravky na mě.

“Zapomenuté” Cerro Tusa není již více “zapomenuté”. Pod kopec vede civilizovaná cestička, těsně před dokončením je několik kavárniček a především, na horu lze šplhat již pouze s průvodcem. Na jednu stranu tomu rozhodnutí rozumím, výstup byl fakt o život, ale kouzlo bájného vrcholu je odčarováno. Čímž neříkám, rozhodně na Cerro Tusa jeďte, nicméně raději v týdnu, abyste se vyhnuly davům a nezapomeňte si zajistit průvodce (na hotelu vám pomůžou), jinak můžete splakat nad výdělkem…

V samotné Venecii je k vidění parádní náměstíčko, ale také mnoho maleb. Petr Fiala nebo Trockij? Neví se…

Cerro Tusa (v dáli) tedy zůstal protentokrát nezdolán. Neměli jsme průvodce a na druhý den nás čekal “rozzuřený vrchol”, v originálu Cerro Bravo. A tady jsem si spravil chuť. Trasu lze jít podle mapy, viz ZDE. Nastoupá se 1 300 výškových metrů, jedná se o pořádnou řeholi, ale krásnou. Prochází se bájným bujným zeleným porostem, kolem mnohých kolumbijkých “finec” (baráků), jde se cestou necestou. Potkáte pouze pár dobrodruhů a ty výhledy jsou pravé kolumbijské. No, takhle bych se mohl rozplívat do aleluja. Tahle trasa za mě patří mezi takové highlighty celé Kolumbie.

Člověk si  pořádně mákne. Takže logicky je nutno se odměnit. Cílová Freedonia je proto jako dělaná. Jedná se o tradiční kolumbijské městečko, kde to žije. Na ulicích potkáte “kovboje” na koních, z reprodukturů se line hlasitá hudba, všude kolem probíhají emotivní diskuze. Což vlastně popisuji takový evergreen kolumbijských městeček…

A nechybí ani tradiční pokrm zvaný “chicharón”, můj oblíbený.

A teď trocha dobrodružství. Start v Urrau, rodném městě legendárního cyklisty Rigoberta Urana. Čekala nás víkendová pěší pouť přes Paramo Frontino. Těšil jsem se, že si složím reparát, protože při minulé operaci tohoto rázu jsem ztroskotal. Popsáno ZDE.

Opět jsem kontaktoval svého tehdejšího průvodce Alfonsa, ale jeho telefoní číslo již nebylo funkční. Trochu jsem googlil a nakonec jsem nalezl jistého Toňa, jenž nabízí průvodcovské služby VČETNĚ zapůjčení spacáku a stanu. Domluvili jsem se na ceně. Úspěšně jsem se sešli v Urrau a v sobotu hooooodně časně ráno jsme se  vydali vstříc dobrodružství.

Toňo neumí anglicky ani prd, vzal svého kamaráda Mauricia, ten taktéž angličtinou vládl mizerně. Takže opět doporučuji se před výjezdem do Kolumbie a podobných končin oddat na několik desítek hodin studiu španělštiny. Zatímco Toňo byl výřečný pouze při častých telenofických rozhovorech se svými dětmi, tak věčně veselý Mauricio komunikoval s chutí.

Už ani nevím, kam nás chlapy přesně dovedli. Cestičky nebyly v mapě zakresleny, signál jsme chytaly mizerný. Bez jejich služeb bychom těžko dorazili až na vrchol vrcholu. Tam, kde panovaly královské výhledy, tam kde kraloval klid, tam kde jsme mohli debatovat o Kolumbii, o vzdělání, o Medellínu a užívat si krásu okamžiku. Přesně ty okamžiky, pro které žijeme.

Zapadlo slunce, teplota radikálně poklesla, dopřáli jsme si čaj a čekali na hvězdy. Tahle část Kolumbie je proslulá svou úžasnou noční oblohou. Světelný smog zde v podstatě neexistuje. Urrao leží tak trochu úplně mimo civilizaci. Očekávání nás nezklamala. Jednalo se o mimořádné divadelní představení.

Ovšem, svět není jenom krásný. Jak jsem se dozvěděl od chlapů, tak jedna hvězda zhasla. Konkrétně Alfonso před nějakou dobou zemřel. Zapletl se do jistých problémů, jenž vyústily v jeho zabití. I tohle je Kolumbie…

To už jsme se přesunuli do Salenta (tipy ZDE). Jak já to tady mám rád. Krásná příroda, skvělá káva, pohoda.

Nedaleká Cocora valley patří mezi nejfotogeničtější místa nejen v Kolumbii, ale i na světě. Troufám si říct. Akorát se mi zdá, že množství převysokých palem trochu řídne a za několik let, či desítek, pravděpodobně Cocora přijde o své věžovité dominanty…

Co ovšem přetrvá, tak je Národní park Los Nevados. Ten také už důvěrně znám, viz ZDE.

Tentokrát padla volba na výstup do základního tábora (resp. o kousek výše) na sopku Nevado del Tolima, jež jsem se před lety pokusil zdolat. Výstup se ovšem drtivě nezdařil (pro změnu), ale z neúspěchu jsem si odnesl velkou zkušenost.

Tentokrát panovalo úplně jiné počasí, krásné. Trek postupoval hladce. Člověk si zase připadal jako v ráji. Uprostřed ničeho, obklopen “ničím” a vším.

NO uznejte, není to nádhera?

Na stranu druhou platí, že z vrcholu sopky radikální rychlostí ustupuje sníh. Zřejmě ještě za mého života vymizí z Tolimy jednou a pro vždy…

Okolí Salenta nabízí možnosti neutuchající a když si chce jeden odpočinou, tak se vydrápe na kopeček za městečkem, usedne na deku do trávy, otevře knihu kolumbijské literární star a oddává se kouzlu literatury…

Čas plyne, jak voda, jednou jsi nahoře a pak v Bogotě. Nebezpečné město, nezajimavé, nudné. Chyba lávky, přátelé. Původní shrnutí ZDE.

Mě Bogota baví. V centru a jeho okolí je co objevovat a lze se cítit bezpečně. Ve starším článku zmiňují nějaká ta místa, teď zmíním ještě možnosti další…

Free walking tour. Jasně, trochu i záleží, jakého průvodce vyfasujete. Nicméně, jak v Medellínu, tak i v Bogotě se na nás usmálo štěstí. Průvodci byli fantastičtí. Plni vášně pro své město, kulturu, historii, politiku, pro život. MUST DO.

Jakožto milovníci literatury jsme také proběhli kdejaký obchod s knihami, kde se nacházejí kousky né ledajaké…

Třeba i ty české. Z tvorby kolumbijské musím zmínit Sto let samoty, Satan či Madonnu zabijáků…

Obchodníci v Bogotě jsou samozřejmě vynalézaví. Někdo chce třešně a druhý chce taky “třešně”…

Mezi vrcholné zážitky patřila návštěva místního artového kina, kde promítali snímek Memento Mori, dokonce nechyběly anglické titulky. Snímek má pouze jedno hodnocení, to od mě spolusouputnice Zuzky, s krycím jménem Allexis.

Jednalo se o snímek pojednávající o krvavé historii řeky Magdalény, jež je nechvalně známá tím, že vyplavuje mnohá těla nepohodlných kolumbijců. Sportovně je nutno přiznat, že oběti šli svému osudu většinou značně naproti.

Kino za jedna, atmosféra za jedna, snímek za jedna.

Co by nemělo zůstat opomíjeno, tak je oáza klidu ve vodách rozbouřené Bogoty. Dům pana Bolívara.

Ten zde nějakou dobu hospodařil a prostory příbytku jsou fajn. Pobavila mě i diskuze s průvodcem, který se pustil do odpovídání mých triviálních dotazů (za pomoci mé lámané španělštiny) spojených s Bolívarem. Vysvobozením pro chlapíka byl fakt, že zrovna začínala skupinová přednáška, kterou měl na starosti.

Saurónovo oko se tedy pootočilo směrem na hlídače. Pochválil jsem Bogotu i celé muzeum, což mladíka potěšilo. Jednalo se o hrdého Bogoťana, a jak mimojiné prozdradil, tak i on se řadí mezi solidní tanečníky salsy. Jak jinak. Svému umu vděčí mamince, jež se mu pečlivě věnovala.

 

V Bogotě si člověk může dopřát náramnou kávu na každém rohu, ale i mnohé chutné pokrmy. Kromě pouličních mňamek musím zmínit třeba Hibicsus, především jejich polední menu patřilo mezi nejoblíbenější část mého dne! Nebo De Una Travel, restaurace má parádní venkovní posezení na historické tradiční uličce, relativně poklidné, kde často k poklidnějšímu tempu pohybu kolemjdoucích přispívá i umění pouličních muzikantů.

Avšak, nejenom chlebem je člověk živ. Navštívili jsme taktéž jednu mši, konkrétně ZDE (fotka je z útrob jiného chrámu). V Bogotě se rozléhá nepočítatelně kostelů. Mše se vedla pochopitelně v krásné španělštině, nechyběly zpěvy, ale také ukázková dvojice sicarios jako z “Narcos” vystřižená. Borci si přišli pro požehnání a klid jejich duším pro případ, že by je jednou vyplavila mocná řeka Magdalena, jako ony četné oběti ve snímku Memento Mori.

A jak tedy hodnotím “kolumbijské repete”. Doufám, že se vyskytne možnosti navštívit Kolumbii ještě jednou, raději víckrát. Kolumbie je moje srdcovka. Kolumbie mě baví. Kolumbie je skvělá. Kolubie je!