Jednoho krásného dne se mi na monitoru vyskytl článek pějící ódy na hrad Buchlov. Tato událost mne nenechala chladným a donutila k činu.
Z Brna lze dojet k Buchlovu pohodlně autobusem. Upozornění! Doporučuji mít přehled o tom, kde se ta správná zastávka pod hradem nachází. Já onu představu samozřejmě neměl a v průběhu cesty počala býti moje mysl nervózní a plna strachu, abych kýženou zastávku nepřejel. Naštěstí přede mnou seděli dva zdatní turisté, kteří také mířili na hrad a můj vystupovací problém vyřešili za mne.
Přiznám, že první dojem při vstupu na nádvoří hradu Buchlov nebyl kdoví jaký. Hrad místy není ve 100% kondici. Možná onen zmíněný článek vytvořil v mé hlavě příliš vysoká očekávání.
Nicméně po bližším zkoumání jsem uznal, že se skutečně jedná o návštěvy hodný kousek. Prohlídka útrob hradu nebyla na mém “must to do” listu, ale lístek k návštěvě věže jsem úspěšně zakoupil. Výhled je fajn, paní průvodkyně připojila i takový výtahový výklad, který byl zase fajn.
Na hradě se mimo jiné natáčela pohádka O statečném kováři, což mě to místo bylo nějaké povědomé.
Následoval přesun ke Kazatelně. Červená turistická trasa se stává spolehlivým průvodcem a hle. Při pohledu na mnou neznámé stromy (ano, nejsem zrovna přírodovědný guru), jsem očekával nějakého brontosaura.
Leč žádný nepřišel. Naopak, dostavila se jiná přírodní abnormalita. Kazatelna. K mému překvapení byla přímo obsypána lidmi s věkovým průměrem +60. V klídku jsem se posadil a posvačil. Mezitím se tento organizovaný zájezd protočil na Kazatelně a vytvořil mnoho fotografií. Bylo celkem vtipné poslouchat konverzace dobře naladěných babiček a dědečků. Jelikož jsem drbna pouze v hospodě, tak jsou u mne jejich historky ukryty jako v trezoru.
Skupina postupně vyklízela pozice, a tak došla řada i na mne. Nutno dodat, že to místo je fakt dobrý. Krásný výhled na nedalekou vodní nádrž Koryčany či na zříceninu Cimburk. Kazatelna sloužila účelu dle svého pojmenování po mnohá desetiletí, ty krásné schůdky taktéž vymodelovali naši pradávní předkové. Onen kříž je ovšem záležitost z 20. století.
Po drobném polebedění nezbývalo než zvednout kotvu a pokračovat v krasojízdě. Červená mne zavedla k místu zvanému U Mísy, kde je nutno přesedlat na zelenou barvu s nedalekou cílovou stanicí Cimburk.
Co říci k Cimburku. Snad jen, že jsem od tohoto místa nečekal zhola nic než prostou zříceninu. Již příchod k žlutým zdem mne pobavil.
Zřícenina Cimburk je po mnoho let opravována několika nadšenci. Část zříceniny připomíná stavbu. Já zrovna dorazil v době svačiny, kdy si pracantíci dopřávali pivínko a nějaké zasloužené občerstvení. Pravděpodobně taktéž díky dobré náladě, která v celém areálu poměrně nakažlivě kolovala mne Cimburk značně okouzlil. Jak je ovšem vidět na fotce níže, tak se mi řádky výše popsané na fotografií z neznámých důvodů příliš zachytit nepodařily…
Po zaplacení drobného vstupného, obdržíte jednoduchou mapku. Což se hodí, člověk si díky ní udělá mnohem lepší představu o tom, jak to zde mohlo vypadat v dobách největší slávy. Obzvláště “srovnávací sekce” stojí za pozornost.
Následoval přesun do vesničky Jestřabice, kdy člověk vymění žlutou, červenou a nakonec se nechá dovézt modrou až k vlakové stanici. To ovšem předbíhám.
Procházka již dle mého skromného výzkumu neměla přinést žádný další vyložený vrchol, avšak rozhodně nenudila. Snad celou cestu se jde po lesních cestách, a když člověk chce, tak si kolem sebe najde mnoho krásy. Já jsem si ovšem během túry také málem nadělal do kalhot. Na úzké cestě bylo zaparkováno auto. Nic divného. Prostě kolem něj projdu a budu pokračovat v pouti. Leč omyl. Najednou na mne vyskočil vlčák a štěkal na mne jako na vraha. Přiznám se, moc psy nemusím a oni to sakra dobře vědí, proto se ke mne chovají značně odměřeně, se štěkáním taky nešetří. Každopádně tento jedinec vypadal více než rozzlobeně a já začal značně zmatkovat, couval jsem až jsem si ustlal v křoví. V momentě, kdy jsem se pomalu loučil se životem se zjevil pán a majitel ovčáka a zachránil můj nebohý život. Chlapík se mne ihned omlouval. Já se značně pokřiveným úsměvem pozdravil, poděkoval a zmizel.
O pár kilometrů dál mne čekalo o něco lepší překvapení. Skalní útvar Kalíšek, milá záležitost.
Cestou na vlak jsem již minul pouze farmu s několika pro mne exotickými zvířátky a již bez úhony dorazil na stanici.
Trasa je to krásná, bez většího převýšení. Pokud někdo neví, co s volným dnem, tak procházka zmíněných míst mu spolehlivě přidá na dobré náladě.
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.