Jeseníky, víkend v sedle

Dilema

Bylo tehdy červencového parného pátečního odpoledne a předpověď počasí slibovala ještě parnější víkend. V hlavě se mi nabízely dvě možnosti, jak s touto situací naložit > někde se koupat a povalovat nebo vyjet na kolo někam trochu “výš” a ideálně do lesů.

Po krátké úvaze jsem se snadno rozhodl pro druhou variantu. Vybral jsem si vcelku nedalekou destinaci > Rychlebské hory a moje oblíbené Jeseníky. Na Rychlebské hory padla volba i z důvodu, že tam nejezdí zrovna davy turistů, což se potvrdilo. Já osobně to moc nechápu, je to překrásná část republiky.

Můj výjezd měl tři výškové vrcholy > Smrk ( 1125 m.n.m), Borůvková hora (899 m.n.m.) a Praděd (1423 m.n.m).

Zde ke stažení GPX trasy obou dnů

Sobota

Přiznám se, že nejsem zrovna ranní ptáče, takže sobotní vstávání trochu bolelo, nicméně to byla pouze slabá předzvěst sobotního utrpení. Po vlakovém přesunu na ose Polička – Šumperk > mohla cyklo výprava začít.

Na sobotu jsem si naplánoval 94 kilometrů, při nastoupání cca 2 400 nadmořských metrů. Osa trasy > Šumperk – Velké Losiny – Lázně Lipová – Smrk – Borůvková hora – Travná.

 

V Šumperku jsem se napojil na cyklotrasu 6114 a jelo se na Velké Losiny, příjemná rovinka na rozkoukání. Nicméně už jsem se psychicky připravoval na kopec s pracovním názvem “Žárovák, darebák”, který mne zavedl v doprovodu nepříjemně nakloněné roviny do vesničky Žárová. Zde již pár kapek potu ukáplo. Nicméně se stále jednalo o pouhý rozjezd.

V Jindřichově je nutno přesedlat na hlavní silnici, kde se setkáme s relativně nezáživným, silničním, leč nenáročným stoupáním. To abychom se následně v Brané napojili na cyklotrasu 53 ta vede až do Ramzové. Zde jsem konečně opustil již značně se rozpalující asfalt a využil cyklotrasu 6208, která mne bezpečně dovedla do Lázně Lipové pod mojí první vrchařskou prémii > Smrk.

V Lipové se opět mění cyklotrasa, to konkrétně na číslo 6044. Zde vlastně “konečně” začalo to nač jsem se těšil. Poctivé lesní stoupání, bez větších stop civilizace. Přiznám se, že začátek stoupání bolel nejvíc, to než se člověk trochu dostal do tempa. První kilometry jsou také pravděpodobně nejstrmější, prostě solidní řemeslo.

Na začátku výšlapu se projíždí kolem Lesního baru, který pěkně zavoní a svádí k opuštění sedla… Nicméně tento kritický bod jsem překonal a šlapal vstříc Smrku.

Horko zde člověka nijak nelimituje, protože je pečlivě schován na lesní cestě. Nevýhodou tohoto úkrytu je, že se při výšlapu nenaskýtá mnoho výhledů. Pokud se ovšem nějaký objeví, tak si jich jeden mnohem více váží. Co ovšem přijde vhod, tak to je lesní studánka, která osvěžila brilantně a dodala dalšího elánu.

V momentě, kdy máte pocit, že byste měli být nahoře, tak potkáte takovou boudičku s rozcestníkem, zde se prosím dejte doleva a jeďte po žluté. Ta vás dovede až na samotný vrchol Smrku.

Smrk mám moc rád, protože si každý cestu nahoru musí odpracovat, a proto Smrk nepřekypuje turisty. Rozhled je velmi uspokojující, můžete si oddychnout v budce a pokochat se výhledem na Kralický Sněžník a Jeseníky, to za doprovodu hraničních kamenů. Nahoře je klid, mír a totální pohoda, kterou se člověku ani moc nechce opouštět.

Smrk láme cca 2/3 naší cesty a milník 60 našlapaných kilometrů. Takže hurá do sedla a jedeme na Borůvku. Po žluté se vracíme zpět na cyklotrasu 6044. Toto číslo se stane naším průvodcem pro pěkných pár kilometrů. Opět nečekejte totální dech beroucí výhledy, ale skvělou a poctivou lesní cyklistiku.

Ačkoliv jsem trip absolvoval začátkem července a o víkendu, tak jsem cestou k mému údivu nepotkal mnoho dalších jezdců, což je vážně škoda, protože projížďka rychlebskou přírodou má ohromnou atmosféru.

Na chvíli vykoukneme do relativní civilizace, to když projíždíme Hraničkami. Zde se rozléhají krásné louky jako z pohádky, jako vážně…

Na místě zvaném “Pod Reslovým křížem” zamáváme naší cyklotrase a dáme se doleva. Novým společníkem bude cyklotrasa 6022. Křižovatky si lze nevšimnout jen stěží, stačí sledovat značení, které zde je na výborné úrovni.

Až k této ceduli vedla odpočinková pasáž a spíše se vezeme, nicméně, jak říká pan Václavek: ,,Všechno krásné jednou končí.” Proto je opět nutno trochu zadupat na nižší převody. Výšlap na rozhledu Borůvková hora není procházka růžovým sadem, pěkně mi skřípaly zuby. Hlavou mi pobíhaly myšlenky typu: ,,Jako Miroslave, co si to zase potřebuješ dokazovat.” Možná, jsem měl na jazyku trochu peprnější slova, já jsem někdy trochu měkuřina. Každopádně výsledek stojí za to! Posuďte sami…

Dodám, že na rozhledně se neplatilo vstupné a je možno se občerstvit. Kofolka s klobáskou celkem bodly. Pivo by mě asi odrovnalo…

Po načerpání sil a uspokojení krásnými výhledy následoval sjezd do Travné a ubytování U Oravců.

Super hospoda, člověk bydlí skoro ve sklepě, ale já byl úplně nadšený. Ochotný výčepní, hotovky za pár kaček, krásná rychlebská atmosféra. Potřeboval jsem si zavolat, ale k mému údivu jsem neměl signál. Následně jsem byl informován, že pokud chci signál, tak buď musím vyjet nahoru na kopec nebo sjet do Javorníku. Což mě přivedlo k myšlence, že onen nezbytný hovor může počkat do rána. To je přece krásný.

V Travné se prostě dává liškám dobrou noc.

 

Neděle

Nedělní etapa měla na plánu něco okolo 110 kilometrů, předpokládalo se našlapání přes 2 200 nadmořských metrů. Ačkoliv to vypadá celkem drsně, tak pouze výšlap na Praděd je poměrně náročná záležitost. Zbylá cesta je pěkné svezení.

Po časném probuzení jsem se znovu nabytou energií usedl na kolo a vydal se směr Javorník. Zde je krásný zámek, který rozhodně stojí za pozornost.

Z Javorníku jsem volil nejkratší možnou cestu do Jeseníků, trochu mě po sobotě bolely nohy. Ta vede po hlavní, ovšem né moc rušné silnici do Žulové. Přiznám, že se mi šlapalo trochu ztěžka, tak jsem vynechal průjezd Rychlebskými lesními stezkami a pokračoval po silnici až do Jeseníku, konkrétně ke Francouzskému prameni.

Zde jsem odfrknul, doplnil skvělou vodu a motivoval se na dosažení vrcholu výletu, na Praděd!

Z Jeseníku se jede po trase 6210 do Bělé, což bych označil jako takovou přípravnou fázi na kopec. Právě v Bělé začíná celé divadlo.

Přesedláme na 6212 a potíme na Červenohorské sedlo, následně změna na trasu 6075. Ta nás neomylně zavede až na Praděd. A dokonáno jest, člověk si zase zaprská, ale už si je vědom, že to je poslední odpracovaný kopec celého víkendu.

Kromě úžasného výhledu, “drobné” bolesti nohou, jsem si také povšimnul, že mám jaksi červené ruce a trochu mne pálil krk. Cesta z Javorníku až na Praděd se zrovna neodehrávala ve stínu, což při teplotách okolo 35 stupňů mělo za následek poctivé spáleniny rukou a krku… Ale když někdo nepřemejšlí, tak to vždy přinese zasloužený výsledek.

Sjezd do Šumperku už je zasloužená odměna za odpracovaný víkend. Pokud si člověk naplánuje tuhle víkendovou záležitost, tak rozhodně nešlápne vedle, jen místy trochu do kopce. Každopádně není problém trasu trochu zkrátit nebo rozložit do tří dnů.

Zde ke stažení GPX trasy obou dnů