Vlakem z Hanoje do Saigonu aneb 33 hodin na cestě za smrtí či slávou

A nastal čas k odjezdu z mé velmi oblíbené Hanoje. To je život. Kam dál? Rovnou do Saigonu (kde jsem měl již příležitost pobýt před pár lety). Létání a autobusů jsem si užil v životě přemnoho, tak jsem sáhl po alternativě v podobě přejezdu vlakem. Nejednalo se o ledajaký vlak, ale ten, jenž se honosí názvem Reunification Express, neboli vlak Sjednocení.

Čekal mě přesun o délce cca 33 hodin a celkově jsem na jeden zátah urazil 1 726km. Zvolil jsem si lůžkový vůz druhé třídy. V kajutě nás přebývalo šest trosečníků, tedy posádka se během cesty točila až s výjimkou mojí maličkosti. V celém voze jsem byl sám samotinký se statusem “zápaďák” (tento druh lidí přebývá pouze v první třídě), jinak zde cestovali samí lokálové. Tím pádem jsem si nadmíru užil hluku a výlevů typu polykání hlenů, flusání z okna, brutální a nekontrolovatelný kašel, mlaskání a směsici zvuků, jenž vydávají mobilní telefony. Vietnamci sluchátka moc nepoužívají, a tak filmy i hudbu poslouchají pěkně nahlas, ať z toho každej něco má.  Nevšední jízda.

Samotná cesta odstartovala ve 22:20h čtvrtečního pozdního večera. Tento čas jsem si vybral ze dvou důvodů. Jedná se o nejrychlejší spoj a vlak bude projíždět za pravého poledne pravděpodobně nejlepší část trasy, Hai Van Pass. Tedy úsek po divokém pobřeží po mnoha viaduktech, tajemnými tunýlky, krásnými výhledy na hory, divoké pobřeží a širé moře…

Nicméně ono je skoro celou cestu nač koukat. Vietnamský venkov nenudí. Je poměrně zajímavé sledovat, jak se mění ráz krajiny v závislosti na počasí. V centrální části Vietnamu zuří období dešťů, zatímco na jihu probíhá horká sluneční lázeň. Rýžová a další pole se tak nachází v různé fázi.

Žel, fotek mám pomálu, respektive skoro žádné (titulní je z Wiki, úsek z Hai Van Passu). Můj mobil vyprodukoval snímky tak rozmazané, že i mně je blbý ony obrázky použít. Ale opravdu bylo nač koukat. Kromě brutálního Hai Van Passu jsem se bavil při průjezdech rozmanitými vlakovými stanice s vynalézavými prodejci všeho možného či městy jako takovými, ale i vesničkami, kolem chrámů a kostelů, okolo políček, kde se potulovali vodní búvolové, kde pracovali místní zemědělci s tak typickými “klobouky”, kde se rozléhaly rýžové plantáže, kde proudily divoké řeky, kde se husy pásly, …

Cesta samotná poměrně utekla, ačkoliv v závěru jsem vyloženě trpěl a moje záda mě zrovna neblahořečila. Saigonu jsme dosáhli v sobotu ráno, kolem 8h.

Trasa je nedílnou součásti tvrdé vietnamské historie. Francouzští okupanti, pardon, kolonizátoři, započali výstavbu trati již v roce 1895 a za velké slávy se trasa Saigon – Hanoj dokončila v roce 1936. Trasa vede převážně podél pobřeží, přes důležitá města jako Nha Trang, Da Nang, Hue či Vinh či Ninh Binh.

 

Cesta po slavnostním zahájení zabrala až 60 hodin, později se podařilo dobu jízdy snížit na 40 hodin.

Nicméně po druhé světové válce následovala válka o Indočínu. Vietnamcům přestala chutnat francouzská medicína. Respektive otročení, pohrdání a vykořisťování… Samozřejmě Francouzi sem přinesli i znalosti, technologie, ale negativa ve výsledku převyšují, řekl bych. Dalo by se říct, že i díky jejich stylu vlády se ve Vietnamu rozmohl komunismus a jiné nešvary. Celkově se o vedlejších účincích “kolonizace” v Čechách moc nemluví, neví, zapomnělo. Čest výjimkám, ale být Francouz či Belgičan, tak bych se za své předky styděl…

Každopádně během války utrpěla vlaková trasa mnoho újem na kráse. Válka následně zemi rozdělila na dvě poloviny, takže motivace opravit spojení chyběla. Následně dorazili do Vietnamu bojovat za svobodu a demokracii Američané. Během svého dobrodružství shodili na nebohý Vietnam 4x více bomb něž co bylo použito během celé druhé světové války všemi mocnostmi dohromady. O agentovi “Orange”, Napalmu a dalších vojenských zločinech páchaných strýčkem Samem pomlčím. Logicky v návaznosti na zlé časy vlakové koleje, mosty a tunely utrpěly další “zranění”.

Válečný konflikt skončil roku 1975. Vietnam byl zase sjednocen, byť pod nadvládou rudých komunistů. Každopádně započala okamžitá obnova trati – za rok práce museli opravit 1 334 mostů, 27 tunelů, 158 stanic a nepočítané množství kilometrů kolejnic. Spojení mezi dvěma hlavními městy bylo obnoveno hned roku 1976. Tehdejší vláda přikládala trati až politický význam, alá “sjednocení země”, za které tak tvrdě bojovali.

Jak celé téma uzavřít? Přejíždět na jeden nádech mezi Saigonem a Hanoí vlakem je dementní nápad. Cesta je únavná, dlouhá, záda bolí a dokonce i letenka vyjde levněji (jízdenka na vlak mě stála cca 1300 Kč a doporučuji zakoupit v předstihu – jízdenky na vlak kupuji přes portál 12go.asia) . Na druhou stranu v případě, že chce člověk projet Vietnam třeba během 2-3 týdnů vlakem od jihu na sever či obráceně, tak se jedná o mimořádný dopravní prostředek. Na rozdíl od autobusů, vlak projíždí nádhernými scenériemi, zapadlými vesničkami, ale i významnými městy vhodnými k použití jako záchytná místa pro prozkoumání dalších provincií.

Já se pro vlak rozhodl z mnoha důvodů. Touha po nevšedních zážitcích, projet si Hai Van Pass vlakem a taktéž i z historického hlediska. Během svého angažmá ve Vietnamu jsem měl moře času na zkoumání těžké historie země, navštívil mnohá muzea a historicky významná místa a v neposlední řadě mluvil s mnohými lidmi. Cesta Reunion Expressem pro mě byla tedy jakousi důležitou součástí skládačky pro pochopení Vietnamu a jeho historie.