• Menu
  • Menu

Pěšky za rozpadlým klášterem Rosa Coeli a nějak okolo a dál

Jednoho sobotního dopoledne jsem se vydal hledat vílu, tu z pohádky, tedy šel jsem pěšky za rozpadlým klášterem Rosa Coeli a dál do Přírodní rezervace Oslava. Respektive, čekala mne téměř 40km dlouhá túra, leč tuze pěkným prostředím.

Startoval jsem v Moravské Bránici (kam lze snadno dojet vlakem z Brna) – Dolní Kounice (klášter Rosa Coeli) a přes Ivančice do krásné Přírodní rezervace Oslava – celá pouť končila ve Vysokých Popovicích, odkud mne vlak zavezl zpět do Brna.

Trasa k náhlédnutí ZDE

 

Jak zmíněno, tak jsem vlakem dojel do Moravské Bránice, kde není nutno se zdržovat déle než je nezbytně nutné. Napojil jsem se na červenou turistickou trasu a směřoval do Dolních Kounic.

Cestou jsem míjel chatičky, které neměly ve svém okolí typické záhonky a květinky, ale rovnou malé vinohrady. Přemístil jsem se do části světa, kde se vínu a jeho konzumentům dobře dáří, o tom není pochyb.

 

Cesta je vyloženě rozehřívací. První kopeček se rozléhá až u Dolních Kounic, to když stoupám podél křížové cesty ke kapli svatého Antonína.

Originální kaple se zde vystavěla již v 17. století, byla dřevěná. Takže logicky došlo během času ke změnám až k dnešní barokní podobě. Tehdejší obyvatelstvo a vedení města si od kaple slibovalo to, že ochrání město a okolí od přírodních pohrom.

A zdá se, že to fungovalo, takže sem z úcty začali obyvatelé chodit v rámci pravidelných poutí.

 

Pro ty zvídavější doporučuji zhlédnout následující video, které vyloženě pitvá historii této neobyčejné stavby.

 

Kaple je také ideálním místem pro odpočinek a pokochání se. Výhled je pestrý.

Přímo pod nosem nám protéká řeka Jihlava, vlevo se tyčí hrad, následně přestavěný zámek. Těsně pod zámkem stojí pozůstatky kláštera Rosa Coeli. Přímo uprostřed fotky se tyčí chrám svaté Barbory a kousek více vpravo židovský hřbitov se synagogou. A úplně vpravo leží Šibeniční vrch.

Prostě Dolní Kounice jako na dlani. Mimochodem, výčet tolika důležitých památek na malém prostoru dokazuje, že se jednalo o poměrně bohatou vesnici, dnes město. Přesný důvod bohatství neznám, ale cítím za tím úrodné vinohrady.

 

Moje další kroky směřovaly ke značně mysterióznímu místu, tedy ke zřícenině klášteru Rosa Coeli, v překladu Růže nebes.

 

Klášter zažil za svou existenci mnohé, aby ne, když zde operuje již od dvanáctého století. Pamatuje vládu Karla IV., “návštěvu” Husitů, následný opětovný rozmach a poté zuřivý požár, který připravil klášter o střechu až do dnů dnešních. Klášter by se nacházel v mnohem horším stavu nebýt rozsáhlých investic a oprav v letech poměrně nedávných.

Než bych se pouštěl do ještě obsáhlejší slohovky o klášteru, tak použiji další příhodné video, jenž za mě odvede práci dokonale.

 

Samotný klášter i s přilehlým dvorem je doslova MAGICKÝ (zdravím Karla Janečka, propagátora slova “MAGICKÝ”).

Teď vážně. Poštěstilo se mi dorazit do kláštera značně z rána, takže zel prázdnotou. Mohl jsem v klidu místo projít, vychutnat si ticho síně, komnat, zahrady, chodeb, cel a trochu se unášet na vlnách představivosti ohledně toho, jak a co dřív bylo či nebylo. Tou dobou jsem zrovna četl knihu Jméno růže, takže se nabízela jistá propojenost. Kniha je velmi dobrá, jedná se o náročnější čtení.

V rámci klášterního areálu se zachovala i skromná věž, ta ovšem zůstala toho dne uzavřena. Je obsazena holuby. Ti nemají šanci za normálních okolností vletět do věže, ale jeden horlivý fotograf vysadil ochranou síťku v okně, čímž holuby doslova pozval do věže. Škoda.

Mimochodem, podobné místo, tedy zničený, respektive nedostavěný chrám je k prohlédnutí v Panenském Týnci, kde jsem taky byl 😀

 

Nemůžu si pomoci, ale tento obrázek je tak trochu reklama na Českou republiku. Historické městečko v údolíčku, kopeček s kostelíkem a hřbitov. Taková divoká česká kombinace.

Těžko uvěřit, ale na židovském hřbitově níže se rozléhá na 1 500 náhrobků.

 

To již pokračuji po červené a před mým zrakem se rozléhá bohatství oblasti. Víno kam až oko dohlédne. Zdroj legendární kounické Frankovky.

 

Na pěších túrách mám také velmi rád procházení zapadlými vesničkami. K vidění je většinou drobný bizár, lidová tvořivost nebo pěkné kapličky, respektive zvonice. Tato jedna obohacuje obci Nové Bránice.

 

Podél řeky Jihlava se logicky nacházejí mnohé chaloupky, kam si jezdí odpočinou unavení Brňané.

 

Ivančický viadukt, most sebevrahů, “bývalý železňák”. Stačí si vybrat vhodné přízvisko pro tento 370 metrů dlouhý kolos. Ještě před 40 lety byla konstrukce mostu čistě železná, teď už z původní stavby zbylo pouze torzo a soudruzi použili poctivý beton.

 

Spokojený odpočívající rybář užívající klidu.

 

Proběhl jsem rodné město Vladimíra Menšíka, kde jsem se krátce zastavil na rozhledně Alfonse Muchy, abych se v dáli pokochal pohledem na kapli svatého Jakuba… Mluvím o Ivančicích.

Na obrázků níže jsem zachytil jiný skvost. Oslavany a jeho důl Kukla (vpravo). Ten už svému účelu neslouží a proměnil se v zábavní park. Kam jsem ovšem nezamířil.

 

Zaujal mne pohled na Katolický dům a jeho dnešní využití.

 

Oslavany mají také zámek a vydařený. Avšak, v zámeckých prostorách se nalézá ještě mnohem důležitější záležitost. Pivovar!

 

Tohle je prostě pěkné místo. Na pozadí kostelní věž, park, řeka Oslava a pár vkusných socialistických budov.

Kdo prochází Oslavanami, tak by neměl vynechat návštěvu vyhlídkové věže. Zabralo mi minimálně 15 minut než jsem k ní nalezl cestu. Pro milovníky “rébusů” a střídmých výhledů doporučuji.

 

To už opouštím milé Oslavany a vstupuji do poslední třetiny cesty. Té nejzelenější, do Přírodní rezervace Oslava.

Hned na úvod mi zkřížil cestu hlemýžď.

 

Taktéž kolem mě věčně šustila tráva a křupaly větvičky. Nejednalo se ovšem o ptáčky, králíky či veverky, ale o ještěrky zelené. Ta je označována jako nejkrásnější plaz, co je k vidění na našem území.

Zvířat lze potkat mnohem víc, ať už mloky, užovky, jestřáby, rejsky, netopýry či rozmanitý hmyz. Je potřeba mít oči otevřené.

 

Údolí, chceme-li kaňón je prostě nádherný. Dnes už zbyl v této oblasti pouze jeden kaňón. Druhý padl za oběť při výstavbě nedaleké jaderné elektrárny Dukovany, konkrétně ho zatopila Dalešická přehrada.

 

Vegetace je velmi barevná. Všudypřítomný fialový zvonek hadicový dodává cestičkám další punc zajímavosti.

 

 

Josefův důl. Jedna ze dvou štol, která zde sloužila pro těžbu železné rudy. Poslední vozík odsud vyvezli roku 1919.

 

Čučice.

 

To už jdeme do finále.

Nádherný výhled na meándr řeky Oslava končí moji pouť. Odbočuji směrem z parku do Vysokých Popovic.

Túru lze samozřejmě rozdělit na více částí, kdy bych zvážil detailněji prozkoumat Přírodní rezervaci Oslava. K vidění je mnoho. Rezervace je také oblíbenou zastávkou trampů a opodál se rozléhá tisíce a jedna zřícenina, ale o tom zase někdy příště…

 

Leave a reply