A tak jsme strávili týden v Tatrách… Celá operace byla pojmuta jako takové nabírání kondice, kdy jsme si kromě jednoho odpočinkového dne pokaždé naložili slušné množství nastoupaných metrů.
Jelikož i na cestách musím pracovat, tak jsme se rozhodli rozbít stan ve Štrbském plesu, ve ville Kosodrevina. Štrbské Pleso je sice trošku dražší, ale jeho poloha je prostě skvělá, jezero parádní, internet rychlý a navíc jsme měli v apartmánu i vlastní kuchyň. Co víc si přát.
Bojový plán zněl:
Den 1 – výstup na Predné Solisko
Den 2 – výstup na Skalnaté pleso a túra kolem vodopádů
Den 3 – výstup na Kriváň
Den 4 – výstup na Rysy
Den 5 – odpočinek a západ slunce u Ždiaru
Den 6 – výstup na Ďumbier a Nízké Tatry
Den 7 – túra přes Belianské Tatry k Zelenému plesu
Den 1 – výstup na Predné Solisko
Jako úvodní etapu jsme si naplánovali takovou zahřívačku, na kterou jsme mohli vyrazit pěkně přímo z našeho ubytování. Predné Solisko je jednoduchý vrchol, kdy si navíc mohou fyzické měné zdatní jedinci pomoci lanovkou.
My samozřejmě vyrazili po svých.
Vrcholový kopec, tedy Predne Solisko, je k vidění vlevo. Cesta je snadná, většina stoupání vede pod lanovkou, takže je trošku strmější, ale na rozehřátí svalů ideální.
No a když už se člověk vydere nahoru, tak se může otočit a hle. Štrbské Pleso jako na dlani.
Na stranu druhou už je k vidění výhled typický pro Tatry. Tedy, nechybí pleso a skalnaté štíty.
Cestu dolů jsme zvolili trochu takový oblouček, který mohu jenom doporučit. Klesání nebylo tak prudké, prochází se Furkotskou dolinou, kudy proudí stejnojmenný potok a je to celkově fajn cesta.
Den 2 – výstup na Skalnaté pleso a túra kolem vodopádů
Na druhý den se zdálo, že nám počasí zřejmě nebude úplně přát. Zvolili jsme tedy opět “snadnější” túru. Tentokrát jsme přejeli autem do Tatranské Lomnice a vystoupali na Skalnaté pleso. I sem lze vyjet lanovkou, která pokračuje až na Lomnický vrch.
Dále jsme pokračovali Tatranskou magistrálou k vodopádům Studeného potoka a zpět do Lomnice.
Světě div se, zatímco při (opět) velmi strmém stoupání jsme předcházeli pouze pár jedinců, tak u Skalnatého plesa život jenom bujel. Lanovka dovážela nahoru zážitků chtivé turisty, kterými se to zde jen hemžilo. Na jednu stranu ale musím uznat, že využití lanovky dává smysl pro turisty s horší kondicí, kdy ušetří hodně sil a času a mohou tak pročesat delší trasu než kdyby se škrábali nahoru po svých.
Žel pro nás, oblačnost zuřila a vrchol Lomnické štítu zůstal skryt.
My tedy pokračovali k vodopádům po Tatranské magistrále, která se doslova hemžila chodci. Lanovka a neděle udělali svoje.
Cestou se nám naskytl parádní výhled na Slavkovský štít (vlevo). Slzička nám ukápla při vzpomínce na náš taterský prvovýstup, jež se odehrál před šesti lety. Kdy jsme po náročném výstupu na vrchol neviděli ani ten pověstný prd. Protože oblačno…
A tak jsme úspěšně sklesali až k vodopádům, kde jsme si odpočinuli. A užívali si okolní scenérii okořeněnou rachotem generovaným protékajícím živlem.
V tuto chvíli jsme také odbočili na vedlejší cestu směr Lomnice, kde jsme “kupodivu” už nepotkali skoro ani živáčka.
Den 3 – výstup na Kriváň
Národní hora Slovenska, tedy Kriváň. Počasí nám přálo, odhodlání také a držeje se hesla “do hor se musí ráno” jsme si nastavili budík na 4h a spěchali na Kriváň. Ten nejvzdálenější vrcholek na fotce níže.
Autem jsme přejeli na parkoviště Tři studánky, kde se platí 5 EUR parkovné a šlo se.
Jelikož jsme vyrazili skutečně z rána, vědomi si oblíbenosti hory, tak se nám poštěstilo toho, že jsme cestou potkali jen tři živáčky, jež si to už špacírovali dolů.
Tabule u parkoviště říká, že cesta na vrchol potrvá čtyry hodiny. My jsme zvolili relativně vysoké tempo výstupu a stihli jsme dobít vrchol již za dvě a půl hodiny.
Stoupání je relativně prudké, v závěru se člověk musí vypořádat i s techničtějšími úseky, ale jde to fajn. Nicméně, ve chvíli, kdy by pršelo, tak bych výstup nedoporučoval ani za mák. Dokonce chlapík říkal, že dva dny před námi, kdy zde pršelo, tak se stal jedné turistce smrtelný úraz při výstupu.
Každopádně, výhledy byly famózní. A ten rybník vzadu, to je zase Štrbské Pleso.
A tohle jsou prostě TATRY!!!
Trochu jsme se vydýchali a začali se sestupem. Světe div se, cestou dolů jsme již potkávali doslova desítky dalších turistů. Takže zatímco jsme si na vrcholu dopřáli relativního klidu a soukromí, tak ti co dorazili o hodinu déle, si už mohli připadat jako na Václaváku.
Při klesání nás ještě zaujal ukazatel směrující k Vojenskému bunkru. No bunkru, spíše k památníku padlých partizánů.
Den 4 – výstup na Rysy
Vědomi si zážitku z dne předchozího a popularity Rysů, tak jsme tentokrát nařídili budík už na 3h ráno a šlo se.
Východ slunce nás zachytil již za polovinou výstupu a scenérie to nebyla vskutku špatná!
Cestou jsme museli čelit sněhovým úsekům, což byl ve výsledku dost náročný kousek výstupu. Sníh byl pořádně namrzlý, prostě led, hrozně to klouzalo a my sebou samozřejmě neměli žádné technické výdobytky pro ulehčení. Ale nějak se to podařilo zvládnout, byť jsem úpěl.
Cíl se blížil.
Výprava pokračovala až na samotný vrchol Rysů. Zatímco já se trochu po “socialisticku” spokojil s málem, tedy výhledem ze sedla Váha, tak “kapitalisté” dobyli vrcholu.
Ale nestěžuju si, cítil jsem se unaven, tak jsem si sedl, rozdělal paštiku, natáhl si nohy a užíval si totálního klidu a samoty na tomto spektakulárním místě.
Avšak, nastal čas na sestup. Dole je vidět chata Rysy, nejvýše položená chata v Tatrách, ale také pořádný pás sněhu. Opět mimořádně zledovatělý, a tak byl jeho výstup docela ošemetnou záležitostí. Dolů už to ovšem byla jízda, to doslova. Člověk si skrčil nohy, vlezl do brázdy a prostě to sjel dolů. Paráda.
Zatímco jsme opět cestou nahoru i na samotném vrcholu “trpěli” samotou, tak v pozdějších hodinách už opět stoupal štrúdl lidí na vrchol… Ale nedivím se, celá túra byla dechberoucí!
Den 5 – odpočinek a západ slunce u Ždiaru
Jelikož jsme již trochu pociťovali únavu, tak přišel na řadu “volný den”. Tedy dohánění pracovních povinností, četba a relax u jezera. Not bad!
Na večer jsme vystoupali na kopec za vesnicí Ždiar, na východní straně Tater. Právě zde se také nachází místní stezka v oblacích, tou dobou již zavřená. Na vrchu tedy panoval těžký klid.
Západ slunce ušel 🙂
Dole na nás čekala Feliška, věrná a spolehlivá služebnice, jež nás do Tater a vlastně i po Tatrách spolehlivě převozila.
BTW, ideální vozidlo na ten slovenský silniční tankodrom.
Den 6 – výstup na Ďumbier a Nízké Tatry
Tatry jsou Vysoké, ale i Nízké. Právě na nejvyšší vrchol Nízkých Tater jsme si posvítili následující den.
Trek jsme si naplánovali tentokrát na odpolední hodiny, chtěli jsme si užít hřebenovku ve večerním hábitu.
Zaparkovali jsme zdarma u rozcestníků Trangoška a začali stoupat na vrchol Chopok.
Nutno podotknout, že se jedná o skutečně výživné stoupání, kde se člověk řádně zpotí. Opět platí, že se lze nahoru vyvézt lanovkou.
Veškerá námaha je ovšem oplacena parádnímí výhledy na hřebeny Nízkých Tater, ale i těch Vysokých v dáli.
Červená hřebenovka nás dále vedla na nedaleký vrchol Ďumbier. O této hřebenovce se praví, že patří mezi vůbec ty nejkrásnější v Evropě. Nezbývá než souhlasit…
Ďumbieru jsme dobyli ve chvíli, kdy slunce již začínalo klesat.
A co bych povídal, ta příroda!
Nicméně, úplného západu slunce jsme nečekali. Byť v našem vybavení nechyběly čelovky, tak jsme si chtěli dopřát prudký sestup ještě za relativního světla, což i nakonec vyšlo na minutu přesně. Úplná tma padla ve chvíli, kdy jsme startovali naše auto.
Den 7 – túra přes Belianské Tatry k Zelenému plesu
Belianské Tatry jsou trochu jiné než ty Vysoké, byť s nimi přímo sousedí, respektive jsou součástí. Ona východní část Tater je o něco zelenější, roste zde více kytiček a chodí tu méně turistů. To je alespoň můj pocit.
Ale i tady se rozléhají vysoké štíty a především parádní sedla. A jelikož jsme štítů užili dost a dost, tak nám Belianské Tatry přišly jako vhodná etapa na závěr našeho putování. Hlavními cíli bylo Kopské sedlo a Zelené pleso.
Bez mučení se přiznám, že poslední stoupání celého našeho putování Tatrami, které vedlo na zmíněné Kopské sedlo rozhodně nebylo úplně nejnáročnější. Já ale na sedlo dorazil asi nejvyždímanější ze všech našich výšlapů.
Na druhou stranu, okolní výhledy cestou vypadaly prostě skvěle. Proto platilo, že když člověk nemohl, tak zvedl hlavu a přidal plyn.
Tatry bez ples (jezírek), to by bylo něco jako pivo bez pěny.
Ano, i tohle jsou Tatry. Konkrétně Kopské sedlo.
To už jsme se napojili na červenou trasu, tedy Tatranskou magistrálu a již v mírném klesání dorazili k Zelenému plesu.
Vskutku důstojné místo pro pomyslné rozloučení se s Tatrami.
A co závěrem? Snad jen, že jsem s Tatrami neskončil. Ještě chci rozhodně více prozkoumat Belianské Tatry, vylézt na Koprovský a Jehněčí štít, vyspat se v chatě Rysy aaaa, takhle bych mohl pokračovat…
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.