Vyrazit v době koronavirové do Barcelony se může zdát býti jako hlazení hada bosou nohou. Avšak zajedno, vir asi není tak horký, jak to podávají média a levnější to nebude. Barcelona mě lákala dlouhodobě, ale na stranu druhou mě odrazovaly potencionální davy turistů, jež do Barcelony spolehlivě proudí(li). I to koronáč vyřešil. Avšak Covid přinesl efekt zavřených barů, mnohých restaurací a to město “nevibrovalo” tak jako obvykle, asi. Myslím životem.
Tak či onak, Barcelona je krásné město. Nevím, kde jinde si člověk může zajet metrem na slušnou pláž. A vlastně, úplně chápu děti jistého Argentince Messiho. Ten jim nedávno naznačil, že se chce přesunout z tohoto idylického prosluněného města do šedého a deštivého Manchesteru, taky bych přečel.
No, tak se lětělo. Bojový plán zněl:
Den 1 – večerní přílet do Barcelona a šupem větrem na pláž
Den 2 – dopolene na “válendu” a potom po stopách Gaudího
Den 3 – dopolene na “válendu”, toulky městem a hurá na nejlepší vyhlídkový spot města
Den 4 – rozlučka s pláží a pomalu na letiště
Jak jsem zmínil, hodili jsme tašky po pokoje a sakum práskum na pláž “Playa de la Barceloneta“. Ještě teda cestou jsme opatřili něco na zub. Byť o něco lepší část pláže se rozléhá o kousek jinde. Každopádně, byl jsem nadMíru spokojen.
Po čvachtandě v moři jsme se logicky museli projít po promenádě, ta je velmi živým místem. Hromada lidí zde běhá, hraje fotbálek, plážák nebo se jen tak prochází. Pobřeží je i lemováno bary. Ty však přílišným životem nepřekypovaly ani v pozdějších večerních hodinách. Roušky jsou povinné k nošení i ve venkovních prostorách města, s výjimkou pláže.
Den druhý
Za sebe musím říct, že se člověku lépe vstává, když ví, že jeho první ranní kroky budou směrovat na pláž. Jako milovník boje s vlnami jsem si v Barceloně užil náramně. Lze i bez problémů plavat, je ale zapotřebí najít tu “správnou” pláž.
Rozumějme, že barcelonské pobřeží se skládá z několika pláží a v každé panují o něco jiné podmínky.
Hned nedaleko barcelonské pláže se nachází jedna z nejpopulárnějších částí města, zvaná Barceloneta. Člověk si to zde zamiluje lehce, mě naprosto učarovaly balkóny. Ty jsou všude, hodně a víc a já chci taky balkóóóóóón! A letní počasí, víc.
Balkóny nesou také značný prostor na zavěšování prádla, ale i vlajek. Barcelona je jedna velká politika. Není se čemu divit. Konflikt ohledně referenda pro odštěpení Barcelony (Katalánska) od Španělska je dobře známý, i jeho násilné potlačení, a tak dále, a tak dále…
A ono “Respect! Silenci” … To už zase souvisí s jistým over-tourismem, kdy se zvuk z ulic pěkně nese do bytů okolo. Ve chvíli, kdy si chce dát místňák zaslouženou siestu, tak dole někdo dělá randál a z odpočinku je prd na druhou.
Tyhle zákoutí jsou prostě parádní. To už jsme tedy nedaleko našeho bydla v gotické částí Barcelony. Drobnou nevýhodou nejstarší části Barcelony je zastaralá kanalizace a drobný smrádek, který tak dobře znám z Kolumbie či Vietnamu…
To už nastal čas na Gaudího. Nelze začít jinde než v Parku Guell. A přímo u domu, kde sám mistr přebýval.
Pro vstup do parku je potřeba zaplatit vstupné 10 EUR. Normálně, je nutné lístky bookovat dopředu, protože do parku pouštějí pouze 300 lidí za hodinu. V těchto dobách zel park prázdnotou a lístek stačilo koupit bez čekání přímo u vstupu do parku.
Původně se mělo jednat o zahradní město se šedesáti domy. Park měly zafinancovat zálohy parcel na budoucí vily, ale jejich prodej vázl. Prodaly se pouze dvě parcely. Kupci byli jistí Gaudí a Guell. Celý projekt tedy skončil relativním fiaskem.
V roce 1926 celý objekt koupilo město a zpřístupnilo ho jako městský park.
Park je postaven v kopci s výhledem na Barcelonu. Oproti ruchu v centru města zde panuje klid. Nyní absolutní. Za obvyklých poměrů se právě zde na balkónku perou fotografové o nejlepší spoty pro focení. Teď tu člověk mohl skoro chodit i nahatej.
Gaudí má po celé Barceloně poházeno mnoho staveb. Ta nejbližší u parku se nazývá Casa Vicens Gaudí.
Poté jde člověk stále rovně po hlavní třídě až dorazí ke Casa Mila. Budova, jež po svém dokončení byla terčem posměchu, je nyní jedním ze symbolů Gaudího úspěchu. Také se jednalo o poslední “světskou” stavbu, na které Gaudí pracoval. Nutno podotknout, že stavbu ani úplně nedokončil sám Gaudí. Trochu se rozkmotřil s investory projektu ohledně zvyšujících se finančních nároků a rozdílných pohledů v estetice budovy.
Následně už vrhl všechen svůj um a energii do katedrály Sagraga Família.
Nedaleká Casa Battló. Ta je výrazně fotogeničtější, barevnější, rozmarnější, přestože místní jej přezdívají “Dům kostí”.
Gaudí nebyl architektem chudých a už vůbec ne skromných staveb. La Sagrada Familia. Stavební práce započaly v roce 1882, očekávané datum dokončení 2026, bylo nedávno opět posunuto…
Důvodů, proč se stavba katedrály táhne od nevidím do nevidím je mnoho. Např. obrovská finanční náročnost, kdy dlouhodobě je dostavba financována pouze z darů a sbírek. Panovaly i spory, jestli vůbec katedrálu dokončovat bez Gaudího. Každopádně, stavba je v chodu a třeba se i dožijeme toho, že si ji budeme moci prohlédnout bez jeřábů okolo.
Gaudího parádní díla jsou v některých případech od sebe v chodecké vzdálenosti, jinak je snadné prostě skočit na metro a přejet si dle libosti. Google knows.
Den 3
Nový den tradičně začínal vstupem do stanice metra Jaume I., ta nás spolehlivě dovezla na pláž. Metro funguje ve městě parádně, síť je hustá, ceny nízké, efektivita ohromná.
Odpolední část dne se nesla ve znamení bloudění městem. Sic jsme slíbil výrazně menší množství nachozených kilometrů, ale sliby, chyby.
Odstartovali jsme na Placa Reila, trochu schované náměstíčko hned vedle tepny města, tedy ulice La Rambla.
No a zase ty balkóny… Všude.
Tentokrát jsme si vydali trochu jižneji a do kopce. No a neminuli jsme Muzeum moderní architektury Joan Miró. Nedaleko odsud je také hrad a parádní výhledy na moře. Už ale vlastně ani nevím, z jakého důvodu jsme tuto zastávku vynechali, myslím onen hrad…
Či Olympijský stadión, kde se slavnostně roku 1992 slavnostně zahájily Olympijské hry.
Ale hlavně jsme mířili ke Katalánskému národnímu uměleckému muzeu. Velmi fotogenické místo.
To jsme už skočili na metro a zahájili náročný výstup na bunkr, jež ční nad městem. Výšlap nahoru je strmý, náročný a bolí o to víc, když člověk trochu bloudí, ale co… Ten pot a hudrování za to stojí.
Po práci následuje odměna. Kdo operoval v Barceloně a nezašel do marketu La Boquiera, ten vlastně jakoby tam ani nebyl. Zejména košt místní kýty je nutný.
Den 4
A to už jdeme do finále. Dopoledne před odletem zpět do Prahy mělo být zasvěceno pláži a boji s vlnami, osud tomu ale nechtěl. Pršelo?! Což jsem ani netušil, že je v Barceloně povoleno.
Každopádně, pouť Barcelonou bez návštěvy Katedrály Santa Maria del Mar? Nelze.
Tedy lze, ale jelikož jsem sledoval vynikající seriál Katedrála moře, který se odehrává právě v době, kdy se katedrála stavěla a v seriálu se výrazně zapsala i její výstavba. Tak jsem místo nemohl minout.
Typická bageterie na úplný závěr. A tím jsem asi řekl vše.
Samozřejmě, v Barceloně je toho k vidění hodně a mnohem víc. Každopádně mix koupání v moři a putování historickým městem v podobném měřítku může Barceloně konkurovat jen máloco…
Odpovědět
You must be logged in to post a comment.