Cyklistický výšlap na Radhošť a ještě dál

Tradiční letní výjezd ve skupině plné svátečních cyklistů jsme tentokrát situovali do Beskyd. Konkrétně nás čekal cyklistický výšlap na Radhošť a následný přejezd na chatu Celnica, kde přeživší hodnotili trasu a výkony jednotlivců již za proudu piva.

Naše trasa se rozléhala na ose Valašské Meziříčí (snadná dostupnost vlakem) – Rožnov pod Radhoštěm – Radhošť (nejvyšší bod trasy) – Pustevna – Martiňák – Chata Celnica

 

Start ve Valašském Meziříčí je příhodný z hlediska dobré dostupnosti vlakem, a také se člověk pěkné rozhýbe před prudkým a dlouhým stoupáním na Radhošť. Cyklotrasa vede podél Bečvy, vede mírně do kopce, ale jinak je to příjemné svezení za pěkných výhledů.

Drobnou nevýhodou je vyšší četnost hospod, což značně zbrzdilo i naší skupinu.

 

S menšími potížemi se to ovšem podařilo a dosáhli jsme Rožnova pod Radhoštěm. Městečko je známé především díky Valašskému muzeu v přírodě, leč my okoukli i správně socialistické náměstí T.G. Masaryka. Ten osobně dohlíží na dění ve městě.

 

Nicméně, došlo i na dřevěné kostelíky a domky. Zde se nachází mírné propojení se socialistickým náměstím. Někdy v roce 1925 “přestěhovali” místní členové muzejního spolku roubené chaloupky z náměstí do parku, což dalo slušný základ dnešnímu rozsáhlému Dřevěnému městečku. To nám připomíná, jak vypadal život na Valašsku pěných pár let nazpět.

 

Stoupání na Radhošť se odehrává z větší části na asfaltu. Onen fakt trochu snižuje náročnost dlouhého výšlapu. Shruba v polovině kopce se poprvé objeví vysílač rozhléhající se nedaleko vrcholu. Nejtěžší pasáž výšlapu má ovšem teprve přijít.

 

Na Radhošť lze od Rožnova vyjet dvěma způsoby. Pro cyklisty je ideální variantou využití cyklotrasy vedoucí na Pustevny a poté sledovat modrou značku.

My si ovšem vybrali cestu kratší, avšak užší, trnitější a hlavně mnohem prudší. Z cyklotrasy jsme odbočili přesně u odpočívadla. Tam sjíždíme ze značené trasy. Hned nás vítá brutální stojka, kde je potřeba protočit ty nejlehčí převody. Někteří volí tlačení kola. Né poprvé a už vůbec né naposledy.

 

Vrchol je sice na dostřel, to nás ale čeká ta nejprudší pasáž stoupání, kde by zcela jistě museli tlačit své monoposty i profíci, natož my hobíci.

 

Výhledy budiž odměnou za pivní pot, laktát ve svalech a celkové utrpení.

 

To již vydýcháváme zahlcené plíce při pohledu na kapli svatého Cyrila a Metoděje. Ta byla slavnostně vysvědcena již roku 1898 a je skutečným svatým místem, nikoliv nějakou umělou atrapou. Původně kaple oplývala bílou omítkou, ale postupně ji řemeslníci obložili impregnovaným šindelem a dostavěli dřevěnou zvonici.

 

 

Kapli jsme si pozorně prohlédli. Avšak nedaleká hospůdka nás přitahovala jako magnet.

 

Od Radhoště jsme pokračovali po modré směrem na Pustevny. V dáli jsme zahlédli vrchol Lysé hory, jež zkusíme dobýt jindy. O něco blíže, ale stejně špatně je k vidění dřevěná stavba Stezky Valašska.

 

Profrčeli jsme kolem sochy Radegasta, kde značně začínalo přibývat turistů. Za tímto faktem stojí parkoviště. Respektive, to, že lze dojet k nedalekým Pustevnám autem či autobusem a následně dokráčet pár metrů k soše pohanského boha. Výborné pro lidi s horší kondicí či důchodce, avšak místo se stává komerčním skanzenem se všemi nešvary.

 

Což pouze dokresluje trochu smutný pohled na nebohé Pustevny, jež roku 2014 navíc zastihl požár. Trasa je částečně obklopena obchůdky s jídlem a různými tretkami. Kouzlo pravých Beskyd je dle mého názoru nutné hledat trochu jinde…

Ještě doplním, že vrchol Radhoště s kaplí není okupován až tak velkým počtem lidí, takže ten si část svého kouzla uchoval.

 

My již opouštíme toto komerční peklo. Lehce sjíždíme dolů a napojujeme se na cyklotrasu číslo 46. Po zdolání Radhoště jsem celé skupině sliboval snadný přejezd na chatu. Zle jsem se zmýlil.

Cesta je opět spíše asfaltová, nicméně ani zdaleka rovinatá, avšak malebná.

 

 

Mužstvo se dotrápilo až na hotel Martiňák, kde je možné dopřát si polévky, pokrmu či zvlažení hrdla.

U chaty se taktéž nachází památník obětí udatných partyzánů. Konkrétně je zde vzdán hold 1. partyzánské československé brigádě Jana Žižky. Ta zde operovala během druhé světové války. Jednotka měla původně podporovat Slovenské povstání na Slovensku, nakonec se z větší části přesunula k partyzánskému boji do Beskyd. Prováděli zde destrukční a sabotérskou činnost. Taktéž sbírali informace v rámci zpravodajského průzkumu. Bojovníky ovšem udal jeden “dobrodinec” a nacističtí vojáci partyzány obklíčili a následně jim byli na stopě. Nacisté vyhlásili stanné právo, díky němuž přišlo o život nebo byli odvedeno do koncetračních táborů na 30 lidí.

 

Zpět na kola.

To už jsem mužstvo opět chláchochil, že nás čeká pohodlná hřebenovka s dlouhým sjezdem a se závěrečným krátkým výšlapem na chatu. Opět chyba.

Cyklotrasa 472 vede proradným stoupáním na ještě proradnějším terénu. Tlačení kol se opět stane součástí výkonu. I závěrečné stoupání je o něco delší než jsem již všem vybarvoval.

 

Nicméně, přežili jsme všichni. Večer padlo nějaké to pivo a vodečka. Ráno jsme si ukuchtili vydatnou snídani. Obklopeni hezkou přírodou a vdechujíc čístý horský vzduch jsme vyrazili vstříc neděli. To nás čekal již skutečně snadný sjezd do Valašského Meziříčí.

Místy to bolelo, ale stálo to za to.