Trek Los Nevados, cesta do středu sopky Quindío a zpět [Kolumbie]

Jedním z nejpádnějších důvodů, proč jsem se vydal do Kolumbie bylo prozkoumání místních sopek a hor v NP Los Nevados. A právě proto jsem logicky uskutečnil trek napříč Národním parkem Los Nevados.

Národní park je jakýmsi srdcem celého regionu, jež je známý také díky pěstování kávy. V NP Los Nevados pramení mnohé řeky, to díky většímu množství srážek a tání sněhu ze zasněžených vrcholků sopek. Řeky následně zásobují pitnou vodou farmy a města v okolí.

Oficiálně je nutné pro pohyb v NP Los Nevados mít po ruce průvodce. Fakticky to ale nikdo moc nekontroluje, zatím mají rangeři pouze jednu kontrolní stanici při vstupu do parku od Manizalesu. Já si přes zmíněné zaplatil průvodce ze společnosti Paramo Trek a připojil se k dalším chodcům pro ono dobrodružství. Za jedno, průvodce prostě ví o parku kde co. Za druhé, člověk se nemusí o nic starat (doprava, jídlo, nocleh, úschova zavazadla či přesun do Manizalesu po treku). Posledním důležitým bodem tři dny dlouhého treku bylo spaní v horských chatách, kde né vždy ubytují jednotlivce bez průvodce. A já nerad kempuju.

Hned úvodem zmíním, že se za toto rozhodnutí musím pochválit. Průvodci byli výborní, servis skvělý, zážitek maximální, jídlo chutné a i další účastníci zájezdu pomohli k ještě lepšímu zážitku, kdy se sešla dobrá parta. Zde je přesný popis treku, platil jsem 880,000 COP (cca 6,000 Kč, což se zdá být hodně, ale po absolvování treku mi cena přišla adekvátní).

Teď už konečně na start, sešli jsme se v Salentu, kde se konala společná snídaně a briefing. První kroky treku jsme učinili v Cocora valley. Zde jsem již operoval dříve a pečlivě sepsal informace o mini-treku v Cocora valley ZDE. Tento trek je mohutně doporučován jako dobrá aklimatizační příprava před samotným královským pochodem v horách, kdy se většinu doby pohybujeme v nadmořských výškách okolo čtyř tisíc metrů.

Trek započal 30.listopadu, v sobotu, kdy oficiálně začíná sezóna s menším množstvím srážek. Ideálním období pro návštěvu NP Los Nevados jsou měsíce prosinec až únor či červen až srpen. Nicméně, jsme v horách a počasí si občas nebere servítky. Po slunečném ránu se po obědě zatáhlo a až do konce prvního dne pochodu nás obohacovaly četné dešťové kapičky.

Aby se situace ještě zjednodušila, tak nám oslík zatarasil cestu. Nakonec si dal říct a nechal nás pokračovat.

První den se nesl především ve znamení stoupání, kdy jsme startovali v nadmořské výšce 2,400 m.n.m. a končili ve finca la Argetina, což je naše noclehárna. Ta leží ve 3,500 metrech. Přičemž se cestou zakouší i několik klesavých pasáží. Jde se ovšem především džunglí či zalesněným povrchem, takže jsme až o tolik výhledů nepřišli.

Avšak, díky vyšší nadmořské výšce je především ve večerních hodinách a v noci na chatě značně chladno a mokré šatstvo moc nechce usychat. Naštěstí nás čekala možnost teplé sprchy, tedy, na mě zbylo 20 vteřin opojné vlažné vody a následně mě bez upozornění zkrápěla ledová kapalina. Trochu jsem si zahudroval při tom šoku, logicky.

Avšak, krásně jsme se všichni zahřáli u pece. Kdy jsme si poposedali na lavičku v kuchyni, tam nás čekalo teplíčko a večeře. Podávala se bramboračka a rýže s banánem, fazolemi a hovězím. Já tam ještě loupnul nějaké to pivko.

Již jsem předesílal, že se sešla dobrá parta. Nechyběli velvyslanci z Francie, Ameriky, Německa, Singapuru a Finska. A nesmím opomenout čtyry kolumbijské průvodce. Vskutku, řeč nestála a celé tři dny se i v průběhu pochodu horlivě diskutovalo.

Ráno jsme se probudili do úplně jiného počasí. Po dobré snídani, jsme si sbalili fidlátka. Hlavním chodem dne byla expedice do kráteru sopky Nevado del Quindío.

Tedy, ještě jsme dali sbohem kravám, ovcím, koním, oslíkům, psům, slepicím, kohoutům a husám, jež nám tvořili společnost.

Opouštěli jsme tedy chatu la Argentina. Ta zde stojí již přes sto let. Během posledních let došlo k úpravě jedné ze stájí na dorm s dvoupatrovými postelemi, kam se poskládá až deset lidí. Jinak si myslím, že chata mnoha úpravami neprošla. Elektřina je samožejmě k dispozici, večer nám na dvě hodiny zapnuli generátor.

Náš cíl, tedy kráter ležel v nadmořské výšce 4,400 metrů. Cestou se konalo několik zastávek na občerstvení a výdech. Sluší se zmínit, že ještě v roce 2014 do Národního parku Los Nevados moc turistů nemířilo. V horách stále operovali členové drogového kartelu a rebelové. Obě dvě skupiny naháněli kolumbijští vojáci i za pomoci bojových vrtulníků.

Vůdce místního kartelu touhle dobou sedí v americkém federálním vězení. Prý se snažil moc nevyčnívat, prostě si chtěl žít pohodlně. Údajně za ním do Salenta přijela i skupina Rolling Stone, kdy bossovi měli zahrát na večírku.

Snímek obohacuje finca la Buenos Aires. Vlastní ji stejný chlapík jako “Argentinu”, kde jsme předešlé noci nocovali. Alejadro, je samozřejmě otcem od rodiny. Jednou týdně zapřáhne koně a oslíky a vyráží do Salenta za nákupem. Cílem je si i trochu odpočinout od manželky, míří tedy rovněž do hospody za kamarády.

Mírnou zajímavostí je strom u chaty. Je totiž pouze jediný svého druhu v Národním parku Los Nevados. V době narození Alejandra strom zasadil jeho otec. Přesně před 55 lety.

To už jsme se blížili k sopce. Počasí se v horách mění skutečně z minuty na minutu a předpověď počasí lze brát pouze hodně orientačně. Zde jsme marně utíkali před mraky. Již jsme se nacházeli v části “paramo”, v nadmořské výšce okolo 4,000 m.n.m.

Já už se s tímto typem krajiny setkal při výstupu na Paramo Frontíno. Na obzoru vyvstanuli tisíce, respektive milióóóóóny klejovek. Borci říkali, že v celém národním parku je až pět milionů klejovek. Jedná se o extrémně odolnou květinku, co přežívá za drsného počasí a klidně i při teplotách až mínus patnáct stupňů. Na oplátku, klejovka roste šnečí rychlostí. Za rok vytáhne max o jeden až dva centimetry. A vykvete až po dvaceti letech života…

To už jsme dorazili do kráteru sopky. Erupce údajně nastala před cca tisíci a pěti sty lety. Nevado del Quindío nabízí ve svém nitru naprosto exkluzivní ekosystém. K vidění je na pár kilometrech čtverečných nespočet unikátních květin, zabarvených kamenů, jezírek, písečná pláž. Pramení zde řeka, jejíž voda je plná minerálů a chutná podobně jako mnohé vyhlášené karlovarské prameny.

Průvodci nám připravili k obědu špagety a tacos. Stát uprostřed sopky a baštit mě bavilo. Dlouze, užasle a nechápavě jsem zpracovával, co mé oko vidělo okolo sebe.

Počasí si s námi zahrávalo, kdy chvíli jsme mohli obdivovat vrchol sopky a za pár minut nebylo vidět lautr nic.

Zde je začátek onoho minerálního pramínku, co se později mění na řeku. Vodu jsem několikrát ochutnal při toku a zaznamenal rozdíly. U vodopádku chutná prostě jako voda a svoji minerální příchuť získává až “cestou”. Pokud si se mnou mé chuťové buňky nešpásovaly, tak to tak skutečně je.

No a tady je kráter jako na dlani. Dokonce je možné vystoupat i na vrchol, žel my již neměli dostatek času.

Pokračovali jsme na naší druhou noclehárnu. Chatu la Berlín.

Žádnou spojitost s německým velkoněstem nehledejme. Prostě se zakladateli ranče líbil onen název a basta fidli na povidlí.

Ráno na nás vykouklo sluníčko, což jsem kvitoval. V noci mrzlo, trávník pokryl mrazík. A Javier si opět zapomněl vysílačku v chatce. V NP Los Nevados není signál, člověk je krásně odříznutý od světa. Vysílačky jsou jednou z možností, jak spolu mohou průvodci komunikovat. Skupina se často rozsekala na několik menších skupinek, díky rozdílné rychlosti chůze. Také jsme dostali na výběr z několika tras, dle našich fyzických možností a únavy.

Čekal nás třetí, poslední den pouti. Na programu se nacházelo cca 18km pochodu. A co se podávalo k menu? Zejména výhled na nejslavnější sopky Národního parku Los Nevados a jedno jezero…

Tohle oficiálně není žádná sopka, ale s trochou představivosti bych řekl, že se jedná o gigantický kráter či gladiátorskou arénu?

Krajina opět měnila svůj ráz velmi často, což se mi moc líbilo. Pestrost je obrovská – palmy, džungle, řeky, pastviny, hory, sopky, parámo, jezera, vodopády, lesíky… Trek skutečně nenudil ani chvilku.

Navíc nám na závěr parádně vyšlo počasí, kdy i borci kolumbijský říkali, že mít takhle pěkné slunečné počasí po celý den se jen tak nezadaří.

Cestou jsme narazili na květinku, co voněla jako heřmánek, chutnala jako heřmánek a možná se skutečně jednalo o heřmánek. V říčce jsme nabrali vodu a uvařili si skvělý čaj. 100% natural, jak místní s oblibou říkají.

 

Včera jsme ve vnitru Nevado del Quindío obědvali a dneska jí máme delší dobu pochodu na pravoboku. Mimochodem, vzádu lze vidět zasněžený vrchol impozantní sopky Nevado del Tolima. Na tohohle 5,200 metrů vysokého impozantního giganta se chystám vylézt příští víkend.

Rozpláclý nešťastník zvaný nosál. Spadla na něj klejovka. Nosál je všežravec, ale živí se zejména drobnými živočichy, které vyčenichá v půdě. Tenhle dočenichal.

To jsme již doklopýtali k jezeru Otún. Kde jsme si dopřáli skromný piknik s lahví vína jako závěrečnou odměnou. Musím říct, že dva dny po sobě jsem obědval na tak exkluzivních místech, že to půjde jen těžko překonat.

Panoramatický výhled, co mě prostě neskutečně bavil.

Přidám info, že jezero Otún je syceno vodou ze sopky Nevado Santa Isabel (nejvyšší bod vlevo). Na sopku lze během jiné expedice také vyšplhat. Sopka je usazena pěkně uprostřed NP Los Nevados, takže výhledy jsou prý skvělé.

Voda do jezera stéká ohromnými vodopády (špatně k vidění úplně vlevo). Z jezera pramení řeka Otún, což je zdroj pitné vody v nedalekém městě Pereira, mnohých menších městeček a farem.

Nacházíme v nadmořské výšce cca 4,000 m.n.m.

Pozorní pozorovatelé si všimnou stavení trochu vpravo na břehu jezera. Jedná se o sídlo vedení NP Los Nevados. V chatě je údajně možné se ubytovat, ale dle Javiéra se to ještě nikomu, kdo nezná pracovníky parku nepodařilo. Případně je možné si postavit vedle chaty stan.

To jsme už opustili bránu NP Los Nevados a čekal nás závěrečný přesun džípem do města Manizáles. Cca 40 km, kdy cesta trvá 2,5 h. Je to prostě divočina, respektive houpačka.

Na pozadí jsou vidět dvě další sopky. Ta aktivní, co čoudí jako komín je i nejvyšší sopkou celé oblasti a poslední aktivní. Legendární, Nevado del Ruíz. Sopka, co v roce 1985 usmrtila při své erupci přes 23,000 lidí. Dnes je to “odpočívající” obr.

Abych to zakončil pozitivně. Podniknout trek ze Salenta do Manizales, pracovně označený jako “trek Los Nevados” řadím mezi ty lepší rozhodnutí, co jsem v životě učinil.