Cocora Valley trek, jeden z nejznámějších treků Kolumbie

Cocora Valley trek, jeden z nejznámějších treků Kolumbie. Tomuto tvrzení by šlo oponovat pouze těžko. Proč se může Cocora Valley pyšnit tímto primátem? Důvodů je několik. Ale vezmu to pěkně jedno po druhém…

Cocora Valley je co by kamenem dohodil od Salenta. A Salento je jedním z nejnavštěvovanějších městeček Kolumbie (hned po Guatapé). Pro turisty i místní. A je to vidět, hlavně o víkendu je městečko okupováno výletníky všeho druhu a uličky jsou plné lidí. V týdnu a brzo ráno je to jiná muzika.

 

Cocora leží 11 km od městečka, vzdálenost lze snadno urazit jedním z mnoha podobných džípů. Ty se shromažďují na náměstí Salenta. První džíp opouští městečko v 6:30h, následně jezdí ob hodinu. Většinou ale častěji, jakmile je auto plné pasažérů po střechu, tak se jede. Jízdenka stojí 4.000 COP.

Není tajemství, že Cocora trpí značným přátelstvím s oblačností. To znamená, že pokud si chcete užít jasných výhledů, je potřeba vyrazit časně z rána. Okolo 11h se zpravidla situace mění. Však uvidíte na vlastní oči…

 

Trasa, neboli loop, mám-li zůstat cool, je dlouhá cca 11km a lze urazit v rozmezí od 3-6 hodin. Záleží na míře vašeho kochání. Já se šinul pomalu a kochal se dlouho, takže mi okruh spolknul okolo 6 hodin.

Mapy.cz (trasa zde) poslouží účelu perfektně, nicméně, trasa je značená a lze z ní sejít jen těžko. Nastoupá se sice skoro 900 výškových metrů, ale jedná se o jednodušší trek, na kolumbijské poměry. Pokud se i tak zdá vzdálenost příliš dlouhá, tak lze vyrazit po směru hodinových ručiček a dopřát si zkrácený okruh, tak jak činí mnozí kolumbijští turisté a lovci fotek.

 

Já vyrazil na celý okruh. Rozhodl jsem se jít proti směru hodinových ručiček. To znamená, že nejdřív urazím stoupavý úsek džunglí a palmy si nechám na závěr, grande finále.

Toto řešení má i jednu nevýhodu, ono grande finále bude praděpodobně s účastí oblačnosti. Což sníží, respektive ukryje okolní vysoké hory, ale zase dodá místu mystičnost.

Je na místě vzít si sebou dost vody, lze případně dokoupit na dvou místech na trase,  pohodlnou obuv (zcela jistě se ušpiníte od bahínka) a nepromokavou bundu (jsme v Kolumbii a voda může odpoledne přijít znenadále).

 

Cesta džunglí je obohacena o přechody mnohých podobných chatrných mostků, několika vodopády, poctivým zeleným porostem všude okolo. Jde se neustále proti toku říčky Quindío lehce vyšlapanou cestičkou. Prostě příjemná předehra.

 

Cestou se míjí dva druhy cedulí. Ty upozorňující na navhodné chování v parku (v angličtině) a ty hovořící o zvířatech a rostlinách (pouze ve španělštině).

Potencionální vysvětlení může být, že místní nechtějí příliš strašit turisty. V okolí se údajně pohybují pumy, medvědi a podobné zvířátka. Já ovšem potkal především hodně Němců, Američanů a samozřejmě španělsky hovořících lidí. Cestou jsem potkal docela dost lidí, pochopitelně, ale jednalo se o značný nezvyk v porovnání s Parámo Frontino či Curro Tusa.

 

Okruh si lze lehce prodloužit o výstup na Casa de los Colibríes. Jak název napovídá, nahoře se to jen hemží kolibříky, což jsou pořádně nadopovaný torpéda. Připadají mi trochu jako veverky. Chvílemi absolutně statičtí. Zničehonic začnou mávat křídly, jako hodně hodně rychle a létají jako blázni.

Nahoře se platí příspěvek 5.000 COP. V ceně je obsažen nápoj, kde si člověk může dát kafíčko, čokoládu, kolu, vodu…

 

Chvíli jsem zahálel a vydal se na cestu. První vyhlídka značí další jev, konec stoupání. Jakmile se vydrápete sem, tak se jde již jenom a pouze dolů. Dorazil jsem v pravou chvíli. Hora bojovala s obležením mraků. Nicméně, po boji samozřejmě podlehla a o pár minut později jsme o existenci hory již mohli pouze spekulovat. Taková Columbova žena, akorát, že se hora tedy na chvíli ukázala.

U vyhlídky je i kavárna Finca La Montaňa. A taky zde nahoře řádilo několik bláznivých, ale krásně zbarvených kolibříků. Ptactva je obecně cestou k vidění mnoho. Kdy pravým opakem kolibříků jsou mohutní jestřábi. Ti jen tak vlají ve vzduchu svými gigantickými křídly a pozorují dění pod sebou. Šéfové vzduchu.

 

Další zásadní bod. Protnutí této “státní hranice” značí moment, kdy se zase začnou vyskytovat palmy. Moment, zase? Jasně, ráno se jde po cestě, kdy je na největší div údolí pěkný výhled, ale palmy jsou daleko, taková snídaně před hlavním chodem.

U budky se platí “průchodné” 4.000 COP, dole se platí 3.000 COP. Prochází se přes soukromý pozemek a to není zadarmo.

 

Vstup do prvního Miradoru (vyhlídky). V tuto chvíli si člověk říká, hmm, fakt jsou palmy vysoké, ale ona absolutní výška se ukáže v plné síle až později.

Kde se vzal název Cocora? Žádnou spojitost s palmami nehledejme. Zase je v tom žena. Respektive, údolí získalo název po princezně. V překladu cocora znamená “hvězda z vody”.

Jo a sluší se dodat, že právě tyto palmy jsou kolumbijským národním stromem.

 

Údolí je částí národního parku Los Nevados, na rozdíl od zbytku národního parku, kde se můžete pohybovat pouze s průvodcem, je zde pohyb ještě volný.

A víte, co se z těchto palem, co se vyskytují zejména v Kolumbii a na severu Peru vyrábělo v devatenáctém století?

Svíčky.

Pochopitelně se z nich také stavěly domy či plavidla pro chudší “loďaře”.

Specialitkou palem je, že se jim dobře daří v nadmořské výšce od 1 800 – 2 800 metrů, což Cocora splňuje přesně.

 

Do této doby jsem si pochopitelně uvědomoval, že palmy jsou fakt vysoké – rostou až do šedesáti metrů výšky. Přírodní unikát. Nicméně až ve chvíli, kdy jsem měl jako na talíři další turisty procházejí pod nimi, tak ona výška nejvíce vynikla. Je to stupidní myšlenkový pochod, ale je to tak. 😀

Čímž se již dostáváme k místu, kde se to turisty jenom hemží. I díky faktu, že byla neděle. Kolumbijci sem také rádi zajedou, navíc parkoviště je jen pár metrů daleko…

No a to už jsem v absolutním finále.

Na závěr jsem si prohlédl, jak se mezi sebou dvoří oslíci. Páreček se nejdříve docela brutálně kousal do krku, ono, né nadarmo se říká, že co se škádlívá, to se rádo mívá.

Následně si trochu očuchali zadky, poté se jeden oslík vykadil. Druhý zkontroloval hovínka po čichu a možná si je i oblíznul. A výsledek? Šli od sebe.

Nejsem odborník na oslí lásku, ale asi to neklaplo…