Nevšední Marseille a Novoroční Paříž, různé světy

Marseille. Město ležící na jihu Francie, jenž je součástí bájné riviéry. Slunce zde svítí v průměru 300 dnů v roce. Na stranu druhou, silný vítr je nedílnou součástí života v Marseille. A myslím, že tyto dvě vlastnosti krásně vystihují celé město. Slunce, ale vítr. Lesk a bída. Sláva a pád.

Přistáváme. Vstupujeme do příletové haly. Ehm, ano, architekti se zřejmě  inspirovali nějakým zaprášeným skladištěm kdesi v “Tramtarii”. Letiště v hrdé Francii by si rozhodně zasloužilo modernější kabát. Nicméně, první dojem připravuje půdu pro další poznání města. Bude to tu různé, ale rozhodně zajímavé.

Do města přejíždíme z letiště autobusem. Máme hlad. Přímo v srdci Marseille, v blízkosti loděnice, hledáme vhodnou restauraci. Koukáme do Google map. Hmm, mořské plody a místo je kousek od nás. Otevírají v 19h. Výborně.

Přicházíme. Čekáme. Čekáme. Čekáme. Nic. Dneska asi mají volno.

Centrum Marseille je jeden velký kemp. Bezdomovců a žebráků tu přebývá nepočítatelně. Tento chlapík je ovšem muž s vizí. Vědom si cen za ubytování ve městě, tak si sehnal stan a získal střechu nad hlavou, vlastně zadarmo.

Cenu platíme “my”. Ulice v těchto částech města často “zdobí” nejen pomočené chodníky.

Nicméně. I přímořská Marseille žila vánočními trhy. Byť ještě mají co zlepšovat.

K dispozici bylo několik stánků, kdy 11 z 10 stánků nabízelo úplně identické postavičky.

Je ráno. Nový den. Jedním z národních pokladů Francie je křehoučký croissant. Poctivá degustace této lahůdky se stala každodenním chlebem našeho putování po Francii.

Sedáme na vlak a popojíždíme ven z města. Dostáváme se do úplně jiné Francie. Do francouzské Francie, jako z katalogu na dovolenou.

 

Moře přináší obživu a radost pro značnou část obyvatelstva v okolí Marseille. Nejen dnes, historicky. Ať už se jedná o rybolov nebo turistiku. Hluboká myšlenka. Sedíme na pláži v městečku Carry-le-Rouet. Panuje zde klid. Minimální doprava. Nic tu nesmrdí. Nikdo zde nestanuje. Nikdo nežebrá. Ulice nejsou zdobeny močí. A pekárny zde mají vynikající.

Kopírujeme pobřeží a míříme do Niolonu. Na vlak. Cesta vede podél pobřeží. Avšak, nahoru a dolů. Nahoru a dolů. Procházka podél riviery může být pěkná dřina. Na loďce se ovšem odehrává jiný příběh. Nevim sice jaký, ale určitě harmonický.

To jsme se lekli. V klidu si vykračujeme a v tom nás ze zálohy překvapí štěkající čtyřnohý šílenec. V klidu, jen tu jdeme. Nikoho nerušíme. Zůstaň kde jsi, “kamaráde”. Psi by měli začít hlídat svůj prostor, když jim ho někdo naruší. Nikoliv preventivně bláznit ve chvíli, kdy prochází náhodný kolemjdoucí. Je to skoro všude stejný.

 

A jinak cestou nás spolehlivě doprovázely mapy.cz, ty prostě znají každou uličku kudy lze alespoň trošičku projít.

 

Kaplička “Chapelle du Rouet”. Kaple stojí na skalnatém výběžku, takže výhledy na pobřeží jsou samozřejmostí. Ale sami zde nejspíš nebudete. U kapličky je parkoviště.

V dobách minulých sem obyvatelé nedalekých vesniček údajně občas chodili bosí. To ve chvílích, kdy šlo do tuhého. Ve chvílích, kdy příroda nebyla nakloněna životu, kdy spalující slunce ničilo úrodu a místní zoufale prosili o déšť. Ke kapli se v těchto chvílích vypravovali na boso. Ťapkali po rozpálené zemi a špičatých kamenech. Údajně to snad i jednou fungovalo a po příchodu procesí ke kapli skutečně začalo pršet. Kolik na tento úspěch přišlo nevydařených pochodů? To nevím. Ale asi víc než jeden.

National Geographic. Mistryně zoomu. Kompozice. Momentu. ♥️

Procházíme hromadou krásných pláží. Panuje tu klid. Je úplný konec prosince. Místy to je i na koupání. Přes sezónu zde ale nejspíš logicky musí být pořádně nabito.

Na jedné z parádních pláží vybalujeme obídek. Bageta, mimořádně kyselé okurky, paštika, mandarinky a čokoláda. Idylka. Ochlazujeme nohy v moři a sluníme se.

Ty mosty. Milovníkům vlaků srdce zaplesá. Ty výhledy. Trať je vytesána do vápencových skal. Většinu cesty je senzační výhled na moře, zátoky s křišťálově čistou vodu, na vesničky a loděnice.

V Niolonu opět sedáme na vlak a vracíme se do Marseille. Přijíždíme v nejlepším. Západ slunce vrcholí. Postavit katedrálu La Major trvalo 40 let. Místní prý říkali, že než se katedrála dostaví, tak skončí svět. Katedrála se dostavěla, svět neskončil, jen se změnil. Včetně Marseille. Z bohatého přístavního města se stala šedá myška Francie. Město nezachytilo průmyslovou revoluci. Naopak se zde rozbujel oranizovaný zločin. Nezvládnutá migrace obyvatel z Afriky taky městu neprospěla. Marseilla je krásná, ale příšerná.

 

Den druhý. “Moderním” metrem a upraveným zázemím míříme k Národnímu parku Calanques.

 

Marseille má co vylepšovat, ovšem v Calanques je svět v pořádku. Tady na to prosím hlavně nesahejte.

V NP není mnoho míst, kde lze spatřit domky. Jednou z vyjímek je Calanques de Sormiou. Do vesničky vede dokonce i asfaltová cesta. Nicméně, vjezd sem mají umožněn jen místí obyvatelé, jenž žijí či rekreují v malých krásných rybářských domcích. Ty si uchovaly svoje kouzlo i tím, že sem nevede elektrika a vodu je nutné donášet v kanystrech.Taková dobrodružná idylka, tedy, pokud odmyslíme množství turistů, kteří sem putují. Včetně nás.

Výhled na zátoku je na živo tisíckrát působivější než na fotce. Pochopitelně jsme rozdělali svačinu a kochali se. Chtělo i nechtělo se nám sestupovat dolů.

Naším cílovým bodem je vesnička Les Goudes. Odtud se můžeme vrátit autobusem do Marseille.

Do cíle ovšem daleko. Musíme vystoupat stovky výškových metrů a zase je sejít dolů. Místy je to trochu horolezení. Místy je to boj. Místy je to utrpení. V závěru už to je nelítostná bitva s únavou. Den je dlouhý, ale krásný. Do Les Goudes scházíme při západu slunce. Triumfální finále.

 

Den třetí. Opět máme v plánu vyjet mimo město. Míříme na nádraží, ale, ehm. To je vichr jako blázen a jak ledový! Minulé dny jsme putovali na lehko, počasí panovalo teplé. Tohle jsme nečekali. Nechceme úplně promrznout. No nic, obracíme se a dáme klidnější den v Marseille. Zimní bundy máme na ubytku.

Stoupáme vzhůru k Notre-Dame de la Garde, Dobrá matka. Srdce a ochránkyně města. A námořníků.

Vyjet na dalekou a nebezpečnou cestu lodí bez modlitby v katedrále bylo nemyslitelné. Námořníci sem mířili před odjezdem, ale i po návratu. V chrámu jsou desítky modelů lodí, obrazy lodí uprostřed bouří, ale i nápisů “Merci”, jenž zde zanechávali šťastní navrátilci.

 

Ostrov If. Hrabě Monte Christo. Knihu jsem četl několik týdnů před příjezdem. Edmond Dantés. Člověk se vžije do kůže hlavního hrdiny, který ze dne na den přijde o lásku, budoucnost o život a je uvězněn na ostrově If. Ve vězení, z něhož nejde uniknout. Tak blízko k městu, ale tak vzdálen životu.

Příběh je údajně značně inspirován místním ševcem, jenž na ostrově ve věznici strávil 7 let života. Taktéž neprávem obviněn za špionáž, taktéž objevil poklad a taktéž se krutě mstil těm, co mu zajistili pobyt na If.

Na ostrov jsme se chtěli vypravit podívat lodí, ale díky větru to nebylo možné. “Maybe tomorrow”, říkala paní na kase.

Téměř třetina obyvatel v Marseille má marocko-tunisko-alžírské předky či občanství. Ambasáda Alžírska má ovšem značně minimalistický vchod. Je to trochu symbolické. Proč? Zajeďte si do Marseille.

Ústřice za 0.5 EUR? Crazy! Ale je tomu tak. Velké množství ústřic, šneků, ježků a dalších mořských pochoutek na nesmyslné ceny. Jen si vybrat, ukázat prstem a pustit se do toho.

 

Šnečku šnečku, vylez. Tento mořský šnek se vaří v bylinkovém vývaru, následně se podává studený.

Na vidličce vidíte celý vnitřek vytažený z ulity. Ta tmavší, zakroucená zadní část je v podstatě trávicí trakt. Někteří lidé ji odstraňují a jedí jen tu světlou, svalnatou „nohu“, ale opravdoví milovníci mořských plodů v Provence to jedí celé.

Já nejsem milovník šneků, ale tuto informaci jsem nevěděl a samozřejmě jsem to snědl celé… Ámen.

 

Plages de Prado. Dlouhá pláž plná života, energie, ale i odpočinku. A to vše díky stavbě metra.

Co to je za blábol?

Pláž je totiž vytvořena uměla. Dříve tu býval složitý skalnatý terén. Při stavbě metra sem ale stavební inženýři nechali odvážet materiál. A hle, pláž je na světe.

Na pláži je krásně za každých podmínek. No a ty večery.

My jsme si při západu slunce užili i bájný “Mistral”. Tedy silný vítr, v tuto roční dobu navíc značně ledový.

Takže, zpět z idylky do všedního života.

Co se tady nepřiváže, to nejspíš zmizí. Potkávali jsme hromadu divných lidí. I přesto jsem se necítil, že bychom byli ohroženi. Ale je dobré mít oči otevřené. Kriminalita prostě neodmyslitelně patří k Marseille.

 

Bezdomovci. Jsou všude. Je jich hodně. A snaží se udělat si alespoň trochu toho pohodlíčka.

Tady tak trochu ikonicky žije skupinka pod mostem.

 

Městem se zničeho nic šíří sirény, troubení, doprava je ucpaná.

Aha, Alžírsko vyhrálo utkání na Africkém poháru a jde se do ulic. Vlajky vlají, auta troubí, euforie, blázinec.

A zase ten Notre-dame, tentokrát od loděnice. Dobrá matka stráží město, ale nemá to jednoduché.

Vieux-Port je srdce města. Právě sem dopluli Řekové již 600 př.n.l. a založili vesnici Massalia. Rychle rozpoznali stretegické umístění pro přístav, kdy jsou lodě kryté před bouřemi ze Středozemního moře. Jinak, obyvatelé Marseille byli vždy trochu odbojní. Vzmáhali se Juliu Cesarovi, což se jim nevyplatilo. A Ceasar město vyplanil.

Později, v 17. století byl vztah mezi Marseille a francouzskou korunou napjatý. Marseillané byli vždy hrdí a nezávislí. Když si je chtěl Ludvík XIV. (Král Slunce) podmanit, nechal u vjezdu do Starého přístavu vybudovat dvě masivní pevnosti. Ty měly chránit město před nepřáteli plující od moře, realita byla taková že kanóny mířily na Marseille, což melo místní přivést k rozumu ohledně vztahu ke králi.

Právě do Vieux-Port připlula v roce 1720 loď Grand-Saint-Antoine, která přivezla jistý mor. Kvůli chamtivosti obchodníků, kteří chtěli zboží prodat co nejrychleji, byla porušena karanténa. A dále to již známe.

A takhe by to šlo pokračovat dále a dále. Zkrátka, historie Marseille je plná bohatství, ale taky zmaru a průšvihů.

Místní “corner boys” nesou odkaz té méně vydařené součastnosti. Bohužel nezvládnutá migrace, obchod z drogami (přístav je jako jedno velké distribuční středisko), korupce…

 

Prostě, Marseille je všechno, jenom né nuda. Je to město příběhů, které se musí zažít.

Teď už ale sedáme na vlak a frčíme směr…

 

Paříž. Jiný svět. Široké ulice. Vznešenější “ovzduší”. A ikonická věž.

 

Jenž se dá koupit od místních podnikavých obchodníků, kteří nevydávají daňové doklady.

 

Je to fráze jako z učebnice, ale Eiffelovu věž je prostě nutno vidět. Je ohromující.

Gustave Eiffel si nechal v nejvyšším patře věže postavit soukromý byt. Zatímco Pařížané věž zpočátku nenáviděli, Eiffel si tam užíval klid a hostil prestižní návštěvy, jako byl například Thomas Edison. Dnes je tento byt částečně přístupný a uvidíte v něm voskové figuríny Eiffela a Edisona u kávy.

Silvestr. Poslední den v roce. Paříž je ucpaná turisty. Metro jezdí 24h v kuse a navíc zadarmo. Tedy s vyjímkou pár stanic v centru.

Obrovský ohňostroj  se měl konat u Vítězného oblouku, kam mířili statisíce lidí. Museli jsme projít i kontrolami a byla to fuška.

My jsme samotnou půlnoc strávili u Eifellovi věže. Těšili jsme se na monstrózně nasvícenou dominantu. A jak to vypadalo o půlnoci? No, Eiffelovka blikala jako obvykle, akorát o minutu dýl. Aha, to jste se Frantíci moc nepředvedli.

A jaký byl první leden? No, nic extra. Nějak mi nesedla strava z posledních dnů a prostě jsem celý den prozvracel v posteli. Moje nejmilejší Alyonka se o mě starala jako o krále. Jakmile žaludek dovolil, dopřál jsem si kuřecí vývar a doufal, že zítra bude lépe.

A bylo. Sic znaven a zmaten, ale vydali jsme se do ulic Paříže. Že jsme stále v Paříži jsem zjistil okamžitě. Chcanky na chodnících here, poházené matrace támhle. Tedy nový rok, ale staré pořádky.

 

Sedáme na metro a míříme na Montmartre, za bazilikou. Nicméně, kde to jsme? Dakar?

Rachot, bordel na druhou, divně se chovající lidé. Opouštíme tento nepěkný okrsek. U Baziliky je krásně. Je to jiný svět. Obecně, termín “jiný svět” používám v popisku dost často. No ale je to tak, tady ve Francii je “jiný svět” na každém rohu.

Výhled od baziliky je také pestrý. Mísí se zde historické domy, business v podobě mrakodrapu, průmysl v podobě komínů, nechybí silná urbanizace, prostě betonová džungle.

 

Co to asi bude za budovu?

Že by budova soudu? Opera?

Kdepak, kostel. Takhle se stavěly sakrální budovy v době Napoleona.

A zase ta Eiffelovka.

Ironií osudu je, že tehdy nenáviděná věž měla být po 20 letech zbourána. Destrukci unikla proto, že Eiffel umístil na vrchol antény a tím se stala “užitečnou”.

A vyplatilo se, vliv věže na státní pokladnu a prestiž země je tak obrovský, že se v roce 2012 objevila studie (italské obchodní komory v Monze), která odhadla její „hodnotu značky“ na neuvěřitelných 435 miliard eur (zhruba 11 bilionů korun).

Proč lidé míří do Paříže? No přece Eiffelovka a to ostatní.

 

Nedílnou součástí Paříže a celé Francie je i Napoleon. U jeho Panthéonu jsme si logicky položili otázku. O jeho přínosu a jestli si zaslouží takovou monstrózní stavbu uprostřed Paříže?

Ano, přinesl Francii zlaté časy, provedl mnohé reformy, jenž přežívají až do dnešní doby. Ale také stál za nejkrvavějšími válkami v historii Evropy, kde zahynulo několik milionů lidí.

Doba byla jiná za jeho časů, život měl menší váhu. Francouzi také vnímají Napoleona jinak než před 100 lety. Takže asi jo, každopádně je důležité, aby se nezapomínalo na zvěrstva, která se za jeho vlády napáchala, ale zase nejsem fanouškem odstraňování památníků a přepisování historie na základě dnešního, jiného vnímání.

Jinak, touto dobou začínala 5. série Stranger Things. Myslíme, že kampaně na seriál si museli všimnout i slepci. Plakáty byly všude, úplně všude. Prostě záplava.

Střecha za miliardu EUR. O požáru Notre-dame slyšel snad každý. Katedrála je veliká, ale upřímně nás na první pohled nějak extra neohromila. Nějak jsme díky tomu haló kolem požáru a důležitosti budovy čekali více.

Kdy to ovšem začalo být zajímavější, tak to, když si člověk v útrobách chrámu představil korunovaci Napoleona Bonaparte. Ten si katedrálu vybral pro svůj ceremoniál zde, na rozdíl od předchozích králů. Čímž se chtěl odlišit od šlechty z doby minulé a odstartovat novou éru.

Podle slavné legendy (a historických záznamů) Napoleon v rozhodující chvíli vzal korunu z oltáře a nasadil si ji na hlavu sám, místo aby nechal papeže, aby mu ji nasadil. Tím jasně demonstroval, že jeho moc pochází z jeho vlastních zásluh a vůle lidu, nikoliv od Boha nebo církve. Následně korunoval svou manželku Josefínu.

Vstupné se sice naplatí, ale překvapili mě dva obchůdky se suvenýry, kde nabízeli předměty za lidové ceny až do 300 EUR. Aha.

 

To už bye bye Paříž. Jinak, sice je Francie údajně velmoc přes paštiky, ale na české pašticky se vůbec nechytají. Co se týče paštik, tak jsme úplně, ale úplně jinde!