Měsíc v Patagónii v obrazech

Přílet. Torres del Paine se rozprostírá pod námi v plné kráse. Let jako z pohádky. Během přeletu vidíme obrovské ledovce, hory a jezera. Nebylo pochyb o tom, že nás čeká mimořádné dobrodružství.

Chystáme se na přistání v Puerto Natales. Letadlem hýbe silný vítr. A je to, stroj dosedl na přistávací plochu jako do peřinky. Paní pilotka odvedla excelentní práci. Letiště vypadá spíše jako větší autobusová zastávka. Budova je ovšem krásná, celá ze dřeva. První dojem je vynikající.

Ubytovali jsme jsme se “u babičky”. V malém hotýlku, jenž z venku vypadá jako klasický dům v Puerto Natales. Tedy plecháček. Uvítala nás paní domácí, usměvavá a nikam nespěchající dáma v letech.

Výhled z okna. Elektrika je trochu divočina. Domečky jsou menší, na sobě nalepené. Proč? Proč nemají větší pozemky, když jsme v zemi “nikoho”, kdy do nejbližšího města to máme 4 h autem?

To kvůli počasí. Panují zde kruté větry. Domky jsou na sebe nalepeny naschvál, aby se vzájemně chránily.

Pro nepořádek na dvorku už vysvětlení nemám.

Ruta del Fin del Mundo, neboli “Cesta na konec světa”.

Odpovídá to. Panuje zde pusto. Vyjet s poloprázdnou nádrží na benzín se nevyplácí.

Nutno podotknout. Že “konec světa” takhle nějak vypadá i mých představách, ale jedná se tak trochu i o konkurenčí marketingový boj se sousední Argentinou. Konec světa je zde hned na několika místech.

I v Čechách máme několik “neoficiálních” konců světa. Mezi jeden z nich řadím Pustou Kamenici. Definici by i perfektně splňovala ukrajinská vesnička Svoboda, kam jsme se jednou s kamarády zatoulali. Tím chci říct, že konec světa může být někdy blíž než se zdá.

Rancher.

Když to tady půjde v Čechách od devíti k pěti, tak se vypravíme do Patagonie. A budeme pást ovce a dobytek. Budeme jezdit na koni, pozorovat kondory, ošlehá nás vítr, promrzneme, zmokneme a pak zase uschneme.

A pak si řekneme, že tahle část světa není pro měkký.

Dorazili jsme do srdce Národního parku Torres del Paine.

A proč mají ta skaliska tak odlišnou barvu? Protože sendvič.

Co???

Vysvětlím, Tyto hory jsou tzv. geologický „sendvič“ tvořený tmavým dnem pravěkého oceánu, do kterého zespodu narazilo žhavé magma. Ledovce pak během věků obrousily boky hory a odhalily toto světlé žulové srdce ukryté pod černými vrcholky.

Vamos a la playa! Neboli pláž po Patagónsku. Jasně, že plavky nemáme. Teplota vody dosahuje až 2 stupně Celsia. Žádné Palermo. Na stranu druhou, pokud by někdo vlezl do vody, tak ručník není potřeba. Nacházíme se totiž ve větrném tunelu, kudy fučí brutální vítr přímo od ledovce Grey. A příjemný ledovcový větřík by usušil otužilé plavce raz dva.

Jo a to se zde vyskytujeme uprostřed léta! V zimě zde leží sníh a pocitová teplota klesá nejen díky větru pod mínus 20.

Ale ta příroda. Pláž vytváří jakýsi most k výhlídce na ledovec Grey a masiv Torres del Paine.

Ledovec je součástí Jihopatagonského ledovcového pole, což je po Antarktidě a Grónsku třetí největší zásobárna sladké vody (ledu) na světě. Kdyby všechen tento led roztál, hladina světových oceánů by se znatelně zvedla. Což se bohužel děje a ledovec Grey rychle ustupuje.

A takhle si tady v Národním parku Torres del Paine žijeme. Hory, výhledy a volně pobíhající koně.

Avšak, ty koně, které lze potkat, tak nejsou původní divoké koně. Ti se v oblasti sice pohybují, ale jsou velmi plaší a spatřit je v “turistické” části parku je téměř nemožné.

Víš co znamená Azul?

Že by nějaké turecké jméno?

Těsně vedle. Španělský překlad slova je modrá. Laguna Azul je napájena hlavně podzemními prameny a deštěm. Voda je tedy křišťálově čistá a hluboká, což jí umožňuje odrážet oblohu a vytvářet intenzivní safírovou barvu.

K jezeru lze dojet autem a celé ho obejít. A upřímně, je to vynikající nápad. Přes léto se v NP pohybuje celkem dost turistů, ale sem jich míří relativně málo. Také je zde kemp, kde tou dobou postávalo jen pár stanů. Výhled od jezera je skvělý, ať už na jezero samotné nebo na ikonické věže Las Torres.

První britská turistka, jistá lady Dixie, jenž sem dorazila v roce 1879 věže pojmenovala „Kleopatřiny jehly“. O svém neuvěřitelném putování Patagonii napsala dokonce i knihu zvanou “Napříč Patagonii”. Více info ZDE.

A je to tady. Výhled na legendární věže.

Místní indiáni věřili, že masiv Paine je posvátným místem, kde se setkávají duše zemřelých bojovníků. Ty se často vracely v podobě kondorů, kteří krouží nad vrcholky, nebo guanak, které hlídají na úpatí hor. I proto se v blízkosti věží nesmělo lovit, aby nedošlo k urážce duchů hor.

My jsme se na lov také neodvážili (z Řeckých bájí a pověstí víme, že bohové umějí být nesmlouvaví) a raději jsme zlikvidovali připravenou svačinu.

Refugio Camp Norte. Stanové městečko, které je podivné tím, že zde nefouká vítr. Kemp je totiž postaven v perfektním zákrytu za horou. Bezvětří je velmi netradiční jev.

Lze se ubytovat v těchto nóbl stanech (rezervace nutná měsíce dopředu, během letní sezóny) nebo ve stanech vlastních, což je o poznání levnější. A proč jsou ty stany postavené tak vysoko?

No aby nám neukously zadky pumy!

My ovšem na pumy štěstí neměli. Za to ale králíčků jsme viděli habaděj.

Při věčeři jsem popisoval svůj názor americkému páru, že cedule jsou pouze jakýmsi spouštěčem napětí pro turisty. Že je tady rušno a pumy jsou určutě jinde.

Druhý den jsme americký pár zase potkali a hádejte co. Ukazovali nám video, kdy se puma procházela během času snídaně volně po kempu. Tak nevím.

Do hor se musí brzo ráno a na Las Torres obzvlášť. Barvy při východu slunce jsou legendární. Navíc, pokud si pospíte, tak cestou na horu budete zakopávat o lidi ze všech stran. Jak o ty, co jdou dolů se zážitkem v kapse, tak o ty, co se šroubují nahoru.

Jako na divokém západu. Dva jezdci, karavana koní, vyprahlá krajina.

Aneb zásobovací jednotka pro nedalou chatu v akci.

Cataraman. Dopravní prostředek, jenž nás má dopravit na další část pěšího putování.

U přístaviště je možnost občerstvení. Dokonce nabízejí specialitu, guláš guanaco (to jsou ty jejich “srnky”). Žel, neměli. Tak jsme objednali rajčatovou polévku. Shodli jsme se, že jde o ohřátý rajčatový džus a trochou oleje. A světe div se, jednalo se o nejlepší polévku, co jsme během pouti Patagonií pojedli. Což je na stranu druhou i trístní bilance.

Nerozumím tomu proč, ale polévky zde nejsou trendy.

Plavba je maximálně panoramatická. No a co podvodní říše?

No, popravdě zde není moc života. Voda je tak čistá až zabíjí, Respektive, pro ryby vytváří komplikované podmínky k přežití. Drží se tu pstruh, odolná to rybka. Avšak, její původ je poněkud nepatagónský. Pstruhy zde vysadili kvůli sportovnímu rybolovu. A pstruzi zde přežívají díky silnému větru?

Co je to za blábol? Díky čistotě vody v Pehoé není pro pstruhy mnoho potravy. Ale vítr na vodní hladinu často zanese hmyz a další pochoutky, jenž pomáhají pstruhům přežít.

Už jen deset minut. Blížíme se ke kempu po velmi náročné túře. No blížíme. Značení zde jaksi neodpovídá realitě a to demoralizuje náš tým. Nicméně, vše dobře dopadlo a dosáhli jsme kempu.

Máme hotovo, jdeme na večeři a kudy tam? No musíte sejít támhle cestou dolů, říkali nám na recepci.

Avšak “Cestou dolů” na večeři bylo nutné sklesat 50 výškových metrů, které jsme museli logicky zase vyšlápnout nahoru. Taková drobná zrada.

Ráno likvidujeme snídani a míříme zase k ledovci Grey, tentokrát na vyhlídku mnohem blíže. Je to zážitek.

Pro mě pravděpodobně nejúžasnější výhled celého putování a že konkurence byla brutální!!!

Takhle jsem si totiž představoval Patagonii. Ohromný ledovec obklopený dalšími zasněženými vrcholky, jezero, brutální vichr, nezkrotná divočina. A taky pradávná historie. Jak to souvisí s ledovci?

Tím, jak ledovce ustupují, tak odkrývají poklady, jenž tuny ledu pečlivě uschovávaly. Pod nedalekým ledovce Tyndall, jenž je propojen s Grey, dokonce objevili vědci v roce 2004 88 ichthyosaurů. Což dokládá, že zde před ~130 miliony let bylo pravěké moře.

Plameňáci. Chameleoni mezi ptáky. Růžoví krasavci, co se ovšem rodí jako šedé “myšky”. Avšak, díky konzumaci korýšů, sinic a řas jaksi “zrůžovatí”. Pokud by změnili stravu a přešli třeba na ovesnou kaši s banánem, tak nám vyblednou.

Plameňáci mají nejen tuhý kořínek, jinak by nepřežili v Patagonií, ale i tuhou kůži. Pobývají totiž v jezerech s velmi slanou až alkalickou vodou a právě tuhá kůže je chrání před popáleninami. A také jim zajišťuje klidné žití. Nemají na svých lovištích mnoho konkurence. Díky těmto netypickým vlastnostem jezera si žijí relativně nerušeně. Tedy, pokud jezero nevysychá, to na ně útočí pumy či divoká prasata. A když se vůbec vylíhnou z vajíček, jenž jsou pro změnu oblíbeným cílem racků  či kondorů a mnohým dalších dravců.

Atmosféra ve vesničce Puerto Bories, nedaleko Puerto Natales. Hory, pusto, klid a vítr.

Avšak, v domech nenajdete mnoho místních obyvatel. Většina domků slouží jako soukromé rezidence nebo ubytování pro movitější turisty. Vesnička jako taková ovšem byla součástí komplexu pro distribuci skopového masa do Evropy. K tomu se ovšem dostaneme později…

Ale s nabídkou masných produktů to tady není někdy úplně hitparáda. Zásobování v Puerto Natales je složité, civilizace daleko. Většina výrobků se sem musí dovážet. Možná, že místní prodejce uzenin měl zrovna o něco slabší den než normálně, co se týče nabídky. Každopádně to vypadalo dramaticky a alespoň byl výběr snadnější.

 

Takový to krásný domeček. Jen je trošičku opuštěný.

Jinak ovšem platí, že obyvatel v Puerto Natales neustále přibývá. Nejen díky turismu. Za klidem a bezpečí se do Puerto Natales stěhují lidé ze Santiaga a dalších částí Chile. Což ovšem přináší i tlak na ceny nájmů a nemovistostí. Četné AirBnb také šponují ceny na trhu.

Avšak, stejně platí, že výrazně se bude lišit počet obyvatel v turistické sezóně a mimo ní.

Patagónské léto.

V letních měsících vyšplhá teplota oceánu až na lákavých 11 stupňů. To už se místní neudrží a vyráží na letní koupačku. Komu čest, tomu čest.

O pár metrů dál v klídečku rybaří místní omladina. Dneska je hladina klidná, jako zrcadlo. Nefouká.

 

El Kioskito. Jeden z nejhezčích a zvukomalebnějších kiosků, jenž jsem spatřil. Že by tady končili úlovky domácích rybářů?

Možná i jo. Každopádně stánek nabízí uzené pstruhy či lososy, kraby v nálevu, sušené maso (hovězí, koně, guanacy) a mnohé další.

 

A pak je tu mrazírna Borries. Symbol Puerto Natales, růstu a úpadku města, ale i závan novodobé historie Patagonie.

Průmyslový areál Borries vyrostl v potu a krvi dělníků v roce 1915. Na místních planinách pobíhaly ovce, že je ani nešlo spočítat.  A co s nimi? No musíme je nějak dostat na talíře evropských jedlíků. Úkolu se zhostili Britové, kteří zde postavili supermoderní chladírnu a expedovali skopové maso do Evropy ve velkém.

Nejednalo se o idylku na druhou, britští majitelé požadovali po dělnících vysoké výkony v mizerných podmínkách, což vedlo ke vzpouře v roce 1919. Dokonce musela zasáhnout armáda, aby se mrazírna vrátila do provozu. Podmínky pro práci dělníků se zlepšily, ačkoliv se to nestalo přes noc – vznikly odbory, zkrátila se nekonečná pracovní doba, zlepšilo se ubytování pro dělníky a jejich rodiny. Nemusím zmiňovat, že britský management si tu nežil vůbec špatně a jejich podmínky pro život byly oproti dělníkům propastně odlišné.

Mrazírna přilákala do Puerto Natales pracovníky z Chile, Argentiny, ale třeba i mnoho Chorvatů. Mnozí z nich odešli kvůli tvrdému podnebí, ale i náročným pracovním podmínkám. Jiní zde zakořenili a žijí dodnes.

Každopádně, nebýt mrazírny, tak je Puerto Natales jen malou rybářskou vesničkou, jenž by vyrostla až díky expanzi turismu.

Jedeme dál.

Příští stanice. Argentina.

Konkrétně El Calafaté. Což je v překladu místní plod, který zde roste hojně a připomíná naši borůvku.

Město vyrostlo především díky turismu a nedalekému (80km) vzdálenému ledovci Perito Moreno. Město samo o sobě není moc zajímavé, dříve zde bydlelo pár pastevců až se vyasfaltovala cesta k ledovci a dál si to už dokážeme představit.

Kromě ledovce stojí za pozornost i PÍSEČNÁ pláž u jezera Argentina. To drží hned několik “nej” jako největší a nejhlubší (až 719 metrů) v celé Argentině. Jezero dostalo svůj název roku 1877. Objevitel Francisco „Perito“ Moreno (podobnost s ledovcem není náhodná) byl krásou tak fascinován, že ho pojmenoval po své vlasti – Lago Argentino.

 

Patagonia je syrová. Přežije ten silnější. A kdo to nedá, toho zbaští ti ostatní.

A tento řetězec funguje na sto procent. Tohle je vybroušený argentinský hovězí steak. Absolutně vynikající, obrovský, šťavnatý… O to překvapivější, že původně jsme si plánovali k večeři uvařit ovesné vločky. Akorát, zašli jsme si pro vyprané prádlo a nějakým způsobem nás patagónský vítr zavál do vynikající restaurace.

Don Luís navždy zůstane v našich srdcích. Fantastické brownies, chutné empaňády, bagetky a to za nepatagónsky přívětivé ceny.

Don Luís, legenda.

Takhle jsem si představoval Argentinu. Nekonečné pastviny, stepi, ovce a zasněžené hory. Jezera, kondoři, prázdné silnice, vítr. Ledovce.

Perito Moreno. Jeden z nejúžasnějších úkazů přírody. Ledovec se nachází na dosah ruky. Z laviček postavených v lese lze sledovat ohromný ledovec na vzdálenost 200 metrů. Připadali jsme si jako lovci. Čekajíc na zvuk praskání ledu a dramatický pád masy ledu do vody. Neuvěřitelné.

A co to v překladu znamená “Perito Moreno”? No. Jistý přírodovědec zde bádal a objevoval patagonská místa, která i pojmenovával. Paradoxní je, že tento ledovec Moreno nikdy neviděl a ledovec byl pojmenován na jeho počest. V překladu tedy “expert Moreno”.

A technická připomínka. Na souši je vidět pouze 10% ledovce. Zbytek se ukrývá pod hladinou jezera.

Sametoví vrazi.

Přesně to mě napadlo při pohledu na zatoulaný a zrezivělý sud. Obsad sudu jsme pochopitelně nezkoumali.

Nechat někoho zmizet není v těchto nekonečných končinách velký problém. Jen pro pořádek podotýkám, je zde perfektně bezpečno.

Kavárna La Leona. Legendární zastávka na trase z Calafaté do Chalténu.

Avšak, legendární bývala spíše v minulosti. Dnes vás obslouží otrávení zaměstnanci s nechutnou kávou do kelímku. Žel, je to skoro jediná zastávka na trase pro občerstvení, ale raději nakupte u Dona Luise a tohle místo objeďte obloukem.

Historie se zde začala psát roku 1894, to jej postavili imigranti z Dánska. V roce 1905 pohostili zřejmě nejvzácnější hosty a to banditi Butch Cassidy and the Sundance Kid.

Jo a i název “La Leona” má zase nepřímo na svědomí mistr Moreno. Nedaleko toho místa Morena napadla puma, v překladu “leona”. No a právě tento incident, který Moreno přežil inspiroval zakladatele motorestu ke svému jménu.

Přesuny jsou dlouhé, několik hodin jízdy mezi nejbližšími městy, proto je dobré si během cesty odpočinout.

Dobrá kniha za doprovodu výhledu na jezero a hory jsou fajn kulisa. Bývali bychom četli venku, ale vítr je krutý a úkryt auta je vítaný, respektive nezbytný.

Klobouk dolů před mnoha cyklisty, kteří lámou kilometry v brutální protivětru. Před sebou mají nekonečné roviny. Brutální.

To už se blížíme do Chalténu.

Silnice jako z reklamy na nějaké americké motorky aneb “Born to be wild”.

El Chaltén. Ten příjezd do města je magický. A to se legendární vrchol Fitz Roy zahalil do mraků. Což jen zvýšilo tajemnost a mysterióznost místa.

Historie El Chalténu začala teprve v roce 1985, kdy bylo město narychlo založeno jako strategický argentinský bod k upevnění územních nároků v pohraničním sporu s Chile. Před tímto politickým rozhodnutím byla celá oblast pod masivem Fitz Roy jen divokou krajinou s několika izolovanými dobytčími farmami a domovem domorodých kmenů.

My samozřejmě vyráželi dobýt Fitz Roy, a také nám počasí přálo. Vypravili jsme se časně ráno. Jelikož se psal toho času únor, jenž přináší na místní poměry velmi stabilní počasí, tak to ani jinak nelze. V tomto období je zde opravdu hromada turistů. A pokud si chcete užít trochu té samoty při výstupu, rozhodně stávejte už se slepicemi.

Fitz Roy osobně. Cesta k masivu vypadala zajímavě. Na začátku se stoupá lesem. Následně se terén trochu narovná a to už se otevírá výhled na legendární masiv. Takže pokud počasí přeje, výhled na Fitz Roy je k dispozici snad polovinu treku.

Na závěr je nutno zdolat ještě jeden mohutný “prdeček”. Tento strmý úsek k Laguna de los Tres nevede po pevné skále, ale po “moréně” – obrovském nánosu kamení, který tam nahrnul ledovec během tzv. „malé doby ledové“ (před pár sty lety). Je to fascinující důkaz toho, že ještě nedávno sahal ledovec mnohem dál, teď už zbývá jen ledové torzo.

Hora vypadá spíš jako kamenitý hrad, jenž lze jen stěží dobýt.

My hory oblehli, posvačili, pokochali se a pomalu směřovali na únavnou cestu dolů.

El Chaltén je také Mekkou horolezců. Svoji stopu zde nesmazatelně otisk i legedární Alex Honold.

Co se stalo? V únoru 2014 šokovali lezecký svět Alex Honnold a Tommy Caldwell historicky prvním přechodem celého masivu Fitz Roy, kdy během pěti dnů zdolali sedm ikonických vrcholů v jediné nepřerušené linii. Tento monstrózní pětikilometrový traverz vyžadoval nejen extrémní technické lezení v ledu a žule, ale především dokonalou týmovou spolupráci při využití vzácného okna dobrého počasí.

V el Chalténu jsme pobili několik dnů. Počasí nám přálo. Okolí městečka je úžasné. I samotné město má své specifické kouzlo.

Mimo jiné, stojí zde domy velmi rozmanitých architektonických stylů. Tohle je takový patagónský klasický plecháček. Jen mě překvapilo, jak je ta konstrukce domu na první pohled křehká a chatrná. Opravdu se divím, že nějaký ty domky nejsou odfouknutý brutálním větrem a o nějakém teplíčku v domě během zimních měsíců také asi nemůže být řeč.

Okolo el Chalténu jsou k vidění i mnohá zvířata. Mnoho úžasných kondorů krouží nad městečkem, ale také se zde doslova promenádují čimanga jižní. Milovnící pozornosti, co se nebojí lidí. Né náhodou mají přezdívku jako “strážci cest”.

Jinak, Čimangové jsou známí tím, že nejsou vybíraví. Živí se hmyzem, malými hlodavci, ale velmi často je uvidíte, jak hodují na mršinách nebo “kontrolují” zbytky jídla po nepozorných turistech v kempech.

Pumu jsme samozřejmě zase neviděli, ale zastihli jsme lišku neboli “zorro colorado”. A povím vám, naštěstí jsmě tou dobou seděli v autě, byť jinak není zásadně nebezpečná. Liška měla ovšem zubiska jako pěkně naostřenou pilku.

V blízkosti el Chalténu je hromada parádních tras a míst, jenž lze navštívit.

Samotný el Chaltén je nepatagónský živý, ale tady v blízkosti Estancia Bonanza, což je historická dobytčí farma nacházející se kousek od města, už více dýchá ten klid, rozuměj silný vítr a divoká pustota.

Tato estancia byla jednou z těch, které v oblasti existovaly dávno předtím, než bylo v roce 1985 založeno město El Chaltén. Byla to klíčová místa pro první osadníky. Je to taková připomínka starých časů, kdy Patagonie patřila jen osamělým farmářům a jejich stádům, než ji objevili horolezci a turisté z celého světa.

Cesta autem z místa na místo je také dobrodružná. Občas je nutno opustit auto a trochu upravit klády na mostě pro bezpečnější přejezd.

A v tomto místě se nám výrazně zvýšil srdeční tep. A je to tady, říkal jsem si. Cesta po miliónu a jednom kamínku přinesla defekt! Naštěstí jsem se zmýlil, prostě jsme jen stáli trochu nakloněni a pneu se zdála být opticky o něco méně nahuštěna než by bylo zdrávo. Defekt se nekonal.

To už odpočíváme u Lago del Desierto. Jezero, jenž nabízí fantastické výhledy na hory a ledovce, klidnou atmosféru hustých lesů a šum divoké řeky vytékající z jezera. Dojet sem je fuška, ale i výhledy cestou stojí za to kodrcání v autě.

Projít všechny treky v dosahu el Chalténu by zabralo možná půl života. Mnohé slavné treky vyrážejí přímo z města. Jedním těch opomíjených, kvůli tvrdé konkurenci, je výšlap na výhled nad městem. To k laguně Poplesi, toho času téměř vyschlé.

Právě v blízkosti laguny sídlí mnozí z těch kondorů, jenž elegantně plachtí nad městem a vrcholky okolních hor.

Ale také v blízkosti skalní stěny, v těsné blízkosti horolezců. Což je moment, kdy krásně vynikne velikost kondorů v porovnání s lidmi.

To už slézáme zase do el Chalténu. Jak říkám, ty výhledy jsou neuvěřitelné a trasy doslova na dosah ruky.

O kreativní architektuře místních stavitelů jsem se již zmiňoval. Elektrikáři ovšem nechtěli zůstat bokem. Toto rozmístění zásuvek pro mě zůstává nerozluštitelnou záhadou.

No a když už jsme si říkali, že jsme viděli naprosto neuvěřitelné věci, které bude těžké překonat, tak nás příroda zase dovedla do úžasu.

A to naprosto brutální duhou totálně hutných barev. Ta vznikla tím, že nad ledovci probíhal hustý liják, ale velmi silný vítr zavanul dešťové kapky až ke slunci a vytvořil onen bájný přírodní úkaz.

Duhu lze vidět samozřejmě všude možně po světě. Pokaždé je to úžasný pohled, ale v těchto patagónských kulisách na nás zanechala ještě o kousek větší dojem než obvykle.

Nastal čas loučení s el Chalténem. Ten smutnil natolik, že poslední den našeho pobytu pršelo už od rána.

Jinak musím říct, že nám počasí přálo až neuvěřitelně a skoro jsme až pochybovali o pravdivosti informací, že v el Chalténu není slunce k vidění příliš často.

Argentina Airlines a na pozadí Lago de Argentina. I samotná letiště mají díky svým lokalitám velké kouzlo. Člověk ví, že přistává někam, kde to bude neobyčejné nebo odlétá od někud, co mu navždy zůstane na paměti.

A tady už je výhled na el Calafate z ptačí perspektivy. Oáza života uprostřed hornaté pouště. Bye bye. Ale nejspíš se někdy vrátíme.

Proč to? Legenda praví, kdo při pobytu v el Calafaté sní plodinu calafaté, ten se sem jednou vrátí. A tak se stalo, protože bobulka calafate byla součástí jedné naší večeře.

 

A přistáváme v “Kouřové” zemi.

Tento původní název se ovšem nezdál španělskému králi dost zajímavý, tak zemi přejmenoval na “Ohňovou”. Přičemž ten název “kouřová” perfektně sedí.

Karneval. Většina lidí asi napadne Rio de Janeiro, ale karneval je součástí celé Jižní Ameriky. Včetně naší další destinace. Ushuaia.

O karnevalku jsme se dozvěděli v taxíku. Vyloželi jsme kufr a spěchali na promenádu. Místní obyvatelé se pěkně vyšňořili, tancovali lépe i hůře. Každopádně to bylo zajímavé.

Dva místní bohové Messi a Maradona.

A tak jsme se zeptali jednoho taxikáře. Kdo je víc. Messi nebo Armando?

Pán se úplně rozohnil že Maradona! Protože on dokázal strhnout celou zemi, on měl emoce, on žil fotbalem a přinášel obrovskou energii. Messi je sice génius, ale argentinským srdcím vládne Diego.

 

Ushuaia, takové idylické prostředí pro turisty a milovníky přírody, řeklo by se.

Leč, Ushuaia má i značně temnou historií.

Město bylo neformálně založeno britskými misionáři ještě dávno předtím, než tam přijeli argentinští občané nebo vládní zástupci. Loď Beagle pod velením jistého kapitána Roberta FitzRoye poprvé dosáhla průlivu 29. ledna 1833.

Žel, Ushuaia je přímo vystavěna na koloniálním násilí. Yaghánové, kočovný námořní národ žijící v oblasti tisíce let, byli zdecimováni evropskými nemocemi a vyháněni z půdy, jakmile přišly ovčí farmy. Britští misionáři sice zachránili yaghánský jazyk tím, že sestavili jeho slovník, ale zároveň byli součástí vlny, která původní kulturu rozložila. Argentina pak oblast ovládla nikoli přirozeným osídlením, ale geopolitickým trikem – zřídila trestaneckou kolonii, aby upevnila nárok na území proti Chile.

Vězni postavili město rukama: silnice, budovy, i železnici. Věznice fungovala do roku 1947 a Ushuaia zůstala uzavřená světu až do roku 1983.

Tedy, co dnes prodává jako romantiku „konce světa”, bylo po většinu své existence místem trestu, vyhnanství a zmizení.

 

Další patagónský příběh přináší loď zvaná San Cristóbal.

Záchranná loď byla vyrobena v Americe, ale sloužila britskému námořnictvu během druhé světové války. Údajně pomáhala i při invazi v Normandii. Po válce Britové přesunuli loď do patagónských vod. Zde měla mimojiné vyzvednout německý parník Monte Cervantes z Beaglova průlivu. Záchranná akce nevyšla podle představ a loď se nenávratně poškodila, načež byla odvlečena k břehům města Ushuaia.

No a dneska je perfektní turistickou atrakcí, jenž dodává městu patřičný vibe.

Cedule zmiňující, že Falklandy jsou argentiské se objevuje všude možně.

A jak to tedy je?

Falklandská válka v roce 1982 trvala 74 dní a vznikla ze sporu o souostroví, které Argentinci nazývají Malvinas a považují za své území od španělské koloniální éry – Británie je ale ovládá nepřetržitě od roku 1833. Argentinská vojenská junta, která tehdy čelila domácí hospodářské krizi a politické nestabilitě, vsadila na rychlé obsazení ostrovů jako na způsob, jak získat popularitu – 2. dubna 1982 zahájila invazi a obsadila Port Stanley. Británie pod vedením Margaret Thatcherové vyslala námořní expediční sbor na přes 13 000 kilometrů vzdálený ostrov. Úspěšně se vylodila a po těžkých bojích ostrovy 14. června 1982 znovu dobyla – Argentina ztratila přes 600 vojáků, Británie přes 250, a porážka urychlila pád junty a návrat demokracie do Argentiny. Ostrovy jsou dodnes britským zámořským územím, jejich obyvatelé se v referendu v roce 2013 téměř jednomyslně vyslovili pro zachování britské správy – a Argentina je nikdy oficiálně nepřestala považovat za své.

 

To bychom měli trochu toho dějepisu.

Vypravili jsme se na trek v blízkosti Ushuaia. Trasa cca 20 km, nastoupámě 700 metrů, to vypadá na papíře dobře.

A trasa nás od začátku až do konce bavili a i překvapovala. Nejdříve jsme se vyhýbali množství koníků, poté procházeli lesem a  brodili se několik kilometrů v bahně. Poté nás kontrolovala místní hlídka, která trasu opravuje a zkouší monitorovat množství turistů (btw, za celý den jsme potkali asi 4 lidi). V další fázi nás bavily skvělé výhledy, ale pak nás drtilo nekonečné klesání, kličkování po kamenité cestě prorostlé kořeny stromů. A v neposlední řadě, pochopitelně jsme nastoupali i naklesali o dost více než jsem vyčetli v mapě.

Mapy.cz jsou nepostradatelné, ale převýšení v Patagonii často nesedělo. Což není nepřekonatelný problém. Avšak, ve chvíli kdy trasa ukazuje, že už půjdeme jenom dolů a v tom čelíme jednomu bobečku za druhém, tak klesá moje důvěryhodnost 😀

Jednou z výhod cestování po Patagonií je bezesporu to, že čistá voda teče, kudy člověk chodí. Není tedy nutné nosit litry vody na zádech. Když voda dojde, tak prostě doplníme.

Usahuia je také základním táborem pro mnoho posádek plavících se na Antarktidu. Tato mise i v nás vzbudila jisté zaujetí.

Nicméně, krok za krokem. Nejdříve se poplavíme za tučňáky a Antarktidu necháme na jindy.

Jen btw, co byste řekli, že je více nebezpečné. Plout lodí na (a) Antarktidu nebo (b) jet taxíkem na letiště v Praze? Ano, “B” je správně. A taky mě to překvapilo.

Jo a ti lachtani jsou super. Je skvělé je pozorovat, jak plavou, jak se mezi sebou škádlí. Snad to má jen jedinou kaňku, strašně, ale opravdu strašně smrdí. Jsou to trochu takoví místní prasata.

Lachtani si totiž hlavou s hygienou nelámou. Lachtaní kolonie je v zásadě přelidněná skála, kde nikdo nic neřeší a nikam se nechodí. Spí, jedí, páří se, vylučují a hádají se o místo – vše na ploše několika metrů čtverečních. Žádný sektor pro toaletu, žádný úklid, žádný odstup. Evoluce je vybavila dokonalou lhostejností k vlastnímu nepořádku – a velmi robustním imunitním systémem.

Plavba byla hned od začátku fantastická. Pluli jsme zálivem s větrem v zádech. Obklopovaly nás úžasné hory, silný vítr, všudypřítomní racci. Byť jsme pluli zálivem, tak moře působilo divoce, silně. No prostě mnohem syrověji než když se člověk čvachtá v nějakém letovisku.

Proplouvali jsme kolem města Puerto Williams. Což je nejjižněji položené město v Jižní Americe. Moment, tento primát přeci drží Ushuaia?

No ano, ale to jen díky silnějšímu marketingu a snadnější dostupnosti díky mezinárodnímu letišti a možnosti dojet autobusem či na kole.

Ale ještě o kousek jižněji leží osada Puerto Toro (kam jsme se nedostali). Ve vesničce bydlí kolem 30 obyvatel a tvoří je místní rybáři a jejich rodiny. Dopravit se do vesnice je celkem alchymie. Je  to možné pouze lodí z Puerto Williams – buď na měsíčním zásobovacím trajektu, který tam jezdí zdarma, vždy poslední neděli v měsíci, a na který se musíte předem zapsat na místním úřadě, nebo soukromou výpravou přes místní průvodce. Na stranu druhou, je to logické. Dostat se na konec světa by nemělo být snadné.

Drsný pohled na velrybu uvízlou na malém ostrůvku, konkétně se jedná o plejtváka. Neštěstí jednoho, je požehnáním pro desítky jiných. Mršina plejtváka je obrovský zdroj energie pro místní ekosystém. Tělo živí ptáky, žraloky a další mořské organismy po celé týdny až měsíce.

To už ovšem doplouváme k tučňáčí kolonii.

Je to senzační, jsou maličkatí. Popravdě jsme si je z dálky i spletli s racky. Z blízka už není o čem. Jejich chůze je legrační. Vydrželi bychom tahle pohádková stvoření pozorovat hodiny a hodiny.

Byť i tahle mince má druhou stranu. K ostrovu, kde přebývají tučňáci pluje hned několik lodí každý den. A to dost blízko. Tučňáky lodě samozřejmě notně ruší. I nás zasáhlo morální dilema, jestli jet či nejet. Ale lákadlo vidět tučnáky v jejich přirozeném prostředí zvítězilo.

Z ráje do pekla.

Loď otáčí směr o 180 stupňů. Vracíme se do Ushuaia. Spokojení turisté si objednávají pivo, pizzu a další svačinku.

Nicméně, zásadně se zvedl vítr, který vytvářel mohutné vlny, jimž jsme museli čelit. Ze začátku to byla sranda. Po nějaké chvíli boj o přežití. Zvracelo se na palubě lodi, zvracelo se do sáčků, zvracelo se do odpadkového koše. Byl to masakr.

My jsme vylezli mezi dveře na palubu, jinak bych taky vyprázdnil žaludek. Mnohokrát nás osprchovala slaná voda, loď bojovala s tvrdými vlnami. Vůbec si nedokážu představit, jaký to musí být blázinec na nějaké dřevěné lodi uprostřed oceánu během bouře. Šílený.

Každopádně, loď doplula do přístavu. Značně zdecimovaná posádka vystoupila postupně z lodi. A já si také notně užil zase pevnou zem pod nohama. Uff.

Národní park Tierra del Fuego.

Paráda, tohle nepotřebuje komentář.

 

Napříč parkem vede hned několik pěších tras. My se vydali podél pobřeží do Lapataia. Kde je jeden z mnoha marketingových konců světa…

Kromě parádních výhledů jsme mohli pozorovat i obrovské datle. Pozorovat “doktory lesa” je fascinující. Diagnostikují problém (klepáním zjistí, kde jsou larvy a vyklovávají larvy brouků, kůrovce, tesaříka a dalšího hmyzu, který jinak ničí stromy zevnitř), provedou zákrok a ještě po sobě nechají sociální bydlení pro ostatní (slouží sýkorám, sýčkům, netopýrům, plchům a dalším živočichům).

Když datel opustí les, tak to značí, že tady už není pomoci.

Tohle vidím také poprvé. Velké množství krásných a živých mušlí.

A tady už máme hlavní hvězdu našeho putování. Vyjímečnou, nesmrtelnou a nejbrilantnější Alyonku ♥️. Celé putování jsi zvládna senzačně. Prošli jsme trasy náročné a ještě náročnější. Čelili jsme vichru, vlnám, králičkům a nekonečným přesunům. Klobouk dolů!

Díky za to, že jsi!

A jak bych hodnotil Patagónii jako celek?

Je neskutečná a přesto skutečná.

Viděli jsme senzační výhledy, úžasná zvířata, četli až neuvěřitelné příběhy. Už během cestování moje nadšení neutuchalo. Při psaní těchto řádků mi došlo ještě více, jaké jsme měli štěstí, že jsme mohli v těchto končinách strávit téměř měsíc našich životů a vidět rozmanitost přírody na vlastní oči.

 

Tak ahoj a zase někdy!

PS: na úplný závěr jsem si nechal ještě důležitou vysvětlivku o pánu jménem Fitz Roy (ano, právě po něm se jmenuje nejslavnější patagonský vrchol) a jistém panu Darwinovi…

Robert FitzRoy byl britský námořní důstojník z aristokratické rodiny, vynikající navigátor a meteorolog – později se stal guvernérem Nového Zélandu a je považován za zakladatele moderní meteorologie, protože jako první zavedl systematické předpovědi počasí v Británii.

V roce 1831 vyplul na své druhé plavbě lodi HMS Beagle podél jihoamerického pobřeží a vzal s sebou jako společníka pro konverzaci mladého přírodovědce Charlese Darwina – tehdy teprve dvaadvacetiletého. FitzRoy byl hluboce věřící člověk a Darwin ho přitahoval jako vzdělaný muž, se kterým si mohl povídat na úrovni.

Plavba trvala pět let a Beagle proplula Beaglovým průlivem, kotvila v oblasti dnešní Ushuaie a Darwin měl poprvé v životě možnost pozorovat nesmírnou rozmanitost živočichů, rostlin a geologických útvarů v jejich přirozeném prostředí – Patagonie, Ohňová země, Galapágy. Právě zde začal chápat, že druhy nejsou neměnné, ale přizpůsobují se prostředí.

Ironie příběhu je krutá – FitzRoy byl celý život fanatický kreacionista a věřil doslova každému slovu Bible. Když Darwin o třicet let později vydal O původu druhů, FitzRoy to považoval za osobní zradu a zhroucení světového řádu. Na veřejné debatě o Darwinově teorii v Oxfordu v roce 1860 FitzRoy vstoupil do sálu s Biblií nad hlavou a křičel, že za vše může ta prokletá plavba. O rok později spáchal sebevraždu.

Přesná příčina sebevraždy není zdokumentována, ale historici se shodují na několika faktorech, které se pravděpodobně sečetly:

Darwinova teorie – hluboce věřícího FitzRoye doslova zdrtila. Cítil osobní odpovědnost za to, že Darwinovi umožnil plavbu, která vedla k teorii popírající Boha a Bibli. Veřejná debata v Oxfordu, kde se zesměšnil, ho hluboce poznamenala.

Finanční potíže – byl mimořádně zodpovědný člověk a z vlastní kapsy financoval část vybavení Beaglu a různé projekty. Skončil prakticky v dluzích.

Vyčerpání a deprese – celý život pracoval s absolutní precizností a perfekcionismem. Funkce guvernéra Nového Zélandu skončila skandálem a odvoláním. Meteorologická služba, které zasvětil závěr kariéry, byla veřejně zesměšňována jako pavěda – lidé se předpovědím počasí smáli.

Rodinná predispozice – jeho příbuzný a politický vzor, britský premiér Castlereagh, spáchal sebevraždu stejným způsobem – podřezáním hrdla. FitzRoy zemřel identicky v roce 1865.

Je to jeden z nejsmutnějších příběhů vědeckých dějin – člověk, který umožnil možná největší vědecký objev 19. století, se s jeho důsledky nedokázal vyrovnat. Darwin na pohřbu nebyl, ale celý život o FitzRoyovi mluvil s respektem a lítostí.