Rio de Janeiro, říše extrémních rozdílů

Rio de Janeiro. To je karneval, sluníčko, samba, pláže, Copacabana a fotbálek. Ano nebo ne?

Po dlouhém letu z Ushuaia, (a průzkumu Patagonie) s přestupem v Buenos Aires, přistáváme v Riu. Je pozdě večer. Polévá nás únava z cestování. Sedáme na taxík a jedeme na hotel, kousek od legendární Copacabany. Hotelový pokoj není úplně tip ťop, jak se zdálo na Bookingu. Úklidová četa má prostor pro zlepšení, vlastně to není celkově nějak extra.

No nic, jdeme alespoň koupit vodu, ať neumřeme žízní. Pít přímo z kohoutku by byla sebevražda. Venku nás vítá extrémně vysoká vlhkost, ale teplíčko, byť už je po 22h.  A taky rachot jako blázen. Na ulicích okolo hotelu je hned několik generátorů elektřiny o velikosti přívěsu na kamion. A kromě randálu narážíme i na čurbes, mraky bezdomovců a divných lidí.

První dojem z Ria? Něco ve stylu Zdeňka Pohlreicha alá ,,Kam jste nás to kurva vzali“.

Až zítra vyleze sluníčko, tak bude líp! Tím se utěšujeme.

A jak se tedy průzkum Ria vyvíjel? Rúznorodě.

Jednou z výhod našeho hotelu je blízkost pláže Copacabana, ale i stanice metra zvaná “Copacabana”. Očekával jsem barevnou stanici s motivem moře a nakonec jsme sešli do jeskyně hluboko v podzemí, kde byl příšerný vzduch a vedro jako ve skleníku.

A tak se Uber stává naším druhým hlavním dopravním prostředkem. Tím prvním jsou nohy.

Vlhkost vzduchu zůstává, slučníčko ale prokukuje přes mráčky.

Nacházíme se v barevné čtvrti zvané Santa Teresa. Tady se cítím více jako v Riu dle mých představ. Domky jsou pokreslené veselými motivy, nechybí stromy, méně bezdomovců, méně aut, méně hluku a taková o něco lepší nálada v ovzduší.

Navíc, míříme na oběd. Na tradiční Feijoada, což je pestrý mišmaš. Nechybí fazole, rýže, salát, vepřové, pomeranče a opražená mouka. Prostě prásknou na talíř, co mají po ruce. A výsledek?

Nejednalo se o gastronomickou tragédii, ale na zadek jsme si taky nesedli.

I po návštěvě Ria platilo, že nejlépe vaří v Just Jimramov.

Bezdomovců a lidí, co prostě dlouhodobě odpočívají na volných lavičkách je zde skutečně nepočítatelně.

Přičemž, některé ulice jsou fakt k zblití. Čistotou i pachem. Ta fotka níže připomíná spíše bezdomoveckou idylku než mnou popsané inferno.

Tak a která z těchto budov je slavná Metropolitní katedrála svatého Šebestiána?

Neboli největší katedrála v Riu s kapacitou až 5,000 míst k sezení?

Jistě, ona kuželovitá stavba, kdy se architekt inspiroval v mexickém Yucatánu, u mayských pyramid.

Těch důvodů pro netradiční pojetí katedrály se nabízí hned několik. Počínaje touhou odlišit se od tradičních evropských kostelů až po větší rovnost před bohem, kdy lidé nesedí někde zastrčeni v zadní části kostela, ale všichni mají dobrý výhled.

Zajímavé. Akorát v kostele jaksi chybělo světlo. Rozumím, že stín může být fajn při ostrém brazilském slunci, ale atmosféra není na první dobrou až tak pozitivní.

Odkaz na Amazonií je k vidění i na jednom z graffiti. A musím říct, že právě grafitti je něco, co by mohlo ledajaké město Riu závidět. Žádné debilní čmáranice, ale promyšlená umělecká díla, která obohacují veřejný prostor jinak oprýskaných a šedých domů.

Důležité to místo. Na vrcholu sedí na koni jistý Dom Pedro I., první brazilský císař. V ruce drží a vítězně zvedá ústavní listinu (brazilskou ústavu z roku 1824). Socha zachycuje moment spojený s vyhlášením nezávislosti Brazílie na Portugalsku

Pod císařem je zachycena divokost a rozmanitost Brazílie v podobě čtyř nejvýznamějších řek.

Popravdě, můj výklad sochy byl bez tohoto vysvětlení jaksi jiný. Prostě portugalský kolonizátor, jen “zkrotil” divoké kmeny a zašlapal je na kopytech svého bujného oře.

Každopádně, už se nacházíme v “Centru”, ve Starém městě. To bývalo pýchou Ria, chvíli odsud panoval i portugalský král. To když krát utíkal před Španěli z Pyrenejského poloostrova. Portugalci dokonce dočasně vyhlásili Rio jako svoje hlavní město.

Ale mnoho se od těch dob změnilo ve Starém městě. Pýcha města není již pýchou, ale spíše vředem.

Bezdomovců přibylo, také odpadků, smradu, budov v dezolátním stavu. Ony krásné domky z dob portugalské nadvlády jaksi chátrají pod tíhou času. Skutečné centrum Ria se dávno přesunulo do jiné části města.

A zub času mění krásnou čtvrť v ostudu města.

Rio se vyvíjí.  Na okraji Starého města už rostou vysoké modernější budovy, které vrhají stín na všechny ty zaprášené památníky, koloniální kostlely a knihovny budované “hosty” z Evropy. A Staré město už ani není centrum jako takový, i to se přesunulu jinam.

Trochu jsem situaci vnímal jako pokus o vypořádání se koloniální historie a pokus začít psát historii novou, brazilskou. O kousek vedle. A třeba jednou, i Staré město projde řádnou transformací anebo se prostě jenom celé rozsype.

A pak tu máme i moderní architektonické výstřelky, typu Muzea vědy. Což se rozléhá jen opodál od té polorozpadlé části Ria plného obchůdků se zbožím pofidérní kvality, jenž se nachází v poločase rozpadu.

Toho dne převládalo zataženo a socha Krista se né a né ukázat.

Až přece jenom.

A musím říct, že je sice z dálky menší než jsem čekal, ale alespoň dle mého mínění, by Rio bez sochy nebylo tou legendou, ať už v dobrém či zlém, jako je dnes. Kristus bdí nad městem, shlíží na to dobré i zlé, škaredé i pěkné, bohaté i chudé. Takovej maják naděje. Alespoň tak jsem to cítil.

Sochu Krista mě fakt bavilo pozorovat odkudkoliv.

A logicky jsme se chtěli k soše přiblížit na ten pověstný metr.

Nahoru jezdí autobusy a vlak, ale my se rozhodli, že si cestu odpracujeme a vyšlápneme oněch 709 výškových metrů deštným pralesem.

Stezka je pěkná, značená, ale celkem drsná. Stoupání nepolevuje, vlhkost neklesá. Trochu jsem si připadal jako “voják ve Vietnamu”, protože nad hlavami nám neustále létala jedna helikoptéra s výhleduchtivými lidmi za druhou.

Společnost nám tvořily opičky, ptáčci, ale taky mravenci jako Brno.

A zajímavé bylo i uvědomění, že v Riu není nikdy ticho. Buď slyšíte auta nebo oceán nebo helikoptéru nebo lidi a i v tom deštném pralese byl randál jako dole ve městě.

To ale hlučí cikády, cvrči, kobylci a ptáčci. V pralese se navíc všechny zvuky náramně rozléhají. Na stranu druhou, atmosféra deštného pralesa je nezapomenutelné. Škoda jen toho hmyzu všeho druhu, který nám prostě není příjemný a brání k lepšímu procitnutí.

Opouštíme džungli, vystupujeme k soše Krista a vcházíme do

BLÁZINCE.

Tuny lidí lačnící po originální fotce, minimum místa.

Jo a v momentu, kdy jsme dorazli k vytouženému cíli, tak jsme neviděli skoro ani na pověstný metr. Onen bájný výhled zakrývaly mračna.

A tak jsme s Alyonkou museli foukat do mraků, až se nám podařilo mračna skutečně rozehnat. A tak jsme si mohli dosyta užít výhled na bájné Rio. Na ten úchvatný chaos.

Uvědomujíc si, že stojíme na hornině, která vznikla před cca 560 miliony let.

Kopec Corcovado se sochou Krista na svém vrcholu, výhled na Maracaná, favely, Copacabana i ten zmatek v okolí sochy Krista.

To je prostě Rio.

A kapitola sama pro sebe. Pláže!

Hodně pláží. Copacabana je turistická jednička. Nekonečná pláž ve tvaru půlkruhu. Na pozadí se tyčí Kristus na prastaré hornině, hotel Copacabana Palace a další. Ale taky odpadky, hromada prodejců a taková nevim no. Copacabanu je nutno vidět, je nutné bojovat s divokými vlnami oceánu, ale pláž Ipanema je náš favorit.

I jako spot pro pozorování západu slunce, surfařů a to za doprovodu teplého, ale vlahého větříku.

A samozřejmě, jižněji od Ria jsou mnohé krásné pláže rozprostírajíc se už mimo území města.

Botanická zahrada. Zde jsme narazili na starý dobrý problém, který se jmenuje “očekávání”.

Při zvažování, co a jak navštívíme v Riu, tak na botanickou zahrady se pěly ódy zleva i zprava. Ve výsledku, ta zahrada je fajn, skvělá. K vidění je opravdu hromada zajímavých květin a porostů. Nějaké ty želvičky a opičky.

Ale v průběhu procházky jsme cítili, že něco chybí. Navíc, zrovna v zahradě probíhalo snad generální sekání trávy, takže křoviňáky křičely o sto šest. A nevzali jsme si vodu, což při vysoké vlhkosti a teplotě také kazilo náš zážitek.

Suma sumárům.

Ta zahrada se nám zpětně fakt líbila. Exkurze sloužila i jako dobrá připomínka toho, že “očekávání” je nebezpečné.

Jak jsem zmiňoval, v Riu poletuje četný hmyz všeho druhu. Senzační pohled na skákající opičky z větvičky na větvičku je vykoupen attackem na nejlepší Alyonku. Ajajaj, toto bolí, ty hmyze jeden!

Tou dobou jsme se procházeli po vyhlídce Dona Marta. Ta nabízela senzační výhledy na sochu Krista, na Rio, na opičky i na ohromné ještěrky. Přesto jsme si říkali, hmm, to místo je super, ale ještě tomu chybí něco dalšího epického. A hled, o “epický” zážitek se postaraly ony včelky.

Aneb, někdy s těmi přáními opatrně.

Prozatím se mohlo zdát, že Rio popisuji jaksi kysele až nepěkně.

A jako ano, začátek byl pomalejší. Nahromadila se naše únava, zamračené počasí či trochu náraz na realitu Ria, kdy město má dvě tváře. A my se prve seznámili s tou ošklivější.

Ale pak je tu třeba Ipanema. Krásná městská část, kde jsme se cítili moc fajn. Zde bydlí ti úspěšnější obyvatelé. Zde je uklizeno,  rostou palmičky, vidíme pěkné obchůdky, silnice brázdí slabší provoz, jo, tady by to šlo.

Neustále tedy narážím na to, že Rio je buď extrémně dobré nebo extrémně špatné.

Tahle fotka je dalším vykreslením těch brutálních rozdílů. Aneb luxusní hotel Sheraton s příjemnou pláží a opodál se tyčí jedna z četných favel, konkrétně Vidigal. Což už tedy není favela jako z “Města bohů”, ta leží trochu dále od oceánu. Vidigal se už částečně proměnil v komerční favelu. Ve vrchní části kupují domečky cizinci, nechybí tam bary a rozhodně nejde o život, byť to chce mít stále oči otevřené.

Nicméně, těch ostrých favel, kde se bojuje o přežití je v Riu stále dost a dost.

Jedním z důvodů, proč favely neodmyslitelně patří k Riu, tak proto, že jsou prostě hodně vidět.

Favelami se často zastavěly kopce s prudkým stoupáním a tak tyhle mraveniště, které často fungují jako stát ve státu, dodávají Riu onu neorganizovanou divokost. Tu divokost, která nás na začátku trochu štvala, ale která ve výsledku utváří atmosféru města.

A nad tím vším bdí socha Spasitele. Rio je prostě jenom jedno. Město jako žádné jiné.

A pak tu máme legendární fotbalový stadión Maracaná. Nedílná součást města.

 

Měli jsme to štěstí a podařilo se nám na úplný závěr našeho putování proniknout i na utkání Flamenga právě na Maracaně.

Šílenství. Už hodinu před zápasem fanoušci bouřili. Atmosféra byla bláznivá. Lilo jako z konve. Lidé úplně překypovaly emocemi. To jak totálním nadšením, tak i zoufalstvím a frustrací na vlastní barvy.

Neskutečnej rachot.

To je prostě Rio.

Z extrému do extrému.

Ale jedno je jisté, tohle město si člověk vryje do paměti.