Podzimní víkend v Mürzstegských Alpách

Název článku “Podzimní víkend v Mürzstegských Alpách” může znít trochu klamně, ale polovina listopadu je prostě ještě stále podzim. Každopádně, zachtělo se nám alpských vrcholů a volba padla na ty, jenž k nám jsou téměř nejblíže. Necelé tři hodiny autem z Brna leží vesnička Altenberg an der Rax. Tam jsme rozbili náš základní tábor v apartmánu, co provozuje vizuálem učebnicový devadesátkový Rakušan s vlastním jménem Martin Webber.

Příjezd jsme načasovali kolem pátečního poledne a měli jsme k dispozici dva a půl dne na průzkum. Časem jsme neměli v plánu plýtvat a šlo se bez velkých okolků do akce. Zajeli jsme na parkplatz, kde náš první trek (LINK ZDE) začínal i končil. V tuto chvíli jsme poprvé zahlédli snížek, prozatím celkem z dálky…

Netrvalo ale dlouho a se sněhem jsme se dostali do osobního kontaktu. Odbočka na červenou. Říkáme si, hmm, je trochu zvláštní, že značená trasa vede vyschlým korytem řeky, ale “why not”? Nicméně, z fotky to úplně nevypadá, ale koryto bylo místy celkem strmé. Nevyhnuli jsme se mírně lezeckým úsekům, ale žádné drama. Suché rukavice už dávno změnily svůj přívlastek na mokré a já drobně zalitoval, že jsem ledabyle ponechal své zimní rukavice odpočívat v autě. Avšak, alespoň jsem měl pevné, neprokokavé boty, což “bystersko-jedlovský Kilian Jornet” tvrdit rozhodně nemohl.

Po několika minutách v korytu nám začalo docházet, že tudy cesta do vsi zřejmě nevede. Odhodlal jsem se podívat do mapy v mobilu a skutečně jsme se nacházeli kousek od cesty. Nejdříve jsem to omlouval špatnou kalibrací a odchylkou, ale koryto nabízelo stále méně a méně průchodný terén. Muselo dojít “na vrstevnice”. Nejkratší, ale nejprudčí cestou vzhůru jsme skutečně narazili na příjemnou cestičku.

Strojovým tempem jsme valili jako mašina vzhůru. Ono, sice jsme měli na plánu nějakých 15km, ale i to obnášelo téměř 1,000 nastoupaných výškových metrů…

Naše snaha neměla být marná, výhledy se postupně příjemně otevíraly. Vše se rýsovalo jako idylka na druhou.

Čím blíže jsme se posouvali k vrcholu, tím se podmínky zhoršovaly. Především nás začínal postupně ovívat silnější a silnější vítr. Teplota klesala, množství sněhu přibývalo. Orientace se zhoršovala, turistické značky se logicky ukrývaly pod nánosem sněhu. Ten nám místy lezl po kotníky, později po kolena a nakonec až po pás. Nemusím zmiňovat, že ani jeden z nás se neobtěžoval přibalit si návleky proti sněhu. Cituji slova při odjezdu z Brna: ,,Vzal sis návleky? … ,,Nee, ty nebudeme potřebovat.”

No a když jsem se po mírném hledání trasy dopracovali pod vrchol, tak náš bystrý sluch slyšel, že nahoře již nevládne větřík, ale vichr z hor! Ten také vytvořil slušný jazyk, jenž nebylo lehké s mojí váhou zdolat. Sníh byl měkký, takže jsem se neustále propadal. Nahoře to už byla úplná očista. Šílený vítr, zmrzlé krupičky sněhu nám létaly do tváře a člověk neviděl pořádně na metr.

Cestu nám usnadnily dřevěné tyče, jež značily cestu z větrné húrky směrem dále. Na této fotce jsme se již nacházeli v relativně karibském klimatu, oproti podmínkám o pár set metrů nazpět. Kontrola mapy byla nutná, tak jsem blikl i jednu momentku. Potom jsem si dal na chvíli od používání mobilu odpočinek, protože moje prsty lehce promrzly a jejich hybnost se snížila k nule.

Pokračovali jsme po cestě, postupně zklesali a dostali se do zákrytu hory, kam už vítr nedosáhl. Byla to jízda! Naše nadšení z překonaných útrap ještě znásobil parádní výhled. Stálo to za to!

První výstup měl všechno. Sestupovali jsme k našemu autu, rychle se přesunuli na ubikaci, rozjeli topení na plný kule a již jsme spřádali plány na další výstup…

 

K našemu potěšení se sobotní počasí mělo nést v polojasném duchu, bez větších sněhových srážek.

Hned začátek treku (ZÁKRES TRASY ZDE) naznačoval, že i tento výstup bude všechno možné, jenom né nuda.

Stoupání bylo chvíli mírné a chvíli jsme kousali vrstevnice. Včera jsme překvapivě nepotkali ani nohu. Dnes to nebylo o moc jiné, avšak někdo před námi již proběhl stejnou trasou a vyšlápl nám stopu ve sněhu, což bylo fajn. S překonáním lesního pásma se opět začala zjevovat panorámata naším očím lahodící.

Postupně stoupání utahovalo, čekala nás i mírnější ferrata a poté již podvrchol. Pracovně nazván jako “Větrná pláň”. Chviličku jsme se před větrem schovali ve vrcholové kapličce, kam mířila i jistá skupina. Samozřejmě Češi, jak jsme záhy zjistili. Popřáli jsme si příjemný zbytek túry a vydali se po modré dál. Věděli jsme, že nás čeká zase trochu větrný porod. Nicméně, nesněžilo a cesta se dala jakž takž odvodit. Chvíli jsme šli obklopeni vyfoukanou krajinou plnou prohlubní, keříků a samozřejmě pocukrovanou sněhem.

Výhledy byly minimální, přesto pouť touto trochu post apokaliptickou krajinou měla své kouzlo.

Také jsme věděli, že tento terén a tvrdé podmínky nebudou trvat věčně. Světlo na konci tunýlku se objevilo záhy. Zase ten úžasný mix barevného podzimu a zasněžených štítů. Tedy, spíše jejich úpatí. Samotné vrcholky zůstaly zahaleny mlhou.

Klesání jsme si užili. Ačkoliv, v koutku duše mi bylo líto, že nemůžeme nahoře strávit ještě o něco více času. Problém byl, že jakmile jsme se zastavili, tak nám začínala být poměrně záhy zimka a tuhly nám ruce. Jakmile jsme se dali zase do pohybu, tak se tělo zahřálo a cítili jsme se lépe.

To jsme se svižným krokem notně přiblížili našemu základnímu táboru. Na samotný závěr nás čekal bonbónek v podobě lavičky s tímto výhledem, jenž pohladil na duši.

Chvíli jsme se pokochali, podiskutovali a pokračovali v cestě. Ačkoliv, osobně bych tam mohl sedět do skonání světa!

Naše operace měla pokračovat závěrečnou nedělní etapou. Jenomže, počasí nevypadalo dobře. Příšerná viditelnost, sníh a déšť, takže jsme usoudili, že další etapy necháme na jindy.

Také jsme se dočetli, že asi třicet kilometrů od nás se stala tragická nehoda. V pátečním větrném počasí zemřel český borec, jenž se pokoušel dobít vrchol Ötscher. Popravdě, vzhledem k podmínkám se nehoda stane hned. Vichr, špatná viditelnost, stačí podklouznout na úzké cestičce a je to. Někteří borci také mohou přecenit své síly a celkově neodhadnout situaci. Je to takové memento, že člověk by prostě neměl dělat kaskadérské kousky za každých podmínek… Až už se tam stalo cokoliv, tak čest jeho památce!

Ale horám zdar!