Saigóóóóón

 

Středobodem jižního Vietnamu je bezesporu Saigon. Při zaslechnutí názvu města Saigon se mi před příjezdem vybavovala taková městská divoká džungle, trochu chaos, nepořádek, válka, Amerika, motorky, prostě šílenost. A Saigon divočinou skutečně je, ne ovšem takovou, jakou jsem si já přesně představoval.

Do Saigonu jsem měl tu čest přijet hned dvakrát a oba příjezdy stály za to. První pokus následoval při přeletu ze Singapuru.

 

 

Dostat se do Vietnamu není žádná věda. Stačí si zajistit zvací dopis (na internetu k dostání za cca $12 ) a správně vyplnit dotazník, respektive vyplnit vše > třeba i jalovou informací, kvantita zde vítězí. Dále se hodí mít po ruce vlastní fotku na průkaz a $25.

Měsíční víza obdržena hladce, následuje pasová kontrola, kde mi pracovník vychytrale vysvětluje, že sbírá bankovky cizích zemí. Zrovna česká bankovka mu údajně chybí, dal jsem mu stovku a než bys řekl švec, tak jsem měl razítko v passportu.

Hned za pasovkou jsem si zakoupil simku s internet do mobilu, kdy mi Vietnamka také ochotně kartu aktivovala. Pro přejezd do Saigonu samotného jsem zvolil nejlevnější variantu – Uber. Po decentně zmatené komunikaci nakonec dorazil po asi 15 minutovém čekání můj vůz. Úspěšně jsem se nalodil a vysvětlil, že potřebuji na vlakové nádraží. Řidič stejně jako drtivá většina Vietnamců anglicky moc nee. Takže odkýval a jelo se.

Dovezl mne samozřejmě úplně jinam, do centra, konkrétně na Ben Thanh market. To mě překvapilo a pomocí Google překladače jsme vykomunikovali cílovou destinaci. V tom se řidič začal vesele smát a říkat no,no. Potom mi sdělil, že u Saigonu spadl most a vlaky do Nha Trang nejezdí. Aha. Nakonec jsem usoudil, že moje poloha je relativně strategická a opustil tak vůz.

Každopádně to byl problém, protože jsem počítal s nočním přejezdem do Nha Trangu. Nakonec jsem nezazmatkoval a pokusil se zajistit noční autobusový přejezd, což vyšlo u jedné z nemála cestovek. Funguje to tak, že člověk koupí lístek > domluví se na místě nástupu (hotel nebo u kanceláře) > vyzvedne vás dodávka a převeze na nádro > a jedeme směr cílovka – Nha Trang

Čekání jsem využil ke směně dollarů na vietnamské dongy v nedalekém zlatnictví. Majitelce zrovna jiná pracovnice umývala nohy. Zajímavé je, že za každou bankovku dostane člověk jiný kurz. Čím vyšší bankovka, tím lepší kurz. Proměnil jsem $140 a stal se ze mě milionář. Dík tomu jsem si mohl provalit 40.000 dongů za polívku. ($1 = 22.000 dongů)

 

 

Následoval přesun do Nha Trang…

 

 

Příjezd číslo dva již nebyl až tak dramatický. Autobus měl žel zpoždění asi dvě hodiny (při neskutečně přehuštěné dopravě ve městě se jedná o normální věc) a já se na můj již zaplacený hostel dostal ve večerních hodinách.

Recepční mi sdělila, máme plno. Řikám AHA. Chvíli situaci řešila s kolegou, který následně řekl, ať jdu s ním. Na motorce mne zavezl o 150 metrů dále do jiného hostelu, který mne již úspěšně ubytoval.

Na Saigon jsem si vyčlenil víkend. Dlouze jsem bádal, zda-li sobotu věnovat výjezdu na řeku Mekong nebo do Chu Chi tunelů, nakonec padla volba na tunely. Výjezd jsem si zaplatil u cestovky, nic drahého. Na motorce se mi nechtělo, páč to bylo kus od Saigonu a motat se z města ven a zase zpět se mi pra nic nechtělo. A tak se jelo, po obligátní zastávce na nákup suvenýru a toaletu jsme dorazili na místo. Toaleta mne obzvláště zaujala…

 

 

Po většinu cesty mluvil vedoucí zájezdu, mladík Micky, který vysvětloval celý válečný konflikt očima Vietnamu, což si asi každý dokáže představit. Podobnou informační masáž absolvuje každý návštěvník objektu ještě jednou přímo na místě.

 

 

Tunely jako takový byl ovšem pěkný zážitek. Nejdříve jsou návštěvníci navnaděni procházkou s výkladem o vietnamských pastech na Amíky.

 

 

…Až se dojde ke střílně. Neodolal jsem a za půl milionu jsem si 10x vystřelil z M16. Teda ta zbraň má ohromnou sílu. Dodám, že k dispozici jsou I další různé “hračky”.

 

 

Konečně evropská verze tunelu! Do té původní vietnamské by se mi stěží vešla noha, ale Vietnamci se prostě nějak vyfoukli.

 

 

Opravdu si místní prožili úděsné období během kruté války. Mě samotného pár minut v tunelu splavilo obrovským potem a únavou. Vzduch nedýchatelný, pohyb neskutečně nepohodlný. Nedokážu si představit putování vietnamskou verzí a pobyt i místy až v 8 metrové hloubce.

 

 

Cestou zpět si člověk může vybrat z několika možností, kde se nechá vysadit. Já si zvolil Válečné muzeum. Zde možno omrknout pár U.S.A. Válečných pomůcek a metody získávání informací od osob se statusem “nepřítel”. Návštěvu doporučuji.

 

 

Na neděli byla vyčleněna procházka Saigonem. Jeden den na toto město není kdoví kolik, ale na webu Čecha ve Vietnamu jsem se dočetl, že více než dva dny stráví v Saigonu jen turista se statusem sado masochista.

Vydal jsem se po poměrně krátkém okruhu za vyhlášenými místy. Mrkněte prosím na moji mapu, ať nemusím plýtvat slovy ohledně toho > kudy a kam

Moje první kroky směřovaly na jih k pěknému mostu.

 

 

Cestou jsem minul zprávu studentů ohledně jejich vztahu ke škole

 

 

Dále jsem zamířil ke stěží přehlédnutelnému mrakodrapu SkyDeck.

 

 

Kolem státní opery

 

 

Až k radnici na náměstí union, kde je k vidění I socha jistého Ho Chi Minha. Celý bulevard je moc pěkný, v okolí se nachází drahé hotely a prodejny luxusních značek. Ve večerních hodinách je zde ještě živěji, schází se zde místní omladina, hraje hudba, tančí se. Spíše než v komunistické zemi jsem si připadal v hodně rozjetém evropském městě.

 

 

Nočních klubů je dispozici více než dost. Doporučuji nepodcenit dress code, protože místní kočky a jejich vietnamský nápadníci se oblékají velmi moderně. Já si připadal jako chudej pocestnej, zachraňovala mě jen evropská tvář od statusu chudáka.

Následně se zamíří k poště, zde je možno snadno zaslat pohled. Ono jinak najít poštovní schránku není žádná sranda. V budově pošty nechybí podobizna strýčka Ho Chi Minha.

 

 

Či nezbytná budovatelská všudypřítomná reklama

 

 

Atmosféru kazí kapitalistický McDonald´s, ale co no…

 

 

Kolem katedrály…

 

 

…Až k Paláci nezávislosti Věřím, že blíže představovat není nutné.

 

 

No a pak si člověk libovolně dobloudí až k backaperks street s názvem – Bui Vien, kde není nikdy mrtvo, viz. polední mrtvo na fotce

 

 

Tato procházka mne vyšťavila (přispělo k tomu také neskutečné horko a ostré slunce). Takže nezbývalo než odfrkout na hostelu a dát šanci již zmíněnému nočnímu Saigonu. Což taktéž doporučuji, vyhlášená místa jsou krásně osvětlena, možno zakoupit nemálo dobrůtek ze všudypřítomných street shop “fast” foodů, prostě je to very nice.

V Saigonu je skutečně obrovsky hektická doprava, absence metra v 10 milionovém městě je znát, ačkoliv Japonci již pracují na nápravě. Přejít frekventovanou silnici ovšem není žádná věda. Stačí prostě jít za plného provozu plynulým krokem. Vždycky mne všichni úspěšně objeli. Je to vlastně i jediná metoda, která je doporučována a využívána. Pokud by člověk spoléhal ve Vietnamu na přechody, tak se nikam nehne. (žel ilustrační fotka zrovna dění na silnici moc neilustruje)

 

 

Ve městě bych nejspíš vydržel v pohodě o pár dní déle, existují i další aktivity, které by člověka spolehlivě zabavili. Ono samotné bloudění městem má vždy svoji atmosféru a člověk se dopídí do leckdy kuriózních míst. Nicméně pobyt ve městě vážně stojí ohromné penzum energie, vzduch není zrovna nejčerstvější, ale návštěva jako taková je bezpochyby úžasná zkušenost. Už onen zmíněný příjezd do Saigonu je vždy zážitek, poté nekonečné proudy motorek a nemálo mne překvapila i civilizovanost středu města s nevietnamským pořádkem, což je dobře. Saigon prostě není žádná díra.